Občas se stane, že se sám řídím radami, které z kazatelny doporučuji druhým. Tak jsem si ve Svatém týdnu několikrát pročítal čtyři evangelia. Při četbě jsem si uvědomil zvláštní věc. Totiž jak obsáhle a podrobně evangelisté pojednávají o Ježíšově utrpení a smrti, a jak stručně a krátce nám zachytili Kristovo zmrtvýchvstání. Pašije jsou Novém zákoně mnohonásobně další, než vyprávění o Vzkříšení.
Podobně máme hluboká rozjímání církevních otců a středověkých teologů o kříži a umučení Božího Syna, ale těžko hledáme rozjímání o velikonoční radosti a štěstí těch, kdo se shledali s Vítězným Kristem. Umělci vytvořili velkolepé i děsivé obrazy Ukřižování, ale většinou jen trochu rozpačité podoby Vítěze nad smrtí.
Nejspíše je to tím, že utrpení měli evangelisté, teologové i malíři, stejně jako my, stále před očima. Je to cosi dobře známého a nemůžeme se tomu vyhnout. O tom se jim psalo snadno a čtenáři tomu dobře rozuměli. Pro obrazy zmučeného Krista našli malíři lehce inspiraci. Stačilo se rozhlédnout kolem sebe. Zato přemožení smrti, štěstí shledání s tím, kdo zrušil podsvětí a otevřel nebe, to je něco velmi těžko představitelného a ještě hůře popsatelného slovy či zobrazitelného štětcem. Nemáme s tím zkušenost.
Umírání je cosi běžného, ovšem Zmrtvýchvstání se událo jen jednou v celých dějinách. Jako by nás světlo, vycházející z otevřeného hrobu, oslňovalo a my v té oslepující záři viděli jen určité obrysy a kontury, ale ne detaily. A tak evangelisté moudře zůstali v líčení velmi úsporní a střízliví, a ponechali nám prostor, abychom si to sami domýšleli a sami prožívali. Ježíšovy pašije už skončily, ale setkávání se Zmrtvýchvstalým pokračuje stále i dnes.
I my se máme duchovně setkat se Vzkříšeným Kristem, uvěřit, přijmout ho za svého osobního Spasitele a Pána, a posílit se tím pro život v tomto světě, plném trápení a bolestí. Musíme uvěřit, že je to on, že opravdu vstal, že je opravdu s námi po všechny dny až do konce času, a že opravdu znovu přijde a vše promění a uzdraví.
Je to naše osobní rozhodnutí a on se nám nijak nevnucuje, jako se nevnucoval svým současníkům. Nezabušil o velikonoční neděli na vrata velekněze, neobjevil se uprostřed Pilátova paláce, nesestoupil ve slávě na chrámové nádvoří naplněné poutníky.
Spatřili jej ti, kdo měli dobrou vůli, kdo na něj mysleli, kdo ho měli rádi. A i ty musel dost přesvědčovat, že je to opravdu on. Špatným zprávám se uvěří snadno, ale nádherná a úžasná zpráva budí nedůvěru. Jsme skeptičtí, nechceme se zklamat, nechceme podlehnout iluzím a falešným nadějím. To máme společné s apoštoly, kteří také nebyli nějací idealisté a snílci, kteří by si vybájili setkání s oživlým nebožtíkem. Rozumný člověk netouží po shledání s tím, který patří do hrobu.
Jenže Ježíš nebyl nějaký zombie, stín, či šedivý přízrak, ale ten, který smrt a hrob přemohl a na sobě ukázal, jak vypadá pravý, plnokrevný život, neomezovaný už pouty dědičného hříchu. I po zmrtvýchvstání však platilo to, co už za Ježíšova předchozího pozemského života. Jeho přítomnost přinášela požehnání, radost a pokoj těm, kdo měli dobrou vůli, ale nikoliv protivníkům, kteří jej nenáviděli a měli z jeho dobroty strach.
Vždyť na jedné straně jeho laskavý pohled zachránil bohatého celníka, jeho slovo uzdravilo malomocného, dotyk jeho šatů vyléčil ženu usouženou dlouhou nemocí. Na straně druhé se jej mnozí hrubě dotýkali při zatčení a vláčení na Golgotu, slyšeli jeho slova před soudci i na kříži, viděli jeho pohled na Matku Marii a sv. Jana a nehnulo to s nimi, jen se ještě více rouhali. Dokonce ani, když zachránil pochopovi Malchovi uťaté ucho, nereagovali na to. Ale římský setník dohlížející na popravu či zločinec po pravici dobrou vůli měli, a tak jim dal milost pochopení, prohlédnutí a věčného přátelství v nebi.
I po smrti a zmrtvýchvstání mnozí slyšeli o tom, co se událo, ale zase k tomu každý přistoupil po svém. Jedni uvěřili a radovali se, oznamovali to za všech sil druhým, naplnilo je to štěstím a nadšením. Jiní se po té zprávě vyděsili a jen hledali způsoby, jak vše utajit a pošpinit lží. Nemůžeme čekat ani dnes, že Ježíš změní své způsoby.
Porazil sice smrt a ďábla, ale nechce zotročit lidskou svobodnou vůli a někoho k přátelství a štěstí nutit. Můžeme si vybrat, zda se přidáme k malému hloučku apoštolů a zbožných žen, nebo k zástupům těch, kdo zůstali lhostejní, řešili své záležitosti, a co se dělo někde u hrobu jim bylo srdečně jedno.
Můžeme se nechat Kristem vést do nebe, cestou, která někdy není snadná a rovně narýsovaná, anebo si můžeme jít po svých vlastních cestách, u nichž však nemáme zaručeno, že nás přivedou k něčemu dobrému. Ježíš zemřel za všechny, pro všechny vstal z mrtvých, ale my se k němu musíme přihlásit, podat mu ruku, nechat se jím vést. A právě to jsme učinili včera o velikonoční vigilii, kdy jsme obnovili své křestní závazky a odřekli se zlého a zrovna tak to učiníme i nyní, kdy slavnostně vyznáme víru apoštolů, která je i vírou naší.
