Zamyšlení k Hromnicím
Když se řekne chrám, tak si obvykle představíme tiché, velebné místo, kde člověk může v pokoji pozvednout svou mysl k nebesům, uklidnit své proudící myšlenky, a zažít v mlčení či krásné hudbě laskavou Boží blízkost. Pokud bychom však vstoupili se Svatou rodinou do Jeruzalémského chrámu na počátku našeho letopočtu, nejspíš bychom tam nic z toho nenašli.
Připadali bychom si spíš jako na jakémsi velkém orientálním tržišti s dobytkem a drůbeží, kombinovaném s pouliční směnárnou. Křik prodejců i zákazníků, kteří se dohadovali o ceně obětních zvířat, by se pojil bučením a kdákáním a cinkotem peněz určených na chrámovou daň. Občas by zavonělo od velesvatyně omamné kadidlo, ale asi mnohem častěji bychom ucítili spalované obětní maso, či vylévanou krev.
Především však bychom se ocitli na rozlehlém staveništi, kde by se míhali kameníci a tesaři se spoustou nádeníků, neustále by někdo vozil kvádry a nosil trámy, bušil do mramoru, kopal základy, stavěl lešení a vztyčoval pilíře. Chrám totiž v době kolem Kristova narození procházel velkolepou přestavbou.
Už roku 19 př. Kr. se rozhodl král Herodes, který měl zálibu ve velkolepých stavbách, chudičký a zchátralý chrámový areál velkoryse přebudovat, aby se stal skutečným divem světa a náležitě reprezentoval jeho bohatství a štědrost. Nešetřil obrovskými částkami peněz.
Aby se nejposvátnějších prostor nedotkly neposvěcené osoby, nechal král tisíc kněží rekvalifikovat na zedníky, kameníky, tesaře a další řemesla. Pod vedením nejlepších architektů z celé Římské říše strhli dosavadní svatyni a velesvatyni a během pouhého roku a půl je znovu vystavěli v daleko větší velikosti. Při přestavbě se nesměly ani na jediný den přerušit pravidelné oběti, takže to vyžadovalo od velekněží a jejich pomocníků docela velkou vynalézavost a improvizaci.
Po výstavbě nejdůležitějšího místa chrámu, velesvatyně, pak následovala desetiletí budování dalších nesmírně rozlehlých, vysokých a nákladně zdobených bran, sloupořadí, nádvoří, schodišť a síní, které už mohli stavět běžní dělníci. Vše stálo na mohutných podezdívkách, díky nimž vznikla na vrcholku chrámové hory rovná plocha o velikosti 14 hektarů, celá obestavěná a ozdobená s neslýchaným luxusem. Ani v samotném Římě, kde ještě neexistovalo Koloseum či Pantheon, ani nikde na Východě se nenacházela tak velkolepá stavba.
Jak víme z evangelia, pracovalo se na ní šestačtyřicet let, a bohužel již v roce 70 po Kristu při dobytí Jeruzaléma Římany totálně shořela. Mluvím o tom nejen proto, abychom si přiblížili atmosféru, ve které se odehrává dnešní evangelijní příběh, ale i proto, abychom si uvědomili, že ti dva staří lidé, Simeon a Anna, se na budování tohoto chrámu nejspíš vlastníma rukama podíleli.
Nebydleli tam v tiché cele jako poustevníci, ale patrně každý podle svých možností přiložil ruce k dílu. Můžeme si představit, že tam Simeon třeba jezdil s kolečkem, montoval lustry, něco omítal nebo pokládal dlažbu. Anna, která pobývala dnem i nocí v chrámu, zde třeba po zednících uklízela, leštila mramorové podlahy, nebo nosila svačiny. Mimoto se samozřejmě oba dva poctivě modlili, četli Písmo a očekávali Mesiáše.
A díky tomu, že byli jaksi naladěni na Boží vlnu, díky tomu, že byli vnímaví pro Boží věci a současně ochotní i sloužit a dát svůj čas i námahu, skutečně se dočkali. Mezi těmi davy, každodenně proudícími do chrámu, našli tu správnou dvojici s malým děťátkem. Našli, spatřili a pochovali si v náručí toho, k jehož slávě byl chrám vystavěn. Dítě Ježíš byl ten skutečný král, opravdový věčný a nekonečný Bůh a nikoliv Herodes, kterému už zbývalo jen pár týdnů života.
Simeon i Anna při setkání s Jezulátkem pocítili, že všechny jejich námaha a modlitby měly smysl, že se naplnila zaslíbení Boží a vše je na správné cestě. Věděli, že už se nedočkají Ježíšova veřejného působení, jako se nedočkali ani úplného dobudování chrámu, ale měli jistotu, že vše je ve správných rukou, vše jde dobrým směrem a Bůh se stará a uskutečňuje své plány pro dobro lidí. I přes odpor těch, kdo ničí chrámy i lidské životy, kdo přivedli Ježíše na kříž a Marii vrazili do srdce meč bolesti a zármutku. Bůh je silnější a bolest umí mnohonásobně vynahradit radostí.
Oba staří lidé mohli odejít pokojně, jako dělníci po dobře, poctivě vykonané práci a našli odpočinutí i odměnu ve věčném světle v nebi. V chrámu, který už není zbudován lidskýma rukama a kterému už nehrozí žádná zkáza. Který je bezpečným domovem.
Dnešní svátek bývá pojímán jako oslava řeholníků a řeholnic, Bohu zasvěcených osob. Já si však myslím, že je to i oslava všech kostelníků a kostelnic i dalších chrámových spolupracovníků. Den, kdy bychom měli poděkovat všem, kdo se fyzicky starají o naše pozemské chrámy, kostely či kaple. Kdo pečují o údržbu, úklid, květinovou výzdobu a všechno ostatní, co je třeba nenápadné, ale bez čeho není v kostele možné důstojně slavit mši svatou a bez čeho nám zde nemůže být dobře. Většinou to dělají velmi skromně, poctivě a pouze za příslovečné „zaplať Pán Bůh“.
Tak bych jim všem chtěl moc poděkovat, vyjádřit vděčnost a úctu a popřát, aby měli ze své činnosti radost a Pán jim dal za jejich velkorysost i svou velkorysou odměnu. A také, aby až budou v pokoji propuštěni z pozemské služby, našli své nástupce, kteří se toho ujmou po nich a budou sloužit chrámu, Bohu i farnosti a pokračovat v jejich nenápadném a přitom tak důležitém díle.
Prob. Ivo Prokop