Dnešní neděli nazývali naši předkové nepříliš povzbudivě Smrtná či smrtelná. Kříže a oltářní obrazy v kostele se zahalovaly fialovým plátnem, čtení při mši pojednávala o událostech bezprostředně předcházejících utrpení a smrti Krista, rozjímalo se o bolestech jeho Matky Panny Marie, a začínala nejbližší příprava na Velikonoce.
Také dnes se v evangeliu mluví o smrti. „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek.“ V první řadě to platí o smrti Ježíše Krista. Jeho smrt a pohřeb představují to zmiňované zasetí zrnka do země. Tím hojným užitkem je pak jeho zmrtvýchvstání a naše vykoupení, otevření tisíce let zavřené brány do ráje. Jak čteme jinde: „Ježíš musel zemřít, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno.“ Aby nás shromáždil v nebi, v bezpečí u Otce, kde si můžeme odpočinout na dobrých pastvinách, a nic nás nebude děsit.
Dnešní Ježíšova slova se však týkají i nás osobně. I my máme padnout do země a přinést díky tomu hojný užitek. Jak se to děje? Nemusíme myslet hned na nějaký pohřeb, kdy se ukládá tělo do země. To umírání a padání do země, ale i přinášení užitku, se může dít každý den.
Obrátíte se na někoho s prosbou o pomoc, a on hned všeho nechá, jde řešit váš problém, ačkoliv měl třeba něco rozdělaného. Asi každý známe lidi, kteří si umí udělat čas pro druhé, vyslechnout je a povzbudit, i když je to pro ně třeba nudné a dlouhé. Nebo máme v blízkosti kohosi, kdo pečuje léta o starého nemocného rodiče. Další pečuje o rodinu a nechá kvůli tomu kariéru stranou, nebo se vytrvale modlí za nepříliš vydařené děti a vnoučata, nebo dokáže dát část svých příjmů na dobré účely. Učitel věnuje spoustu námahy a času žákovi, jemuž nejde učení. A opět jiný zase trpělivě snáší obtíže a rány, které přináší každodenní život. Nedá se znechutit a otrávit neúspěchem.
Nepoměřuje se neustále s druhými, zdánlivě úspěšnějšími a šťastnějšími, ale děkuje za to co má, a co může. Přijme to, že mu některé plány a představy třeba příliš nevyšly a přijme i to, že všechno je poněkud jinak a Bůh mu svěřuje jiné úkoly než by si přál. Nestěžuje si, nenadává, ani nevzdychá, neříká coby kdyby, nezatrpkne, ale je přes všechno pozitivní, dělá něco užitečného tady a nyní, a ví, že to má smysl a velkou cenu.
Nevidí třeba hned užitek. Spoustu věcí, mnoho času, sil i některé své touhy musí takříkajíc nechat padnout do země, vzdát se jich. Občas toho má plné zuby, ale vytrvá. Něco se zdá jakoby marné, ztracené, zapadlé do země, ale on poctivě zasévá a vzrůst úrody nechává na Pánu žně. Náš život se má podobat zrnu, které je užitečné jen tehdy, když padne do země a zdánlivě zanikne, zmizí. Teprve po dlouhé době, kdy se na povrchu nic neděje, vyraší z něj nový klas a přinese užitek, vydá hojnou úrodu.
Ježíš hovoří dále o tom, že máme svůj život nenávidět a tak získat život věčný. To je jakoby v rozporu s tím co jsme si právě řekli. Člověk, který nenávidí svůj život, by asi nebyl příliš příjemný, laskavý, vstřícný. Nejspíš by nenáviděl sebe i druhé lidi a možná i Pána Boha, který mu takový život dal.
Zde si musíme uvědomit, že se jedná o hebraismus, překlad ze semitského jazyka. Není v něm stupňování, jak máme my, ale pouze protiklady – milovat a nenávidět, světlo a tma, černá a bílá. Tak tedy to nenávidět, můžeme přeložit správněji jako „milovat méně, či klást až na druhé místo“. Dát sebe samého do pozadí. Netlačit se na první sedadla, nechtít mít vždy poslední slovo. Nepovažovat sebe, své uspokojení, své pohodlí a úspěch za to nejdůležitější, ale přijímat i služby, do kterých se vůbec nám nechce, umět se zříkat věcí i své vůle, přemáhat se, mlčet, respektovat Boží záměry. To je cennější, než si v postě odříci televizi, internet a sladkosti, než si vymýšlet jakési „rekreační“ sebezápory.
Je to úkol, s nímž se budeme potýkat po celý život. Vždyť i když člověk upřímně uvěří a má rád Pána Ježíše, zůstávají mu jeho nedobré vlastnosti. Lakomý člověk je i jako křesťan sváděn k lakotě, bázlivého stále pokouší obavy, hněvivý má stále blízko k tomu se na někoho utrhnout, lenivý musí i nadále zápasit, aby vše neodkládal a neproflákal čas. Jen mrtví už nebývají lakotní, ustrašení, nebo hněviví či marnotratní.
Proto musí člověk tak říkajíc umřít sám sobě, aby žil novým životem pro Krista a viděl vše novýma očima. Měl nově seřazené priority a uvědomoval si, že nejdůležitější tu nejsem já, ale Bůh. A jen on mi může dát opravdové a trvalé štěstí, které nepochází z toho, že si splním všechna své přání, ale z toho, že dělám něco dobrého pro druhé.
Abychom o tom všem jen neteoretizovali, můžeme si uvést příklad takového člověka. Je jím stoprocentně sv. Josef, jehož slavnost si připomeneme v úterý. Vždycky si vzpomenu na renesanční obraz, který jej právě v takového zachycuje. Josef tam hlídá Ježíška, vaří mu kašičku, lžící dává trochu kaše i hladovému kocourovi a Panna Maria se zatím modlí. Maria má díky Josefovi chvíli času pro sebe a pro rozhovor s Bohem. Je to úplný protiklad dnes tak populární seberealizace, ale ve skutečnosti je to vzor gentlemana, rytíře, který v tom nejmenším slouží velké věci. Místo meče má vařečku, ale dokáže být galantní k dámě. Není zabraný jen do své práce a kariéry, není soustředěný jen na sebe, ale všímá si, že Marie je už unavená a potřebuje se osvěžit, všímá si i toho vyhládlého obcházejícího kocoura, má soucit.
Vydává svůj čas, své pohodlí, své představy pro něco, co se lidem může zdát zanedbatelné, čemu se možná posmívají, ale čeho si Bůh váží a co štědře odměňuje. Vždyť Ježíš říká: „Jestliže mi kdo slouží, toho Otec zahrne poctou, a kde jsem já, tam bude i můj služebník“. Josef měl určitě zcela jiné představy o své budoucnosti, než jaké mu Bůh určil. Ale přijal to, dokázal sloužit ve Svaté rodině a byl díky tomu šťastný jak v životě, tak i ve chvíli smrti, když se ohlížel zpět.
Josef nebyl snílek, utíkající z reality do nějakého nadzemského světa, ale člověk, který dokázal vidět a hodnotit věci správně a najít smysl a Boží plán i tam, kde druzí nic neviděli a nechápali. Dokázal najít správný životní cíl, k němuž směřoval. Kéž se to od Josefa dokážeme naučit i my a poznáme, co je pro nás nejdůležitější.