Středem velikonočních svátků je, jak již sám název dokládá, veliká noc. Právě ta chvíle, kterou nyní prožíváme. Zpočátku je to noc temnější než všechny ostatní noci. Není v ní světla, není v ní naděje. Boží Syn je mrtev, zvítězilo zlo, spravedliví prohráli a rozprchli se. Bůh je daleko.
Vše mlčí, není už co dodat, panuje nehybnost, smutek, beznadějná marnost. Ale právě z této noci vytryskne světlo a z toho zlověstného ticha se ozve radostné Aleluja.
Do ještě temného kostela jsme přinesli jedinou zářící svíci s nepatrným plamínkem. Paškál, symbol Krista, který je světlem světa. Ale od té svíce jsme si připalovali svíčky další a další, až se celý kostel rozzářil podivuhodným jasem a každý z nás měl v ruce zdroj světla.
Teprve poté jsme mohli číst slova naděje, slova Písma svatého. V temnotě byla pro nás slova Bible nečitelná, nemohli jsme je číst a pochopit, ale teprve světlo nám umožnilo z nich načerpat radost a naději. Tak nám teprve Kristus a jeho Zmrtvýchvstání dává pochopit všechno to, co stojí ve Starém zákoně, osvětluje nám temné texty proroctví, ukazuje, jak podivuhodné byly a jsou Boží plány a Hospodinovy cesty.
Ale světlo Zmrtvýchvstání nesvítí jen do minulosti. Svítí i nám do někdy obtížné současnosti a především do budoucnosti, k níž mnozí hledíme se strachem. Anděl uprostřed temnoty před svítáním říká vyděšeným ženám u prázdného hrobu: „Vy se nebojte“. A říká to i nám.
Dnešní svět je naplněný strachem. Důvodů je nespočet a mnohé jsou pádné a závažné. Ale pokud má Bůh nás lidi tak rád, že za nás byl ochoten zemřít a pokud je tak silný, že dokázal přemoci smrt, pak se bát nemusíme.
Důvodů pro strach je mnoho. Důvod k radosti a pokoji je sice jen jeden, ale zato je naprosto zásadní: Kristovo vítězství nad temnotou. Kristus žije, Kristus kraluje, Kristus miluje nás i svět. S ním budeme žít i my a jeho mocí bude svět zachráněn a proměněn.
Sebekrásnější texty se nedají číst bez světla. Sebenadějnější zprávě se nedá uvěřit bez živého svědka. Ježíš nevytesal nápis na skálu „žiju a mám vás rád“, nenechal v prázdném hrobě svitek papyru, na němž by popsal význam své smrti a vzkříšení. To by nestačilo. Ukázal se osobně ženám a dalším svým přátelům a poslal je, aby svědčili, jak jim s ním bylo dobře a jak veliké věci učinil.
Tak i my, všichni pokřtění, máme být jeho svědky, máme být těmi, kdo druhým přinášejí světlo, ukazují jim smysl toho všeho, o čem čteme v Písmu a co slavíme při bohoslužbách i smysl všeho, co zažíváme ve světě. Svým životem máme svítit, přinášet naději, ukazovat, že spoléháme na toho, který vstal z mrtvých a je naším nejlepším přítelem, lékařem všech bolestí, lékařem, který jediný umí přemoci i smrt a darovat věčný život.