Nedávno mi kdosi poslal pohlednici z Assisi. Na snímku byl výstižně vyfotografovaný maličký kostelík v Porciunkule, krčící se pod obrovskou klenbou mohutné basiliky, kterou nad ním později vystavěli. Toto poutní místo vlastně představuje dva kostely v jednom. Jeden nepatrný, skromný, skrytý a druhý mimořádně velký, ozdobný a okázalý.
Připomnělo mi to, že všechno velké a cenné pochází z nepatrných a skromných počátků. Z opuštěného a padajícího kostelíka, který František vlastníma rukama podle možností opravil, se stalo místo proslulé zázraky a lákající tisícové zástupy poutníků.
Z roztodivné skupinky prostičkých nadšenců, kteří sv. Františka zpočátku následovali a neměli vůbec nic, ani peníze, ani vzdělání, ani konexe, se stal po pár letech úctyhodný řád, jehož členové vyučovali na prestižních univerzitách, konali pro papeže diplomatická poselství, přátelili se s panovníky, stávali se arcibiskupy a kardinály a konali misie až Číně.
Klášteřík v Rivotorto, kde františkáni zpočátku bydleli, byla nejprve jen jakási bídná kůlna, kde se člověk ani nemohl pořádně postavit a narovnat si záda. A přeci nám historické zápisy sdělují, že v té boudě, do níž předtím místní sedlák zaháněl osla, se děly podivuhodné úkazy. Prý tam vjel o půlnoci ohnivý vůz a na něm byla veliká koule zářící jako Slunce. Osvěcovala nejen tváře a těla bratří, ale i jejich nitro, jejich duše, takže pocítili úžasnou radost. Z vnuknutí poznali, že takto září duše sv. Františka, duše člověka nesmírně blízkého Bohu.
Sám František přitom musel ve svém záplatovaném hábitu působit jako trochu sešlý bezdomovec. Františka soužily nemoci, živil se tím, co mu kdo dal, nebyl žádnou velebnou postavou. Přesto však měl jeden bratr vidění, v němž spatřil nádherný trůn v nebi. Trůn však byl prázdný. Tázal se, komu trůn patří a pro koho je připravený. Dostalo se mu odpovědi, že to je trůn, který byl původně určen pro nejvyššího z andělů, serafína jménem Lucifer, který však kvůli své pýše odpadl a zřítil se do hlubin Nyní však je trůn přichystán pro pokorného Františka, aby byl náležitě oslaven.
Tyto příklady nám tedy ukazují, že mnohdy vidíme jen část skutečnosti, sledujeme pouze nepatrná semínka a klíčky, z nichž teprve časem vzejde něco úžasného a cenného. Náš svět, který je poškozený hříchem, v němž tvorstvo sténá, a v němž se nám nedaří něco podstatně změnit k lepšímu, je semínkem nebe. Jednou bude Bohem proměněn v ráj.
Náš vlastní život, v němž se potýkáme s neúspěchy a nezdary, v němž zakoušíme často slabost a nedokonalost svou i druhých lidí, v němž se nám zdá, že nedokážeme udělat příliš dobrého, velkého a významného, může ve skutečnosti přinést mnoho dobra a požehnání. Jen musíme počítat s Bohem, ne pouze se sebou a svými omezenými možnostmi, ale s jeho všemohoucností. Bůh naši dobrou vůli, každodenní drobnou snahu, dokáže proměnit, aby přinesla nečekaný, požehnaný účinek, kvalitní plody. Cokoliv dobrého, poctivého konáme, je jakýmsi základem pro velké dílo Boží.
František se nepustil hned do budování katedrály, ale opravil kapličku. Udělal to, co bylo v jeho možnostech. Své bratry neposlal hned na univerzity a královské dvory, ale učil je nejprve důvěřovat v Hospodina, spoléhat na Krista, umět se radovat a modlit, mít v úctě Pannu Marii a anděly, nebát se neúspěchů a utrpení. Teprve pak mohli vyrazit do světa a měli lidem co říci.
Myslím, že to samé bychom se měli neustále učit i my. Abychom se učili být Ježíšovými přáteli, kteří z něj nemají strach, co na nás zase pošle za problémy, kteří se necítí neustále Bohem sledováni a dozorováni a úkolováni, ale umí se radovat z jeho otcovské dobroty a milosrdenství. Poznávají jeho soucit s těmi, kdo jsou na tom zle, jeho péči o zvířata, rostliny a přírodu. Umí Boha chválit, trpělivě očekávat jeho dary, poznávat jeho vůli, a ne jen od něj neustále vyžadovat plnění vlastních přání, plánů a představ.
František měl vnímavost pro Boha, cit pro duchovní záležitosti. Tak si všiml, že ten zchátralý kostelík v Porciunkule je místo často navštěvované blaženými duchy, anděly. Z úcty k nim se tam usadil a oni v jeho životě sehráli významnou úlohu. Myslím, že i my bychom měli s anděly a jejich Královnou, Pannou Marií, udržovat úzký kontakt a především se od nich učit. Vždyť jim není zatěžko sloužit, uznat podřízenost Tvůrci, Bohu, pomáhat lidem. Z Boží blízkosti a ze služby mají radost, naplňuje je to štěstím.
Panna Maria v Nazaretě rozhodně nevypadala jako královna andělů, ale jako běžná mladá maminka. Ovšem z její vzorné péče o rodinu a ze všech těch domácích starostí vyrostla její vznešenost, kdy je nejen královnou andělů, ale i matku a ochránkyní všech křesťanů, matkou církve. I u ní se z nepatrných začátků vyvinuly velké věci, za které ji velebí všechna pokolení a chválí zástupy andělů.
Znovu a znovu se potvrzuje, že sloužit Bohu znamená kralovat, ponížit se, znamená být povýšen a být pokorný a tichý, přináší blahoslavenství. Tak ať se i my dokážeme v každé chvíli radovat z toho, k čemu nás Pán povolal a co nám slíbil.