Někdy se zdá, že ti, kdo se tak zvaně „osvobodili“ od církve, od přikázání, modlitby,
svátostí, od farářů, biskupů a papeže a nakonec i od Krista, jsou na tom lépe.
Předbíhají zpátečníky, kteří se toho všeho drží, mají více ze života, nedávají se ničím
spoutat. Slyšíme, že zůstávají slušnými lidmi, nejsou to žádní pokrytci, jako ti
svatouškové v kostelích. Jak se nedávno kdosi tázal v diskusi na internetu: „Kdo ještě
potřebuje poslouchat nějaké starce z Vatikánu?“
Pro odpověď bych se z velikonočního času vrátil na chviličku do počátku adventu.
Tehdy, v prvních dnech prosince, se řežou barborky. Větvičky z třešní či višní, které
se dají do vázy v teplé místnosti, a ony pak obvykle do Vánoc rozkvetou. Zdálo by se,
že uříznuté větvičky jsou na tom lépe, než ty, které zůstaly venku v zimě na stromě.
Jsou mnohem víc napřed, předehnaly je, mají krásné květy, zatímco ty venku jsou
holé, tmavé a smutné. Jenže ty uříznuté barborky za chvíli uvadnou, odumřou, a pak
už jsou pouze na vyhození či přiložení do kamen. Naproti tomu ty, které zůstaly na
kmeni a počkaly s kvetením do jara, přinesou pak užitek včelám i lidem. Přinesou
hojnou úrodu.
Pán Ježíš právě o této záležitosti hovoří v dnešním evangeliu, ale o tom samém
pojednává i první čtení ze Skutků apoštolů. Pavel, když se obrátil a uvěřil v Krista,
nezačal si pěstovat nějaké svoje soukromé křesťanství, ale odebral se do Jeruzaléma,
tehdejšího Vatikánu, aby navázal spojení s Petrem a ostatními apoštoly. Aby, jak sám
2
říká, neběžel nadarmo. Aby si neroubil nějakou svou víru, podle toho, co se mu líbí či
nelíbí, chce či nechce, ale aby převzal víru, kterou Ježíš předal apoštolům.
Ačkoliv byl mnohem vzdělanější, než rybář Petr a ostatní učedníci, nezačal je
poučovat a organizovat, nenavrhnul jim vhodné církevní reformy, přizpůsobení víry
a mravů realitě doby, ale dal se od nich poučit, protože věděl, že oni mají s Kristem
mnohem větší zkušenosti a dostali od něj Ducha Svatého, nadpřirozenou milost a
mohou ji rozdávat dál. I když to nejsou žádní lumeni a mravní vzory, mohou mu dát
něco, co on sám nemá, a po čem touží.
Být křesťanem znamená být připojen do určité sítě, odkud beru nadpřirozenou
energii pro svůj život. Je to síť, kde jsou sice místy rezavé a zanesené trubky, či
zkorodované probíjející dráty, občas tam dojde ke zkratům a haváriím, ale přesto tou
sítí proudí živá voda či silová elektřina z nebe, občerstvuje a pohání vše dobré, co se
v nás děje.
My sami máme jistě také nějaké přirozené lidské síly, schopnosti a dovedeme
ledasco dobrého udělat. Máme jakousi vlastní velkou baterii či rezervoár vody. Ale
každá baterie či každý rezervoár jednou dojde. Musí se odněkud dobíjet či doplňovat.
A lepší, než fungovat v tak zvaném ostrovním režimu, kdy si vše musím zajistit sám,
je být propojený s centrálním zdrojem, být na síti. Je jistě užitečné mít pro nouzové
případy dieselagregát či vlastní studnu, ale pro běžný život je praktičtější být
napojený na vodovod a elektrický rozvod.
Snad bychom to také mohli přirovnat k rozdílu mezi elektromobilem a elektrickou
lokomotivou. S elektromobilem sice mohu jezdit, kam se mi zlíbí, ale celkem rychle
se mi vybije akumulátor a já musím hledat dobíjecí stanici a dlouho tam trčet, zatímco
elektrická lokomotiva musí jezdit jen po kolejích, tím je omezena, ale je díky troleji
spojena se zdrojem elektřiny trvale, nedojde jí a může jezdit mnohem rychleji a bez
zdržení.
Kdo věří a přijal Krista i jeho církev, také si nemůže dělat, co jej napadne, musí tak
říkajíc jet po kolejích, které v minulosti postavil Bůh a apoštolové, věřit tomu, co jsme
převzali od předchozích generací, dodržovat přikázání, aby nevykolejil, ale má jistotu,
že ty koleje vedou správným směrem, do cíle lidského života, do nebe. Nejsou tam
žádné slepé odbočky, propasti, bažiny, do nichž jinak může člověk snadno zabloudit.
Má jistotu, že mu nedojde šťáva, že vždy najde posilu, povzbuzení, inspiraci i
odpuštění. Není nikdy sám. Čerpá ze svátostí, z Písma svatého, z tradice, zkušeností
a nauky církve.
Dnes se hovoří o tak zvaných chytrých rozvodných sítích. Ty umožňují energii
nejenom přijímat, když mám nedostatek, ale také energii do sítě dodávat, když mi
třeba fotovoltaické panely vyrobí víc, než využiji. Člověk, který je zapojený v Boží
rozvodné síti, může být také sám užitečný druhým křesťanům.
Když se modlím za druhé, když nemyslím jen sám na sebe, dodávám vlastně do
sítě energii pro ostatní, a když zase potřebuji přímluvu já, tak mi dodávají ti druzí, od
3
Panny Marie a svatých až po křesťany modlící se na druhém konci světa. Jsme
propojeni.
Když hledám odpověď na nějakou běžnou otázku, stačí se připojit na síť, na
internet, a dozvím se od kdy do kdy žil třeba Karel IV. nebo kolik obyvatel má
Portugalsko. Pokud však potřebuji odpověď na otázky důležité pro můj život, na této
síti je nenajdu. Ale když se v modlitbě připojím na síť Boží, dozvím se to podstatné,
co mi žádná umělá inteligence neporadí. Proč tu vůbec jsem? Kde mohu najít štěstí?
Jak se vypořádat s utrpením? Co mám dělat, abych naplnil život něčím užitečným a
nepokazil si vztahy?
Dozvím se i odpovědi, jak se konkrétně zachovat v komplikovaných situacích, jak
rozeznat dobro a zlo, to co prospívá, od toho, co škodí. A nezůstane jen u informací,
teorií či nějakých dat, ale dostanu i sílu věřit, správně jednat, vzdorovat zlu. Ponesu
plody, budu krásnou, užitečnou ratolestí.
Jen je třeba si na to připojení udělat čas, umět se zklidnit a ztišit, opravdu pozvat
a pustit Ducha Svatého do svého nitra, uznat Krista ze svého Pána a Spasitele a držet
se našeho nebeského Otce. Když si neudělám čas na připojení, tak mi vše během času
zhasne, vyschne, uvadne, a já zůstanu smutný, otrávený a naštvaný v temnotě.
Před tím nás dnes Pán Ježíš důrazně varuje a naopak nám slibuje, že když
zůstaneme připojeni, když budeme s ním, tak můžeme prosit o cokoliv a on nám to
ve své velkorysosti dá. Tak tedy prosme s odvahou, prosme velkodušně, za věci velké
i obyčejné, ale především nepřestávejme děkovat, že nejsme Bohu lhostejní, že
s námi počítá a zůstává nám nablízku, i když my na něj někdy zapomínáme či se mu
vzdalujeme.
Prob. Ivo Prokop