Texty pašijí, které jsme slyšeli dnes i na Květnou neděli, nám zobrazují to, co teologové nazývají „kenoze či katabáze“ Božího Syna. Přeložit by se to dalo jako kariéra směrem dolů, krajní ponížení, ztráta všeho cenného, Božského i lidského, jeho naprostá opuštěnost a samota.
Vždyť vše, co dlouhá léta činnosti budoval, se mu během pár hodin rozpadlo. Zažíval hrozné tělesné utrpení. Pohlavky, bití, bičování, trnovou korunu, tíhu kříže, pod nímž na cestě padal, probití rukou a nohou hřeby, žízeň, křeče a dušení na kříži.
Ještě větší bylo utrpení duševní. Jidášova zrada, Petrovo zapření, falešná obvinění, odsouzení a výsměch od náboženských i úředních autorit, posměšky vojáků, urážky od kolemjdoucích pod křížem, útěk učedníků. Kázal o lásce a dostalo se mu násilí.
Nakonec přichází nejtrýznivější bolest – opuštěnost od Nebeského Otce. Ježíš volá před smrtí „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil.“ Otec se odmlčel, nebe jako by bylo zavřené, jako by se ztratila veškerá naděje. Poté, když vše skončí, drží jeho mrtvé tělo v náručí pod křížem Matka, která ho v Betlémě chovala s tak velikou radostí a nadějí. Andělé mlčí, nesvítí zářivá kometa, ale nastávají temnoty a jen rachotí pukající skály při zemětřesení. Na Golgotě jako by se odehrával protiklad Vánoc plných štěstí. Zde je naopak plnost smutku, utrpení a hrůzy. Konec všeho doufání, že bude lépe, že se něco ve světě změní k dobrému. Jako by tam zvítězily naše nejhorší obavy, že všechno stejně špatně dopadne.
A my se určitě každý ptáme: Proč k tomu došlo? Proč to vše musel Boží Syn podstoupit. Není asi jiná odpověď, než že to bylo pro nás, kvůli nám. Kvůli našim hříchům a z Kristovy lásky. Tato opuštěnost, tato bolest, je cena, kterou za mne Pán Ježíš zaplatil. S každým z nás soucítil až do krajnosti. S námi sestoupil do všech našich ubohostí, opuštěností, strachů a pádů. Nezůstal v pohodlném nebi, odkud by nám dával knížecí rady a teoretizoval o lidském údělu, ale podstoupil tu největší lidskou bídu, aby nás z ní vysvobodil.
Ježíšova slova „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil“ nejsou to poslední, co vyslovil. Pokračují dále slovy modlitby, žalmu 22., slovy, která jsou plná důvěry: „Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, uprostřed shromáždění budu tě chválit: "Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho, slavte ho všichni z Jakubova potomstva."
Na raně křesťanských zobrazeních Ukřižovaného má Kristus i ve smrti na kříži otevřené oči. Má to naznačovat, že vidí dál, než jen to co lze spatřit tělesným zrakem. Jeho duše se nasytila světlem. Nevidí jen smutnou Matku, lhostejné katy, zmučené lotry a zoufalé přátele, ale vidí už všechny ty, které svým křížem vykoupil, které vysvobozuje ze všeho utrpení a bídy. Vidí, že to všechno mělo svůj smysl.
Ježíšova úplně poslední slova nejsou slovy zoufalce, není to nářek nad marností všeho, není to povzdech zcela opuštěného nešťastníka, jemuž se všechno rozpadlo, ale jsou to slova nové důvěry: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ a zcela nakonec: „dokonáno jest“. Vše, co se mělo stát pro naši spásu, se stalo, Bůh naplnil svou nepochopitelnou lásku a soucit s námi, i když jej to stálo tak hroznou cenu. Kristus snášel opuštěnost, abychom my nebyli opuštěni. Podstoupil ponížení, abychom my byli pozvednutí k důstojnosti. Sestoupil do temnoty, nářků a bolestí předpeklí, abychom my mohli vystoupit do světla, štěstí a radosti nebe. A nás zve, abychom se jako on nebáli. Abychom jako on pomáhali všem, kdo jsou opuštění, kdo jsou plni strachu a beznaděje, kdo jsou uvězněni nemocemi, stářím, chudobou, neúspěchem. Abychom jim ukazovali, že poslední slovo nemá zlo, prázdnota, marnost, rachotící kámen, zavalující všechny naděje, ale Otec, který nás miluje láskou, kterou nikdy nedokážeme pochopit a kterou jen můžeme přijmout jako ten nejcennější dar.
Zakončeme dnešní rozjímání slovy Tomáše Kempenského z knihy Následování Krista: „Synu, ať tě neskličují námahy podstupované pro mne, ať nemalomyslníš v jakémkoliv soužení, ale ať ve všem, co se přihodí, tě posiluje a potěšuje mé přislíbení. Jsem dost mocný, abych ti všechno vynahradil nade všechnu míru a pomyšlení. Nebudeš se zde dlouho lopotit, ani nebudeš stále skličován bolestmi. Počkej maličko a uvidíš, jak všechno zlo náhle ustane. Přijde chvíle, kdy pomine každá námaha a každý shon. Co zaniká s časem je nepatrné a krátké. Čiň, co můžeš: pracuj věrně na mé vinici a já budu tvou odměnou. Piš, čti, zpívej, vzdychej, mlč, modli se a mužně snášej protivenství; věčný život je hoden všech těchto zápasů, ba větších.
Jednoho dne, který je znám Pánu, nastane mír; a pak již nebude dne ani noci v tomto čase, nýbrž věčné světlo, nekonečný jas, trvalý pokoj a bezpečné odpočinutí. Smrt bude svržena a nastane nehynoucí blaho; nebude úzkosti, jen blažené plesání, slastné a krásné společenství. Proto pozdvihni tvář k nebi. Hle, jsem tu já a se mnou všichni moji svatí, kteří na tomto světě vedli tuhý zápas. Nyní se radují v bezpečí, nyní odpočívají a zůstanou se mnou na věky v království mého Otce.