Znak proboštství Římskokatolická farnost -
proboštství Jindřichův Hradec

Kázání na 5. neděli postní A

Pro lepší pochopení dnešního evangelia bude myslím vhodné připojit několik poznámek. Židé v době Pána Ježíše pohřbívali své zemřelé hned v den smrti, tak jak tomu je například u muslimů dodnes. Dům, v němž se nacházel nebožtík, byl považován za nečistý, nesmělo se v něm vařit jídlo, a dokud nedošlo k pohřbu, museli pozůstalým nosit občerstvení sousedé. Také panovalo přesvědčení, že duše zesnulého krouží tři dny kolem těla a snaží se do něj vrátit. Až čtvrtého dne, kdy naplno propukne rozklad tkání, to vzdá a odejde do podsvětí. Proto smuteční hosté přicházeli k hrobu především v prvních třech dnech, aby zemřelý viděl, jak úpěnlivě ho oplakávají a jak ho měli rádi. Pak se šlo do domu smutku, kde se dál bědovalo za účasti najatých hudebníků a plaček.  Čtvrtého dne už příliv truchlících zeslábl, ale smutek se držel celých sedm dní.

Židé většinou neměli klasické hřbitovy, ale pohřbívali v jeskyních vytesaných na okraji vesnic a měst. Tak tomu bylo i v Bethanii, vesnici vzdálené od Jeruzaléma pouhých 2,5 km, ale oddělené od něj Olivetskou horou. Přes strmou horu je to kousek, ale po silnici, která vrchol obchází, musíme urazit víc než 25 km. Vesnici později přejmenovali na počest slavného vzkříšeného nebožtíka jménem Lazarium a dodnes se arabsky jmenuje el-Azaríja. V protikladu k poněkud komerčnímu a na turisty zaměřenému Jeruzalému zde zažijeme nefalšovaný palestinský chaos, při němž jsou zároveň všichni v pohodě. Na ulici se prodává nábytek, pečou kuřata, kolem se toulají psi a podezřele vypadající mladíci, orientální vůně volně přecházejí do hanebného puchu. Uprostřed vesnice najdeme krásnou stinnou zahradu s fontánou a v zahradě františkánský kostel zasvěcený Lazarovu vzkříšení. Samotný, velice hluboký hrob však je ještě dál a nad ním se nachází mešita, neboť Lazara si váží i muslimové. Zlomyslnější povahy tu může napadnout, že snad ještě větším divem než probuzení Lazara, bylo to, že zamotaný do rubáše, pevně svázaný obinadly a s hlavou zakrytou rouškou, se vůbec dokázal hýbat, trefil ven z hluboké hrobní jeskyně a nespadl z příkrých schodů a Ježíš ho nemusil křísit podruhé. Člověk nemusí mít příliš fantazie, aby si představil, jak tady všichni prožívali náhlé úmrtí mladého bohatého souseda, kolik tu muselo být pláče, výkřiků a gest a zrovna tak jak se asi dokázali radovat, když byl zase mezi nimi živ a zdráv.

Nicméně o příbězích z Bible řekl kdosi, že to jsou sice zajímavá, poučná a mnohdy velmi hezká vyprávění, ale jsou to příběhy jiných lidí, které se nás vlastně nijak netýkají. Takový příběh Robinsona Crusoe nebo babičky Boženy Němcové si také rádi přečteme, aniž bychom v něm hledali něco pro náš aktuální život. Přesně tak může na člověka působit i dnešní evangelium o vzkříšení Lazara. Sice nám asi každému už zemřelo několik příbuzných, ale určitě nám žádný z nich nevstal z mrtvých. Ani sebezbožnější farář nám v kostele nebožtíka neprobudí, ale jen ho poctivě vyprovodí na poslední cestě a popláče s námi nad hrobem. Přesto, když si dnešní vyprávění důkladněji promyslíme, objevíme v něm překvapivě mnoho situací, které zažíváme i my a které se nás osobně týkají.

Hned první věc, které si můžeme povšimnout, je Ježíšovo lidské přátelství s Martou, Marií a Lazarem. K Ježíšovým přátelům se můžeme počítat od okamžiku křtu i my.  Druhá věc, která nás asi hned na počátku dnešního evangelia zarazí, je fakt, že ani nejdůvěrnější přátelství s Ježíšem nezajistí člověku ochranu před každým problémem a utrpením. Ježíš ani v tomto evangeliu nevysvětluje, proč Lazar zemřel, proč Marie s Martou ztratily svého milovaného bratra. Jen říká, že zdaleka není vše ztraceno, že i na zemřelém se projeví Boží moc a sláva. Nejvíc nás ovšem šokuje Ježíšovo otálení přijít. Marie s Martou k němu v největší nouzi posílají prosbu o pomoc, posel se zprávou chvátá drsnou cestou z Bethanie do Jericha a Ježíš zůstává na místě a nic nedělá. Boží otálení je asi tou největší zkouškou pro každého Ježíšova přítele, někdy ho můžeme vnímat až jako pohoršlivé a pro nás zahanbující.

Když se Ježíš setkává s Martou, slyší jasnou výčitku, kterou pak znovu opakuje i Marie: „Kdybys tu byl, kdyby sis na nás udělal čas, můj bratr by neumřel. To jsme ti nestáli za to, abys trochu pospíšil, to jsi ho nemohl uzdravit na dálku, když už se ti k nám nechtělo? Tolika cizím lidem jsi pomohl a na nás, na své přátele jsi zapomněl“? Myslím, že právě toto zažíváme velice často i my. Když se stane nějaké neštěstí, když nám někdo zemře, začneme sobě i druhým vyčítat všechno možné i nemožné. Kdyby ho bývali operovali v jiné nemocnici, kdybych mu lépe vařila, kdybych se za něj víc modlil, kdybych si s ním víc povídal a tak dále. Trápíme se tím, co je definitivně v minulosti a nijak to nejde změnit.

Zajímavé je také to, jak Marta reaguje na Ježíšova slova: „Tvůj bratr vstane“. Odpovídá jako katechismus: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den“. Je to sice zcela správně, nicméně z toho cítíme, že s tím vlastně nepočítá. Poslední den, vzkříšení mrtvých, Boží soud, odměna spravedlivých, to vše možná jednou za dlouho nastane, ale já jsem nešťastná a opuštěná teď a nějaká zbožná teorie, nějaký holub na střeše, mne nedokáže potěšit. Bratr mi chybí, tys ho mohl zachránit a teď mi slibuješ nějaká těšínská jablíčka, jako by říkala Marta.

Důležitá je Ježíšova odpověď: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky“ Ukazuje nám, že nevěříme v nějakou teorii, která se možná jednou naplní, ale v někoho, v Ježíše, který jedná už teď a tady, který má moc nad smrtí, bolestí a zármutkem a to ne až v nebi a po skončení dějin, ale už dnes a zde na zemi. Nekřísí nám sice zemřelé příbuzné, ale už teď umí i tu nejbeznadějnější situaci, kdy jsme pohřbili všechny své naděje, proměnit v úžasnou radost, jako když Marie s Martou mohly obejmout vzkříšeného bratra.

Někdy se o katolické církvi říká, že předkládá odpovědi na otázky, na které se nikdo neptá. Myslím ovšem, že zrovna dnešní evangelium dává odpověď na otázku, na niž se občas táže každý člověk, ať už věřící či nevěřící: „Je smrt definitivním koncem všeho nebo mám ještě nějakou šanci“? Ježíš vzkříšením Lazara ukázal, že má moc obrátit v dobré i ty neztracenější případy, kdy už z lidského hlediska není vůbec žádná naděje. Ale Lazarovo probuzení bylo jen přípravou na něco mnohem většího a krásnějšího: Na Ježíšovo slavné zmrtvýchvstání. Lazarovi museli hrob otevírat přátelé, museli jej rozvazovat, zůstal stále zranitelným, slabým člověkem a nakonec po létech zase znovu zemřel. Ježíš však vstal vlastní mocí, nedokázal ho zadržet hrob ani roušky a obinadla, kámen se odvalil, Ježíš už nebyl podřízen fyzikálním zákonům a měl oslavené, naprosto dokonalé a nesmrtelné tělo. Když procitl Lazar, přineslo to sice radost Marii a Martě, ale na ostatní lidi to nemělo vliv. Zatímco když vyšel z hrobu Ježíš, znamenalo to vítězství nad smrtí, otevření brány do nebe k věčnému životu pro všechny lidi.  Od okamžiku Kristova zmrtvýchvstáním se už smrti nemusíme bát, protože nás nedokáže odvléci někam dolů do podsvětního zajetí, ale umožní nám vstoupit do ráje. Lazarovo probuzení je tak pro nás zaslíbením, předobrazem mnohem větších věcí, které se uskutečnily o Velikonocích a které se nás zcela zásadně týkají a které jednou prožijeme na vlastní kůži.


Kázání z 2. neděle postní 2020

Při přemýšlení o Kristu mne vždycky znovu udivuje, že on zcela přesně věděl, co jej čeká, jak bude vypadat závěr jeho pozemského života, a přeci jej to nijak neochromovalo, neprožil celý svůj pozemský život ve strachu z bičování, kříže a děsivé smrti. Naopak stále myslel na své učedníky, záleželo mu na tom, aby ty hrozné chvíle zvládli, nepropadli v nich zoufalství. Hledal možnosti, jak posílit jejich víru, jak jim dát sílu k překonání zdánlivě beznadějných, temných okamžiků Velkého pátku.

Dnešní evangelium nám ukazuje, jakým způsobem Kristus dokázal své nejbližší posílit: Ukázal se jim ve své nebeské, oslavené podobě, spatřili jej v novém světle. Najednou už neviděli obyčejného nazaretského tesařova syna, poutníka, který s nimi snášel únavu a nouzi na vyprahlých cestách, ale spatřili, že je to opravdu Boží Syn, jak je o tom ujistil i Otcův hlas z nebe. Zažili cosi, co překonávalo i Zjevení Boží Mojžíšovi na hoře Sinaj. Nedostali na Táboře hromadu dalších obtížných přikázání v temnotě, úzkosti, za bouře a rachotu hromů, ale zažili v blízkosti proměněného Ježíše zářivou, čistou radost a pokojné štěstí. Hospodin jim dal jediný příkaz: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte“. Tedy: „na něj se naprosto spolehněte, ať se děje cokoliv. Vše co říká, je stoprocentní pravda a je to pro vaše dobro. Vydržte, vytrvejte a to, co nyní zažíváte na pouhou chvíli, vám bude náležet na vždycky a trvale.“

Apoštolové po tomto silném zážitku už mohli vše vidět z jiné perspektivy, viděli svět v jiném světle. Jako by jim nějaký reflektor osvítil to skutečně důležité, aby to zářilo a bylo zřetelné, a vše ostatní, vše podružné, zůstalo v pozadí, ve stínu. Uvědomili si, že vše co zažívají, co se jim osobně děje, vše, čeho jsou svědky, není nějaká náhoda, něco chaotického a nesmyslného, ale je to součást pradávného plánu Božího, který vede k jasnému a absolutně nejlepšímu cíli. Je to plán vykoupení celého světa i každého jednotlivého člověka ze všeho utrpení, strachu a bolesti, ze všeho hříchu a nespravedlnosti.

Je to plán, který začal Bůh realizovat hned po pádu prvních lidí, který pak vzal novou rychlost při povolání Abraháma, při vysvobození Izraelitů z Egypta prostřednictvím Mojžíše. Plánu, kterým pak proroci v čele s Eliášem povzbuzovali všechny umdlévající a pochybující. Plánu, který vyvrcholil Ježíšovým působením a zvláště jeho smrtí a zmrtvýchvstáním. Proto se na hoře Tábor ukázali s Kristem Mojžíš a Eliáš, aby potvrdili, že vše je na správné cestě, vše na sebe navazuje a Boží plány nejsou nijak narušeny, i když se proti nim spojují všichni Herodové, farizeové i Piláti celého světa, všechny mocnosti temnoty a zmaru. Kristus zvítězí, i když bude muset podstoupit utrpení a smrt a zvítězí pro nás, i když my jsme malověrní a váhající, i když selháváme jako Petr i ostatní apoštolové.

Namalovat Ježíše na hoře Tábor, zářícího ve zvláštním světle, bývá zkouškou, kterou musí podstoupit každý ikonopisec, malíř ikon, má-li se stát opravdovým mistrem. Vidět Ježíše na prvním místě, vidět ho ve správném světle, jako mého osobního Pána, Přítele a Zachránce, je mistrovskou zkouškou opravdového křesťanského života. To světlo ozařující Krista apoštolům na hoře Tábor, nám připomíná slova z Listu Židům: „Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu.“

Je-li někdo či něco osvíceno silným světlem, vše ostatní ustupuje do stínu, už to nepoutá pozornost. Tak je tomu právě tehdy, když se soustředíme na Ježíše, na jeho dobrotu, když mu budeme opravdu důvěřovat a být si jistí jeho mocí a milosrdenstvím. Pak pro nás tento svět a jeho obtíže, strachy i lákadla ustoupí do stínu, nebudou nás moci odvést od cesty za ním. Bude nám s ním dobře, i když ještě musíme sestoupit s hory a věnovat se svým světským povinnostem i když ještě přijdou pokušení a zkoušky.

Jestliže však na Krista přestaneme hledět, pak před námi vystoupí v plné moci vše hrozné, co tento svět souží a nebudeme mít odvahu ani sílu s tím cokoliv udělat. Jako Petr, když šel po hladině Galilejského jezera, mohl kráčet je do té doby, dokud hleděl na Ježíše. Když však svůj pohled odvrátil, uviděl rozbouřené vlny, dostal panický strach, ztratil oporu a začal se propadat do vodních hlubin. Ale i tehdy jej Kristus topícího se a lapajícího po dechu uchopil za ruku a vytáhl do bezpečí. Přesně tak je tomu i dnes a u každého z nás.

Ježíš od nás neodvrací všechny bouře a temnoty, nedává nám plout po klidné hladině na rekreační plavbu, ale z každé bouře zachraňuje a v každé temnotě dá nakonec světlo a vždy je v loďce s námi, a vždy nás, malověrné, povzbuzuje a říká: „Pohleď na mé rány, když jsem pro tebe toto podstoupil, myslíš, že tě nechám padnout, že tě opustím, že si tě nechám vzít?“

Nebudeme-li na svět hledět z hory Tábor, z nadhledu, který nám dává jistota, že Bůh je dobrý, má nás osobně každého rád, chce pro nás to nejlepší a řídí svět i náš život i životy našich blízkých tak, abychom dosáhli naprostého a trvalého štěstí v nebi, neobstojíme a utopíme se v pochybnostech, nejistotách a beznaději. Bude nás jeden den děsit koronavirus, druhý den si užijeme paniku z klimatické změny či migrantů, příště se polekáme o budoucnost svých dětí či nás uvede do beznaděje pohled na stav církve a počínání duchovních i světských předáků či pohled do zrcadla na nás samé, jak stárneme, či pohled do naší minulosti, kdy jsme tolik věcí pokazili a tolik času promarnili.

Ale připomeneme-li si Boží slovo, které říká: „těm, kdo milují Boha, vše napomáhá k dobrému“ můžeme zase nabýt sil a odvahy. Pak si uvědomíme, že má pravdu sv. Pavel, jestliže píše: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás! Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu. Amen.


Kázání na slavnost Zvěstování Páně 25. března

Sv. Lukáš při sepisování svého evangelia patně použil i vzpomínky Panny Marie. O tom, co se odehrálo v Nazaretu při zvěstování, nevěděl kromě Matky Boží nikdo jiný a jistě se jí na to první křesťané často vyptávali. V tomto vyprávění Panny Marie, jak nám ho sv. Lukáš zachytil, najdeme několik pozoruhodných věcí.

Především je to samotný začátek událostí Nového zákona. Předchozí vyprávění o početí sv. Jana Křtitele, patří totiž ještě Zákonu starému. Jan byl poslední prorok, ohlašoval, co přijde, stál na pomezí, a teprve tady začíná přelom v historii vztahů mezi Bohem a lidmi.

Události Nového zákona začínají andělovým příchodem k Panně Marii a jeho pozdravem „Buď zdráva, milostiplná“. Panně Marii utkvělo v Paměti, že anděl nepozdravil běžným židovským pozdravem Šálóm – pokoj s tebou – ale použil pozdrav „Chairé“ tedy řecký, znamenající doslova „raduj se, vesel se“. Celý Nový zákon tady začíná vybídnutím k radosti.

V tehdejším světě bylo stejně jako dnes spousta zármutku a bezvýchodné bídy. Do tohoto světa přichází od Hospodina anděl, aby přinesl radost.

 O Marii čteme, že o tom pozdravu přemýšlela, co má znamenat. Protože velice dobře znala Písmo svaté, vzpomněla si nejspíš na výzvu proroka Sofonijáše: „Zaplesej, Siónská dcero, zajásej Izraeli! Hospodin, tvůj Bůh je uprostřed tebe“ a nejspíš v tu chvíli pochopila, že se na ní samotné má splnit to, nač čekal celý židovský národ, že ona sama dostala úkol, na který se připravovaly všechny hebrejské dívky. Je to teď na ní.

Jenže takového úkolu se člověk pochopitelně lekne. Jak mám spolupracovat s Všemohoucím Bohem? Jak můžu zvládnout něco tak velikého jako být matkou Božího syna? Být Bohu blíže než velekněz v chrámové velesvatyni, zažívat zázraky podivuhodnější než Mojžíš na Sinaji a mít víru větší než samotný Abrahám?

A tak anděl, aby dívce dodal odvahu, říká další slovo: „Neboj se, Maria“. Můžeme si být jisti, že právě toto andělovo slovo si Maria uložila hluboko v srdci a často se k němu vracela, když zažívala utrpení a úzkosti. Stále si je připomínala a ono jí pomohlo překonat i Velký pátek a křížovou cestu i beznadějnou nehybnost Bílé soboty. Neboj se, ty poneseš ve svém těle Boha, ale také Bůh ponese tebe po celé tvé životní pouti.

Na andělova hluboká slova reaguje nazaretská dívka podobně krásnou odpovědí: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ Jako by už se modlila třetí prosbu Otčenáše: „Buď vůle tvá“. Otvírá tak Božímu synu cestu mezi nás lidi a současně už tak i pootvírá nebeskou bránu nám lidem vyhnaným z ráje. Adam a Eva svým „ne“ vůči Boží vůli bránu zavřeli, Mariino „ano“ ji opět otevírá.

Ty tři krátké věty rozhovoru mezi Marií a andělem se týkají i nás osobně. Vždyť i my tak často zakoušíme smutek a bolest. I nám se mnohokrát zdá, že po nás Bůh chce víc, než zvládneme a i my máme mnohokrát strach. Oprávněně se obáváme stáří a bezmoci, válek a přírodních pohrom, bojíme se rozpadu našich vztahů a osamělosti.

Do jak beznadějného světa sestoupil z nebe Kristus, nám naznačuje už antický pohan Plútarchos, který napsal: „Lépe by bylo se vůbec nenarodit! Z těch pak, kdo se narodili, jsou nejšťastnější ti, kdo už zemřeli“. Křesťanská víra nám naproti tomu říká: Raduj se, neboj se, řekni Boží vůli své ano. Nebudeš litovat. Boží vůle je dobrá. Boží vůlí je tvé štěstí. Boží vůle není břemenem, které by nás mělo zdrtit, ale dává nám lehkost, abychom se mohli bez starostí povznést k Bohu a k nebi. Můžeme jistě klesnout a upadnout, ale klesneme a upadneme do náruče Boží. A být v Božích rukou znamená být v bezpečí, být v těch nejlepších rukou.  

Prosme Marii Těšitelku, Matku naši a Matku církve, aby nám dodala odvahu vyslovit své „ano“ a dala nám také prožívat radost z toho, že jsme od chvíle Zvěstování tak blízko Bohu a Bůh nám.