Evangelium o slavném vjezdu Pána Ježíše do Jeruzaléma, i pašije o jeho bolestném umučení, které slyšíme o Květné neděli, nám vždy znovu připomenou, jak rozdílné jsou touhy a očekávání nás lidí a cíle Boží, záměry Ježíšovy.
Lidé čekají, že Ježíš konečně vyřeší všechny pozemské problémy. Panuje drahota, platíme vysoké daně, vláda je neschopná a úředníci zkorumpovaní, vše ovládají cizinci, úrodu poškozuje sucho, hrozí nám válka. A teď konečně přijíždí Ježíš, aby to všechno vyřešil a zbavil nás tíživých problémů. Až vjede do Jeruzaléma, konečně udělá pořádek, zajistí spravedlnost a prosperitu, vyžene okupanty. A třeba zajistí i to, abychom se nehádali v rodině, nezlobily děti, v práci se mi dařilo. Návdavkem mi přidá pár let života, uzdraví bolavé zuby a vyléčí churavého osla. To čekali obyvatelé Palestiny o nedělním dopoledni před dvěma tisíci léty a cosi podobného většinou čekáme od Boha i my dnes.
Jenže odpoledne už tomu bylo jinak. Ježíš nezahájil dlouhý pochod úřady. Čistky a prověrky. Nevyhnal Římany a kolaboranty, nezačal exemplárně trestat zlodějské celníky a zkažené kněze. Nevypukla série zázraků, které by uzdravily přírodu i vztahy mezi lidmi. Nerozdával zázračně stvořené peníze a dokonce ani nerozmnožil chleby, aby odstranil bídu. A tak po fázi očekávání přišla zákonitě fáze zklamání. Takového krále a mesiáše nepotřebujeme. Takový slabý vůdce je nám k ničemu. Vždyť se nic nezměnilo, nic nezlepšilo. Pryč s ním. Musíme to vzít do vlastních rukou. Ten Barabáš je jiný chlapík, ten se nezakecá. Ten to rozjede.
Ježíš věděl, jak moc se jeho poslání liší od toho, co požadovaly nadšené zástupy. A věděl, jak to dopadne, až začnou tito lidé prosazovat vlastní spravedlnost a budovat ráj na zemi. Tudíž není divu, že nad Jeruzalémem, na místě s nejkrásnějším výhledem na jeho nádheru, hořce zaplakal. Věděl, jak ta náprava, kterou vezmou Izraelité do svých vlastních rukou, dopadne. Jak tam budou zakrátko jen dýmající trosky a hromady mrtvol.
Kristus totiž nepřišel léčit příznaky choroby, tedy jednotlivé projevy zla, nespravedlnosti, nemocí a utrpení, ale přišel vytnout sám kořen toho všeho zlého. Odstranit nádor kdesi uvnitř lidské duše, který metastázuje do celého okolí a působí nesčetné rány a bolesti. Tím nádorem je dědičný hřích, který kazí veškeré lidské úsilí po změně světa k lepšímu. Působí, že ač máme vždy dobré úmysly, chceme něco zlepšit, pokaždé to dopadne jako obvykle a vše zase opět pokazí.
Tou operací, kterou Ježíš provedl, kdy vyňal ten zhoubný nádor, byly jeho Pašije. Jeho utrpení, smrt na kříži a slavné zmrtvýchvstání. Občas slyšíme, že někdo daruje druhému vlastní ledvinu či kostní dřeň, aby jej zachránil. Podstoupí sám obtížnou a nebezpečnou operaci, aby jiný mohl žít. Ježíš to udělal ještě jinak. Podstoupil zvláštní transplantaci. On jakoby ten nádor vyňatý z lidského nitra přijal do svého těla. Vzal na sebe všechen náš hřích a na kříži spolu s ním zemřel, a tak jej bezpečně zničil. Tak říkajíc dekontaminoval, aby už nemohl škodit. Podstoupil největší nespravedlnost, nesmírné bolesti, opuštěnost i posměch, okusil otrávené plody dědičného hříchu, aby už neinfikovaly další a další lidi.
Od Ježíšova Zmrtvýchvstání dochází k postupné rekonvalescenci světa po této těžké operaci. Zatím v tom dost kulháme a bolí nás jizvy. Učíme se znovu žít svobodně a spravedlivě. Očekávat nebe a nedělat druhým ani sobě očistec. Podpírá nás a posiluje Boží milost ve svátostech.
Ještě však nejsme my ani svět dokonale uzdraveni a vyléčeni. To se stane až na konci věků, kdy Kristus přijde podruhé. Ne už jako ztýraný služebník, ale jako všemohoucí Král, který slavně dokončí vše, co započal na Kalvárii. Obnoví vše, co zbořila lidská zloba, promění slzy v jásot, poušť v zahradu, zemi v ráj. Člověk ani osel, ani žádný jiný tvor už ne bude padat pod břemeny soužení a bolestí, ale radovat se nevýslovnou radostí. Pak teprve pochopíme a oceníme, jak velký smysl mělo vše, co se dělo na křížové cestě a jak nesmírné věci pro nás Ježíš vykonal.
