Při oslavě ustanovení Eucharistie na Zelený čtvrtek děkujeme za veliký dar Ježíšovy lásky k nám. Daroval nám to nejcennější, co mohl – své vlastní Tělo a Krev, jako pokrm a nápoj pro duši, jako lék proti smrti a záruku věčného života.
Dnes se však ohlížíme nejen do Jeruzaléma před dvěma tisíci léty, kdy Pán Ježíš slavil s učedníky svou poslední večeři a vydal pro nás své Tělo a Krev, ale vracíme se v mysli ještě mnohem hlouběji do minulosti. Nenahlížíme pouze do jeruzalémského večeřadla, v němž se odehrávala tato slavnostní večeře, ale můžeme nahlédnout i do skromných chatrčí hebrejských otroků v pradávném Egyptě. Před třemi a půl tisíciletími trávili v Egyptě svou poslední noc. Zažili už devět velkých zázraků, ran, jimž Hospodin trestal jejich zotročovatele – Egypťany a nutil je, aby Hebrejce propustili. Nyní se schylovalo k ráně desáté, která měla být tou poslední, a která jim měla otevřít cestu ke svobodě. Na tuto chvíli se měli Hebreové připravit tak, jak jsme to dnes slyšeli v prvním čtení.
Mojžíš jim přikázal, aby každá rodina porazila beránka a jeho krví označila vhod do svého příbytku. Na veřeje si udělali beránkovou krví znamení kříže a byli tak v bezpečí před záhubou, která řádila venku a při níž umírali všichni prvorození Egypťané. Hebreové mezi tím ve spěchu jedli své poslední jídlo v Egyptě. Narychlo upečeného beránka s hořkými bylinami a nekvašeným chlebem, který ani nestačil vykynout. Jedli v chvatu, oblečení na cestu, přepásaní a s holí v rukou.
Když pak konečně uprostřed noci faraón dovolil, aby odešli, nemuseli ztrácet ani minutu. Z otroků se stali lidé svobodní. Své další jídlo už nejedli jako nešťastní udření ubožáci, ale jako vyvolený národ na cestě do zaslíbené země.
Beránek, který pro ně zemřel, jim svou krví zachránil život uprostřed zkázy, svým masem je posílil a dodal energii na cestu ke svobodě. Otevřel jim budoucnost. Pro všechny to byl tak silný a nezapomenutelný zážitek, že si jej pak do všech detailů připomínali každý rok. I když už byli svobodní a měli vlastní zemi, stále znovu se rozpomínali, jak bylo jim a jejich předkům těžko v egyptském otroctví. Jak trpký byl chléb nevolníků. Jaká tíseň je uprostřed noční temnoty naplněné smrtí obklopovala, a jak je Hospodin zázračně vysvobodil. Tato večeře pro ně byla ujištěním o Boží ochraně uprostřed té nejhorší zkázy a obnovu naděje.
I my dnes dobře víme, jaký je to rozdíl, jíst v klidu, bezpečí a pohodě, doma v rodině s dostatkem času a příjemné atmosféře, a jak odlišně nám jídlo chutná v chvatu a napětí. Třeba na náročné služební cestě někde v KFC, když nám zvoní telefon a čeká nás nepříjemné jednání. V nemocnici před operací, nebo když jí voják v zákopu konzervu a nad hlavou mu bzučí drony a létají granáty. Pak jsou myšlenky někde jinde a jídlo si člověk nemůže vychutnat.
Ani Ježíš o tisíc pět se let později, jakkoliv slavil tuto večeři v krásném domě zámožného jeruzalémského měšťana, nemohl hodovat bez úzkostí a bolesti. Vždyť kolem něj se už stahovaly smyčky spiknutí. Po městě slídili nepřátelé. A ve večeřadle s ním seděl zrádce Jidáš. Ježíš věděl, co se za pár hodin přihodí. Místo do svobody, jako kdysi Izraelité, půjde on do zajetí. Až vyjde z útulného večeřadla, bude ode všech opuštěn. Zažije nesmírnou temnotu a úzkost v Getsemanech. Jeho nejbližší učedník jej vydá na popravu. Bude potupen, zbičován a v nesmírných bolestech zemře na kříži. Jeho stoupenci se rozutečou.
On sám se stane beránkem obětovaným za hříchy všech lidí všech dob. Ponese obrovské břemeno zloby, hnusu a zloby všech hříšníků. Ani si nedovedeme představit, jak tísnivá atmosféra musela panovat při poslední večeři. Všichni přítomní tušili, že se na ně neodvratně valí cosi nesmírně bolestného a zlého. Ale Ježíš neutekl, nevzdal to. Dobrovolně přijal úděl Beránka. Dal důkaz o své nesmírné lásce, když všem apoštolům, včetně Jidáše, umyl nohy jako nejposlednější otrok. Ukázal tak nesmírnou Boží pokoru. Pak jim rozdával chléb proměněný ve své Tělo a naléval víno, proměněné v jeho Krev.
Tělo mělo být zmučeno a probodeno, krev prolita, ale právě tím se měla všem lidem otevřít cesta z otroctví hříchu ke svobodě. Cesta z pozemské bídy do radosti Božího království v nebi. Opět, jako tenkrát v Egyptě, znamení kříže a oběť Beránka – Krista, zachránila lidi před smrtí, tentokrát před smrtí věčnou, vyvedla z bídy otroctví, dodala energii pro putování tímto světem k zaslíbené vlasti. V Jeruzalémě se tak uskutečnilo naplno to, co se v náznacích událo předtím v Egyptě. Ježíš za nás trpěl a zemřel, abychom my mohli vstoupit do radosti a opravdové svobody. Ještě tam nejsme, ještě putujeme, ale cesta je připravena a dveře otevřeny.
Snad bychom mohli říci v určité nadsázce, že Ježíš nás při každé eucharistii, mši sv. v tomto světě zve na skvělé pohoštění do jídelního vozu. Jsme na cestě, kolem nás sviští čas, vše se mění, plyne, ale my bezpečně sedíme u stolu, směřujeme k nebi do trvalého domova a přátelského společenství. Díky Ježíšovu pozvání se můžeme těšit na shledání na konci cesty na věčné hostině Beránkově. Tak mu dnes z celé duše poděkujme. A k spolucestujícím v církvi se chovejme ohleduplně, velkoryse, po vzoru Ježíšově, ať se nám dobře cestuje a vytvoříme už tady dobré společenství, které bude předchutí ráje. Amen.