Svátosti
Svátosti
Svátosti ustanovil Kristus a je jich sedm:
křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání nemocných, kněžství a manželství.
Sedm svátostí se týká všech úseků a důležitých okamžiků života křesťana: díky nim se u křesťanů život z víry rodí a vzrůstá, dostává se mu uzdravení i daru poslání.
-
Křest
Svátost uvedení do křesťanského života se nazývá křest, podle obřadu, kterým se vykonává: „křtít“ znamená „ponořit“ do vody. Pokřtěný je ponořen do Kristovy smrti a s ním povstává jako „nové stvoření“ (2 Kor 5,17). Nazývá se také „koupelí znovuzrození a obnovení Duchem Svatým“ (Tit 3,5) a „osvícení“, protože pokřtěný se stává „synem světla“ (Ef 5,8).
Svátost křtu mohou přijat dospělí, kteří se na tento křest připravují skrze katechumenát, který obvykle trvá až 1 rok.
Svátost křtu mohou přijat také děti, pokud o to rodiče žádají, a chtějí své dítě vychovávat v křesťanské víře. Před křtem rodiče absolvují přípravu na křest dítěte (1–3 hod.).
-
Biřmování
Biřmování (confirmatio – utvrzení) stvrzuje a posilňuje křestní milost. Biřmování se také nazývá pomazáním, protože pomazání je podstatným obřadem této svátosti.
Účinkem biřmování je zvláštní vylití Ducha Svatého, takové, k jakému došlo v den letnic. Toto vylití vtiskuje duši nezrušitelné znamení a působí vzrůstající křestní milost: hlouběji zakořeňuje do Božího synovství; pevněji spojuje s Kristem a jeho církvi; rozmnožuje v duši dary Ducha Svatého; dává zvláštní silu vydávat svědectví křesťanské víře.
Svátost biřmování se uděluje v římskokatolické církvi v době dospívání. Na tuto svátost, kterou obvykle uděluje biskup, se biřmovanec delší dobu připravuje (až 1 rok).
-
Eucharistie
Eucharistie je oběť těla a krve Pána Ježíše, kterou ustanovil, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a své církvi tak zanechal památku na svou smrt a své zmrtvýchvstání. Je znamením jednoty, poutem lásky a velikonoční hostinou, v niž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka věčného života.
Slavení eucharistie se člení na dvě velké části, které tvoří jediný bohoslužebný úkon: bohoslužbu slova, která zahrnuje hlásání a přijímání Božího slova, a eucharistickou bohoslužbu, která se skládá z přinášení chleba a vína, z eucharistické modlitby (anafory) se slovy proměňování a z přijímání.
Předpokladem pro přijetí svatého přijímání je plné společenství s katolickou církví a stav milosti, to znamená, že přijímající si není vědom smrtelného hříchu. Kdo si je vědom, že se dopustil těžkého hříchu, (například manželství neuzavřené před církví). musí přijmout svátost pokání, dříve než přistoupí k přijímání. Důležitý je také duch usebranosti a modlitby, zachování postu předepsaného církvi a tělesný postoj (chování, oděv) vyjadřující úctu ke Kristu.
Svátost eucharistie lze obvykle přijmout při účasti na mši svaté.
-
Svátost pokání
Tato svátost se nazývá pokání, smíření, odpuštění, vyznání (zpověď) nebo obrácení.
Podstatné prvky svátosti pokání jsou dva: úkony člověka, který se obrací vlivem Ducha Svatého, a rozhřešení udílené knězem, který jménem Krista uděluje odpuštění a stanoví způsob zadostiučinění.
Úkony kajícníka jsou: pečlivé zpytování svědomí; lítost (kajícnost), jež je dokonalá, vychází-li z lásky k Bohu, a nedokonalá, má-li základ v jiných důvodech, spojená s předsevzetím už nehřešit; vyznání, v němž kajícník vyznává před knězem hříchy; zadostiučinění, to je vykonání určitých úkonů pokání, které zpovědník kajícníkovi ukládá, aby napravil škodu způsobenou hříchem.
Svátost pokání mohou přijat všichni pokřtění po dosažení věku užívání rozumu, kteří nežijí v trvalém stavu těžkého hříchu (například manželství neuzavřené před církví). Svátost se uděluje 30 minut přede mší svatou. Celoživotní zpověď (před důležitým životním krokem, při vážné nemoci nebo nebezpečí smrti) je vhodné domluvit s knězem dopředu.
-
Svátost pomazaní nemocných
Církev dostala za úkol od Pána uzdravovat nemocné a snaží se ho uskutečňovat jak péči, kterou poskytuje nemocným, tak přímluvnou modlitbou, kterou ji doprovází. Především však má zvláštní svátost ve prospěch nemocných, ustanovenou samotným Kristem a dosvědčenou svatým Jakubem: „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně“ (Jak 5,14–15).
Tuto svátost může na požádání přijmout věřící, který trpí pro nemoc nebo se stářím dostává do nebezpečí smrti. Může ji přijmout i opakovaně, kdykoliv se nemoc zhorší nebo ho postihne další těžká nemoc. Udělení této svátosti má pokud možno předcházet osobní zpověď nemocného.
-
Svátost manželství
Manželské spojení muže a ženy, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi, je svou přirozeností zaměřeno na společenství a dobro manželů a plození a výchovu dětí. Podle prvotního Božího plánu je manželství spojení nerozlučitelné, jak potvrzuje Ježíš Kristus: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mk 10,9).
Svátost manželství vytváří mezi manželi trvalé a výlučné pouto. Sám Bůh zpečeťuje souhlas manželů. Proto uzavřené a dokonané manželství mezi pokřtěnými nemůže být nikdy rozloučeno. Kromě toho svátost manželství uděluje manželům milost nezbytnou k dosažení svátosti manželským životem a odpovědným přijímáním dětí a jejich výchovou.
Snoubenci se na přijetí svátosti manželství připravují obvykle 3–6 měsíců.
-
Svátost kněžství
Skrze svátost kněžství pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil apoštolům.
Svátost kněžství může přijmout pouze pokřtěný muž: církev se cítí vázána touto volbou, kterou učinil sám Pán. Nikdo nemůže přijetí této svátosti vyžadovat, rozhodnutí o tom, zda je kandidát způsobily pro tuto službu, přísluší církevní autoritě.
Svátostiny
Svátostiny jsou znamení ustanovená církví, která posvěcují různé životní situace. Tvoří je modlitba a znamení kříže a jiná znamení.
Exorcismus
Exorcismus se koná, když církev s autoritou prosí ve jménu Ježíše Krista, aby některá osoba nebo předmět byly chráněny proti vlivu zlého ducha a vymaněna z jeho poroby. Jednoduchý exorcismus se provádí při křestním obřadu. Slavný exorcismus, nazývaný velký exorcismus, může provádět pouze kněz pověřený biskupem.
Křesťanský pohřeb
Smysl smrti křesťana se ukazuje ve světle smrti a zmrtvýchvstání Krista, naší jediné naděje; křesťan, který umírá v Ježíši Kristu, se odebírá „do domova k Pánu“ (2 Kor 5, 8).
Pohřby, i když se konají v různých obřadech odpovídajícím podmínkám a tradicím jednotlivých krajů, vyjadřují velikonoční charakter křesťanské smrti v naději na vzkříšení a společenství se zesnulým zvláště prostřednictvím modlitby za očištění jeho duše.
Pohřební obřady obvykle mají čtyři části: přijetí zesnulého společenstvím doprovázené slovy útěchy a neděje, bohoslužbu slova, eucharistickou oběť a rozloučení, v němž je duše zesnulého svěřena Bohu, prameni věčného života, dříve než tělo bude pohřbeno v očekávání vzkříšení.
Svátostiny (požehnání osob či předmětů), exorcismus nebo křesťanský pohřeb se vysluhují na požádání věřících.
Text převzat z Kompendia Katechismu katolické církve