Svatý Pavel nás vybízí, abychom žili způsobem hodným toho povolání, kterého se nám dostalo. Myslím, že je to velmi vhodný námět k rozjímání. Jak naplňuji své povolání? Mohu začít od věcí zcela obyčejných a všedních, které jsou však velmi důležité. Přemýšlet o tom, jak dělám svou práci v zaměstnání, jak se stavím k svým domácím povinnostem, jaký jsem manžel či manželka, jak se chovám k dětem či vnoučatům, jaký jsem soused, kolega, jak řídím, jak nakládám se přírodou okolo. To vše je naše povolání, to vše jsou úkoly, které nám svěřil Bůh. Za to vše budeme jednou skládat účty.
Můžeme to vše plnit napůl, otráveně, věci šidit, odkládat, zanedbávat, nebo vše dělat poctivě a naplno s důvěrou, že to dělám i pro Pána. Který postoj mi přinese radost a užitek, je nejspíš jasné. Pokud však máme v dobrém vydržet až do konce a neplnit povinnosti jen ze strachu či vypočítavosti, pak potřebujeme uvažovat i o dalším povolání, kterého se nám dostalo. O povolání nadpřirozeném.
Nejsme povoláni jen k tomu, abychom byli dobrými zaměstnanci, řemeslníky, rodiči, řidiči a sousedy, ale především abychom byli dobrými křesťany. Tedy dobrými přáteli Krista i jeho Matky Marie. Přáteli andělů a Božími dětmi.
Naše povolání je být občany Božího království, kteří budou prožívat šťastnou věčnost v nebi. Veškerý náš pozemský život je důležitou přípravou na toto trvalé jedinečné povolání. To nás může povzbudit, když se nám nedaří naplňovat své pozemské plány, když prožíváme neúspěchy a pociťujeme svou lidskou hříšnost, slabost a nedokonalost. Nemám před sebou jen úkoly a povinnosti, s nimiž lépe či hůře zápasím, ale má před sebou i skvělou odměnu, kterou mi Ježíš chce dát.
Dosáhnu jí, pokud se budu snažit jít v jeho stopách, následovat jej smýšlením i jednáním. Návod, jak jít v jeho stopách, nám ukazuje v evangeliu. Jeho kázání i zázraky, jeho podobenství i utrpení, jeho smrt i zmrtvýchvstání nás ujišťují, že nás má neuvěřitelně rád a je pro nás ochoten udělat cokoliv, aby nás spasil. Není přísným zaměstnavatelem, který jen kontroluje, napomíná a trestá, ale i skvělým hostitelem, který nás zve na lákavou hostinu. Na nás je, abychom se dali pozvat, udělali si pro něj čas, připravili se, přišli na tuto hostinu dobře uchystáni, očištěni od všeho zlého, aby tam bylo druhým s námi dobře.
Občas se píše o povolání snů – být třeba správcem nějakého soukromého nádherného tropického ostrova s vysokým platem a minimem povinností. Ve skutečnosti je tím opravdovým povoláním snů patřit mezi svaté, být natrvalo blažený v ráji a zakoušet Boží nádheru, přátelství a štědrost.
V evangeliu Ježíš hovoří o znamení doby. O tom, že mnohé co v budoucnu nastane, lze již nyní vytušit. Nějak se to již teď ukazuje. A moudrý člověk se podle toho zařídí. Když se valí temná oblaka, vezme si deštník. Jestliže se stmívá, vezme si baterku. Takovým znamením je pro nás i stárnutí, nemoci či smrt kolem nás. Ukazuje nám konečnost všeho pozemského, ale také připomíná, že je cosi, co stárnutí a smrt přesahuje, přemáhá. To „cosi“ je Boží přátelství. Tak si tohoto přátelství važme, utužujme ho modlitbou a dobrými skutky. Odpouštějme, užívejme čas k něčemu dobrému a těšme se na věčnost.
Prob. Ivo Prokop
