Znak proboštství Římskokatolická farnost -
proboštství Jindřichův Hradec

KÁZÁNÍ O PORCIUNKULOVÉ SLAVNOSTI 2022

Nedávno mi kdosi poslal pohlednici z Assisi. Na snímku byl výstižně vyfotografovaný maličký kostelík v Porciunkule, krčící se pod obrovskou klenbou mohutné basiliky, kterou nad ním později vystavěli. Toto poutní místo vlastně představuje dva kostely v jednom. Jeden nepatrný, skromný, skrytý a druhý mimořádně velký, ozdobný a okázalý.

Připomnělo mi to, že všechno velké a cenné pochází z nepatrných a skromných počátků. Z opuštěného a padajícího kostelíka, který František vlastníma rukama podle možností opravil, se stalo místo proslulé zázraky a lákající tisícové zástupy poutníků.

Z roztodivné skupinky prostičkých nadšenců, kteří sv. Františka zpočátku následovali a neměli vůbec nic, ani peníze, ani vzdělání, ani konexe, se stal po pár letech úctyhodný řád, jehož členové vyučovali na prestižních univerzitách, konali pro papeže diplomatická poselství, přátelili se s panovníky, stávali se arcibiskupy a kardinály a konali misie až Číně.

Klášteřík v Rivotorto, kde františkáni zpočátku bydleli, byla nejprve jen jakási bídná kůlna, kde se člověk ani nemohl pořádně postavit a narovnat si záda. A přeci nám historické zápisy sdělují, že v té boudě, do níž předtím místní sedlák zaháněl osla, se děly podivuhodné úkazy. Prý tam vjel o půlnoci ohnivý vůz a na něm byla veliká koule zářící jako Slunce. Osvěcovala nejen tváře a těla bratří, ale i jejich nitro, jejich duše, takže pocítili úžasnou radost. Z vnuknutí poznali, že takto září duše sv. Františka, duše člověka nesmírně blízkého Bohu.

Sám František přitom musel ve svém záplatovaném hábitu působit jako trochu sešlý bezdomovec. Františka soužily nemoci, živil se tím, co mu kdo dal, nebyl žádnou velebnou postavou.  Přesto však měl jeden bratr vidění, v němž spatřil nádherný trůn v nebi. Trůn však byl prázdný. Tázal se, komu trůn patří a pro koho je připravený. Dostalo se mu odpovědi, že to je trůn, který byl původně určen pro nejvyššího z andělů, serafína jménem Lucifer, který však kvůli své pýše odpadl a zřítil se do hlubin Nyní však je trůn přichystán pro pokorného Františka, aby byl náležitě oslaven.

Tyto příklady nám tedy ukazují, že mnohdy vidíme jen část skutečnosti, sledujeme pouze nepatrná semínka a klíčky, z nichž teprve časem vzejde něco úžasného a cenného. Náš svět, který je poškozený hříchem, v němž tvorstvo sténá, a v němž se nám nedaří něco podstatně změnit k lepšímu, je semínkem nebe. Jednou bude Bohem proměněn v ráj.

Náš vlastní život, v němž se potýkáme s neúspěchy a nezdary, v němž zakoušíme často slabost a nedokonalost svou i druhých lidí, v němž se nám zdá, že nedokážeme udělat příliš dobrého, velkého a významného, může ve skutečnosti přinést mnoho dobra a požehnání. Jen musíme počítat s Bohem, ne pouze se sebou a svými omezenými možnostmi, ale s jeho všemohoucností. Bůh naši dobrou vůli, každodenní drobnou snahu, dokáže proměnit, aby přinesla nečekaný, požehnaný účinek, kvalitní plody. Cokoliv dobrého, poctivého konáme, je jakýmsi základem pro velké dílo Boží.

František se nepustil hned do budování katedrály, ale opravil kapličku. Udělal to, co bylo v jeho možnostech. Své bratry neposlal hned na univerzity a královské dvory, ale učil je nejprve důvěřovat v Hospodina, spoléhat na Krista, umět se radovat a modlit, mít v úctě Pannu Marii a anděly, nebát se neúspěchů a utrpení. Teprve pak mohli vyrazit do světa a měli lidem co říci.

Myslím, že to samé bychom se měli neustále učit i my. Abychom se učili být Ježíšovými přáteli, kteří z něj nemají strach, co na nás zase pošle za problémy, kteří se necítí neustále Bohem sledováni a dozorováni a úkolováni, ale umí se radovat z jeho otcovské dobroty a milosrdenství. Poznávají jeho soucit s těmi, kdo jsou na tom zle, jeho péči o zvířata, rostliny a přírodu. Umí Boha chválit, trpělivě očekávat jeho dary, poznávat jeho vůli, a ne jen od něj neustále vyžadovat plnění vlastních přání, plánů a představ.

František měl vnímavost pro Boha, cit pro duchovní záležitosti. Tak si všiml, že ten zchátralý kostelík v Porciunkule je místo často navštěvované blaženými duchy, anděly. Z úcty k nim se tam usadil a oni v jeho životě sehráli významnou úlohu. Myslím, že i my bychom měli s anděly a jejich Královnou, Pannou Marií, udržovat úzký kontakt a především se od nich učit. Vždyť jim není zatěžko sloužit, uznat podřízenost Tvůrci, Bohu, pomáhat lidem. Z Boží blízkosti a ze služby mají radost, naplňuje je to štěstím.

Panna Maria v Nazaretě rozhodně nevypadala jako královna andělů, ale jako běžná mladá maminka. Ovšem z její vzorné péče o rodinu a ze všech těch domácích starostí vyrostla její vznešenost, kdy je nejen královnou andělů, ale i matku a ochránkyní všech křesťanů, matkou církve. I u ní se z nepatrných začátků vyvinuly velké věci, za které ji velebí všechna pokolení a chválí zástupy andělů.

Znovu a znovu se potvrzuje, že sloužit Bohu znamená kralovat, ponížit se, znamená být povýšen a být pokorný a tichý, přináší blahoslavenství. Tak ať se i my dokážeme v každé chvíli radovat z toho, k čemu nás Pán povolal a co nám slíbil.    


KÁZÁNÍ NA 18. NEDĚLI V MEZIDOBÍ C 2022

V Bibli se vyskytuje určité napětí či dokonce zřetelné protiklady mezi jednotlivými knihami, výroky i příběhy. Má to člověka vést jednak přemýšlení, hledání toho, co nám chce Bůh skutečně říci, a jednak k pokoře, abychom si nemysleli, že všemu naprosto rozumíme, známe celou pravdu a všichni ostatní jsou mimo.

Zmiňovaný protiklad či napětí je například mezi 1. knihou Mojžíšovou a dnešním prvním čtení. V Genesi je s obdivem líčeno Boží dílo. Svět, rostliny, zvířata, lidé, to vše je tam nazýváno jako velmi dobré. Hospodin veškerému stvoření požehnal, vše se má množit a člověk má o zemi a tvorstvo pečovat, jako řádný správce. Ovšem v knize Kazatel, z níž jsme před chvílí slyšeli úryvek, se píše, že to všechno je marnost nad marnost, vše je marné. Člověk se zbytečně lopotí, a má jen samé starosti. Hospodin tedy stvořil marnosti? Celé to jeho dílo je zbytečné a lidská námaha také? To působí opravdu podivně.

Než se to pokusíme objasnit, podívejme se ještě na jeden příklad napětí v Písmu svatém. Ježíš v dnešním evangeliu vypráví o boháči, který měl neočekávané zisky. Hodně se mu urodilo a tak se rozumně rozhodl vybudovat nové stodoly a sýpky, aby se mu všechno vešlo pod střechu. Nikoho o nic neokradl, vše nabyl poctivě. Zabezpečil se prozíravě na dlouhá léta a chtěl si v klidu užívat. Jenže Bůh jako by se mu vysmál: „Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ Ovšem v té samé Bibli se dočteme i o Josefovi Egyptském, který také prozíravě stavěl stodoly a sýpky v Egyptě a je za to velmi chválen, jako muž moudrý a spravedlivý, rozhodně nikoliv jako blázen. Vždyť díky naplněným stodolám zachránil zemi před hladomorem.

Zmiňovaný rozpor, na který v obou uvedených případech narážíme, je způsoben lidským hříchem. Stvoření, Boží dílo, je skutečně dobré, požehnané a pracovat na jeho rozkvětu a rozmnožení není vůbec marné. Jenže hřích způsobil, že člověk se na hmotné, časné věci upnul, začal v nich vidět jediný cíl, a přestal počítat s Bohem a s bližními. Zkrátka, vytvořil si modlu. Věci, majetek, úspěch často člověk zaměňuje za Boha, myslí si, že v tom najde trvalé štěstí, ale ono je to všechno pomíjivé, částečné, nestačí to k dokonalému naplnění toho, po čem toužíme.

Žalmista to říká zcela srozumitelně: „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí“. Bez Pána se člověk marně snaží vybudovat pevný dům, bezpečný domov a rodinu, dosáhnout toho, aby mu jeho námaha přinášela plody. S Pánem naopak má člověk život bez zbytečných obav a nejistot, nakonec obdrží vše, po čem touží. Marně se tedy lopotí ten, kdo pracuje jen pro sebe, ale zdaleka není marné spolupracovat s Hospodinem, pracovat pro druhé, pro dobro ostatních. Když Josef Egyptský stavěl a plnil obilím stodoly, tak ne kvůli sobě, ale aby pomohl těm, kdo se ocitnou v nouzi. Hromadil, aby měl z čeho rozdávat. Naproti tomu boháč v evangeliu mluví jen sám o sobě, na nikoho jiného nemyslí a tak nakonec o vše přijde.

Někdo se hrdlí o podíl na dědictví, neustále se cítí ukřivděný, že nedostal tolik, kolik očekával, a zcela si tím pokazí vzpomínku na zemřelého, ničí si tím přítomné vztahy, rozhádá se příbuznými, a zapomíná, že nakonec také sám zemře a stejně o vše přijde. Pán Ježíš je v těchto záležitostech velmi přímý a velmi důrazně varuje před přílišným očekáváním štěstí od hmotných věcí a peněz a před ztrátou toho, co je skutečně cenné, dobré a trvalé.

Minulou neděli jsme ve vstupní modlitbě mše svaté říkali: „Bože, od tebe je všechna síla a svatost, ty jsi ochránce všech, kdo v tebe doufají; skloň se k nám, dej nám správné poznání a veď nás, ať věcí stvořených užíváme tak, aby nás už nyní přiváděly k tomu, co je věčné. Stvořené věci jsou tedy dobré, ale nejsou cílem, jako cílem nejsou ukazatele u cesty. Svatý Pavel nám totéž doporučuje těmito slovy: „Bratři! Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co (pochází) shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co (pochází) shůry, ne na to, co je na zemi.“ Máme tedy při práci pozvednout hlavu od hlíny k nebi, uvědomit si, kdo nám odtud pomáhá, kdo se tam na nás těší. Máme pohlédnout na hodinky a uvědomit si, že čas plyne a my jej můžeme využít skvěle, nebo také úplně promarnit. Promrhat největší bohatství, které tu máme – čas, v němž lze získat věčnost.

Máme tedy ukládat do těch správných stodol, tu správnou úrodu, která jednou přinese trvalý užitek. Do Božích stodol ukládáme tehdy, když rozdáváme. Rozdávat můžeme nejrůznějším způsobem, každý podle toho, co má a co dovede. Ten, kdo má fyzickou sílu, může třeba někomu nařezat dříví či pomoci při farní brigádě. Jiný možná nemá čas, ale může přispět na dobré účely penězi. Další snad nemá sílu ani peníze, ale je v důchodu a může se za druhé modlit či někoho osamělého navštívit a povzbudit. Opět jiný se ujme čtení a přinášení darů při mši. Kdosi zorganizuje zájezd, přednášku či farní grilování, nebo se věnuje dětem a mládeži. To všechno případy, kdy to, co nám Hospodin poskytl, naše schopnosti, čas, kapacitu a prostředky, dobře, užitečně investujeme, ukládáme do správných, Božích stodol, odkud se nám to mnohonásobě vrátí. Ježíš nás ujišťuje, že každý, kdo s ním spolupracuje, dostane na zemi stokrát víc, než vydá, a k tomu poté v nebi věčný život. Lepší nabídku nám nikdo nedá. Tak ji využijme. 


Kázání na 17. neděli v mez. C 2022

Dnešní první čtení nám ukazuje na jedné straně destruktivní, děsivou sílu hříchu, ale také velikou, zachraňující sílu modlitby. Varovný příběh zničení Sodomy a Gomory nám připomíná, jak velké může mít důsledky špatné lidské jednání. Naproti tomu Abrahámovo smlouvání s Hospodinem nám ukazuje, jak i největší špatnosti může tak říkajíc přikrýt přítomnost dobrých, spravedlivých lidí. Ti jsou rozhodující, ti mohou situaci zachránit.

To, že nezřízené, zlé jednání lidí vede k hrozným důsledkům, které dopadají na celá města, země a národy, či dokonce na celý svět, vidíme na četných příkladech z minulosti i současnosti. Mnohokrát a na mnoha místech hamižní lidé vykáceli lesy, deště spláchly úrodnou půdu, a pak se země změnila ve vyprahlou pustinu, jako u té Sodomy. Jinde si otrávili řeky a jezera odpady a tam, kde dříve kypěl život, vše skomírá a živoří. Celé civilizace zanikly kvůli drancování zdrojů, plýtvavému sobeckému hospodaření a bezohlednosti. O tom, jak zpupnost a bezohlednost těch, kdo vedou války, ničí a likviduje jejich vlastní i cizí státy, vidíme takřka v přímém přenosu.

Jsou ovšem i méně viditelné hříchy, které mohou podobně rozvrátit rodiny a národy. Především jsou to případy, kdy člověk rozvrátí vztahy kolem sebe. Svým způsobem vykácí příkazy Desatera a Ježíšových rad, a pak ho spláchnou rady toho zlého, který doporučuje myslet jen na sebe a druhé pouze využívat, dokud z nich máme prospěch a dokud nás baví. Navádí ho k tomu, aby jednal tak, jako by měl jen práva a žádnou zodpovědnost, žádné povinnosti. Jako by mu vše patřilo a mohl o všem rozhodovat.

Jestliže sobectví a bezohlednost převládne, tak to nejen nesmírně oslabí celou společnost, ale může se to nakonec projevit i na klimatu i v mnoha jiných oblastech. Lidé, kteří nedrží pospolu, pak nemají sílu a schopnost čelit krizím a vše se zhroutí.

Když se člověk špatně chová k partnerovi a dětem, nepostará se o rodiče, je nevěrný, nadělá dluhy a znepřátelí se s okolím, podrazí přátele, tak vlastně vykácí všechno hezké a způsobí také kolem sebe naprostou poušť, Sodomu. Zůstane na ní nejen on sám, ale zatáhne tam i své potomky na několik generací, úplně jim pokazí život. Nemusíme to nazývat Božím trestem, ale důsledkem špatného chování, odezvou na bezohlednost. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá a příroda, kterou lidé zraňují, umí dát ráznou odvetnou ránu.

Když zacházím s elektrickým přístrojem po svém a neřídím se návodem k použití, nemohu se divit, že dostanu úder proudem. Když jezdím s autem proti předpisům, není divu, že skončím na střeše v příkopu. Poslední papežové často hovořili o důležitosti nejen hmotné, ale i duchovní ekologie, opatrného zacházení nejen s exhalacemi a odpady, ale i se zlem a sobectvím v našem nitru. Tam nejprve máme udělat pořádek, uklidit, odfiltrovat vše zkažené, a pak se to projeví i navenek, i v hmotné oblasti a nakonec to přinese požehnání i celé přírodě, která je naším domovem. Máme si vážit lidského života na jeho počátku i na samém konci, mít v úctě Boha i jeho stvoření, respektovat s pokorou přirozený řád, chovat se ohleduplně a soucitně a pak se dočkáme zase dobrých věcí a pokoje.

K tomu, abychom to však dokázali, potřebujeme nějaké vzory, příklady a to jsou ti spravedliví, svatí, o kterých hovoří Abrahám s Bohem. Jestliže je vedle mne někdo lepší, než jsem já, dělá správné věci, hezky se chová, je sympatický a příjemný, tak mne to, nejsem-li úplně zkažený, motivuje, abych se mu podobal, abych se k němu přidal. Jeho vzor mne pozvedne, ukáže mi, že je možné jednat a smýšlet i jinak, než jsem jednal dosud. Takovým člověkem byl třeba svatý Benedikt, svatý František z Assisi, a mnozí další, kteří v těžkých situacích nerezignovali ani nemalovali čerty na zeď, nehlásali nějaké děsivé tresty, ale věřili, modlili se, řádně žili a konali dobré věci. Jejich příkladem a modlitbou se postupně atmosféra kolem úplně změnila. Proměnili civilizaci, která byla v koncích, bez naděje a radosti, zase v cosi živého a krásného.

Největším příkladem je nám v tom samozřejmě Pán Ježíš. To byl jediný opravdu spravedlivý, který přišel do tohoto světa, do této naší velké Sodomy, aby ji zachránil. Proměnil svou milostí a svou laskavostí ve spravedlivé mnoho hříšníků: hamižného celníka, lehkomyslnou Máří Magdalénu, fanatického Pavla, násilného lotra po pravici i lhostejného otrlého setníka pod křížem. Ježíšův osud, to že jej lidé odsoudili k hrozné smrti na kříži, ačkoliv byl spravedlivý a nejvýš laskavý, nám realisticky ukazuje sílu zla a rozšířenost zkaženosti. Že zlo není jen nějaká neznalost, slabůstka, přehlédnutí, omyl, ale silná, hnusná a promyšlená ohavnost, které někteří lidé dávají dobrovolně přednost.

Naštěstí se nám tu ukazuje i to, že dokonce i této největší hrůzy dokázal Hospodin využít k záchraně hříšných, těch, kterým zlo vadí, kteří je sice konají, ale sami jí také trpí a touží po změně. Jsou na tom, jako nedokonalý Lót v Sodomě, který neměl sílu něco podstatného udělat, ale přesto jej andělé zachránili.

My si můžeme připadat podobně. Nemáme iluze, že dokážeme být lepší, než naše okolí. Že snad můžeme být nějakými velkými vzory a příklady spravedlivých. Víme však, zač a ke komu se modlit, kdo je ten doopravdy jediný spravedlivý, laskavý a milosrdný, kdo je ten jediný, který nás a svět dokáže zachránit od zlého.


Promluva k 16. neděli v mezidobí C

V období letního horka pravidelně slyšíme vyprávění o pohostinnosti praotce Abraháma, který v čase největšího vedra uprostřed vyprahlé stepi přivítal a osvěžil tři neznámé poutníky. Událost se stala asi 18. století před Kristem v oáze zvané Dubina Mamreova nedaleko Hebronu.

Zpočátku to vypadalo jako běžná příhoda ze života orientálních pastevců a kočovníků. V těchto řídce osídlených východních krajích se bral velice vážně zákon pohostinnosti, nařizující, že je nezbytné se řádně postarat o hosty. Na cestách bylo velmi nebezpečno, v pustinách se nesnadno přežívalo, a tak si lidé museli pomáhat, i když se předtím nikdy neviděli a neznali se.

Na druhou stranu byli hosté vítaným zdrojem rozptýlení a informací. Přinášeli změnu do rutiny. Dny byly při pastvě jeden jako druhý. Nebylo připojení k internetu, ani televize, dokonce nebylo ani předplatné denního tisku, a tak se hosté odvděčovali hostitelům tím, že jim vyprávěli novinky z míst, odkud přicházeli, i zprávy o tom, co zažili, viděli a slyšeli při svém putování. Jaké jsou ceny obilí v Babylónii, co nového staví faraón v Egyptě, kam se chystá táhnout na válečnou výpravu chetitské vojsko, kde řádí kobylky a jaké jsou nejnovější trendy v uctívání bohů.

Sami se zase od místních kočovníků dozvídali, kudy jít, kde je bezpečno a kde řádí lupiči, kde je dostatek vody a kde studny vyschly. Na kterých místech se vybírá clo, a kudy se celníkům chytře vyhnout.  Návštěva byla i příležitostí k obchodu – poutníci často vezli vzácné atraktivní zboží a zase mohli od kočovníků nakoupit jejich produkty, které pak výhodně zpeněžili.

Když už se významný a zámožný muž, jakým byl Abrahám, poutníků ujal, nebylo to žádné rychlé občerstvení, kiosek s kebabem, ale opulentní hostina. Všimněme si, kolik času patriarcha hostům věnoval. Nikdo neměl hodinky a mobil, nikdo nemusel stíhat přípoje a odlety, a tak tu plynul čas úplně jinak, než dnes. Abrahám nejen s radostí přijal tři muže a jejich doprovod, ale zahrnul jak orientální výřečností, tak i nadbytkem lahůdek. Vždyť jen na pečivo vyskladnil 36 kg nejjemnější mouky. Na zakousnutí nechal porazit celé krmné tele. Zkrátka ukazoval, že na to má, a že není žádný troškař. Všechno zorganizoval a pak si s příchozími dlouho vyprávěl.

Ve stínu mohutných dubů se příjemně hodovalo, pak následovala siesta a nové kolo lahůdek, pak znovu do pozdních hodin konverzace. Ale právě tehdy, když byla nálada v nejlepším, řekl jeden z hostů cosi, co z běžné pastevecké idylky udělalo součást dějin spásy. Zeptal se, jen tak mezi řečí, na manželku hostitele, která jim tak dobře napekla a navařila.

Abrahám musel zkroušeně vyznat, že s manželkou Sárou mají jedno velké trápení. Přes všechno bohatství a úspěchy, jimiž jim Hospodin požehnal, jim schází to nejcennější, totiž děti. Nemají nikoho, komu by svůj majetek odkázali a kdo by pokračoval v jejich práci. Abrahám raději pomlčel o tom, že mu kdysi Hospodin slíbil početné potomstvo, ale stále se nic neděje. On i Sára už zestárli a naděje na narození potomka je už nulová. Ale neznámý host se už dál nevyptával, aby Abraháma neuvedl do rozpaků, a místo toho o Sáře, která zvědavě poslouchala schovaná za plátěnou stěnou stanu, pronesl slib, že do roka bude chovat v náručí syna.

Sára tomu nemohla uvěřit a smutně se zasmála. Považovala to jen za planou útěchu, marnou snahu potěšit hostitele a vybřednout z rozpaků, do nichž hovor upadl. Ale do roka se skutečně narodil Izák a rozběhl se Boží plán vykoupení, který pokračoval přes další generace Abrahámových potomků až k narození Mesiáše, Ježíše Krista.

Zdánlivě nepatrná událost, přijetí tří neznámých cizinců, přinesla požehnání nejen Abrahámovi a jeho rodině, ale všem lidem. Neprospěla jen v jedné konkrétní situaci, ale vlastně přináší požehnání přes Abrahámova potomka Ježíše dodnes. Skutečně se tu projevilo známé úsloví: „Host do domu, Bůh do domu.“ Autor listu Židům naráží právě na dnešní vyprávění, když křesťany povzbuzuje: „Nezanedbávejte pohostinnost; vždyť skrze ni někteří nevědomky pohostili anděly.“ I naše celkem nepatrné a všední dobré skutky mohou mít nečekaně pozitivní důsledky, mohou být začátkem velkých skvělých věcí.

Kristus nadarmo neříká, že kdo podá poutníkovi sklenici vody, nepřijde o svou odměnu a dokonce, že cokoliv jsme učinili pro jednoho z nejposlednějších bratří, pro něj jsme učinili.  A to se určitě netýká jen pohostinnosti, vítání a občerstvování příchozích. Bůh nezapomíná na odměnu a stará se o ty, kdo se snaží starat o druhé, kdo nejsou lhostejní a sobečtí. Abrahám nebyl dokonalý, měl své slabosti a selhával. Jeho manželství se Sárou také nebylo bez problémů, sporů a trpkostí. Ale, jak to hezky nedávno vystihl papež František: „Bůh nepřichází jen k nějakým ideálním lidem v ideálních situacích. Naopak! On v Ježíši Kristu přišel do tohoto našeho reálného světa, poznamenaného dobrotou i špatností, rozdělením, zlobou, chudobou, utiskováním a válkami. Bůh se rozhodl obývat naše osobní dějiny takové, jaké jsou, s veškerou tíží jejich omezení a dramat. Prokázal tak svoji milosrdnou a láskyplnou náklonnost k nám lidem. Jedno z biblických jmen pro Ježíše tak zní „Emmanuel“, což znamená „Bůh s námi“!  Ježíš je „Bůh s námi“. Navždy. Je s námi i v utrpeních a bolestech našich dějin. Bůh se nezjevuje jako někdo, kdo je nahoře a vládne nade vším, ale jako Ten, kdo se snižuje; Bůh se sklání, sestupuje na zem jako maličký a chudý. A pokud se mu chceme připodobnit, nestavíme se a nepovyšujeme se nad ostatní, nýbrž snižujeme se a jsme tu i pro druhé. Pokud se Bůh skrze Ježíše spojil s člověkem tak, že se stal jedním z nás, znamená to, že jakkoliv se chováme k jakémukoliv člověku, jako bychom se chovali přímo k Bohu.

Naslouchejme jako Marie z dnešního evangelia pozorně našemu nejvzácnějšímu hostu, Pánu Ježíši, udělejme si pro něj čas, podobně jako Abrahám pro tři poutníky, abychom od něj načerpali moudrost, radu, sílu, vytrvalost a odvahu, a pak mohli účinně jednat, jako pečlivá Marta, a naše víra se projevovala skutky.            


Kázání na 14. neděli v mez. C 2022

Pán Ježíš měl kolem sebe nejen 12 apoštolů, ale i množství dalších učedníků a učednic. Doprovázel ho velký zástup lidí a vznikl tak vlastně jakýsi putující kněžský seminář i teologická fakulta, kde byl Kristus jediným vyučujícím a představeným. Někteří lidé s Ježíšem prožili jen určitý kratší čas, ale jiní se k němu přidali natrvalo a spojili s ním svůj život. Naslouchali jeho kázáním, sledovali jeho zázraky, snažili se porozumět jeho podobenstvím, vyptávali se v soukromí svého Mistra na nejrůznější otázky, učili se od něj modlit. Především však se učili napodobovat jeho vztah k Otci, naplněný naprostou důvěrou, a vztah k lidem, plný milosrdenství a laskavosti. Ježíš nejlépe učil svým vlastním příkladem, svým jednáním.

Z těchto pokročilejších putujících seminaristů vybral Kristus 72 nejpokročilejších a poslal je na jakousi praxi do terénu. Aby si to, co se dosud naučili a osvojili, vyzkoušeli v reálu, zjistili, že to funguje a je účinné. Učedníci však ještě nedostali dary Ducha Svatého, ještě zdaleka neabsolvovali celou výuku a formaci, spoustu toho v té době ještě nevěděli. Netušili, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn, že bude ukřižován a vstane z mrtvých, považovali nejspíš Pána Ježíše za významného proroka, někoho jako byl Jan Křtitel.

Tak tedy nemohli tam, kam přišli, příliš mnoho mluvit. Co by vlastně těm lidem říkali, když toho sami spoustu neznali? Také to byli většinou muži celkem prostí, kteří neměli nějakou zvláštní výmluvnost. Nemohli si stoupnout na náměstí a tam pronášet nějaká vybroušená kázání. Možná měli i strach.

Ale Ježíš jim dal schopnost dělat zázraky a těmito mocnými skutky a znameními ukazovat, že se cosi velkého a skvělého blíží. Že je blízko Boží království. Učedníci nemluvili, ale jednali. Všude kolem bylo hodně utrpení a tak uzdravovali nevyléčitelně nemocné, osvobozovali posedlé zlými duchy, ujímali se chudých, těšili zoufalé a zarmoucené. Tím naznačovali, že se naplňují předpovědi a útěchy proroků. Přichází čas, kdy se Bůh ujme všech, kdo mají nějakou bolest, všem lidem setře slzy z očí, odstraní každou nespravedlnost a zlo. To co oni dělali v malém, v pár vesnicích a městečkách, udělá Hospodin v celém Izraeli a na celém světě.

Když se pak učedníci vrátili k Ježíšovi, byli celí nadšení, žasli, co se podařilo a jeden přes druhého vyprávěli své zkušenosti a zážitky. Už věděli, že Ježíš není jen tak někdo, ale má mimořádnou moc. Je na něj spolehnutí a dokáže věci, které by nikdo nečekal.

Ovšem Pán Ježíš jejich nadšení ze zázraků mírnil. Ty divy byly jenom začátkem, impulsem, který měl překonat nedůvěru posluchačů k cizím a neznámým učedníkům, dodat Ježíšovým žákům sebedůvěru a odvahu, ale nebyly rozhodně cílem. Tím bylo obrácení, změna smýšlení a především spása, vstup do nebe, do ráje. Bez toho by to všechno bylo marné. Vždyť ti uzdravení, stejně za nějaký čas museli zemřít. Těm zarmouceným a chudým jistě komplikovaly život další přicházející problémy. Ďábel se i nadále potuloval okolo a vypouštěl mezi lidi puch hříchu.

Ježíš chtěl učedníky, kteří byli po svém úspěchu tak říkajíc namistrovaní, takřka se vznášeli v oblacích, zase stáhnout na pevnou zem, ukázat jim, že nejdůležitější věci teprve přijdou. A ty neudělají oni, ale on sám s Otcem a Duchem Svatým. Učedníci jsou jen prostředníky, pomocníky, ale to hlavní je Kristovo dílo a to se teprve naplní.

Ten dnešní příběh nám může přijít trochu odtažitý. Jako by měl velmi málo společného s naším světem a starostmi. Faráři ani biskupové dnes obvykle nikoho neuzdravují ani nedělají jiné zázraky. K různým léčitelům, údajným divotvůrcům a veřejným uzdravováním máme oprávněnou nedůvěru. Zdaleka mezi námi nepanuje takové nadšení, jako mezi 72 učedníky. Není to chyba? Nepokazilo se něco?

Řekl bych, že nikoliv. Je to z toho důvodu, že církev už dnes má určitý systém, řád, stabilitu, už není odkázaná jen na mimořádná charismata. Ta byla důležitá na počátku, aby dala jakýsi impuls, ale nyní už to funguje trochu jinak. Připodobnil bych to ke startu rakety do kosmu. Na počátku šlehají plameny, obrovskou silou pracují motory, je tam neuvěřitelné zrychlení, aby raketa překonala zemskou tíži. Ale pak, když vystoupá nahoru, motory ztichnou, loď obíhá zemi setrvačností a stačí občas drobné korekce dráhy malými pomocnými motůrky.

Také církev se také po bouřlivé době začátků dostala na klidnou orbitu, jede takříkajíc setrvačností a skutečné divy koná bez nějakých senzací. Vždyť každá mše svatá, kdy se mění chléb a víno v tělo a krev živého Krista, je úžasný div. Každé udělení svátosti smíření je zázrak, velké uzdravení, kdy Bůh proměňuje hříšníka v spravedlivého, očišťuje od malomocenství hříchu. Každé přijetí svátosti pomazání nemocných je div, vždyť otevírá člověku cestu z pozemské bídy do nebeské k radosti, k věčnému zdraví. I dnes církev exorcismem osvobozuje od ďábla a zahání jeho moc. Prostřednictvím štědrosti věřících, díky misiím a charitám, se i dnes zahání duchovní i hmotná bída na celém světě. Divem jsou i různá mariánská zjevení, ukazující nám kolik věcí můžeme změnit modlitbou, postem a almužnou, jaká bohatá zaslíbení nám Bůh nabízí.

Dnešní Ježíšovi učedníci pokračují v tom, co konalo jejich 72 předchůdců, jen to funguje jinou, nenápadnější, ale o to účinnější formou. Je však také možné, že před druhým příchodem Krista, v časech kdy bude víra na mnoha místech ohrožena pronásledováním, se divy obnoví i v té viditelnější podobě, aby zde bylo opět důrazné svědectví a Ježíšovi věrní byli posíleni.

Pro nás, zde a nyní, však je nejdůležitější poznatek z dnešního evangelia, že nezáleží tolik na řečnění, kázání, přesvědčování, jako na skutcích. Naše skutky jsou daleko výmluvnější, než naše ústa. Důvěřujme v Boha, jednejme podle jeho vůle, mějme soucit a pozornou lásku, udělejme co je v našich možnostech a zbytek přenechejme jemu. On dokoná, nač sami nestačíme a on se o nás také dokáže postarat, i kdyby se nám zdálo, že je to vše nad naše síly. On nás povolal, on nás přijal za své děti, posilnil křtem, biřmováním a eucharistií, on nás rozeslal do světa a on nás také jednou shromáždí ve svém království v dokonalém bezpečí a radosti. Tak buďme druhým svědky, že jsme jeho přáteli a těšíme se na setkání s ním.           


Kázání na vigilii sv. Petra a Pavla 2022

Asi každého pozornějšího čtenáře Písma svatého zaujme, jak protikladné osoby postavil Bůh na samém počátku do čela své církve.

Na jedné straně je to Petr, který od samého počátku patřil k nejbližším učedníkům Krista, jako obyčejný rybář však neměl zrovna velký přehled o teologii a už vůbec ne o tehdejších filosofických proudech a diskusích, které hýbaly světem učenců v Athénách, Alexandrii, Antiochii či v Římě. Navíc pocházel z Galileje, osídlené pohany, kde se na nějaké důkladné dodržování židovských předpisů tolik nehledělo. Pro přísné jeruzalémské rabíny byl podezřelý. Kvůli obchodu s rybami a zákazníkům se nejspíš naučil něco málo řecky a možná i latinsky, ale na nějaké odborné rozpravy či strhující kázání to určitě nestačilo.

Mluvil však ne o nějakých abstraktních pravdách, ale o tom, co zažil s Kristem. Jak mu uvěřil, jaké spatřil zázraky, co od něj slyšel, ale i o tom, jak jej zapřel, jak se ze strachu schovával, ovšem také jakou zažil radost, když se mu Vzkříšený Pán ukázal a odpustil mu. Petr, na základě svých zkušeností, uměl povzbudit, ale také varovat, především však byl důležitým svědkem toho, že Ježíš opravdu vstal z mrtvých a je možné s ním v každé chvíli počítat. Někdy rychleji jednal, než myslel, ale měl dobré srdce, nadšení a přitom pokoru. Budil přirozené sympatie, uměl se skamarádit a bylo s ním dobře.  

Na straně druhé pak tu byl svatý Pavel, který pocházel z úplně odlišného prostředí. Především to byl vzdělanec, pohybující se s přehledem v otázkách, které hýbaly jak židovskou tak i řeckou a římskou vrstvou intelektuálů. Pocházel z pohanského města Tarsu, díky tomu pro něj nebyla řečtina problémem a měl i ceněné římské občanství, ale vyššího vzdělání nabyl u nejlepších rabínů v Jeruzalémě, od nichž načerpal dokonalou znalost Mojžíšova zákona i horlivost v jeho přesném plnění. Díky tomu byl váženým a respektovaným mužem, kterého by čekala kariéra v jeruzalémské veleradě, sanhedrinu. Přitom však to byl i člověk velmi praktický, který se uměl dobře uživit vlastníma rukama, jako výrobce stanů pro římskou armádu.

Všechno se mu dařilo, a tak v něm možná začala rašit určitá pýcha a tvrdost vůči druhým lidem. Osobně asi nebyl zdaleka tak sympatický kumpán, jako bezprostřední Petr. Lidé u něj možná vnímali jakýsi odstup, jako by se pohyboval v jiných sférách a zabýval jinými starostmi, než obyčejní věřící. Nebyl pro něj problém zúčastnit se ve jménu pravdy a zákona ukamenování sv. Štěpána, ani pronásledovat křesťany. Sám se pasoval do role jakéhosi strážce pravověří a inkvizitora, což nebývají zrovna milé postavy. Nebyl zdaleka tak zdravý a plný života, jako rybář Petr. Trápily jej patrně migrény, studium při olejové lampičce nepřispělo jeho zraku, občas jej nervy zradily a vyřadily z provozu.

Kristus ho oslovil mnohem později než Petra, až po svém Nanebevstoupení. Bylo to v době, kdy byl Pavel nejvíce rozjetý a nabroušený proti novým Ježíšovým žákům. Vypravil se je pozatýkat až do syrského Damašku. Zmrtvýchvstalý se mu zjevil ve své slávě, kráse a moci, a úplně převrátil jeho život. Najednou poznal, že do této doby šel úplně špatným směrem, šlo mu spíše o sebe sama, než o pravdu a Boha, najednou získal pokoru. Navíc se však naučil mít Krista rád, získal k němu osobní, úzký vztah.

Podobně, jako se Ježíš nehněval na Petra, když ho zapřel, nehněval se ani na Pavla. Při zjevení mu nevyhrožoval, nesliboval tresty, neponížil jej, ale přijal ho do služby a pověřil úkoly, stejně jako Petra u Galilejského jezera. Pavel nestrávil zbytek života po své konverzi tím, že by oplakával své omyly a selhání, ale tím, že stejně jako Petr dělal něco pozitivního. Nemohl jako Petr mluvit o svých osobních zážitcích s Kristem, ale mohl vysvětlovat, co to všechno znamená, k čemu je to vše dobré a jak na to máme reagovat. Co nám vlastně Kristus přinesl, co nás naučil a co nám slibuje. Všechno přehledně uspořádal, vytvořil vlastně systematickou církevní nauku, která se mohla předávat dál z generace na generaci, i když už tu nebyli očití svědkové, kteří Pána Ježíše poznali osobně.

Oba apoštolové, Petr i Pavel se navzájem dobře doplňovali, každý měl určité specifické dary a talenty, oběma pomohl Duch Svatý překonat jejich slabosti a omezení, oba uměli využít naplno Boží milost a společně tak mohli položit základy církevních obcí nejen v Římě, ale v celém středomoří. Položit základy, na nichž stojíme i my a bude stát celá církev až do posledních dnů.

I my máme určitě různé silné zážitky Boží moci a Ježíšovy blízkosti. Určitě jsme i my mnohokrát selhali, pocítili vlastní slabost, ale pak také pocítil radost z Kristova odpuštění. Určitě i my o své víře přemýšlíme a snažíme se ji předat dál. Rádi bychom oslovili lidi, kterým zdánlivě na nějaké spáse a Ježíšovi nezáleží, a kteří přitom nevědomky touží po něčem opravdu dobrém, trvalém a krásném, touží po naději. I my občas narazíme a dočkáme se rozpaků, posměšků či opovržení. Ale u Petra a Pavla můžeme načerpat jistotu, že to všechno není marné a zbytečné, že Pán se stará i dnes. I ve chvílích, kdy se nám nedaří a nakonec, po naší námaze, spolehlivě zajistí velkou sklizeň, skvělý rybolov a najde své ztracené ovečky.              


Promluva k slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova 2022

U mnoha objevů, teorií a vynálezů se užívá úsloví „…již staří Římané či již staří Řekové“, znali, tušili, používali… Dnes si však připomínáme cosi, co tito zakladatelé naší civilizace a rozhodně neznali ani netušili a co bohužel dosud nezná ani většina našich současníků. Totiž to, že Bůh má milosrdné srdce.

Dávní myslitelé, jako Platón či Aristoteles, přišli s neobyčejně vznešeným pojetím Boha, jako nejdokonalejší věčné ideje všeho dobra či prvního nehybného hybatele. Je to však současně Bůh naprosto lhostejný ke všemu kolem, hledící si jen sám sebe, své dokonalosti a blaženosti.

Je na všech nezávislý, od nikoho nic nepotřebuje a pro nikoho nic neudělá. Podobá se tak nejspíš jakési černé díře v centru galaxie, kolem níž vše obíhá, která je však uzavřená sama v sobě a nelze poznat, co se v ní odehrává. Celý vesmír kolem něj snaživě krouží, on je jeho středem, dává mu řád, ale pro člověka vlastně nemá žádný smysl a cíl. Modlit se k němu by bylo zbytečné a pošetilé, neboť on je povznesen nad lidské záležitosti a nezabývá se našimi osudy, ale hledí na věčné pravdy matematiky a filosofie.

To, co v denní praxi potřebujeme vyřídit, řešíme obvykle s úředníky na radnici, finančním úřadě či katastru nemovitostí, případně se starostou a nikoliv s generálním tajemníkem OSN. Ten má sice nominálně nejvyšší hodnost, ale nijak nezasahuje do našich běžných starostí. Tak podle dávných filosofů i ve světě působí nižší božstva – různí andělé a démoni, různé síly a mocnosti, které mají daleko větší vliv na náš život a s nimiž je třeba být zadobře. Někdy prospívají, jindy jsou zlomyslní, s člověkem si zahrávají, mohou pomoci, ale i uškodit. Dají se ovlivnit obřady a magií. Když je člověk ignoruje, mohu se urazit a pomstít se.

Nad tím vším však je ještě neoblomný osud, jemuž se nemůže vymanit vůbec nikdo a vůči němuž jsme bezmocní. Kdo se proviní proti řádu vesmíru, neujde přísnému trestu, nemá kde prosit o odpuštění. Vše je spíš jakýmsi velkým strojem, mechanismem, v němž jsme jen nepatrná kolečka. Svět tak odedávna fungoval a nic nového v něm nemůžeme očekávat, je tu stálý návrat téhož, žádná skutečná změna k lepšímu. Kdo se s tím smíří, nic moc nečeká, ten může při troše štěstí prožít obstojný život, užít si na chvíli pár kapek radosti, ale stejně vše tíhne k marnosti, smrti a zániku, k říši stínů v podsvětí, kde je na tom stejně někdejší král i někdejší žebrák.

Celé to působí dost pochmurně, není zde v co doufat a nač se doopravdy těšit. Tak se na svět dívaly vesměs všechny starověké národy a vlastně je to pohled i mnoha lidí v naší době. Bůh jako cosi velkého nad námi, co však s námi nemá nic společného a pak různé energie, souhvězdí, duchové, andělé, s nimiž se dá dohodnout, kteří se mohou uzavírat obchody a okultní spojení.

Jen jediný národ – Židé – poznali postupně, že skutečný Bůh je úplně jiný. Není to vzdálený tajemník OSN, řešící odtažitá témata, ale někdo, kdo nahlíží do našeho srdce, do všech jeho tužeb a obav, slabostí i ušlechtilých snah, někdo, kdo sám má srdce otevřené pro druhé. Je skutečně sám v sobě naprosto dokonale šťastný, ale není jako černá díra, zacyklená sama v sobě, nýbrž touží tu svou radost rozdávat, sdílet. Chce, aby si ji užili všichni tvorové. Proto stvořil svět, aby měl koho obdarovávat, koho milovat.

Má vlastnost zvanou hebrejsky chesed – což je účinná, silná, všemocná láska, milosrdenství. Ne pasivita, ne pláč s plačícími, ale síla, která se zastává trpících, která přemáhá zlo, je bezpečným útočištěm spravedlivých, ale neničí hříšníky.

Hospodin se zajímá o osud toho nejnepatrnějšího člověka, ví o něm a o všem, co cítí a prožívá. Slyší jeho modlitby, pomáhá a vysvobozuje ze všeho zlého. Vstupuje s lidmi do kontaktu, volí si Abraháma, vyvádí zotročené Izraelity z Egypta, ale také pomáhá v rodinných záležitostech, vychovává svůj národ i jednotlivé lidi odměnami i otcovskými tresty, v úzkostech jim dává naději. A především vždy znovu a znovu odpouští, pokud lidé selhali, hledá důvody pro jejich omluvu, jeho láska přemáhá spravedlnost, místo náležité odplaty prokazuje milosrdenství.

Vše to vrcholí při příchodu jeho Syna Ježíše, který je dokonalý, svatý, bez jakékoliv viny a přesto sestupuje do nejhlubší lidské bídy a nechává se od hříšníků ukřižovat. Tresty určené viníkům bere ze soucitu sám na sebe. Když je proboden jeho bok, ukazuje se, že tím, kdo má tvrdé srdce není Bůh, ale člověk. Bůh nepřišel vše rázně a spravedlivě srovnat, zavést drsný pořádek, ale přišel vykoupit i největší viníky. I jejich osud mu leží na srdci. Bible neteoretizuje o Božích vlastnostech, ale raději nám vypráví příběhy. Slyšíme o milosrdném Otci, o Dobrém Pastýři, o tom, že i nevěstky a celníci mohou vejít do Božího království. I z těch, kterými lidé oprávněně pohrdají pro jejich nevěrnost, nespolehlivost, dokáže chesed, milosrdenství, nakonec udělat řádné a vážené občany Božího království.   

Ježíš říká: „učte se ode mne“. Jeho milosrdenství nás vybízí, abychom jednali podobně, jako jednal on, a také odpouštěli a neodsuzovali, nelámali nalomené třtiny a nehasili doutnající knoty. Bůh není odtažitý pozorovatel pozemského hemžení, ale je nám stále nablízku a stále mezi námi a v nás jedná. Nejsme mu vzdálení v žádné životní situaci, vždy nám naslouchá a vždy s námi chce jednat po dobrém. Na nás je, abychom se s ním snažili spolupracovat, šli mu svým jednáním naproti a to po čem toužíme od něj, také prokazovali druhým. Abychom i my měli dobré, vnímavé a laskavé srdce, které přemáhá sklony k tvrdosti, pýše, souzení a sobectví, srdce které opravdu miluje, jako má on rád nás.        


Kázání na slavnost Nejsvětější Trojice 2022

V rondelu na jindřichohradeckém zámku vybudovali renesanční umělci zvláštní hříčku. V podlaze tohoto nádherného sálu zřídili otvor, kterým bylo možno slyšet hudbu, hranou muzikanty ve sklepení pod sálem. Zámecká společnost tak mohla tančit a slavit, aniž by kapela zabírala prostor a případně vynášela důvěrné informace, kdo z vrchnosti se šeredně opil či která dáma byla vůči nějakému kavalírovi blíže, než by se slušelo.

Když se dnes čas od času tento způsob hraní předvádí, zarazí návštěvníky, jak slabě je hudba ze sklepení slyšet. Průvodce vás pak informuje, že dříve bývala obecně hudba tišší, nebyl tolik zdrojů hluku jako dnes, lidé měli vnímavější sluch, neotupený spoustou rachotu a zvukového smogu. Ale především vás upozorní, že nad otvorem původně stávala ohromná alabastrová váza, která fungovala jako dokonalý zesilovač. Díky jejímu chvění se zvuk hudby šířil po celém rondelu mnohem výrazněji, než dnes.

Když posloucháme muziku šířící se otvorem ze sklepení, nepoznáme snadno, kolik hudebníků, tam dole hraje, jaké přesně mají nástroje a už vůbec ne, kdo konkrétně tvoří tuto kapelu. Znalec (třeba náš pan regenschori) by možná rozpoznal nějakého sólistu, řekl by nám o tom, co se děje dole víc, ale běžný posluchač to nerozliší.

Napadlo mne, že podobným způsobem poznáváme my lidé Boha. My jej zde na zemi také vnímáme poměrně slabě, obtížně zaslechneme jeho hlas. Jako by nás také dělila jakási neprostupná klenba s pouhým maličkým otvorem. Rozpoznáváme Boží dílo v přírodě, v kosmu, v projevech krásy, umění a lásky, ale je to všechno poněkud nezřetelné, nedokonalé. Snadno zaměníme Boží dílo za samotného Hospodina, jak tomu bývalo u pohanů a jak je tomu často i dnes.

Tak není divu, že se mi například kdosi chlubil, že je velmi věřící protože se modlí k Vesmíru, stromům a větrům. Je trochu jako čichat k zátce od skvělého koňaku, vychutnávat si vůni, ale nechávat samotnou lihovinu v lahvi, nenalít si skleničku, neochutnat. Spokojit se s odleskem, odrazem, koupit si v galerii reprodukci mistrovského obrazu, který tam vystavují, ale nevstoupit, nespatřit originál.

Někteří lidé byli pro tyto věci vnímavější, měli tak říkajíc hudební sluch pro Boha. To jsou různí myslitelé, filosofové, mystici a básníci, ale i u nich to, co poznávali, nebylo ještě úplně zřetelné a bez omylů. Mysleli například, že tam za otvorem je spousta bohů a každý si po svém hraje svou melodii, nebo naopak jen jediný sólista, který nikoho jiného nepustí ke slovu, nepotřebuje žádný doprovod, dokonce ani posluchače. Vystačí si sám, jako samovládce a monarcha.   

Písmo Svaté – Bibli, Zjevení, bychom pak mohli přirovnat k té velké alabastrové váze, která umožnila, abychom Boží koncert vnímali mnohem dokonaleji. Začali jasně rozlišovat velkolepou symfonii, která v nebi zaznívá, obdivovali její radostnou melodii, těšili se na finále.

Ale teprve když přišel z nebe na zem Pán Ježíš, představil nám celý orchestr. Ukázal nám, kdo tam za zdí hraje. Jsou to nejen sbory andělů, především Bůh Otec, Syn i Duch Svatý, kteří tvoří naprosto dokonalé trio, jsou zároveň dirigenty, zpěváky i virtuosy, hrají podle stejných not, společnou skladbu, jsou v absolutním souladu a harmonii, takže jejich hudba splývá v jednotu. Určitými zesilovači Boží hudby jsou i naše chrámy. V tichosti kostelů také můžeme mnohem lépe vnímat Boží melodii, která dává správný rytmus celému světu.

Bůh však se s tím nechce spokojit. Proto chystá závěrečný veřejný koncert. Nechce se už ukrývat za zdí, nechce, abychom byli odděleni klenbou s maličkým otvorem, ale chce nás pozvat k sobě, zapojit do hry. Nechce, abychom mi trčeli ve sklepě a lopotili se, a jen on sám nahoře v nebi slavil. Nechce, abychom byli jeho služebníky, lokaji, ale přáteli a dokonce syny a dcerami.

Proto Ježíš přijde podruhé, zbourá stěnu dosud nás oddělující od ráje, promění zemi v nebe a pozve nás k věčné slavnosti, vyzve k tanci, zapojí do koncertu Nejsvětější Trojice. Hudbu si mnohem více užije ten, kdo jí má naposlouchanou, kdo jí trochu rozumí, zná okolnosti jejího vzniku a vše co do ní skladatel vložil. Víno či koňak si mnohem více vychutná ten, kdo už něco dobrého ochutnal, kdo o tom víně či koňaku něco ví. Rozliší správně kvalitu, ocení chuť, neporazí jej síla nápoje. Proto Pán Ježíš říká, že by zatím jeho učedníci nemohli snést celou pravdu, velkolepost Boží by je porazila, ohlušila, ale přijde chvíle, kdy to Ježíš rozjede naplno.

Na nás je tedy, abychom se snažili porozumět Bohu, měli naposlouchané a načtené Boží slovo, už nyní trénovali život podle Božích not, ochutnávali jeho dobrotu v eucharistii, usilovali o harmonii s druhými, a těšili se na chvíli, kdy už nebudeme slyšet slabou ozvěnu, nebudeme nakukovat jako tvář za sklem, nebudeme pouze čichat k zátce, ale budeme uvedeni dovnitř, uslyšíme naplno Boží koncert, a ochutnáme nejlepší Boží víno, a budeme užívat radost Nejsvětější Trojice.          


Kázání ke slavnosti Seslání Ducha Svatého 2022

Ačkoliv Pán Ježíš apoštoly po delší čas připravoval na svůj odchod z tohoto viditelného světa, byli učedníci, když to skutečně nastalo, velmi překvapeni. Nepočítali s tím, že se to stane tak náhle a rychle. Zůstali sami a dlouho jen hleděli k nebi, kde jim jejich Mistra zakryl oblak.

Nevěděli, co si mají počít, jak dál sami jednat, cítili se bezradní, jako ovce bez pastýře. Do té doby se učili naslouchat a teď měli sami vyučovat. Do nynějška mohli spoléhat na Ježíšovu zázračnou moc a teď měli sami pomáhat druhým. Zatímco dosud často potřebovali povzbuzení a napomenutí, od teď měli oni povzbuzovat a korigovat druhé. Celý jejich dosavadní život byl naruby. Stáli na místě, přemýšleli, co s nimi nyní bude, uvědomovali si, jak málo rozumí tomu, co se kolem nich děje, a nejspíše jim nebylo příliš veselo. Znovu zažívali mlhavou nejasnou atmosféru Bílé soboty.

Z mlčelivého přemítání je vyburcovali až andělé, kteří jim připomenuli, že Ježíš zase přijde, že se nemusí obávat. Nepřihodilo se nic smutného, ale naopak – Ježíš jim z nebe žehná a ví o nich, nenechá je opuštěné.

Teprve pak se trochu uklidněni vrátili zpátky do města, rozpomenuli se na všechno, co jim Ježíš říkal, co předpověděl, a postupně jim docházelo, že nyní není nejdůležitější hned něco podniknout, ale nejdůležitější je se modlitbou připravit na příchod pomocníka, kterého jim Pán Ježíš slíbil. Tak začalo zvláštních devět dnů, první novéna za seslání Ducha Svatého.

Apoštolové nevyrazili do světa, nepustili se do velkých akcí, nezačali hned kázat, ale společně s Pannou Marií se devět dní usilovně modlili. To jim pomohlo utřídit si myšlenky, začít se trochu lépe orientovat v té přemíře zážitků a informací z poslední doby, pomalu rozlišovat podstatné od vedlejšího, své nápady a touhy od Boží vůle. Především jim však společná modlitba dodávala novou odvahu, vnitřně upevňovala, dodávala optimismus. Na konci těch devíti dnů, svého druhu exercicií, už to nebyli zmatení a obavami soužení jednotlivci, ale skutečná parta odhodlaná jít do všeho, co pro ně Bůh naplánoval.

Snad bychom je mohli přirovnat k dobře připraveným, zralým kandidátům kněžství, těšícím se na své vysvěcení, nebo k snoubencům, těšícím se na svou svatbu. Ti také nepřemýšlí nad obtížemi kněžského či manželského života, nad starostmi a problémy, které je čekají, ale chtějí něco dobrého a užitečného vykonat, chtějí jednat a něco vybudovat.

To vše však byla jen příprava. Apoštolové udělali to, co bylo v jejich silách, dobře se připravili, otevřeli se k obdarování a k službě, ale to rozhodující, jako při svěcení či svatbě, vykonal Duch Svatý. Ten ta lidská semínka dobré vůle zavlažil vodou Boží milosti, takže to vyrašilo a začalo růst a přinášet plody. Ohněm své moci a lásky jako v hrnčířské peci kvalitně vypálil to, co v nich zatím bylo měkké a nepevné, aby to se to stalo trvalým a neporušitelným. Do plachet, které tak říkajíc spustili, zavál vítr Ducha Svatého a lodička církve mohla vyplout. Na lidskou snahu a přípravu navázala Boží součinnost a začaly se dít velké a krásné věci.

Je zajímavé, že to první, co Duch Svatý ústy apoštolů začal sdělovat a čemu rozuměli lidé ze všech národů, nebyly nějaké příkazy, povinnosti a výhrůžky, ani nějaká proroctví a věštby, ale chvála Boží. Radost z toho, jak je Bůh skvělý, dobrý a sympatický, jak rád pomáhá a neopouští, jaký je na něj spoleh. Co všechno už pro lidi vykonal a k čemu úžasnému zve.

V okamžiku seslání Ducha Svatého se zrodila církev, z rybářů se stali biskupové, z žáčků učitelé, a to první, co začali hlásat, byla radost. Tak velká a nadšená radost, až si někteří posluchači říkali, že ti apoštolové musí být plní skvělého sladkého vína. Od doby prvních Letnic je to stále tatáž církev, v níž jsme i my nyní. Jen se nám na té dlouhé, dva tisíce let trvající cestě z Jeruzaléma do Jindřichova Hradce, poněkud vytratila ta radost a důvěra, kterou měli apoštolové na počátku.

Zase se spíše podobáme těm rozpačitým, nejistým učedníků, smutně hledícím k nebi, kde se jim ztrácel Pán. Tak i my potřebujeme vrátit se znovu do večeřadla, vrátit se k modlitbě spolu s Pannou Marií a prosit o dary Ducha Svatého pro sebe i pro všechny kdo zodpovídají za církev i svět. Abychom nespoléhali na peníze, meče, schůze, prezentace a tabulky, nařízení a reformy, ale na Boha, který všechno tvoří nové, který obnovuje tvář země. Duch Svatý je dárcem života a to života v plnosti, ne jen nějakého přežívání, živoření na půl plynu.

Může a chce oživit i dnešní církev, naše rodiny a farnosti, celý dnešní svět, jako to udělal tehdy, abychom zase mohli velebit veliké Boží skutky. Náš úkol je jasný: modlitbou se připravit, nabídnout Bohu k dispozici to, co máme a umíme, a v klidu a s nadějí vytrvale čekat, až to spustí, až Duch Svatý zapůsobí. Každá naše aktivita musí být podložena nějakou modlitbou, adorací, přímluvou Panny Marie, aby nebyla inflační, zbytečná, či dokonce škodlivá, aby skutečně měla smysl a přinesla užitek.

Na závěr mohu uvést svou vlastní zkušenost. Když jsem před 18 léty nastoupil na své první samostatné místo ve Starém Rožmitále, zažil jsem cosi velmi podobného. Starý pan farář se po třech dnech rozloučil a odjel na důchod do kněžského domova a já zůstal na faře sám. Ve městě jsem vůbec nikoho neznal, byl jsem v té oblasti poprvé v životě, a také jsem vůbec netušil, čím mám začít, do čeho se pustit. Jít zařizovat popelnici, přepisovat elektřinu, koupit ledničku, čistit ucpané odpady, začít studovat nejasné farní účetnictví, nebo začít navštěvovat lidi, které mi můj předchůdce doporučil, či jít na úřady seznamovat se s místními autoritami?

Bylo toho tolik, že jsem nakonec využil právě apoštolskou metodu: Šel jsem před svatostánek, vystavil si monstranci a prosil o pomoc toho, který mne sem prostřednictvím biskupa poslal. Po modlitbě se nestal žádný zázrak, ale začali postupně přicházet lidé, se kterými jsem se spřátelil, kteří mi pomohli vše vyřešit, najednou se věci začaly dařit a skoro jako by samy od sebe organizovat, a vše se úžasně rozjelo. Najednou jsem cítil, že na to všechno nejsem sám, že mám podporu shůry, ale i podporu od farníků a že začínáme tvořit společenství. Bůh opravdu rád pomáhá těm, kdo jej upřímně a poctivě prosí, kdo nejsou líní a chtějí něco udělat, ale také znají meze svých možností. On však žádné meze nemá a je všemohoucí. Tak i my prosme, aby k nám přišel Duch Svatý a my na jeho příchod uměli správně zareagovat, využili všechno, co nám k dobru našemu a celé církve nabízí. 


Kázání k slavnosti Nanebevstoupení Páně

Moudří lidé si už před mnoha desetiletími povšimli, že jsme se poněkud odtrhli od země, která nás živí. S příchodem průmyslové revoluce v 19. století se většina lidí přestěhovala z venkova do měst, místo na poli pracují v továrnách a úřadech a čím dál méně vnímáme, jak jsme závislí na tom, co se urodí na poli. Jídlo, voda, teplo, světlo, všechno to přichází jakoby samo od sebe, odkudsi zdaleka a ztrácí se vědomí, že to muselo někde vyrůst, napršet, že to vyžadovalo spoustu námahy, důmyslu a starostí, a že je to něco nesmírně cenného.

Ještě více se to prohloubilo v posledních letech, kdy se rozšířil internet a nakupování online. Člověku už stačí jen sedět s chytrým telefonem na gauči a veškeré jídlo i další zboží z celého světa mu přivezou až domů. Skoro jako v pohádce „stolečku prostři se“. Čeho máme dostatek, toho si příliš nevážíme, to bereme jako samozřejmost. Potravinami se plýtvá, úrodná půda se ničí výstavbou, místo jídla se pěstuje biomasa, s obilím se spekuluje na úkor nejchudších.

Ovšem s tím, jak jsme se odtrhli od země která nás živí, nastal ještě jeden nebezpečný jev. Totiž, že jsme se začali odpoutávat i od nebe, které dává lidskému životu cíl a smysl. Člověk, který má blízko k přírodě, pracuje na poli, v lese, u vody, který vidí na vlastní oči každoroční koloběh od jarního rašení k zimnímu spánku, poznává, jak je to všechno závislé na požehnání přicházejícím shůry. Ví, že sám se může snažit, jak chce, pečlivě vysít do úrodné země sebelepší setbu, ale záleží na tom, zda spadne déšť a zavlaží, dá semínkům vzejít. Je pro něj samozřejmé, že voda se v potoku nevezme sama od sebe, ale opět tam musí přijít shůry prostřednictvím srážek. Ví, co mohou způsobit mrazy, přílišné horko, nebo prudké lijáky. Všechno to vede takřka automaticky k vděčnosti, modlitbě, k prosbě, aby s nebe přicházelo požehnání. Člověk je pak pokorný, uvědomuje si, jak málo sám zmůže a jak je závislý na Bohu i na druhých lidech, jak důležitá je spolupráce, harmonie mezi námi navzájem i mezi nebem a zemí. Lidé blízcí přírodě, blízcí zemi, měli i blízký vztah k Bohu. Neměli vůbec snadný život, ale věděli, že je někdo nad námi, někdo, kdo se o zemi i lidi a zvířata stará, a kdo je po skončení namáhavého pozemského lopocení pozve k něčemu skvělému, uvítá je tam, odkud přichází vše dobré.

Tento přirozený vztah mezi námi a nebem se však v dnešní době vytratil. Zdálo se, že si nebe dokážeme zařídit už tady na zemi a to vlastními silami a schopnostmi. Nějakou dobu se to dařilo. Pro barokního venkovana z 18. století by skutečně náš dnešní život působil jako ráj a považoval by jej za skutečný zázrak. Mnoho lidí začalo mít dojem, že nebe vlastně už vůbec nepotřebujeme, že je mnohem užitečnější věnovat se pouze pozemským záležitostem a neztrácet čas něčím nad námi. K čemu by bylo hledat obtížnou cestu k vzdálenému nebi, když si mohu všechno dobré zajistit už nyní sám. S nebem se vlastně přestalo počítat. Často i mezi námi křesťany.

Mnohem více řešíme věci pozemské, organizační, finanční, než věci duchovní. Mnohem více se zabýváme reformami pozemské církve, než tím, jak dosáhnout Božího království v nebi. Cosi jako péče o duši a starost o spásu se stalo něčím staromódním, předkoncilním, podezřelým.     

Jenže nyní se nám čím dál častěji připomíná, jak jsou pozemské věci nejisté a nespolehlivé. Přichází dlouhodobá sucha a požáry, ničivé povodně, vichřice a bouře, šíří se donedávna neznámé epidemie, hrozí hladomory, nesmyslné války a celkový rozvrat. Uvědomujeme si, jako málo proti tomu všemu můžeme udělat. Začínáme zase znovu s napětím sledovat úrodu, stav vody v pramenech a řekách. S obavami hledíme na vyprahlé a kůrovcem poničené lesy. O tom, jak jsme i dnes osobně zranitelní, jak snadno nás porazí alzheimer, infarkt, rakovina, a že nás nakonec každého čeká smrt, není třeba hovořit. Znovu si uvědomujeme, jak jsme závislí na věcech, které rozhodně nemáme v rukou, které nedokážeme takřka vůbec ovlivnit. Nenápadně se vytratil optimismus a čím dál více se šíří beznaděj, smutek, pocit, že to všechno vlastně nemá žádný smysl. Dobře už bylo. Případně se hledá nějaký viník, kdo za to zlé může.

Pán Ježíš nám v evangeliu neslíbil, že zde na zemi půjde všechno od dobrého k ještě lepšímu, že se vše bude dařit a stále jen vzkvétat. Za vše dobré, co se děje, máme být vděční, nebrat to jako samozřejmost, ale jako vzácný dar. Je to důkaz Boží dobroty. Ovšem také nemusíme být smutní a propadat beznaději, když přichází soužení a problémy. Před tím nás Kristus varoval, o tom věděl a řekl nám to předem, abychom, když to přijde, nepodléhali zmatku.

Dobře teprve bude, ale až tehdy, kdy vstoupíme do nebe, tehdy, až Kristus přijde zpět na tuto zemi a přinese sebou nebe. Vše obnoví a požehná. Věříme, že kdysi, na počátku, už zde nebe na zemi bylo. Biblické příběhy, dějiny spásy, začínají v ráji. Ale lidskou hloupostí, pýchou a vlivem ďábla se to vše pokazilo, z nebe na zemi se stalo slzavé údolí. Dodnes sledujeme, jak tam, kde se vytratila zodpovědnost vůči Bohu, lidé přírodu ničí, válčí s ní, kazí vztahy, proměňují svět v očistec či peklo. Lidem žijícím jen pro sebe a pro tento svět je vše lhostejné a berou to jen jako příležitost kořistit, spotřebovávat a odhazovat.

Naopak tam, kde lidé po nebi opravdu touží a Boha skutečně milují, se při vší pozemské bídě a nedokonalosti, mění země v ráj. Stačí se podívat na obrazy krajiny v sousedství dávných klášterů, kde byly nejen krásné vztahy mezi lidmi a Bohem, ale i nesmírně utěšené okolí, proměněné tvrdou prací mnichů směřujících k nebi. Je to podivuhodný paradox, kterého si všiml už svatý Pavel, že těm, kdo milují Boha, vše napomáhá k dobrému. Kdo počítají s nebem, touží po něm, ti ho vytvářejí už na zemi, ale ti, kdo o nebe nestojí, vytvářejí tu cosi dost pekelného. Z lidí chtějí násilím udělat anděly a sami se chovají jako čerti. Mluví o ochraně přírody a přitom ji čím dál víc ničí, hovoří o míru a neustále působí rozbroje a války, o svobodě a přitom s druhými zacházejí jako se spotřebním materiálem, jako s otroky.

Bůh nám neustále připomíná, že má tento svět rád, že mu na něm záleží, ale také že mu stále patří. Nebyl nám dán k vyplenění, ale do péče. Různé nepříjemné věci, které se nyní dějí, jsou povzbuzením k tomu, abychom zase pohlédli k nebi, začali s Bohem počítat, prosit jej o požehnání a respektovat ho. Pán Ježíš, když odcházel do nebe, zemi neproklel, ale požehnal. Čteme, že stejně jako s požehnáním odcházel, s požehnáním se i vrátí. Ne s tresty, ne jako rozhněvaný monarcha, ale jako náš soucitný, milosrdný a přitom všemohoucí Bratr. Máme v nebi, na nejvyšším místě, svého člověka, Ježíše, který nás neopustí. Tak nemusíme ztrácet naději, ale obracejme se k němu s důvěrou a na nebe se těšme. A dělejme vše, co nám Písmo svaté radí, abychom nebe dosáhli. Je to to vůbec nejdůležitější v našem životě.          


Kázání k 6. neděli velikonoční C 2022

V dnešním evangeliu mluví Pán Ježíš o pokoji, který zanechává svým přátelům. Pokoj, hebrejsky šálom, neznamenal jen nějakou chvilku, kdy si dám šlofíka a nikdo mne neruší, ale stav opravdového bezpečí, požehnání a zdaru. Prožitek Boží blízkosti a přátelství. Cosi nesmírně vzácného nejen v tehdejší neklidné Palestině, ale i dnes mezi námi. Cosi, co možná zažíval Abrahám, když to dobře dopadlo s obětí Izáka na hoře Moria, co si mohl vychutnat Josef Egyptský, když se stal z vězně a otroka druhým mužem V Egyptě po faraónovi a usmířil se se svými bratry, co zažívali apoštolové při kázání Krista na hoře Blahoslavenství či při proměnění na hoře Tábor, kde říkal Petr: „Pane, dobře je nám tady“. Ti všichni zažívali jistotu, že Hospodin se stará, můj život je v jeho rukou, nemusím se bát, všechno dobře dopadne, všechno jde správným směrem.

V prvním čtení ze Skutků apoštolů však poznáváme, že většinou je tomu mezi námi lidmi jinak.  Už v prvotní církvi se šířil neklid a rozbroje. I pro nadšené stoupence nového učení bylo obtížné, aby se mezi sebou domluvili. Ačkoliv všichni věřili v Krista a hlásali jeho zmrtvýchvstání, chtěli někteří za každou cenu uchovat veškeré židovské předpisy a tradice a hlásali vlastně, že každý křesťan se nejprve musí stát poctivým Židem. Logicky říkali, že Pán Ježíš také chodil do synagogy, světil šabat, podstoupil obřízku, dodržoval Mojžíšova přikázání, tak proč by tomu mělo být u jeho následovníků jinak.

Druzí byli naopak přesvědčeni, že Ježíšovým zmrtvýchvstáním se všechno změnilo. Roztrhla se chrámová opona, odvalil se kámen od hrobu, Ježíš zvítězil nad vším tíživým a zotročujícím, včetně příkazů a zákazů Starého zákona. Nastala doba svobody. To, co bylo zastaralé, zaniklo. Všechno se musí dělat nově a tak není možné nutit nově obrácené křesťany k zachovávání židovských předpisů.

Oběma stranám, řekněme tradicionalistům i modernistům, šlo o dobrou věc. Byli to zbožní a věřící lidé, ale přesto se mezi sebou začali pomlouvat, stranit jedni druhých, podezírat ze špatných úmyslů a narůstala mezi nimi trpkost a zahořklost. Mohlo to skončit špatně. Třeba tak, že se z křesťanství stane pouhá židovská sekta, cosi jako farizeové či esejci, uzavřená a nepřátelská vůči okolnímu světu, nebo naopak, že se křesťané od svých izraelských kořenů odstřihnou a skončí jako nějaký nový orientální gnostický kult, zavrhující všechny zkušenosti, příběhy a moudrost Starého zákona, včetně samotného Hospodina.

Pán Ježíš však apoštolům, kteří za prvotní církev nesli zodpovědnost, pokoj nejenom přislíbil, ale i seslal Ducha Svatého, který je dárcem skutečného pokoje, který ten pokoj realizuje navzdory našim lidským slabostem. Skutky apoštolů jsou plné vyprávění o velkých věcech, které Duch Svatý konal. Proto bývají někdy nazývány „Evangelium Ducha Svatého“.

Díky tomu, že apoštolové byli v blízkém kontaktu s Duchem Svatým a dokázali pozorně vnímat jeho vůli, uměli si i v tak obtížné situaci poradit. Našli správné řešení. Ne takové, že by jednu či druhou skupinu z církve vyloučili či nějak jinak potřeli, ale svolali první církevní koncil v dějinách. Vyzkoušeli si to, čemu se říká „synodalita“. Tedy, že na tomto shromáždění, konaném v Jeruzalémě někdy kolem roku 50, mohl každý účastník říci svůj pohled na věc, uvést své argumenty a pak se všichni společně modlili a hledali správnou odpověď na otázky, které je trápily.

Nebyl to pronikavý teolog a výmluvný řečník Pavel, stojící na straně modernistů, ani konzervativní Jakub, milující židovské zvyky, ani mystik Jan, stojící nad oběma rozhádanými tábory, ale byl to první papež sv. Petr, komu Duch Svatý vnuknul správné řešení, které rozhádanou církev opět sjednotilo. Bylo rozhodnuto, že pohané, kteří uvěří v Krista, nebudou vázáni židovskými zvyky, ale na druhé straně nikdo nebude bránit křesťanům ze židovství, aby si ponechali své zvyklosti.

Pohanokřesťané navíc měli respektovat, s ohledem na křesťany ze židovství, ještě několik příkazů tak zvané Noemovské smlouvy: Nejíst maso obětované v chrámech pohanským modlám a neúčastnit se modloslužebných hostin a pitek, nejíst krev, která byla pro židy jakožto sídlo života posvátná, ani maso z pošlých zvířat. A také se vyvarovat smilstva, které bylo v pohanských chrámech spojeno se službou falešným bohům. Tyto příkazy měly ukázat, že i pohanokřesťané si váží Starého zákona, mají ohled na ty, kdo se jím řídí, nedělají to, co je pro ně ohavnost, a přitom si uchovávají svou volnost. Později k tomu jeruzalémští křesťané připojili ještě prosbu, aby všichni především pamatovali na chudé, kterých právě v Jeruzalémě bylo velké množství.

Na tomto apoštolském koncilu se ukázal jakýsi vzor pro řešení problémů a nepokojů v církvi, platný po všechna další staletí. Ne pouhé rozhodnutí jedince, bez ohledu na ostatní, ani pouhé hlasování, při němž by většina měla pravdu a menšina smůlu, ale především společná modlitba, společné projednání, vyslechnutí obou stran. Nakonec pak nalezení řešení přijatelného pro všechny a to prostřednictvím prvního z apoštolů, papeže sv. Petra. Je také zajímavé, že rozhodnutí tohoto prvního sněmu, tak zvaný apoštolský dekret, nevyhrožuje, neporoučí a nestanoví sankce, když jej druzí nebudou dodržovat, ale je psán pozitivně: „Budete-li se těchto věcí držet, jednáte správně.“

Tehdy toto rozhodnutí skutečně přineslo do církve pokoj, rozjasnění situace a radost. Dodnes je pro nás připomínkou, že v církvi se rozpory nemají řešit potlačením či převálcováním druhých, ani odmítnutím řádné autority a neposlušností, ale modlitbou, postem a prosbou o radu Ducha Svatého. Bez něj si jen vymýšlíme pouhé „lidské nálezky“. S ním teprve nacházíme pravdu a správná řešení.

Dokud budeme putovat tímto světem, pořád budou mezi námi různé názory a pohledy, stále se mezi nás bude tlačit naše pýcha a ego, naše netrpělivost či nepochopení druhých. Až v nebi, do nějž nás i dnes zve v druhém čtení sv. Jan, najdeme opravdovou harmonii a pokoj. Ale už nyní můžeme s pomocí Ducha Svatého, dárce pokoje, mnoha sporům a trpkostem předcházet a ušetřit si hodně nervozity, hněvu a drsných slov. Můžeme kráčet společně s respektem k těm, kdo mají jiné názory, s respektem k řádným autoritám a především s vyhlídkou na krásný společný cíl, jímž není nějaké věčné sněmování, ale věčná radost, věčná oslava v Bohu.           


KÁZÁNÍ NA 4. NEDĚLI VELIKONOČNÍ C 2022

Pastýř měl v biblických časech dva základní úkoly. Především den co den svěřené ovce chránit. Dávat pozor, jestli se kolem nepotuluje nějaká šelma či se neblíží nájezdníci. Bdít nad tím, zda se nějaká ovečka nezatoulala, zajistit dostatek vody, pečovat o nově narozená jehňata, postarat se večer o shromáždění stáda do bezpečné ohrady a při tom je vždy přepočítat.

Pak ovšem měl pastýř i úkol dlouhodobý a v suchem strádající Palestině i velmi obtížný a vyžadující značný důvtip a zkušenosti. Totiž zajistit pro ovce kvalitní pastviny, kde i v horkém létě bude dostatek potravy. Musel si předem zjistit, zda už louky nevypásla stáda jiných pastýřů, či nezabral panovník pro tak zvanou „královskou senoseč“, na krmivo pro své válečné koně. Na tato místa musel pastýř ovečky dovést přes často nebezpečné horské soutěsky, po úzkých stezičkách a přes vyprahlé pouště. Když došel na místo hojné pastvy, mohl se tu zdržet jen po jistou dobu, aby ovce pastviny nezničily a potřeboval mít už dopředu vyhlédnuté další louky a znát cesty k nim. Pastýř se svým stádem vlastně neustále putoval a musel vždy znát cíl a k němu ovce bezpečně dovést.

Myslím tedy, že připodobnění Pána Ježíše k Dobrému Pastýři je velice výstižné. Vždyť také on nám pomáhá den co den v našich úplně obyčejných, všedních starostech. Díky jeho podpoře a povzbuzení dokážeme dobře a užitečně prožívat vše, co nám každý den přináší. Ochraňuje nás v případech, kdy hrozí nebezpečí, reaguje na naše modlitby. Uzdravuje bolesti těla i duše. Žehná našim vztahům, pomáhá, abychom neupadli do nástrah lidských šelem a protivníků.

Pokud jsme všímaví, pak si můžeme každý večer udělat v duchu přehled o tom, kolikrát se nás Bůh během končícího dne dotknul, kolik nám poskytl dobrého a krásného a před čím vším zlým nás uchránil.

Pán Ježíš nás ovšem vede také k dlouhodobým cílům, provází celým životem, ukazuje směr k nebi. Jako ty ovečky v Biblických časech nemohly zůstávat stále na místě, byť by bylo sebekrásnější a sebezelenější, ale musely se svým pastýřem jít dál, nemůžeme se zde na zemi ani my zdržet natrvalo. Zažíváme krásná, plodná, utěšená období, ale i časy náročných přechodů. Vždy po cestě pouští následuje osvěžující oáza. Vždy po námaze odpočinek, po každém nebezpečí přijde pokoj. Ale na tomto světě to nikdy není definitivní a natrvalo.  

I my zde musíme často vytrvale putovat jen s pouhou důvěrou v něj, který zná cíl i cestu. Sami mnohému nerozumíme, nechápeme, jdeme někdy temnými a vyprahlými stezkami, které se podivně klikatí. Někdy musíme zdolávat vysoké hory překážek a pochybností, jindy upadneme do soutěsky neúspěchů a beznaděje. Ale on nás vede stále správným směrem, k správnému cíli, on nás ani na minutu neopouští.

Když něco pokazíme, když se od něj vzdálíme, bloudíme a nejednáme podle jeho rady, on nás zase zve zpět. Nežene nás s křikem a ranami sukovicí do stáda a nedrží za mřížemi v ohradě, ale bere na záda, jestliže nám dochází síly.

Můžeme opět v duchu děkovat a žasnout, jak důvtipně a moudře nás Dobrý Pastýř v celém našem životě vedl, kudy všudy jsme prošli, jaké věci jsme s jeho pomocí dokázali zvládnout. Čeho všeho jsme díky jeho nenápadnému vedení dosáhli. Ale ještě větší údiv můžeme zakusit, když pomyslíme na to, co nás teprve čeká, jak požehnané a nádherné místo nám připravil v nebi. Tam už to nebude jen částečné a na chvíli, ale dokonalé a navždy. Čistá radost, naprosté štěstí a krása, úžasný pokoj a přátelství. Nemusíme se jen ohlížet za tím, co bylo a skončilo, obávat se přítomnosti, ale můžeme se těšit se na to, co bude, na to, k čemu směřujeme.

Někomu by se sice mohlo líbit přirovnání Pána Ježíše k Dobrému Pastýři, ale přirovnání nás lidí k ovcím by mohl považovat za ponižující a potupné. Nejsem ovčan, nechci být ve stádu, půjdu si svou vlastní cestou, nechci spoléhat na nějakého Pastýře, ale sám na sebe.

Přirovnání člověka k ovci však zvolil Kristus velmi moudře. Nepřirovnal nás k mravencům či včelám, kde jedinec skutečně nic neznamená a kde se buduje hmyzí komunismus. Nepřirovnal nás ovšem ani k samotářským jezevcům a medvědům či dokonce k smečce vlků či lvů. Přirovnal nás k velmi samostatným a inteligentním palestinským ovcím, které mají kvalitní instinkty, umí se postarat, ale potřebují společenství. Sama ovce nepřežije, není určena pro takový styl života, ale ve spolupráci s jinými ovcemi a pod vedením pastýře je v bezpečí a prosperuje.

Tak ani my nejsme určeni k tomu, abychom byly osamocenými, soukromými křesťany. To bychom skončili, řečeno s Žalmistou, jako jalovec na poušti a sova ve zříceninách, ale jsme určeni k tomu, abychom společně kráčeli. Nečíhali jeden na druhého, nevrhali se na slabší kusy, nenechávali opozdilé a pomalejší kdesi vzadu, nevytvářeli si jen svá soukromá doupata, ale shromažďovali se u toho, který nás všechny zná jménem. U toho, pro nějž nejsme jen kusy ze stáda, ale všechny nás oslovuje jako své přátele a dává nám jak moudrá přikázání, která nás mají chránit, tak i velikou svobodu, kterou máme rozvážně užívat. Naše starosti jsou i jeho starostmi a on sám také nese a nadlehčuje naše břemena. Tak máme i my jednat vůči druhým.

Poděkujme tedy nyní i za společenství v němž žijeme a jehož jsme součástí. Za své příbuzné, za své přátele, za svou farnost a za vše čím jsme si navzájem pomohli, čím jsme se navzájem podpořili, a co jsme si společně vymodlili. Děkujme i za společenství celé církve, v níž putujeme k nebi a především děkujme za společenství, do nějž jsme zváni: za všechny svaté, za mocné anděly a za Pannu Marii, za své blízké, kteří nás předešli. Vždyť nás čeká úžasné shledání, těší se na nás ti, kdo nejsou žádnými ovcemi, ale Božími syny a dcerami, přáteli Všemohoucího. A my budeme, dá-li Bůh, patřit mezi ně.     


KÁZÁNÍ NA 3. NEDĚLI VELIKONOČNÍ

Apoštol Petr započal své papežské působení velkým selháním, skutečným debaklem. Zapřel Krista. Tvrdil, že s tímto člověkem nemá nic společného, že jej dokonce vůbec nezná. Dá se říci, že skutečně Krista neznal, že v té době netušil, jaký doopravdy je, jakou má na jedné straně moc a jak je na druhé straně laskavý a milosrdný. Petr neznal ani sebe sama. Nač má a co už nezvládne, co je v něm samém. Teprve toto selhání a poté setkání s Mistrovou dobrotou mu ukázalo, nač může jedině spoléhat.

V evangeliu čteme jednu zajímavou větu, které si většinou příliš nevšimneme. Totiž, že apoštolové říkají: „Pán skutečně vstal, zjevil se Šimonovi.“ Je to zjevení, které není dále nijak popsáno, ale bude nejspíše velice zajímavé. Ježíš se jako jednomu z prvních ukázal právě Šimonu Petrovi. Pořád jej bral jako hlavu apoštolského sboru. Zjevil se mu však soukromě, ne před druhými a patrně tu s ním probral jeho zradu. Udělal to taktně, v ústraní, aby Petra před druhými nezahanbil. Soukromě vyslechl jeho slova lítosti a omluvy. Pak mu odpustil, dodal odvahu a potvrdil mu, že s Petrem i nadále počítá a i on může stále počítat s Ježíšem. Jako by mu řekl: „zapřel mne ten starý člověk v tobě, ten někdejší Šimon, ale ty budeš nyní někdo nový, pevný jako skála, budeš už pořád Petr, opora a posila svých bratří“.

Protože však bylo Petrovo selhání veřejně známé a mnozí by mu to mohli stále předhazovat, dělat výčitky, a vysmívat se mu, bylo ještě třeba, aby následovalo i veřejné zproštění viny a nové potvrzení Petrova pověření k službě. Ježíš to udělal nikoliv v neklidném a nebezpečném Jeruzalémě, kde všechno probíhalo v jakémsi chvatu a zmatku, ale v poklidné Galileji, v tichém ránu u Genezaretského jezera, kde před časem s učedníky prožíval ty nejkrásnější chvíle. A provedl to velice taktně a pozitivně.

Nemluvil před druhými s Petrem o jeho vině, ale o jeho lásce. Ne o tom, co pokazil, ale co dobrého může udělat. Petr, který předtím třikrát zapřel, nyní třikrát vyznává, že má Pána rád a to nejen obyčejným přátelstvím a sympatiemi, láskou, která se řecky nazývá filia, ale lásku obětavou, která nehledí na sebe a své city, ale na dobro druhého, láskou zvanou agapé. Tím, že Ježíš třikrát opakoval svou otázku a třikrát potvrdil Petrovo poslání být pastýřem církve, učinil podle židovského práva toto jeho poslání trvalým a nezrušitelným. Jako kdyby mu zpečetil jmenovací dekret.

Pak však Petrovi také připomíná, že opravdová láska se musí projevit skutky, ne jen city či slovy. Tedy tím, že bude Ježíšovi důvěřovat i v té chvíli, kdy se mu to vůbec nebude líbit, kdy to bude obtížné a půjde do tuhého. „Jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.“ To jsou slova velmi drsná, neboť v tom každý tehdejší člověk mohl poznat předpověď ukřižování. Bylo běžné, že vojáci odsouzence přepásali provazy a smýkali s ním ulicemi až ke kříži.

Petr tedy nebude tím, kdo jen šéfuje, dělá si, co chce, a druhým rozkazuje jako nějaký velmož, ale kdo jim bude sloužit a dá jim příklad následování Krista až do těch nejzazších důsledků. Půjde jako on na kříž. Petr, před nedávnem vyděšený děvečkou vrátnou, to nyní odvážně přijal a nejenom přijal, ale i dodržel. Víc jak třicet let sloužil církvi, zažil velké věci, kdy přes působení v Antiochii doputoval až do Říma, kde se spřátelil i se senátory, stejně jako s nejubožejšími otroky, a nakonec byl ukřižován hlavou dolů v místech, kde je dnes bazilika sv. Petra a sídlo jeho nástupců papežů.

Nikdo by si v noci ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek na Petra nevsadil, nikdo by netipoval, že to zvládne, vytrvá a vykoná ještě úžasné skutky, bude svědčit o Kristu v hlavním městě říše, před nejvyššími úřady. A on to dal, přes své lidské slabosti a nedokonalosti byl skutečnou oporou, skálou, povzbuzením pro prvotní církev.

V dnešním evangeliu čteme ještě o jednom lidském debakIu: apoštolové na počátku své činnosti utrpěli ostudný neúspěch. Zkušení rybáři nechytili za celou noc na rybnatém jezeře ani malou mřenku. Zkroušeně a zahanbeně se vraceli ke břehu a teprve tehdy, když byli v koncích, se jim ukázal Pán. Teprve po jeho radě a povzbuzení nachytali neuvěřitelné množství ryb v době, kdy to podle lidských znalostí a zkušeností už bylo nemožné. Navíc, než dojeli ke břehu, sám Ježíš už pro ně měl připravenou snídani a posloužil jim.

Oni se snažili, udělali, co bylo v jejich silách, ale zafungovalo to až ve chvíli, kdy se do toho vložil Kristus. Kdyby v půlce noci, kde stále ryby nezabíraly, skasali plachty a šli na břeh spát, s Kristem by se nepotkali. Zůstali by hladoví, zklamaní a zoufalí. Vytrvali však, a dočkali se. Tak je tomu v církvi i dnes. O něco se snažíme, cosi konáme, ale výsledky nejspíše uvidíme až za dlouhou dobu, ale budou stát za to. Nejednáme sami, ale jedná naším prostřednictvím Všemohoucí Bůh. V tom je naše jediná naděje a jen s ním má naše činnost smysl.                    

I my mnohokrát selžeme a cítíme se trapně, poníženě, zahanbeně. Uděláme něco, co bychom od sebe nečekali. Projeví se něco temného v nás. Zdá se nám, že jsme odepsaní a Bůh s námi už nemůže počítat a my s ním také už moc nepočítáme. Stává se nám to často tehdy, když jsme si o sobě moc mysleli a pohrdali druhými, slabšími. Ale Bůh nás nejspíš nechal padnout právě proto, abychom tolik nedůvěřovali v sebe a své schopnosti a kvality, jako spíš v něho a v jeho milost, která s námi dokáže udělat mnohem víc, než my se svou snahou. I když padneme, on nás neodepíše, nejsme pro něj ztracení, stále nás má rád. Pohlíží na nás s láskou, s jakou pohlédl na Petra, Magdalénu či na lotra po pravici na kříži. Zve nás k pokání a ospravedlnění.

Musíme však svou touhu po přátelství s ním také dokázat skutky, jako Petr, ne jen nějakým vzbuzováním kajících pocitů a zbožnými vzdechy. Tím, že budeme dělat něco užitečného, někomu pomůžeme, někoho obdarujeme, nebudeme myslet jen na sebe, ale dělat radost druhým. Tak se začneme podobat Kristu, který přišel, aby utěšoval trpící a povzbuzoval smutné. Nikdy nemusíme ztrácet naději a lámat nad sebou či druhými hůl, neboť věříme v Boha, který je přítelem hříšníků a lékařem duší. Povýšené ponižuje a ponížené pozvedá k sobě.


KÁZÁNÍ NA 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ  - SVÁTEK BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ

O neděli Božího milosrdenství, tedy o svátku Ježíšovy dobroty a slitování, oslavě Kristova přátelství vůči nám lidem, není třeba mnoho slov a teologických výkladů, jako spíše hodně vděčnosti a díků.

Představme si, že nám nějaký lékař, po dlouhé a nepříjemné chorobě, s níž si nikdo nevěděl rady, vrátil opět zdraví. Asi bychom mu byli nesmírně vděční, hodně bychom na něj vzpomínali, a kdyby zase on něco potřeboval od nás, s radostí bychom mu vyhověli.

Já takto vzpomínám na chirurga, který mi odoperoval žlučník, kdykoliv si dávám řízek či kachnu, protože normálně jíst mohu jen díky němu. Vzpomínám i na jeho péči, kterou mi starostlivě poskytoval po operaci, kdy mi nebylo příjemně. I když se běžně nesetkáváme, stali jsme se tím zákrokem i pooperační péčí přáteli a víme o sobě.

Pán Ježíš dal apoštolům ještě mnohem větší moc, než má sebelepší operatér. Odpouštět hříchy, uzdravovat vnitřní zranění a bolesti. Je zajímavé, že tuto schopnost udělil učedníkům až po svém ukřižování a zmrtvýchvstání. Nebylo to nic samozřejmého, ale získal to pro nás svým utrpením na kříži.

Apoštolům sice brzy po jejich povolání dal moc vyhánět zlé duchy, léčit fyzické neduhy, ale odpuštění hříchů si zatím nechal jen pro sebe, protože to je něco božského. Až když vstal z mrtvých, dal jim podíl i na této své službě: smiřovat lidi s Bohem, likvidovat viny, přinášet pokoj a odpuštění. Neměli bychom tedy brát odpuštění jako něco malého, samozřejmého, rutinního, nač máme nárok, ale jako úžasný dar, srovnatelný s tím, když nás špičkový lékař zachrání hrobníkovi z lopaty.

Často, když si člověk uvědomí, kolik toho v životě pokazil, kolik vztahů otrávil, kolik času a příležitostí k dobrému promarnil, může na něj přijít pocit, že už se s tím nedá nic dělat, pokušení marnosti, zoufalství. Ale Ježíš přichází jako zkušený lékař, který pacienta povzbudí a potěší a svěří ve svátosti smíření svému kolegovi, zpovědníkovi.

Člověk i po té nejúspěšnější léčbě potřebuje dávat si větší pozor na to co jí, pije, dělá, musí se šetřit, brát léky a teprve postupně nabývá sil. Velmi mu také prospívá, když se schází s lidmi, kteří už podobný zákrok absolvovali, mají s tím zkušenosti a mohou ho povzbuzovat či varovat, může u nich najít oporu, že v tom není sám. On mu rozumí, může se jim svěřit.

Tak je pro každého křesťana důležité společenství, aby nebyl se svou vírou sám. Tvoříme jakýsi svaz či spolek léčících se hříšníků. Pacientů po zákroku, který nás zachránil – po křtu, po vykoupení. Nejsme ještě dokonalí, stoprocentně zdraví, bezhříšní, ale snažíme se dodržovat Boží terapii a bránit recidivám zla, které na nás často přichází. Čekáme na poslední léčebný zásah, který udělá Pán Ježíš v okamžiku naší smrti, kdy nás dokonale vyléčí k věčnému životu a k svatosti.

Dnešní evangelium nám zřetelně ukazuje, jak byl Tomáš nemocný pochybnostmi. Dokud byl sám, bez apoštolů, tak se mu nedařilo věřit, roubil si svou soukromou nevěru, neměl s kým se poradit a od koho načerpat povzbuzení. Ale když přišel do církve, kterou tehdy tvořilo jen pár zmatených a vystrašených učedníků plus Panna Maria, setkal se tam s Kristem a pochybnosti zmizely. Splnilo se to, co Ježíš říká: „Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

Jakkoliv církev ani dnes není dokonalá a mnohdy je v ní mnoho nepěkného, je nesmírně důležitá pro naši víru, pro to abychom nehledali zbytečně už dávno objevené cesty a nedobývali se do slepých uliček a abychom se navzájem povzbuzovali a pomáhali si ve víře i v běžných záležitostech. Abychom se korigovali ve svých nápadech či názorech a srovnávali svůj život s Kristovým příkladem a zkušenostmi světců. Jsme spolek hříšníků, ale je mezi námi Kristus, který je dokonalý, svatý a milosrdný a my toužíme po jeho dotyku, po jeho odpuštění a uzdravení.

Všimněme si však nakonec ještě jednoho projevu milosrdenství vzkříšeného Ježíše: Neudělal jedno velké zjevení pro všechny, není to velký kolektivista, ale přicházel za každým osobně a podle jeho povahy. Každého osobně oslovuje v jeho situaci. K Máří Magdaléně hovoří jako laskavý zahradník, k učedníkům v Emauzích jako trpělivý poutník a učitel, přichází k Šimonu Petrovi, aby mu soukromě odpustil zradu, nevynáší to na veřejnost, nekárá ho před ostatními, pak se ukazuje apoštolům na jezeře jako rybář, který jim chystá snídani.

Nepřichází jako jejich špatné svědomí, výčitka, jako mstitel a soudce, ale jako ten, kdo utěšuje, žehná a ujišťuje, že jeho přátelství trvá i přes lidskou nestálost a vrtkavost. Ježíš přichází za každým člověkem osobně, ale poté jej zve do společenství, do kostela a mezi další učedníky, aby s námi slavil vzkříšení a připravoval nás na věčnou hostinu u Otce v nebi.                  


KÁZÁNÍ NA SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ

Často dnes máme příležitost pohlédnout prostřednictvím televize na tváře válečných zajatců. Obvykle mají dost beznadějný výraz, vypadají sklesle a veškerá bojechtivost je dávno pryč. Pokud však mají štěstí, mohou se za pár týdnů dočkat díky Červenému kříži výměny a osvobození. V časech, kdy vznikala Bible, však zajatce čekal mnohem horší osud.

Nazí a spoutaní okovy byli odvlečeni do státních dolů a jako otroci tam v naprosto nelidských podmínkách těžili zlato, měď či rtuť. Dokud nezahynuli dřinou a podvýživou, museli snášet rány od dozorců, dusit se v horku a prachu a především neviděli slunce a denní světlo. Přebývali v temnotě, v nízkých uzoučkých chodbách, kde často docházelo k závalům. Ať byl předtím zajatec obyčejným sluhou či významnou osobností, stal se z něj jen stín člověka, bez jakýchkoliv práv a nadějí. Servus non habet caput – otrok nemá hlavu – říkali římští právníci, aby tak vyjádřili, že už to není člověk, občan, ale jen živý stroj, spotřební materiál.

Není divu, že bibličtí autoři často přirovnávali osud umírajících právě k takto zuboženým zajatcům. Vždyť smrt také člověka nemilosrdně zajme, ať se brání jakkoliv, zbaví svobody a důstojnosti, odvleče pryč z tohoto světa. Tváře umírajících lidí jsou obvykle velmi podobné tvářím vyčerpaných zajatců a nepoznáme z nich, co kdo v předchozím životě znamenal. Jestli zde svádí poslední zápas někdejší profesor, kardinál, celebrita či popelář.

Umírající je vydán na milost či nemilost těm, kdo jej obsluhují, už nemůže žádným způsobem prosadit svou vůli. Když naposledy zavírá oči, zdá se, jako by mu navždycky zhaslo světlo a odcházel kamsi do mlhy a šedi, do temnot, kam slunce nezasvítí. Takto smutně viděli osud lidí po smrti jak mudrci Starého zákona, tak i řečtí a římští filosofové.

Dávní zajatci, trpící v dolech, však měli přeci jen určitou naději. Totiž, že si na ně někdo soucitný vzpomene a z té hrůzy je včas vykoupí. Nějaký bohatý přítel či příbuzný, který podnikne riskantní cestu, nalezne je mezi tisíci bezejmennými nešťastníky, zaplatí za ně vysokou sumu a vyvede na světlo. U Židů to bylo ošetřeno dokonce Mojžíšovým zákonem. Pokud někdo upadl do zajetí a otroctví, musel jej jeho nejbližší příbuzný vykoupit, stát se pro něj tak zvaným goélem – vykupitelem. Víme také o přítelkyni jednoho římského císaře, jehož přemluvila, aby jí dovolil sepsat jakýsi Schindlerův seznam těch, kdo měli být vykoupeni. S tímto seznamem pak její tajemník přijel na Sardinii, prolézal tamní doly a mezi zaprášenými tvářemi otroků hledal šťastlivce, na něž se vztahovala milost. Jaké zklamání však museli zažívat ti, na něž si nikdo nevzpomněl. Zachráněni mohli být jednotlivci, ale většina dále strádala.

Když se tedy proroci a apoštolové snažili svým současníkům vysvětlit, jaká je úloha Krista, použili právě slovo Vykupitel, Redemptor, Sótér, Goél. Ježíš přišel s výkupným, které stačí na záchranu úplně všech – s Otcovou láskou a milosrdenstvím, se svou statečností a Krví, kterou za nás prolil.  Jeho kříž vítězí nad hříchem a smrtí. Ježíš však udělal mnohem víc. Pro naši záchranu se sám stal zajatcem smrti, dal se jí odvléci do hrobu a podsvětí, ale nikoliv proto, aby zde navždycky uvízl a trpěl, ale aby vysvobodil všechny spoutané a uvězněné.

Jako by se prodral skrz všechny klikaté temné podzemní štoly, aby v nich nikdo trpící nezůstal. Zajistil, aby už nikdo nemusel upadnout do nového otroctví. Smrt a ďábel si vzali příliš velké sousto, chtěli zajmout někoho, kdo je nekonečně mocnější než oni, a kdo jim to nakonec zcela natřel. Kristus pouta smrti rozlomil, vyvrátil brány podsvětí a všechny tam držené osvobodil, dovedl do ráje a věčné radosti.

Když byl někdo vykoupen, byl podle římského práva povinen svému vykupiteli prokazovat po celý život úctu a být jeho klientem. Nesměl proti němu svědčit, když se vykupitel dostal do problémů, musel mu zase on sám pomoci, stále s ním byl spojen mnoha pouty. Také my jsme povinni se k svému Vykupiteli hlásit, nezapřít jej, jednat tak, jak nám sám na sobě ukázal. Jinak bychom se dopouštěli hrozného nevděku. Ježíš pro nás vytrpěl a vykonal nesmírně mnoho a na nás je, abychom si toho nejen vážili, ale také to vše opatrovali a nepůsobili mu novu bolest.

Ti nešťastní zajatci, které vidíme v televizi, se často dostali do zajetí proto, že šli někam, kam neměli chodit, kde neměli co pohledávat, dopustili se nespravedlnosti a zbytečného násilí, rabovali a ničili. Také člověk, který se dopouští těžkého hříchu, se vystavuje nebezpečí zajetí zlem, nebezpečí že ve zlu zemře a bude mít hodně těžký odchod z tohoto světa. Naopak, kdo dodrží křestní přísahu svému veliteli Kristu, ten se bát nemusí, toho se Ježíš zastane a ochrání jej i v té nejtěžší chvíli. Ten bude žit ve svobodě dětí Božích.

Ve starověku se ve vzácných případech mohl otrok vykoupit i sám, podařilo-li se mu našetřit dostatek peněz. Aby mu je však otrokář či spoluotroci neukradli, schovával si otrok finance často v nějakém chámu, kde byly v bezpečí. My si sami na své vykoupení ze smrti ušetřit nedokážeme, cena života je příliš veliká, nikdo sám sebe nevykoupí, ale můžeme na své vykoupení alespoň trochu přispět. Dobrými skutky, modlitbou, laskavostí, trpělivostí, zkrátka tím, že si skládáme poklady nikoliv ve spořitelně, ani v chrámu, ale v nebi. Jedná-li člověk spravedlivě a milosrdně, sám snáze uvěří v Boží milosrdenství a může odejít pokojně, protože ví, kam a ke komu jde. Ne jako zlomený zajatec, ne jako vzpouzející se otrok, ale jako Boží přítel, který v doprovodu andělů vstupuje na nádhernou hostinu, jako vzácný Boží host.            


KÁZÁNÍ NA ZELENÝ ČTVRTEK

Když jsem si kdysi chystal přednášku o Turínském plátnu, zaujalo mne, jak byli lidé v dějinách fascinováni nejrůznějšími relikviemi spojenými s Kristem. Ať už to byl proslulý Veraikon - rouška s Ježíšovou tváří, Kristova tunika, hřeby a kusy dřeva z kříže, či trny z Kristovy koruny nebo dokonce svatý grál - kalich použitý při poslední večeři. Všechny tyto předměty budily nesmírnou úctu, přitahovaly zástupy poutníků a patřily mezi největší poklady králů a císařů. Dodnes jsou opředeny množstvím legend a mýtů a vzbuzují ohromný zájem.

Bohoslužba Zeleného čtvrtku však připomíná, že nám Pán Ježíš zanechal cosi mnohem důležitějšího, cosi daleko cennějšího a osobnějšího, než jen nějaké hmotné předměty. Své vlastní tělo a svou vlastní krev, svou přítomnost mezi námi v Nejsvětější svátosti. O rouškách ani hřebech nám nic neřekl, ale o chlebu prohlásil zřetelně: „Toto je moje tělo“ a o víně: „Toto je kalich mé krve“ a hlavně připojil: „To konejte na mou památku“. V pravost různých relikvií nemusíme věřit, jakkoliv jsou cenné, ale o slovech samotného Ježíše pochybovat nemůžeme.

Je tady s námi po všechny dny až do konce světa, kdykoliv slavíme to, co on slavil se svými apoštoly ve večeřadle. Setkává se s námi tím nejkrásnějším způsobem, kde nás hostí jako své přátele, kdy jej přijímáme do svého nitra a on nás přijímá do sebe. My proměňujeme chléb a víno a on nás proměňuje v sebe. Každé místo, kde se slaví mše sv., se stává jeruzalémským večeřadlem, každý kalich, v němž se konsekruje víno, se stává svatým grálem a každý přijímající se stává učedníkem, bratrem či sestrou Pána Ježíše a synem či dcerou Boží. Není vlastně vůbec nutné vést spory o pravost nějakých relikvií, když máme mezi sebou přímo toho, k němuž odkazují. Nebudu potřebovat pro připomínku fotografie toho, s nímž osobně mluvím, který je se mnou přítomen. Mám si jeho blízkost užít, připomenout si, co nás učil, co nám svým příkladem ukazoval a co nám také slíbil a k čemu nás zve.

Asi každého, kdo čte pozorně evangelium sv. Jana, však zaujme, že v něm apoštol nepíše o ustanovení Nejsvětější svátosti. Nejsou tam slova proměnění, ale pouze vyprávění o tom, jak Pán umyl apoštolům nohy. Jaký to může mít důvod? Je tomu tak nejspíše proto, že Jan psal své evangelium jako poslední, ve vysokém věku, v době, kdy ostatní tři evangelia už existovala. Jan nechtěl znovu vyprávět něco, co už v nich bylo třikrát dobře popsáno. Soustředil se spíše na to, co ostatní evangelisté opomenuli a především Ježíšova slova i skutky objasňoval, ukazoval, jaký to vše mělo hlubší smysl, k čemu to směřovalo.

Jako představený církevní obce v Efezu si však Jan také všiml, že křesťané sice často slaví památku Pánovy večeře, ale jejich vzájemné vztahy to příliš nezlepšuje. Že sice sedí u jednoho stolu, lámou chléb a pijí z kalicha, ale jsou si často navzájem lhostejní, po odchodu z bohoslužby se rozejdou a nic o sobě neví, nepomáhají si, nestarají se jedni o druhé. Bohatí si udělají opulentní hostinu a chudí mají hlad.

Proto Jan připomíná, že Ježíš při poslední večeři pouze neproměňoval chléb a víno, ale také sloužil a to jako ten nejnižší otrok. Umyl nohy dokonce i Jidášovi, aby s velkou pokorou ukázal, jak ho má rád, ačkoliv on je tak nevděčný a zrádný. Janovi šlo o to, ukázat, že mše není jen obřad, který si vykonají jednotlivci pro svůj užitek, ale že slavení večeře Páně má z věřících vytvářet společenství, má je pojit nejen s Kristem, ale i mezi sebou. Aby jeden druhého měl rád, vážil si ho, pomáhal mu. Ježíš zemřel na kříži, obětoval své tělo a krev, vydal sám sebe na smrt, „aby rozptýlené Boží děti spojil v jedno“. Nemáme pouze slavit liturgii, ale liturgie má měnit naše vzájemné vztahy, naše jednání k sobě navzájem. Vytvářet z jednotlivců společenství, církev, propojit nás mezi sebou i s Bohem.

Ve starověku, když byl někdo dospělý pokřtěn, obdržel nejen Tělo a Krev Páně, ale byly mu i obřadně umyty nohy, aby si uvědomil, že i on sám má jednat podobně. Nebýt křesťanem jen pro svůj vlastní užitek, ale i pro druhé. Sloužit, jako Kristus posloužil apoštolům a jako bylo nyní poslouženo jemu. Nemyslet si o sobě, že je něco víc, než ostatní, nedívat se na druhé svrchu, ale uvědomit si, že do nebe se vychází jen branou pokory a služby. To si máme uvědomit i my, právě nyní, když budeme konat tento v kostele sice krásný, ale venku, v běžném životě velmi obtížný obřad, zvaný mandatum, tedy Pánův příkaz: „milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás“.               


PROMLUVA K VELKÉMU PÁTKU

V Janových pašijích, které jsme právě vyslechli, nacházíme zvláštní princip: Všechno lidské, všichni, na které bychom spoléhali, tam selhávají. Ať jsou to velekněží a znalci Písma, kteří měli hlavní úkol vyhlížet, rozpoznat a uvítat Mesiáše a místo toho jej zavrhli a falešně obžalovali, ať je to Pontius Pilát, odborník na Římské právo, jehož posláním bylo dbát na spravedlnost a dodržování řádu a který přesto odsoudil nevinného. Selhává i apoštol Petr, který měl být ostatním učedníků vzorem a plný bojovnosti se chtěl bít mečem. Nyní ze strachu před děvečkou vrátnou zapírá, že by Ježíše vůbec znal. Selhává i lid, který o Květné neděli provolával Ježíšovi „hosana“ a teď volá „Na kříž s ním. Nemáme krále, jen císaře“. Učedníci se rozutečou a schovají, všechny lidské naděje se hroutí.

A přesto se Boží plány naplňují a vůbec nic jim nemůže vzdorovat. Ježíš je v Janových pašijích naprosto klidný, jako by nad věcí, ví, že ať lidé dělají cokoliv, stejně se děje vůle Boží. Před Pilátem se otevřeně prohlašuje za krále. Sděluje mu, že by neměl nad ním vůbec žádnou moc, kdyby mu nebyla dána shůry. Ačkoliv se všichni kolem bránili, aby byl Ježíš považován za krále, dostává nakonec Kristus úřední potvrzení od římského prokurátora, dokonce ve třech jazycích, že je opravdu židovským králem: Na kříži je tabulka s nápisem Ježíš Nazaretský, král židovský.

A místo těch, kdo měli přijít a nepřišli, a místo těch kdo utekli, přicházejí jiní, kteří nastupují na jejich místa. Místo Piláta se tu objevuje setník Longinus, který se pod křížem obrací, místo velekněží a zákoníků Nikodém a Josef z Arimatie, kteří se nebojí a odsouzenci vystrojí královský pohřeb, místo Petra stojí na Kalvárii do poslední chvíle sv. Jan a na kříži po Ježíšově pravici se na poslední chvíli zachraňuje odsouzený lotr a stává se prvním svatým, který s Ježíšem vejde do nebe.

Všechno lidské se zbortilo, všechny naděje a plány se rozsypaly, ale Boží dílo stále pokračuje a vůbec nic mu nedokáže zabránit. Jediný, kdo to v tu dobu chápal a nezapochyboval, byla Ježíšova Matka. Ta věřila, i když se to zdálo naprosto marné a pošetilé, i když situace vypadala sebehůř. A nakonec se dočkala. Otec z nebe zasáhl, pomohl, vše vyřešil. Samozřejmě úplně jinak, než by člověk tušil. Zcela jiným způsobem, než bychom to naplánovali my, ale o to účinněji.

Ježíšova smrt se stala začátkem života, jeho nesmírné ponížení, počátkem oslavení, jeho odsouzení naší záchranou. A tak nás poslech pašijí nemusí naplňovat zármutkem a ani to, co se dnes děje okolo nás, nemusí být zdrojem strachu a pochybností. I dnes Bůh vše řídí a vede k dobrému, nic mu nezabrání. I dnes se na nás a mezi námi naplňuje jeho dílo a vše směřuje k záchraně.       


Promluva k 4. neděli postní C

Podobenství o marnotratném synu a milosrdném Otci je bezesporu jedním z nejkrásnějších a nejdůležitějších příběhů, které nám Ježíš vyprávěl. Někoho zvídavého by však mohlo napadnout, že tentýž Kristus nám zanechal v Lukášově evangeliu i velmi drsné podobenství o boháči a chudém Lazarovi. To se může jevit jako naprostý opak dnešního laskavého evangelia a mohlo by nás docela děsit a vzbudit pochybnosti, zda je Bůh doopravdy dobrý a milosrdný Otec, či spíše přísný spravedlivý odplatitel. Tak se tedy trochu věnujme i tomuto výstražnému příběhu, ačkoliv jsme jej v dnešním evangeliu nevyslechli.

Vidíme tam boháče trpícího v pekle a není pro něj cesta ven. Místo otcovské náruče nepřekročitelná propast, oddělující dobré od zlých, nebeskou radost od trápení v plamenech. Jak to vysvětlit? Ježíš nás tady chce pravděpodobně upozornit, že my se musíme tomu marnotratnému, ale i kajícímu synovi připodobnit včas, dokud to ještě jde. Nemyslet si, že to na samém konci nějak uhrajeme. Že vlastně o nic nejde. Ať se chovám, jak chci, tak to se mnou v posledku musí dobře dopadnout.

Moje současné jednání, rozhodování a smýšlení má velký význam. Některé věci už nejdou snadno vrátit zpět. Je to jako když někdo spustí válku nebo se dopustí nevěry. Už se rozjedou věci, nad kterými nemá vliv. Nemůže pak očekávat, že se vše vrátí do původního stavu, jaký byl před prvními výstřely, či v době harmonického vztahu. Nahromadí se tolik nenávisti, zranění, utrpení a hněvu, že to přetrvává ještě dlouhá léta po tom, co bylo podepsáno příměří, či nevěra skončila.

Podobně to funguje i v mnohem méně viditelných záležitostech. Svým bezohledným, tvrdým a necitlivým jednáním mohu způsobit tolik zla, že je nebudu moci odčinit, že mne to strhne, spoutá a povleče někam, kam jsem vůbec nechtěl. Marnotratný syn si užíval v luxusních podnicích ve veselé společnosti, ale najednou se ocitl špinavý a hladový mezi prasaty.

Musel v tu chvíli také prožívat určité peklo. Neřešitelnou situaci. Byl na dně, duchovně mrtvý, jako ten boháč z podobenství o Lazarovi. Ale syn v tu chvíli udělal něco úžasného, co jej zachránilo, duchovně vzkřísilo. Nezačal házet vinu na druhé, na nespravedlnost světa, na nepřejícího Boha, na špatné kamarády, ale uznal svou chybu a vzpomněl si na dobrého Otce. Nepropadl zoufalství a beznaději, ale pochopil, že přes všechna selhání stále existuje cesta domů. Ačkoliv nemá žádný právní nárok na Otcovu pomoc, nemůže se ničeho domáhat, přeci ještě může zkusit jeho milosrdenství a soucit. Uznal, že se choval jako pošetilec, že vše pokazil a rozhodl se Otci omluvit, požádat jej o poslední místo mezi jeho zaměstnanci, o novu šanci.

„Zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě, vezmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.“ To jsou slova, která se říkají velmi těžko člověku, který byl do té doby zvyklý si vše dělat po svém, všemu šéfovat, jít jen za svým ziskem, pohodlím a požitkem. Najednou však viděl, kam ho ta vychytralost přivedla, kde skončil a dokázal se z toho poučit, správně vyhodnotit situaci a najít řešení. Už si nehrál na chytřejšího než ostatní, už neměl iluze, že na to vyzrál a skvěle si to zařídil. Dokázal včas zařadit zpátečku a vycouvat ze slepé ulice.

To je něco, co u toho boháče nenajdeme. Ten si do poslední chvíle užíval, cítil se v pohodě a bezpečí a pak následovalo hrozné procitnutí v pekle. Cosi podobného vidíme při smrti Stalina, který ještě večer bohatýrsky hodoval a popíjel, plánoval popravy, deportace i válku a ráno už ležel na podlaze ochromený mozkovou mrtvicí a jeho největší kamarádi jej přikryli kobercem a nepustili k němu lékaře, aby se náhodou neprobral.

Naproti tomu marnotratný syn využil čas a vrátil se tam, kde mu bylo dobře, kde jej stále měli rádi a kde na něj čekali. Vrátil se však jako nový člověk, úplně jinak smýšlející, moudřejší, skromný. Můžeme si všimnout, že Otec syna nedržel doma pod zámkem. Dal mu svobodu i spoustu peněz, i když to bylo riskantní a věděl, že s penězi se už asi nesetká. Nešel jej do ciziny přemlouvat, aby se vrátil domů. Nechal věci uzrát. Nechal syna, aby si vše vyzkoušel a sám pochopil, co je pro něj dobré a co mu škodí.

Dnešní podobenství je pro nás vybídnutím k jakési bilanci, revizi našeho života. Jak zacházím s tím, co jsem obdržel od Otce, jak to využívám? Nepromarňuji své schopnosti, nadání, čas i své vztahy a svůj majetek na nesmysly, na pomíjivé věci, po nichž mi nic dobrého nezůstane? Nechrochtám si spíše s pašíky v bahníčku u lusků, než abych s anděly povznášel mysl k Otci a jedl s nimi nebeskou manu? Co sleduji v televizi, co čtu, poslouchám a říkám? Co je pro mě opravdu důležité? Kolik času věnuji modlitbě? Zpytuji svědomí? Vzbuzuji v sobě víru naději a lásku k Otci?  Kolik ze svých příjmů dávám na dobré účely? Kolik investuji do nebeské banky?

Takových kazatelských otázek bychom si mohli klást mnoho, až by nám z toho nebylo úplně příjemně. My se však především musíme učit důvěře v Boha, který nás vede, přátelství k němu. Stejně tak se musíme učit i velkorysosti k druhým, abychom nedopadli jako ten zapšklý starší syn, který si nic nedopřál, nic neužil, ale také nikomu nic dobrého nepřál a nedal. Jen plnil předpisy a čekal, jak jej za to Bůh odmění. Pak se asi divil, že jej na hostinu do Božího království předcházejí celníci a nevěstky i marnotratní bratři, kteří sice nejsou tak dokonalí v plnění předpisů, ale mají soucit a dobré srdce. Uvědomují si svou slabost, něco s tím chtějí dělat, doufají v odpuštění a nesmírně si ho váží.

Kázání podle starého pravidla nemá končit v pekle, ale v nebi. Po lidsku, podle našich představ, podle lidské spravedlnosti, musel takový Stalin skončit stejně, jako ten necitelný boháč. Ovšem nevíme, co se dělo v jeho mysli, když ochrnulý a zamotaný v koberci pět dní bezmocně umíral. Nevíme, zda si tento bývalý bohoslovec náhodou nevzpomněl právě na marnotratného syna a milosrdného Otce a nevzbudil v poslední chvíli lítost, nepožádal Boha za odpuštění. Mohl se v té bídě docela změnit. Nevíme, zda se za něj v nebi nepřimluvila jeho pobožná maminka. Milosrdenství všemohoucího Otce by dokázalo propast překročit a zachránit jej. Co je nemožné u lidí, není nemožné u Boha. Poslední slovo nemusí patřit peklu, ale nebeskému Otci. 

 Jsou to jistě zajímavé spekulace, ale daleko prospěšnější je péče o přítomnost, o svou vlastní duši a dobro bližních – nyní je ten čas spásy, teď je ta doba příhodná. Nyní řekněme: „Půjdu k Otci.“                       


Kázání na 2. neděli postní C 2022

Myslím, že může být docela užitečné porovnat evangelium z minulé neděle s tím dnešním. Na první poslech se může zdát, že spolu nemají vůbec nic společného. Před týdnem jsme četli, jak byl Ježíš pokoušen na poušti od Satana a dnes jsme vyslechli příběh o Ježíšově proměnění na hoře Tábor. Ve skutečnosti však tyto dva úryvky mnohé spojuje. Jsou to jakési protiklady, rub a líc, či dva snímky, zachycující tutéž věc z opačných stran.

Na bezútěšné poušti, vyhladovělý po čtyřiceti dnech postu, kdy mu docházejí síly, snášející pokušení od vychytralého zmetka, je zde představován Ježíš ve své největší pokoře, ve svém lidství, které na sebe dobrovolně přijal. Kristus jako ten, kdo je nám nesmírně blízký, zažil vše, co nás tíží a trápí a díky tomu nám rozumí a má s námi soucit. Zkrátka, „Kristus příklad pokory“.

Na nádherné hoře Tábor v úrodné Galileji pak v protikladu k předchozí scéně spatříme Krista jako oslaveného vítěze. Ačkoliv cesta z Nazareta na vrcholek Tábora trvá dobrých pět hodin chůze a letní odpolední vedro muselo být vyčerpávající, na Ježíšovi není vidět stopa únavy, nehladoví ani nežízní, není zaprášený. Jeho tvář září podivuhodným jasem, obklopuje jej oblak, značící šechínu, Boží přítomnost a místo úskočného Pokušitele s ním uctivě rozmlouvají nejváženější osobnosti Starého zákona – Mojžíš a Eliáš.

Naplno se tu ukazuje Ježíšovo božství. „Pán můj a Bůh můj“, jak jej později s úžasem poznal Tomáš.  Má vše v rukou, patří mu veškerá moc na nebi i na zemi a všechen čas, je to Emanuel, Bůh s námi. Někdo, s nímž se nemusíme bát, na nějž můžeme spoléhat, někdo, kdo má prostředky a možnosti postarat se o celý svět i o mne samotného i mé blízké.

Všimněme si také, že i Pokušitel v evangeliu minulé neděle vzal Ježíše na vysokou horu. Jenže na nevlídný, zlověstný, vyprahlý vrchol Džebel Qarantal nad Jerichem. V pevnosti Dók na této hoře se předtím staly odporné zločiny, kdy se izraelští vládcové mezi sebou vraždili v boji o zdánlivou moc. A odtud Satan Ježíšovi ukazuje směrem dolů, k pozemským, dočasným, pomíjivým věcem, k Herodovým palácům v Jerichu, kde se tento král ze strachu o vládu dopouštěl největších ohavností a kde také ohavnou a ubohou smrtí zemřel. Ďábel chce Ježíše zatáhnout do marných intrik, do trapné pýchy, hamižnosti, plahočení se za iluzí vlády a nakonec do osamělosti, malomyslnosti a zoufalství. Ježíš však vidí věci reálně a raději pohlédne vzhůru k Otci, který může dát skutečné štěstí a to natrvalo. Ne chvilkové zdání, kdy si člověk namlouvá „já jsem někdo, já vše řídím, já mám vše pod kontrolou“, ale skutečnou radost a pokoj.

Na hoře Tábor učedníci nehledí dolů, k pozemským záležitostem, ale hledí vzhůru k Ježíšovi, k Eliášovi a Mojžíšovi, k oblaku. Ježíš tam není jako samovládce, který ostatním poroučí, před nímž se třesou, ale mluví s nimi jako s dobrými přáteli, Apoštolové vidí něco tak krásného, že je ani nenapadne hledět někam jinam. Opouští běžné starosti a na chvíli zažívají ráj. „Pane, dobře je nám tady.“ Tak dobře, jak nám tam v údolí, ve všedních dnech, nikdy nebylo. Je to tu s tebou skvělé, Boží, nic se tomu nevyrovná. Už bychom tu chtěli zůstat a navždycky se mít tak úžasně.

Kdo se zamiluje, vidí pak svého partnera i své okolí úplně jinak. I když ho předtím potkával dlouhá léta, najednou na něm vidí mnohem víc, než předtím, obdivuje ho, a naopak to, co pro něj bylo důležité v okolí, skoro nevnímá. Tak i my, až poznáme doopravdy Ježíše, uvidíme správně celý svůj život i celou svou věčnost, co je doopravdy cenné a co nestojí za starosti.        

Postní doba nás tedy vede, abychom od neustálého a dost často marného zápasení s hříchy a pokušeními, od diskusí s Nepřítelem na poušti, od strachu a nespokojenosti, raději pohlédli vzhůru k nebi. Nehleděli jen na svou lidskou slabost a nedokonalost. Neřešili jen své obavy a problémy.

Abychom naproti tomu duchovně vystoupili na horu Tábor, osvobodili se alespoň na chvíli od starostí, vždyť ty budou dříve či později Bohem vyřešeny, a rozjímali o všem krásném, co pro nás Kristus připravil. Pohlédli k nebi. Každý, kdo s Ježíšem usedne k hostině v jeho království, bude mít natrvalo mnohem větší slávu, bezpečí i štěstí, než nejúspěšnější pozemský vládce, boháč či celebrita. Nemusíme druhým závidět, soupeřit s nimi, vidět v nich ohrožení či konkurenci. Bůh má pro všechny dost a všem dá více než by čekali.

Apoštolové však poté, co zažili radost Proměnění, museli sestoupit zase dolů, do údolí a řešit problémy s obživou, nemocemi, nepřáteli, nepochopením a vším ostatním, co patří k běžným dnům. Museli zažít i hrozné hodiny Ježíšova uvěznění a umučení. Své selhání, když zradili a rozutekli se. Zoufalství Velkopátečního odpoledne i nejistotu a strach vlekoucí se Bílé soboty. Ale ten zážitek z hory Tábor jim dal i v největší temnotě světlo, aby vydrželi, doufali a dočkali se Velikonoční neděle. Díky proměnění měli oporu, viděli věci pravdivě, i když se kolem nich vše hroutilo a zdálo se, že je vše úplně jinak.

Ježíšovi přátelé, kteří prožívali naprosté zhroucení nadějí, ohromnou depresi, nakonec pocítili radost, pokoj i odvahu. Šli do světa a předávali lidem zprávu, že Kristus přemohl smrt. Žije, pomáhá, je s námi, i když odešel do nebe. Můžeme s ním počítat. Připravil nám místo, kde se shledáme a nebudeme se muset už nikdy rozloučit.

Ježíš nám svým zmrtvýchvstáním odpověděl na nejhlubší otázky, vynořující se v mysli: Je tu smrt, ale není to konec. Je to začátek něčeho, nač se dokonce mohu těšit. Mé záměry nemusí dopadnout skvěle, mohu tu ledasco ztratit, hodně vytrpět, ale Bůh vše tisícinásobně vynahradí. Co ztratím z lásky, co rozdám, oč přijdu pro dobrou věc, to nakonec definitivně získám.

Někdy se věci ve  světě a v životě zdají nesmírně komplikované, nejasné. Ale všechno to Bůh řídí a vede k správnému cíli. Snad bychom to mohli přirovnat k trase horské železnice. Nesměřuje vždy rovně z města k městu. Klikatí se, někdy se zdá, že se od cíle úplně vzdaluje, ale spolehlivě dovede vlak na nádraží. I my, až dorazíme do cíle, zjistíme, že naše trasa byla dokonale vytyčená právě pro nás. Abychom nezůstali v půli cesty, využili všechny příležitosti, které nám život poskytl, a nakonec se shledali tam, kde poznáme, co to je pravý domov, bezpečí a přátelství, co to je opravdu a navždy žít.


Kázání na Popeleční středu 2022

Za několik okamžiků budeme přijímat na svá čela znamení popelce. Popel z loňských ratolestí nám má připomenout pomíjivost všeho pozemského, ať už se to zdá krásné a lákavé, či hrozivé a děsivé. Vše je jen do času, nikdo z lidí nemá poslední slovo, to patří jen samotnému Bohu: „Pamatuj, člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš.“

Každý, i když si o sobě myslí sebevíc a vládne sebevětší mocí, nakonec zakusí, že z něj nezbyde nic víc, než hromádka popela, kterou může odvát vítr. Mohlo by se však zdát nespravedlivé, že stejná hromádka popela zůstane i z člověka laskavého a spravedlivého, i z toho, který trpěl a těžce nesl útlak svévolníků. Popel světce i vraha nakonec vypadá úplně stejně.

Proto není posledním Božím slovem „prach jsi a v prach se navrátíš“, ale „čiň pokání a věř evangeliu“. Evangelium nehovoří o zániku, popelu, marnosti, ale o vzkříšení, věčném životě, o nesmírné radosti, kterou Hospodin připravuje těm, kdo vytrvají v dobrém až do konce. Z těla spravedlivého, stejně jako nespravedlivého, zbyde skutečně jen popel, ale člověk není jen tělo, ale i duše. A tato duše, jeho skutečné já, si chystá svou věčnou budoucnost právě zde, právě nyní, svým jednáním, svou vírou, lásku a nadějí.

Jak říká kdesi Chesterton: „nakonec zůstanou jen dva druhy lidí. Ti, kdo řeknou Bohu: „Buď vůle Tvá“ a ti, kterým Bůh řekne „Buď vůle tvá.“ Boží vůlí je záchrana člověka, odpuštění, trvalé přátelské společenství. Bůh nesmírně rád říká: „Služebníku dobrý a věrný, vejdi do radosti svého Pána“. Ale také musí občas říci tomu, kdo se cítí důležitější než druzí, kdo je užívá jen jako prostředků pro své cíle a kdo by chtěl diktovat i svému Stvořiteli: „Pryč ode mne, neznám tě.“

Každý budeme jednou stát před Božím soudem, ale rozsudek si píšeme sami už teď. Proto nás Bůh vybízí „čiňte pokání“. Teď, hned, ať jednou není pozdě. Nehodnoť druhé, ale sebe sama. Poznej, jaký jsi, poznej své slabosti a chyby, ale i velkorysost a štědrost Boží. To, co děláš, asi není žádná velká sláva. Jsi hříšník, ale i za tebe Kristus umřel na kříži, i ty máš možnost využít Božího milosrdenství, jen si to musíš přiznat a ke Kristu se přihlásit.

V Kristově jménu se ten dnešní popel žehná. Požehnání je projevem Boží přízně, požehnání dává život, ukazuje nám pravou Boží tvář, jíž se nemusíme děsit. Požehnání popela naznačuje, že i z toho, co je pro tento svět mrtvé, vystydlé, odepsané, zbytečné, jako ten popel, umí zase vykřesat jiskřičku života. Umí i největšího hříšníka, který se zdá být po duchovní stránce zcela mrtvý, zase obrátit k sobě, probudit v něm cosi dobrého, i když se to zdálo naprosto vyhaslé.

Když si člověk uvědomí svou nouzi, svou nedostatečnost, skutečnost, že to nejdůležitější nemá vůbec ve svých rukou, pak se může bezpečně svěřit Hospodinu, v jehož rukou je minulost, současnost i budoucnost, který svou prozřetelností vše řídí a s nímž se nemusíme bát žádného zla, jakkoliv se nadýmá a straší, neboť to zůstane navždy jen šedivým prachem a popelem.

Naopak vše dobré, co člověk vykonal, všechno, co jsme udělali z lásky, při čem jsme nemysleli na sebe, ale na bližní a na Boha, to vše se znovu zazelená a přinese trvalé ovoce, jako suchá Áronova hůl, která zázračně rozkvetla. Láska se nestává popelem, přesahuje smrt a získává pro člověka věčnou odměnu.

Když přichází zkoušky a soužení, nemusí to být jen tresty, které nás varují, že jsme se vydali po špatné cestě, po cestě, která nevede k dobrému cíli, ale může to být také příležitost osvědčit se, udělat něco užitečného, prokázat dobro a laskavost, které nám pak Bůh mnohonásobně odplatí.

Dnešní den tak není určený k tomu, abychom truchlili nad svou pomíjivostí, slabostí a zranitelností, ale abychom si znovu připomenuli, kolik dobrého můžeme udělat, jak velice zde můžeme být užiteční, kolik můžeme přinést radosti Bohu i potřebným. Při postu nemám myslet na sebe a své sebezdokonalování, co všechno zvládnu si odříci, to bych byl jen jakýsi fakír, ale na to, jak udělat radost, jak pomoci a prospět druhým. Protože to se už nikdy nestane popelem, to bude požehnáno a to si odnesu na věčnost a to mi Bůh mnohonásobně vrátí. Využijme tedy nynější čas moudře, abychom věci pozemské užívali tak, aby nás přivedly k věcem věčným.                 


Kázání na 8. neděli v mezidobí C 2022

Minulou neděli jsme slyšeli velmi náročné požadavky pro ty, kdo chtějí vstoupit do Božího království: „Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás pronásledují, půjčujte a nečekejte nic nazpátky, nastavujte druhou tvář těm, kdo vás udeří“. Dnes naproti tomu má pro nás Pán Ježíš úkoly mnohem skromnější: „neposuzovat druhé, nezabývat se jejich chybami, neřešit třísky v očích bližních, ale spíše odstranit trámy z očí vlastních. Dívat se na věci střízlivě, realisticky, ale i pozitivně a s pochopením pro nedokonalost druhých.

Zatímco ty požadavky z minulé neděle jsou spíš pro hrdinské doby pronásledování a mučednictví, tak ty dnešní bychom mohli nazvat křesťanstvím všedního dne. Ty první jsou vlastnostmi světců, jsou takřka božské, dokonale je uskutečnil sám na sobě jedině Kristus, zatímco ty dnešní jsou něčím, oč se musí snažit i ten nejobyčejnější křesťan. A nejspíše všichni s tím máme přesto problémy.

Máme se proměňovat k lepšímu, nést dobré ovoce, ale někdy se nám zdá, že se k ničemu lepšímu neměníme, stojíme na místě, jen šumíme listím, jako neplodný fíkovník, nezdá se nám, že bychom nesli nějaké dobré ovoce.

Vyprávěl mi kdysi jeden pan farář, jak se u něj ve farnosti scházely starší dámy, které pletly nějaké svetříky pro charitu. Jednoho dne si uvědomily, že při pletení neustále hovoří o chybách druhých, klevetí, pomlouvají, nikoho nenechají na pokoji. A tak si v postě daly závazek, že už o chybách druhých hovořit nebudou. Jenže když se pak sešly, proběhlo celé sezení mlčenlivě a velmi krátce. Neměly si zkrátka co říci a jen zarputile štrikovaly a hleděly na své jehlice. Příště už nepřišly vůbec a raději pletly doma. Když pak skončil půst, sešly se konečně zase znovu a u dortíků a kávy si s velikonoční radostí opět povídaly, co za těch několik týdnů kdo provedl a zase jim bylo dobře. Farář to komentoval slovy: Kdybych měl zpovědnici, kde by byl nápis „zde vyznávejte hříchy druhých lidí“, tak bych měl hezkou frontu.  Myslím, že my na tom nebýváme často lépe. O třískách v očích bližních se tak hezky povídá a naše vlastní trámy si snadno omluvíme.

Staří kazatelé doporučovali, podívat se, když ukazujeme na někoho prstem, jaký je hrozný, abychom si všimli, co v tu chvíli dělají naše zbývající prsty. Schválně si to zkuste. Když na někoho ukážu jedním prstem, tak ty tři zbývající prsty ukážou na mne samotného, a palec dokonce ukáže dolů, k peklu, odkud pomluvy a posuzování přichází a kam nás vedou. Ty tři prsty, ukazující na nás, nám současně mohou připomenout tři otázky, které bychom si měli klást: Proč já vlastně kritizuji druhého? Jak jsem kritický k sobě samému? Jak to mohu napravit?

Svatý Ignác z Loyoly dává velmi rozumný návod k tomu, abychom se osvědčili v mluvě a udělali si v sobě vnitřní pořádek. Aby z našeho nitra vycházela dobrá užitečná slova. Radí nám: „Nikdy nejednej a nemluv, dokud jsi dříve neuvážil, zda se to líbí Bohu, prospívá-li to tobě a poslouží-li to k poučení bližního. Dříve než vypustíš nějaké slovo, třikrát jej rozumem a modlitbou přepiluj, aby neškodilo ani Bohu, ani tobě, ani bližnímu. Kdybychom se tím řídili, mluvili bychom mnohem méně, ale také mnohem lépe. Zřídka kdy uškodí mlčení, často však mluvení.

A ještě jedno doporučení bychom si mohli vzít od starého vojáka Ignáce, který jistě nešel pro jadrné slovo daleko. „Cokoliv mluvíš v soukromí, pronášej tak, jako bys mluvil k celé veřejnosti.“ Myslím, že to hodně pomáhá, uvědomit si, zda bych byl ochoten to, co si spiklenecky říkáme v malém kroužku, říci před celým kostelem, nebo před všemi v práci. Zda bych to řekl i před tím, koho se to dotýká. Pak možná budu opatrnější a přiblížím se ideálu, který nám ukazuje sv. Jakub. Ten píše, že kdo neklesá ve slově, to je už dokonalý člověk.              

V prvním čtení od moudrého Sirachovce jsme slyšeli, že v sítu, kterým se třese, zůstane smetí a právě tak zůstane vina na člověku, když je prozkoušen. Na každém, i na mě. V peci se osvědčí nádoba od hrnčíře, člověk se osvědčí, když s ním mluvíš. My v hovoru rádi přeséváme, protřásáme druhé a pak nám u nich to dobré propadne a zbyde jen to nedobré, čím se stále znovu zabýváme a čím se zašpiníme.

Měli bychom jednat trochu odlišně. Jako zlatokop, který používá rýžovací misku. V té promývá hlušinu, až ji voda odplaví a na dně mu nezbyde smetí, ale zlatá zrnka. Hledat tedy u člověka to, co je na něm vzácné, hezké, cenné. Nezabývat se hlušinou, ale zlatem.

Často se říká, že naše křesťanství nemá být jen nedělní, kostelní, že se má projevovat po celý týden i ve zcela všedních a obyčejných situacích. Zde, v oblasti mluvení o druhých si, to můžeme trénovat. Snažit se, aby naše srdce směřovalo vzhůru, bylo u Pána, mezi anděly a svatými, kteří zpívají krásné chvalozpěvy, a nepovalovalo se v bahnité louži mezi chrochtajícími pašíky. Někdy je to nejspíš obtížnější, než nastavit statečně druhou tvář, vykonat hrdinský skutek a podstoupit mučednictví. Stále v nás bodá osten hříchu, jak píše sv. Pavel. Ale také platí, že tomu, kdo se snaží, nakonec Bůh popřává vítězství, skrze našeho Pána Ježíše Krista. Víme přece, že naše námaha není marná, (když ji konáme) ve spojení s Pánem.


Kázání o válce a míru

Po roce 1989 se vyskytovaly názory, že dějiny už vlastně skončily a nadále už bude na celém světě pokračovat jen pokojný rozvoj lidstva doprovázený růstem obchodu, bohatství a životní úrovně. Bohužel se ukázalo, že je tomu zcela jinak a dějiny rozhodně neodešly odpočívat do penze. Drsně nám zabušily na dveře a jsou zpět. Dávají nám o sobě vědět, úplně stejně jako se míchaly do životů a plánů našich předků.

Museli jsme si už zvyknout na soužití s nákazou, a nyní se k nám dostavila obvyklá průvodkyně moru – válka. Dnes jsme tím překvapeni, zaskočeni, zdá se nám to neuvěřitelné, ale celé dějiny lidstva jsou vlastně bohužel i dějinami válek. Chvíle, kdy panoval opravdový mír, byly vždy nesmírně vytoužené a vzácné. Od začátku se nám tu opakuje příběh Kaina, vraždícího vlastního bratra Ábela, příběh prolité krve, volající o pomstu. Slyšíme stále Lámechův hrozivý zpěv o meči: „Zabil jsem muže za své zranění, pacholíka za svou jizvu. Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech sedmdesátkrát a sedmkrát.“ Tak se násilí množí jako zhoubný virus, koluje mezi námi a neustále mutuje v různých podobách.

Když čteme Starý zákon, tak téměř v každé jeho knize najdeme zmínky o bojích. Vždy mne fascinuje, s jakou samozřejmostí píše biblický autor „Na jaře, kdy králové táhnou do války…“ jako by psal o začátku nového ročníku fotbalové ligy. Ovšem ligy krvavé, ve které se neztrácí místa v tabulce, ale lidské životy, kde nehrozí sestup do druhé ligy, ale vyhlazení. Vítěz na chvíli diktuje, zotročuje, vládne všem, aby jej vzápětí zase někdo porazil a oplatil mu stejnou mincí. Válka je ve Starém zákoně jakýmsi královským řemeslem, při němž se však používá lidský materiál a někdy se s ním značně plýtvá.

V dnešní době doporučuji otevřít zvláště knihu žalmů. Najednou člověk s překvapením zjistí, jak nesmírně časté je tam téma bojů, válek, obléhání, ničení, ale i téma bezpečí, ochrany, pokoje. Najednou žasneme, jak jsou ta 3000 let stará slova zase aktuální, jak mluví i o našich starostech a nadějích. Slova žalmů docela přesně vyjadřují to, co nyní prožíváme a umožňují nám to předložit Bohu jako vroucí modlitbu.

Také nám zase znovu může přijít na mysl scéna z knihy Daniel, kde z rozbouřeného moře vylézají jedna po druhé různé děsivé nestvůry, jedna potvora požírá druhou, ale nakonec jsou všechny, přes veškerou svou sílu a zpupnost zničeny. Můžeme si připomenout obrovský kolos – sochu – která má hlavu ze zlata, boky ze stříbra, hýždě ze železa, ale stojí na hliněných nohou a pak ji malý kamínek porazí a vítr její trosky odnese jako plevy.

Starý zákon nám totiž ukazuje nejen nekonečné boje a vraždění, ale i naději. Budoucnost, kdy vlk bude ležet s beránkem, kráva se pást s medvědicí a jejich mláďata si spolu budou hrát. Tedy dobu mesiášskou, kdy nastane opravdový mír. Nebude to zásluhou vítězných vojsk, díky diplomacii ani díky politikům či zásluhou zmoudření lidí, ale díky Božímu zásahu, který jednoho dne koloběh zla utne, zastaví a daruje lidem pokoj nejen vnější, ale i pokoj vnitřní, pokoj, který svět nemůže dát.

Ani nesmírně mocná Římská říše nedokázala zajistit trvalý mír, pax Romana. Legie se neustále přesunovaly z jednoho konce impéria na druhý, aby dobývaly a bránily nová území, potlačovaly uzurpátory a vzbouřence či čelily ničivým vpádům barbarů. Neustále byla otevřena vrata chrámu boha Jana, symbolizující, že vojska jsou v poli, mimo vlast. Ale ve chvíli, kdy se narodil Kristus, zavládal na dlouhou dobu mír a všichni žasli, že chrámová vrata mohla být uzavřena. Bylo to však jen znamení, předobraz budoucnosti, jako když Kristus uzdravoval nebo křísil některé mrtvé, aby ukázal, jaké dobrodiní prokáže jednou všem, celému lidstvu.

Narození Božího Syna přineslo na chvíli mír, ale zlo v lidech tím nebylo definitivně odstraněno. Neustále se musíme potýkat s rozdělením, sváry, snahou ovládat druhé a ničit protivníky. Ježíš nám ukazuje, kdo se za vším zlem v posledku skrývá, kdo tahá za nitky a ovládá ty, kdo si myslí, že vládnou. Zvítězil nad pokušitelem v duchovním boji na poušti i na kříži. Díky Kristu už máme prostředky, jakási antivirotika, která proti zlu účinkují a přinášejí pokoj. Ať už je to půst, modlitba a almužna, ať je to adorace, mše sv., zasvěcení Nejsvětějšímu Srdci Páně či Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Netrapme se, neobávejme se budoucnosti s temnými scénáři, ale plňme poctivě své denní povinnosti, řiďme se stále Desaterem, žijme ve všem jako spravedliví křesťané, pečujme o pokoj ve vztazích s bližními, konejme dobro, na něž stačíme, a pomáhejme tam, kde se nalézáme a těm, kdo nám přijdou Božím řízením do cesty.

To vše funguje jako požární vodovod přivádějící do světa hořícího boji množství čerstvé vody, hasící plameny. Vytváří jakousi ochrannou atmosféru, v níž nemůže zlo hořet a postupně zhasíná a chladne. Přivádí to do světa dobro, které postupně vytlačuje zlo, omezuje jeho působnost a oslabuje jeho ničivou sílu.

Kristus neučí neodporovat zlu, neučí nějakému ustrašenému pacifismu, ale učí milovat nepřátele, neodplácet protivníkům, žehnat těm, kdo škodí. Ne proto, aby mohli škodit dále a více, ale proto, aby byli vysvobozeni z moci zlého, který jimi manipuluje. Aby bylo více dobra a nebyl prostor pro šíření zla.

Nemůžeme si dělat iluze. Dokud nepřijde Pán Ježíš podruhé a neobnoví svět, budou tu války s námi, stejně jako tu s námi budou nemoci, smrt a jiné utrpení. Svým úsilím však můžeme mnohé zlepšit, ale svou lhostejností či rezignací můžeme i mnoho pokazit a zanedbat. Vždyť naše úsilí není zbytečné ani osamocené. S celou církví bojující se modlí i Matka Boží, zástupy svatých a legie andělů v čele s archandělem Michaelem. A to už je nějaká síla. Doporučil bych modlit se v této době slova svaté Terezie ze známé písně, již napsala uprostřed bojů a zmatků v 16. století: Nedejme se k spánku svésti, / bděme pod korouhví kříže, / jděme v boj za pravé štěstí, / každým krokem nebi blíže. / K nebi vede cesta jistá / těm, kdo prací každodenní / následují věrně Krista / v zápase a utrpení. / Nesme kříž svůj, mějme víru, / že nám pomůže jej nésti. / V časném světě není míru, / nedejme se k spánku svésti.


Promluva k 19. neděli v mez. B

Dnešní krátký příběh proroka Eliáše, ačkoliv patří do dávných dob Starého zákona, velice hezky zachycuje cosi zcela novozákonního, a navzdory tomu, že se odehrál před skoro třemi tisíciletími na poušti v dalekém Izraeli, mluví o čemsi, co můžeme zakusit i my sami dnes. V tom Eliášově příběhu totiž nalézáme překvapivě přesný popis toho, co člověku přináší svaté přijímání, účast na Nejsvětější svátosti oltářní.

Nejprve si připomeňme, co se vlastně Eliášovi přihodilo. Nejprve se nejspíše cítil skvěle. Jako duchovní superman. Na hoře Karmelu se mu podařilo zvítězit nad čtyřmi sty proroky falešných bohů. Ukázal, že Hospodin je jediný skutečný Bůh. Podařilo se mu po třech letech zničujícího sucha vyprosit z nebe déšť. Zdál se být na vrcholu popularity a moci.

Jenže pak udělal věc, k níž mu Hospodin nedal pokyn. Poražené Baálovy proroky totiž do jednoho pobil. A potom jako by najednou ztratil odvahu a sílu. Najednou dostal strach z královny Jezábel, která pobitým prorokům fandila a nyní slibovala Eliášovi krutou pomstu. Dokud Eliáš jednal tak, jak mu přikazoval Hospodin, dokázal velké věci a ničeho se nelekal, nyní, když začal jednat svévolně, rychle zpanikařil, vyděsil se a utíkal ze všech sil pryč. Teprve když se po nějaké době zastavil uprostřed pouště, uvědomil si, jak selhal, jakou si udělal ostudu a jak se mu nejspíš budou všichni posmívat. Z bojovného hrdiny, svědka víry a duchovního velikána, horlícího pro Hospodina zástupů, byl najednou nešťastník, který nevěděl kudy kam, který byl naprosto v koncích a přál si raději umřít, aby měl od všeho pokoj.

V této situaci ho zachycuje úryvek, který jsme slyšeli dnes v prvním čtení. Vyřízený člověk na konci sil. Ale právě v této chvíli, pro něj tak potupné a ponižující, mu Hospodin opět pomůže a ukáže, co dovede. Eliáš, naprosto vyčerpaný tělesně i duševně, usne, a když se probudí, najde ve své blízkosti pokrm a nápoj. Není to nic exkluzivního, jen obyčejná voda a chléb a napoprvé to Eliášovi ani příliš nepomůže. Nají se, napije a zase raději usne, aby ho alespoň na chvíli netrápila drsná přítomnost a beznadějná budoucnost. Bůh ho nechá ještě chvíli prospat, ale pak ho vyburcuje a takřka přinutí opět se pořádně napít a najíst, a místo aby jej nechal trápit se v sebelítosti a nicnedělání, dává mu náročný úkol a posílá na dalekou cestu až k hoře Sinaji - Chorébu.

Eliáš, ještě před chvílí vyčerpaný a otrávený, najednou takřka běží čtyřicet dní a nocí a na Sinaji prožije krásné setkání s Božím milosrdenstvím v jemném vánku. Bůh jej tam ho opět nově zaúkoluje a Eliáš se plný odvahy vrací zpět do Izraelské země, dokonce pronikne i do nepřátelské Sýrie, pomaže tam nového panovníka, všude jedná naprosto rozhodně a zase s velkou důvěrou v Hospodina. Najednou je to zase ten starý známý ohnivý Eliáš, který se neleká králů ani jejich božstev a model ani jejich kněží a čarodějů.

Účinky, které měl pokrm a nápoj na Eliáše, se velmi podobají účinkům, které mělo setkání se Vzkříšeným Kristem na smutné a rezignované učedníky v Emauzích. Zpočátku nevěřili skoro v nic, byli naprosto zklamení, ale když jim Kristus lámal chléb, zahořelo jim srdce a rozběhli se na dalekou cestu do Jeruzaléma oznámit, že on opravdu vstal z mrtvých a žije.

Kdybychom nyní otevřeli katechismus, a nalistovali kapitolu o účincích, které nám přináší přijímání Nejsvětější svátosti oltářní, zjistíme, že s námi dělá prakticky totéž, co ten pokrm s Eliášem spícím pod kručinkou na poušti. To, co dělá dobrý, výživný pokrm v oblasti tělesné, koná Bůh prostřednictvím eucharistie v našem nitru.

O svatém přijímání čteme, že nás odděluje od hříchu a zahlazuje naše všední viny, chrání před hříchem těžkým a přivádí nás k dokonalejšímu spojení s Kristem. Oslabuje v nás náklonnost ke zlému a posiluje k dobrému. Rozmnožuje v nás milost posvěcující a dává nám záruku budoucího života. Také nás vždy znovu připojuje k celé církvi, abychom měli užitek ze všeho, co se v ní děje dobrého, svatého, krásného a sami k dobrému přispívali druhým. Dává sílu vytrvat i přes překážky a obtíže na dobré cestě a dojít až do nebe, neztratit víru, lásku a naději, nepřijít o důvěru v Boha, v bližní ani v sebe. Nemít strach z budoucnosti, protože ona je v rukou Božích a Bůh je dobrý a o člověka pečuje. Svaté přijímání proměňuje suchou šedivou teoretickou víru v život, v něco krásného a silného.

Člověk často narazí na své omezené schopnosti a síly, často udělá nějakou nerozvážnost, svévolnost, připraví se o Boží blízkost, přijde o požehnání, a najednou se cítí osamělý, bázlivý, vyčerpaný a bez naděje. Je jako ten opuštěný Eliáš. Ale právě v takové chvíli nás Bůh zve, abychom jedli pokrm silných, chléb andělů, který nám připravil, a znovu nabyli síly, zase se stali jeho přáteli, podobali se učedníkům, v nichž se rozhořela radost, a zvládli věci, které by nás ještě před chvilkou nenapadly.

Bůh nemá ve zvyku s námi plakat, litovat nás, hladit či foukat na naše rány, ale povzbuzuje nás, abychom jednali, dělali něco užitečného, využili jeho pomoc a tak překonali všechny chmury a beznaděje.

K svatému přijímání, aby přineslo skutečný užitek, aby zafungovalo jako u Eliáše či Emauzských učedníků, je třeba přistupovat s dobrou přípravou. Uznat své viny a vzbudit lítost – Eliáš řekl, nejsem lepší než byli moji otcové. Emauzští učedníci se připravovali tím, že pozorně naslouchali, co jim Ježíš po cestě říkal - to je vlastně bohoslužba slova při mši sv. Je zapotřební nechat se Bohem probudit z otupělosti, duchovního spánku. Uvědomit si, kdo ke mně přichází a co mi přináší, předložit mu své prosby a odevzdat mu své potřeby s důvěrou, že on se stará. A také být ochoten jednat podle jeho vůle a nikoliv podle vůle své, protože jen Boží záměr a úkol mi může přinést naplnění a štěstí. Ovšem je důležité také být trpělivý a vytrvalý, když se vše hned nezmění k dobrému, neboť i Eliášovi nestačilo pojíst jednou, ale musel jíst ještě opakovaně, aby dostal sílu. Ale pak to stálo za to. Pak se děly věci. 

Kdo tedy nepřistupuje ke stolu Páně bezmyšlenkovitě, kdo se dobře připraví lítostí nad hříchy, smířením s druhými lidmi, modlitbou a ztišením, kdo v sobě vzbudí očekávání a těší se, nebude zklamán. Pozná, že naše víra v Krista není šedivou teorií a zaprášenou naukou teologů, ale je to skutečnost, je to život. A kdo takto s radostí často prožívá svaté přijímání, naše pozemské setkání s Kristem, ten pak prožije s radostí s to setkání poslední v hodině tělesné smrti. Setkání, které bude už trvalé a při němž teprve zjistíme, co je to věčný život v plnosti a co znamená zasednout s Ježíšem u stolu v Božím království.


Kázání na 5. neděli velikonoční B 2021

Dnešní první čtení nám ukazuje, jak odvážnou volbou byl Ježíšův výběr apoštolů, kteří měli pokračovat v jeho díle. Většina z těch, které si Pán Ježíš vybral, by v současnosti nejspíš vůbec neprošla u přijímacích zkoušek do semináře a na teologickou fakultu. Čerstvý konvertita a včerejší fanatický pronásledovatel Pavel, ukvapený a nejistý Petr, přehnaně radikální a ambiciózní bratři Jan a Jakub, pochybující Tomáš… tak bychom mohli pokračovat. Mnohým scházelo jakékoliv důkladnější vzdělání, další měli pochybné psychologické předpoklady, všem chyběl nějaký větší rozhled mimo židovské prostředí. A přesto dokázali splnit poslání, které jim Pán Ježíš uložil a rozšířit evangelium do celého tehdejšího světa a ve všech společenských vrstvách.

Nebylo to tím, že by v nich dřímal nějaký skrytý talent, který Kristus objevil. Nebyli to jacísi duchovní giganti, kteří jen potřebovali dostat příležitost, aby ukázali, co dovedou. Apoštolové zvládli své poslání jen díky tomu, že v nich jednal sám Kristus, že skrze ně působil Duch Svatý, že jejich prostřednictvím konal Otec své divy, zázraky a znamení, a oni tudíž neříkali lidem svá moudra, ale skrze ně hovořil a ukazoval svou moc a dobrotu sám Bůh.

To samé platí i o nás dnes. Když se v kostele rozhlédneme kolem a když se zamyslíme sami nad sebou, zjistíme, že ani dnes si nevybírá Ježíš ty nejspořádanější, nejspravedlivější, nejvzdělanější a nejschopnější, ale docela obyčejné chybující lidi. Ať už kněze či laiky. Kolik máme každý z nás nedostatků, kolik povahových chyb, čemu všemu zlému podléháme a přesto nám Ježíš natolik důvěřuje, že nás povolal mezi své nejbližší a svěřil nám stejné úkoly jako apoštolům:

Úkol předávat jeho evangelium dalším generacím, získávat mu nové učedníky, svědčit o Kristově vzkříšení, udílet a přijímat svátosti, ukazovat druhým cestu do nebe, jakkoliv na této cestě sami často bloudíme. Jak to můžeme dokázat? Jak to, že to už dva tisíce let funguje a nerozpadlo se to s prvním nárazem na lidskou hříšnost, slabost a neschopnost?

Na to nám dává odpověď dnešní evangelium. Pán Ježíš říká nesmírně důležitá slova, která jsou základem nauky o církvi, eklesiologie: „Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic.“

Málokdo z nás na jindřichohradecku asi pracuje na vinici, víno spíš rádi pijeme, ale přesto dobře víme, že réva dokáže vytáhnout i v suchém prostředí vodu z velké hloubky a proměnit ji v něco mnohem ušlechtilejšího, v lahodný nápoj, který přináší radost a proměňuje obyčejné chvilky ve slavnost a běžnou sešlost známých ve společenství. Kvalitě vína svědčí to, když je přes den velké horko, třeba i úpal, a přes noc zase docela chladno. To první dává vínu sílu a cukr, a to druhé zase jiskru, vůni, kyselinku. Víno pak není vodnaté, slabé, nezáživné. Dokonce to nejlepší víno bývá z nevzhledných, vysušených, zmrzlých ba i plesnivých bobulí, které zbyly na vinici někdy do listopadu či prosince.

Křesťan není nějaký okrasný keřík, kytička v květináči, ale má kořeny nesmírně hluboko, kdesi u Abraháma, Mojžíše a Eliáše. Je bratrem Pána Ježíše a duchovním dítětem Panny Marie. Ve křtu duchovně prošel s Izraelity Rudým mořem z otroctví do svobody, zemřel s Ježíšem na kříži a spolu s ním také vstal z mrtvých, při mši sv. s Kristem a apoštoly usedá k velikonoční hostině, stojí pod křížem na Kalvárii a raduje se s učedníky ze setkání se Zmrtvýchvstalým.

Bez těchto kořenů by křesťanství bylo jen jakousi nezáživnou mravoukou či filosofickým názorem, podivným folklórem, nemělo by žádnou energii, bylo by neplodné. Jako ta réva horkem a zimou, prochází i křesťan různými zkouškami, utrpením, pochybnostmi a problémy a to mu dává opravdovost a hloubku, zkušenost ve víře.

Křesťanství na první pohled nevypadá nijak skvěle a lákavě, k nakousnutí. Je spíše podobné těm scvrklým pozdním hroznům, ale má v sobě poklady nad sebelepší tokajský výběr. Křesťan zraje jako víno, s Boží pomocí nezkysne, nezatrpkne, nestane se z něj starý mrzout, ale dokáže se naučit moudrosti, trpělivosti a velkorysé laskavosti. Jako víno spojuje lidi ve společenství a přináší radost, tak i víra nás přivádí k jednomu stolu, ke mši sv. Společně nás posiluje a vede k tomu, abychom si navzájem pomáhali, byli užiteční pro okolí, nesli jedni břemena druhých, neboť i ta naše břemena nese Bůh a to největší břemeno, které nás tíží – smrt – vzal na sebe místo nás Pán Ježíš.

Hrozny by bez kořenů a kmene nikdy nenarostly, nemohly by existovat, žít. Tak ani křesťanství nemůže existovat a žít bez víry v Kristovo zmrtvýchvstání, v jeho dnešní působení z nebe od Otce a bez naděje na jeho nový příchod, kdy vše, co zde započal, také dokoná.  

Někdy bývá pro lepší pochopení užitečné si Ježíšova podobenství poněkud aktualizovat, použít přirovnání k něčemu modernímu a všem dobře známému. A tak bychom dnešní úvahu uzavřeli podobenstvím o vodovodní či elektrické síti. Už si ani neuvědomujeme, jak jsou propojené dnešní vodovody či elektrárny. Je to dílo dlouhých desetiletí budování, mnoha generací před námi. Voda z Římovské či Želivské nádrže teče desítky a stovky kilometrů daleko, a může v případě sucha dodat vodu tam, kde místní zdroje nestačí. Podobně proud ze severu Německa může v případě potřeby svítit a pohánět přístroje někde v Itálii či energie z našich elektráren jít kamsi do Španělska. Když někde dojde k výpadku, může se to nahradit odjinud. Podobně jsme propojeni navzájem i my křesťané v církvi mezi sebou a s Kristem. On je ten nejhojnější, nikdy nevysychající vodní zdroj, my jsme tak říkajíc mělké studny. A on do nich dokáže vlít hojnost vláhy, aby nám nevyschly. Ale i my navzájem si dodáváme vláhu, když se za sebe modlíme, když si pomáháme, když na sebe myslíme a nejsme si lhostejní. V modlitbě můžeme podpořit třeba křesťany trpící v Severní Koreji, soužené Covidem v Indii, či izolované u nás v nemocnicích.

Zrovna tak je Ježíš tím největším stabilním centrálním zdrojem energie, a my můžeme být přirovnáni k malým fotovoltaickým článkům, které podle sluníčka sem tam dodávají nějaký proud, ale sem tam zase selhávají. Ale díky tomu, že jsme navzájem propojeni, dokáže Ježíš rozsvítit situaci i tam, kde by hrozil výpadek, black out. Ovšem i my si navzájem můžeme posvítit vzájemným povzbuzováním, návštěvami nemocných a osamocených, vyslechnutím zarmoucených, vzájemným žehnáním.

Bez Ježíše nemůžeme dělat nic, vyschneme, zhasneme, ale s ním dokážeme přes svou nedokonalost velké věci. A jako každý hřích zraňuje nejen hříšníka a jeho okolí, ale i celou církev, tak zase každý dobrý čin přináší celé církvi požehnání a posvěcení. A ten největší a nejlepší čin – Kristova vykupitelská smrt a Zmrtvýchvstání, celou církev zachraňuje a naplňuje životem. Tak se k němu připojme svým vlastním dobrým jednáním. Snažme se být jeho věrohodnými učedníky a svědky, být světlem a pramenem čisté vody. Snažme se zrát v kvalitní Boží víno, které je radostí pro Hospodina i anděly i pro naše bližní.                         


Kázání na 4. neděli velikonoční B 2021

Před časem jsem šel na vycházku po úzkokolejné vlečce vedoucí z Jindřiše do Otína. Na trati to zpočátku vypadalo docela běžně, ale pak postupně zmizely koleje a zbývaly jen rozpadající se a mechem zarostlé pražce, poté už jen úvoz, který posléze končil v neprostupném křoví zarostlém ostružiním a mladými stromy. Dál už se jít nedalo, natož aby tam ještě někdy projel vlak do Jitky.

Napadlo mne, že tak podobně se může jevit i lidský život. Zpočátku, dokud jsme mladí, se jede bezproblémově, směřujeme za svými cíli, dosahujeme jich, daří se nám, ale jak stárneme, tak to začíná drhnout, jako by se trať rozpadala a mizela a nakonec to skončilo kdesi na slepé koleji, kde už nelze nikam dál. Jakoby ta naše dráha nakonec neměla žádný cíl.

Člověk třeba už jen leží v domově důchodců na lůžku, slábne na těle i na duchu, má velké bolesti a tuší, že už nevstane a lépe mu nebude. To by nás mohlo přivádět k zoufalství, beznaději, malomyslnosti.

Jako křesťané si však o Velikonocích připomínáme, že Pán Ježíš pro nás postavil trať, která není slepá a nekončí někde v křoví. Pokračuje až do nebe, vede do naší skutečné vlasti na to nejkrásnější nádraží. Můžeme po ní bezpečně dojet až domů, k našemu Otci, ke svým nejbližším, kteří se tam na nás těší. Ježíš s obrovským úsilím, které jej stálo slzy, bolesti a krev na kříži, pro nás postavil novou trať. Ne pouhou pomalou úzkokolejku, ale expresní vysokorychlostní dráhu, která člověka z bídy umírání dokáže během chvilky dopravit do radostí ráje.

V okamžicích, které předcházejí smrti, však musíme takříkajíc přehodit výhybku. Uvědomit si kam doopravdy chceme, přestat se marně držet tohoto světa a toho, co tu do té doby pro nás bylo důležité a začít vědomě směřovat jinam.

Když navštěvuji lidi, kteří třeba dlouhou dobu na Boha nemysleli a nepočítali s Ježíšem, a nyní umírají, poznávám, jak je často těžké tu výhybku na poslední chvíli přehodit. Člověk už na to nemá sílu. Nemoci a utrpení ho natolik oslabily, že už se nedokáže jasně rozhodnout pro Krista, srovnat si záležitosti s lidmi i Bohem, prosit o odpuštění, a odříci se hříchů i záležitostí, které už jsou dávno zbytečné.

Trápí se často dávnými spory a křivdami, řeší ještě peníze, které mu údajně někdo upřel, vrací se zbytečně k nějakým křivdám, které utrpěl a neuvědomí si, že v tuto chvíli už je to vše dávno pryč a mnohem podstatnější je to, co přichází. Jako by tomu člověku ta výhybka zarostla mechem a zarezla a on už neměl možnost ji očistit a přehodit na správnou kolej.

Naštěstí víme, že Boží milosrdenství je nekonečné a síla Ježíšova vykoupení je větší než lidská slabost, i než zarezlost, zatvrzelost našeho srdce. A tak při zaopatřování prosíme, aby sám Ježíš udělal to, co už ten člověk nesvede. Aby on sám tu výhybku přehodil za něj a zachránil ho. Aby mu dal v poslední chvíli milost, a ten člověk dokázal vyznat, že Ježíš je jeho Pán a Bůh a dovedl jej poprosit o smilování. „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou hříšným.“

My, kdo ještě můžeme běžně fungovat, bychom měli tu svou výhybku každý den přehazovat správným směrem, aby nám nezatuhla. Každý den se znovu rozhodovat pro Boha a jeho království, dávat si do pořádku neuspořádané věci z minulosti, které by nás mohly jednou dostihnout a trápit, odpouštět a smiřovat se. Dobře, užitečně naplňovat přítomnost, dělat něco co druhé potěší, spíš velkoryse rozdávat potřebným, než hromadit pozemský majetek, nehnat se za marnými záležitostmi. Těšit se na věci budoucí, přemýšlet o nebi a jeho nádheře, o věčnosti, pokoji a úžasném přátelství, které tam panuje. Připomínat si Ježíšovu dobrotu a laskavost, abychom nepodléhali strachu a úzkostem.

Mít zkrátka výhybku dobře ošetřovanou a rozhýbanou, aby nás smrt nezaskočila a my přes veškeré záležitosti tohoto světa, jimž se musíme věnovat, vždycky byli připraveni vydat se tam, kam máme doopravdy dospět.

Když máme v autě navigaci, včas nás upozorňuje, abychom se chystali odbočit, abychom se už předem drželi ve správném pruhu a pak na křižovatce neuvízli, netápali a nedělali zmatky. Stejně tak nás Písmo svaté a zejména Boží přikázání a Ježíšova blahoslavenství, učí držet se ve správném bezpečném životním pruhu, nesjíždět do hříchu, chystat se, být připraveni na odchod z tohoto světa a na cestu do nebe. Aby to nakonec nebylo v posledních okamžicích nějaké divoké kličkování a nebezpečné brždění, ale pokojný a bezpečný přechod odtud do lepšího světa.

Řekli jsme, že ta trať v okamžiku smrti nejen mění směr, ale mění se i její kvalita. Z úzkokolejky se stává v uvozovkách „šinkanzen“. Na trati šinkanzenu však nemůže jet úzkorozchodná mašinka z Nové Bystřice. Proto nás musí Hospodin ve chvíli smrti takříkajíc zrekonstruovat, přestavět, proměnit. Naše dosavadní tělo, to je ta muzeální zrezavělá chrchlající a sotva se plížící lokomotiva, z níž už kde co teče a odpadává. Oslavené tělo, které měl po svém Zmrtvýchvstání Ježíš a které Bůh dá i nám, to je ten luxusní a superrychlý expres, to je ta zásadní změna kvality na kterou se můžeme těšit.

„On promění naše ubohé tělo, aby se podobalo jeho tělu oslavenému.“ Tato Pavlova slova nás mohou těšit, kdykoliv cítíme, jak se blíží stáří a kolik toho již nezvládáme. On to zvládne a on nám dá víc, než dokážeme tušit či prosit. A tak se i dnes při bohoslužbě, ale i v každé chvíli našeho všedního života obracejme ke Kristu, Božskému Lékaři, Dobrému Pastýři a „Velkému Strojvůdci“, ať nás uzdraví a vede po správných tratích, abychom vlastní vinou neskončili na slepé koleji, ale dojeli tam, kam toužíme a kde to stojí za to. Amen.         


Promluva na nedi Boo milosrdenstv2021

Dve bal pochybujapotol Tomsto uv jako pklad ova se slabou vou, pochybova a ourala, kter mto aby radostna pokojnpjal zpru o vzken ste hledal naknitky a ve zpochybval. Kazatelv n vidi trochu podezlneklidnindivduum a rozhodnnechti, aby ho jejich poslucha nledovali. O pravdse nempochybovat, ta se ms vdnostpjat.

Dnes bzase Tomnaopak veleben, jako ndo, kdo se nenechuspokojit jen naki slovy, ale chce m jistotu. Musse psvt, jak vi jsou doopravdy, vechno prozkoumat. Zpochybvpdem danh pravd je jedinou cestou k pokroku a pravu pozn Kadtvrzenmusproj zkoukou nitek, protichnh nora argument Vit jen tak bez dazje poetila ov se m snadno nechat napit. Dnenkazatel by naopak val ve takovh Tom, kte se o vi doopravdy zajaja usilujj do hloubky a poznat jakje skuteost.

Jbych k tomu dodal posth jednoho kartuzisko mnicha z 15. stolet Tento holn si poviml, e v ckvi jsou ptomni vdycky dva typy vh. Magdaly a Tomv Magdaly poznajskuteost srdcem. Majjaki vnitzrak a sluch, kterjim ukazuje toho, kterje miluje, ktervstal z mrtvh a volje jmem. O milovan nepochybuj protoe jsou mu blko a vnajjeho dobrotu, proajs n ptelstv

A pak jsou tu vdy i Tomv kte se potbujpsvt i jinak. Mussi snout, chtvid na vlastno, potbujsi potvrdit, e nevv nakou chimu, plud, men ale v no skuteo. Musse psvt a udat si jasno.

Jedni jsou sp bni, umci, kte vystihnou to, co slova a smysly nedok uchopit, druzjsou sp vci, kte ri vnikajdo podstaty a objasj jak se vi maj

Ten anonymnkartuzi k tomu dod e obojjsou Pu stejnmil protoe hledajpravdu a chtvit. Jen tu pravdu hledajodlin zpobem a jdou k nz jino smu. K oba se Kristus obracs vlnou tva lkypln hlasem a odvracse od th, kdo jsou lhostejna mysljen na sebe.

kl bych, e to ten holn velmi dob vystihl. Kdyby se n ndo ptal, prove, co n psvje, asi bychom kaduvedli nakTomvsk naopak Magdaliny argumenty. Monjsme no proili, co n ve chvi psvlo, e Jeskuteije, mn r a provivotem, nebo jsme se naopak k psvno jeho existenci dopracovali po dlouh pmen pochybnostech a zasech. Monjsme toho museli hodnpst nebo naopak hodnza, abychom jej pjali za svo Pa, ale monjsme takpokojnvili od dstv bez nakh vh pochybnost

Nikdo z n nenstoprocentnMagdala na opak naprostTom Potbujeme oboj srdce i rozum, abychom na jednstranneulli do iracionna a nakbezbhujetmystiky, ale ani se z n nestali nacsucha, kte i pd Nejsvsvostbudou mto klana dit, zda tam vec nakJeje ptomen a jak se to shoduje s vou. P rnh pleitostech muse zapojit ve srdce a jindy ve rozum a pdev muse obs uznat, e i rozum nar na svhranice a musse sklonit pd tajemstv. Mme doj jen k jaki hranici, za nu nrozum neumvi pobrat.

Tak je tomu i ve v kde si stejnnejen nedokme pdstavit nejmenstice, jako jsou kvarky, ani ty nejvjako skupiny galaxis miliardami hvd, ale ani netue co je vlastnzatemnhmota a temnenergie, kternaplje celvesm. Zrovna tak neve, jak vlastnfunguje nae vlastnnitro, to co je n vec nejblia muse i zde vyznat, e na to neme. Podobni Tommohl spatt zmrtvhvstalo ova, snout si na jeho to, ale aby poznal, e je to jeho B a uznal jej za svo Pa, k tomu potboval Bomilost, vymoudrost ne je moudrost lidsk

Abychom vak pouze nefilosofovali o monostech pozna hranich prodnh v a teologie, zakonme radi dnenahu pbem, ktervypr pater Karel Fo. Po vce jako mladduchovnpobil na umavu pramenVltavy. Zbalo tam tehdy jetdost Nc kte z rnh dodnebyli odsunuti. Mezi nimi i jedna ena s dmi, jejmu byl odveden do Wehrmachtu a ztratil se na vhodnfront Nema o n nzpry a povaovala se za vdovu.

La plynula, sv okolo se mil, di vyrtaly a ena ste chodila v rn a vzpomala na p astnh chvil, kterspolu proili p krkh dovolenh. Jednoho dne pd duiami zaklepal ndo na okno fary P. Foa. St tam zarostlzchralov v rozpadajh se zbytch uniformy. Necky se pdstavil jako Wenzel a vyptal se, zda tam ste jetije jeho manelka a zda si nodou nenala noho jino. Podalo se mu z Ruska dostat do NDR, aby tam budoval socialismus, utekl, a po dobrodrun putovdorazil dom Nynvak m obavy, jak bude pjat.

Na P. Foa nepobil zrovna pjemn m pochybnosti, zda to nenkomunistickprovokat, tak se jej dlouho dladnvyptal, srovnal si ve v hlava vyadoval jeho dokumenty. Teprve po chvi mu uvil, posadil ho na motorku a odvezl na vzdenou chalupu, kde bydlela jeho manelka s dmi. Tam byl svkem pozoruhodnscy. Zaklepali na dve. Pansvo manela nejprve vec nepoznala. Nevidi se sedm let a zajetjej zcela zmilo. Hleda na n spolu s dmi se strachem, co tu ten cizpobuda pohleda proms sebou fare. Chvi vllo rozpatticho. Ale pak ji Wenzel nesme oslovil jmem a ona jej poznala. Vrhla se mu kolem krku a lala. Ten, o n se domnala, e je dno mrtva pohenv cizzemi, byl iv a u n Drel ji v nu a hladil di, kterpoprvpodnvidy tu. Byla to naprostradost, jakou P. Fo nikdy pdt nevid. Zakrko Wenzl i s rodinou pel hranici do zadno Necka, a vybudoval si tam novbezpedomov.

Vide tu takten dvojpstup. Kn musel jednat jako Tom ve si ovit, aby nomu nenalet. Manelka pak jednala jako Magdala, ktersi nic ovovat nemusela, protoe znala hlas toho, kdo jm r. Ppravujme se ksansk ivotem na to, e n takjednou Jeoslovjmem, zavolk sob a tehdy se u nebudeme na nic pt, o nim pochybovat, ale s radostse rozbneme k nu a u n v radosti a lce pozne vechna tajemstv


Kázání na Slavnost Zmrtvýchvstání Páně 2021

Dobře prožít velikonoční neděli pomáhá nejen slavnostní bohoslužba se silnými texty Písma svatého a nádhernou hudbou, ale třeba i prohlížení reprodukcí obrazů, jimiž se umělci různých dob snažili zachytit to, co bylo tělesnýma očima neviditelné. Tedy Kristovo vítězné Zmrtvýchvstání.

Jeden takový obraz mne zvláště zaujal a přiměl k přemýšlení. Namaloval jej v 16. století Lukáš Cranach a vidíme na něm především tlupu spících vojáků. Žoldnéři leží jeden přes druhého, kolem nich prázdné korbely, z nichž pili laciné mizerné víno, a nyní jsou tak říkajíc na plech a mají dost.

Kousek od těchto spáčů se však děje cosi zvláštního: Kristus v záři oslňujícího světla rozbíjí brány podsvětí a vyvádí z temnoty Adama a Evu i další praotce a spravedlivé starozákonních časů. Otevírá zástupům čekajících vstup do nebe, odkud už jim přicházejí vstříc andělé, kteří odhánějí a spoutávají ďábly. Máří Magdaléna utíká s radostí od prázdného hrobu oznámit vzkříšení. Petr a Jan běží naopak ke hrobu přesvědčit se o této skutečnosti.

Vedle těch vojáků se dějí neuvěřitelné věci, rozhoduje se o budoucnosti světa a lidstva a oni jsou tuzí a lhostejně vyspávají. Všechno je jim jedno a čeká je jen hrozná kocovina a těžké vstávání.

Toto vyobrazení nám myslím velmi věrně ukazuje stav tohoto světa. Na jedné straně zde máme veliké Boží dary, poklady Boží milosti a milosrdenství, a na straně druhé i velkou lhostejnost. Kdo chce, najde si dostatek světla, aby se probudil, a kdo nechce, dokáže si najít i dostatek tmy, aby mohl zůstat v temnotě a spát i nadále.

Někdy je to až úsměvné, jako když se nám páteční půst změnil ve výdejních okéncích restaurací v nabídku prý tradičního pátečního řízku. Velikonoce mohou být pouze svátky jara, malovaných vajíček, zajíčků a pomlázek, a to, co je na nich opravdu cenné kamsi zmizí. Z úsloví „Velikonoce rozhodnou – vydržte, společně to zvládneme“ se stala spíš posmívaná fráze, v níž už není příliš naděje.

Ve skutečnosti je naděje pouze v jiném velikonočním úsloví, totiž: „Kristus vpravdě vstal z mrtvých“ Pokud skutečně vstal z mrtvých, pak už není nic nemožného. Pak nás už nic nemůže doopravdy ohrozit, pak už nemusíme mít žádný strach z toho, co se nás snaží tolik vystrašit. On totiž nevstal jen sám pro sebe, ale pro nás, pro každého člověka. Aby nás vzal za ruku a vyvedl z bídy do ráje.

Jsme s ním od té chvíle tajemně spojeni, a tak jako on vstal, vstaneme i my. Jakkoliv to zde na zemi někdy vypadá, jako by se Kristovým zmrtvýchvstáním nic nezměnilo a bylo lepší v nic nedoufat, a dát si, jako ti vojáci u hrobu, pořádný korbel vína a na vše zapomenout, změnilo velikonoční ráno úplně všechno. „Hle, všechno tvořím nové“, říká náš Pán. Od té chvíle není náš život jenom bezcílným klopýtáním a lopocením se po hrbolatých pozemských stezkách, ale i cestou do nebe, návratem domů k milosrdnému Otci.

V této souvislosti mne napadá jedno podobenství. Před časem jsem četl vzpomínky vojenského duchovního P. Ondřeje Franty, který prožíval svá poslední léta zde v Jindřichově Hradci. P. Franta byl na samém počátku I. světové války zajat ruskými vojáky a poslán tisíce kilometrů daleko, až do stření Asie u hranic s Čínou a Indií. Zde působil celou válku mezi dalšími zajatci, kteří tu byli vězněni a museli těžce pracovat.

Takřka neexistovalo spojení s vlastí, ani se nedozvídali nic přesnějšího o vývoji války. Když pak I. světová válka skončila, nezměnilo se pro tyto zajatce vůbec nic a oni dál zůstávali vězni. Teprve s velkým zpožděním se dozvídali, že snad doma vznikla Československá republika, ale vypadalo to, že tam o nich nikdo neví a jsou všem lhostejní. Mezi tím, jak se moci ujali bolševici, panovala mezi zajatci čím dál větší bída a strážci se k nim chovali stále krutěji. P. Frantovi se však nakonec podařilo proniknout do Moskvy, kde působila československá mise a Červený kříž, a upozornit na osud svůj i svých spoluzajatců. Až po několika letech se povedlo zorganizovat transport domů do vlasti. Byla to dost tvrdá cesta. V dobytčích vagonech, o hladu a zimě, občas rudí komisaři někoho z vagonu vytáhli a zastřelili či odvlekli zpět do vězení, ale nakonec se podařilo přejet hranici a po velkých útrapách se dostat domů.

Řekl bych, že my jsme na tom v současné době podobně jako ti zajatci kdesi v odlehlém Turkmenistánu či Kyrgizstánu. Nějak jsme se tu už zařídili, na zdejší poměry jsme si už jakž takž zvykli, ale zrovna příjemně nám není a zdá se, že poněkud přituhuje. Máme občas dojem, že na nás v nebi zapomněli, nestarají se o náš osud, jsme jim lhostejní.

Ve skutečnosti však už došlo k zásadní změně, ta rozhodující válka už vítězně skončila, Bůh nad zlem definitivně zvítězil a Kristus nás přišel vysvobodit. Jen jsme to jaksi ještě nevzali na vědomí a tak jsme smutní a plni obav. Kristus mezi nás přišel jako pracovník červeného kříže mezi lhostejné a cynické zajatce, kteří jej obrali, zbili a zavraždili, ale které on přesto dokázal vyvést na svobodu, tak mu na nich záleželo.

Nyní už jsme na cestě domů do ráje. Veze nás tam církev. Není to sice cesta první třídou a expresem, je to někdy také spíš otlučený, vymrzlý a loudající se ukrajinský dobytčák s podivnými železničáři, ale směřuje bezpečně k správnému cíli. Bylo by nerozvážné a nebezpečné vystoupit a čekat marně, že přijede něco pohodlnějšího, nebo usednout v nádražní hospodě a nečekat už vůbec na nic.

Svatý Pavel říká, že když vstal Kristus z mrtvých, máme žít už úplně novým životem. Tedy nemáme si zvykat na zajetí, jako na bolesti nějaké chronické choroby, ale následovat Krista ke svobodě, zdraví a radosti. Nebýt nevšímaví k tomu, co se o velikonočním svítání přihodilo, ale čerpat z toho naději a sílu. Pro sebe i pro druhé. Jeho smrtí je i naše smrt poražena, jeho vzkříšení je i naše vzkříšení.  Amen. Aleluja.       


Promluva o velikonoční vigilii 2021

Jeden zkušený teolog, který se zabýval zprávami o Ježíšově zmrtvýchvstání, konstatoval, že evangelisté nám příliš neobjasňují, co přesně se za velikonočního svítání stalo s Ježíšem, ale zato nám zcela zřetelně ukazují, co Zmrtvýchvstání udělalo s lidmi okolo něj, s jeho přáteli, kteří spatřili prázdný hrob a setkali se se Vzkříšeným.

Všichni byli nejprve zarmoucení, zamlklí, bez energie, těžce se vlekli, aby splnili smutnou povinnost u hrobu, nebo vše vzdávali a odcházeli pryč, případně se za strachu zamkli kdesi ve sklepě. Pak se vše úplně změnilo. Ženy v dnešním evangeliu po setkání s andělem z radosti smíšené se strachem začaly utíkat, aby poselství o Vzkříšení předaly dále. Zítra uslyšíme, jak ke hrobu běželi apoštolové Petr a Jan a poté budeme číst, jak oživli emauzští učedníci, kteří dokázali po setkání se Zmrtvýchvstalým chvátat zpět, možná dobrých dvacet kilometrů do kopce, aby v Jeruzalémě vypravovali, co úžasného s Ježíšem zažili. Podobně budeme číst i ustrašeném Petrovi, který najednou dokázal vystoupit na náměstí a před tisíci posluchači hlásat s úspěchem, že Ježíš žije.

Setkání s Kristem tedy člověka nabíjí, dodává mu odvahu, sílu a energii, uvádí ho do aktivity. Nemůže si to nechat pro sebe. Učedníci v noci, kdy Ježíš trpěl v Getsemanech spali, pak rozutekli a poschovávali.

Ženy měly nyní vyřídit apoštolům, aby se vydali do Galileje. Tam se však dlouho nezdrželi, protože Vzkříšení je začalo popohánět, aby šli do celého světa, a všude hlásali, že Bůh udělal pro nás lidi neuvěřitelné věci. Skutečným důkazem Kristova zmrtvýchvstání není prázdný hrob, ale jsou živí lidé, na kterých je poznat, že uvěřili, že žijí jako Ježíšovi přátelé a spoléhají na něj. Ti, kdo pochopili, proč a pro koho žijí.

Křesťanství není nuda, vznešené rozjímání nad záhadnými a odtažitými pravdami, ale je to setkání s živým a skvělým Ježíšem, který dává život a zachraňuje i z největších potíží. Nevstal z mrtvých jen sám pro sebe, aby nám ukazoval, že to dal, že na to má, nechal se obdivovat, ale vstal pro nás, abychom také my, jako on, nepodlehli smrti a hrobu, aby nás netížily různé neunesitelné balvany, abychom žili s ním a společně slavili hostinu v Otcově království. Kdosi pravil velmi moudře, že Kristus vlastně ještě zcela naplno nevstal z mrtvých. Dokonalé vzkříšení bude až tehdy, kdy vstane z mrtvých poslední ze zemřelých, poslední část jeho těla, poslední křesťan. 

 Biblisté také říkají, že evangelia mají záměrně otevřený konec, protože vlastně vůbec nic tehdy neskončilo, ale vše pokračuje až do dneška, a bude pokračovat až do posledního dne, kdy se Ježíš vrátí, aby přivedl na zemi obnovený ráj.

Za ženami a apoštoly se máme do Galileje a dál do světa vydat i my, abychom lidem přinesli naději. Abychom svým jednáním, modlitbou a hlásáním pokračovali v příběhu evangelia, příběhu celého Písma svatého, které začíná Stvořením, má svůj střed ve Zmrtvýchvstání a svůj vrchol na konci časů v obnově světa, kdy bude Bůh všechno ve všem. Tehdy spatříme a zažijeme, že je vše navždy velmi dobré a naše radost s Kristem bude bez konce.    


Velkopáteční kázání 2021

Při poslechu Kristových pašijí nás může udivit, jak málo zde Ježíš mluví. Nevysvětluje svým přátelům, zaskočeným tím, jak hrozně se věci vyvinuly, že to nakonec dobře dopadne, jen ať se neobávají, že vše běží podle Otcova plánu a přinese velký užitek všem lidem.

Ani se nehájí před svými odpůrci, kteří jej soudí, a nic neříká ani na posměšky a urážky. Žádná velkolepá řeč o utrpení, žádné závěrečné kázání k zástupům. Ježíš mlčí a vysloví pouhých sedm slov na kříži. Také v jednání je Kristus překvapivě strohý. Neudělá na kříži žádný zázrak, jehož se mnozí dožadují. Neukáže žádný div, žádné znamení, kterým by uklidnil nešťastné přátele a usvědčil i nejzatvrzelejší protivníky. Ježíš umírá jak nejobyčejnější bezmocný člověk, rozdrcený útrapami, a jeho Božství jako by v tu chvíli pohaslo.

Ale cosi mimořádné důstojného a mocného z něj vyzařovalo i v tom největším ponížení. Jinak by otrlý zločinec, vrah, ukřižovaný po Kristově pravici, nevolal „Rozpomeň se na mne, až přijdeš do svého království“. Stejně tak by drsný římský setník, který velel množství poprav, nepadl na kolena a nekonstatoval: „tento člověk byl opravdu Syn Boží“. A slyšíme též, že se zástupy rozcházely z Kalvárie v tichosti a lidé se bili v prsa, neboť poznali, že tady se událo něco nesmírného.

Ježíš tedy nějak promlouval i skrze mlčení a působil i v naprosté bezmoci a ponížení na kříži. Jeho smrt byla zcela jiná, než smrt všech ostatních odsouzenců. Mluvil svou trpělivostí, pokorou, odevzdaností, svým odpuštěním vůči těm, kdo jej na kříž přivedli. I když byl po tělesné stránce naprosto zubožený, byla z něj poznat nesmírná důstojnost, cosi co na všechny působilo možná silněji, než když Ježíš rozmnožoval chleby, uzdravoval nemocné či pronášel nádherné promluvy.

Ježíš svědčil o sobě a o svém poslání svým mlčením a svým umíráním. Nebyla to obyčejná smrt, ale smrt dobrovolně přijatá, smrt pro druhé, smrt, v níž prokázal lásku do nejzazší krajnosti. Nescházelo v ní nic z lidského utrpení a bídy, bylo to šest strašných hodin agónie na kříži, ale bylo to také šest hodin zjevení té nejsilnější lásky, jaká se kdy vyskytla.

Projevila se zde skutečnost, že křesťanství není jen nějaká moudrá nauka či soubor užitečných pravidel pro život, ale jeho středem je kříž a výkupná smrt Božího Syna.

Může nás to vést zamyšlení nad činností a kázáním církve i nad naším vlastní činností a svědectvím o víře. Možná máme obavy, že naše snaha ukázat druhým důležitost a pravdivost víry, naše slova o Kristu, s nimiž se obracíme na své nevěřící okolí, jsou málo účinná, že toho málo dokážeme a naše argumenty málokoho přesvědčí. Z pašijí však můžeme poznat, že nejvíce toho dokázal Ježíš spoutaný a posmívaný, přibitý na kříž a umírající.

Na kříži přivedl k obrácení lotra a otevřel mu vstup do ráje, tam vykoupil celý svět, všechno tvorstvo. Ukázal nepochopitelnou Boží dobrotu, která se nedá odradit lidskou nevděčností, zlobou a lhostejností.

Pod křížem můžeme jen žasnout a děkovat. Zatímco dávná pohanská náboženství přinášela v hrůze rozlíceným božstvům lidské oběti, zde se vydal Boží Syn dobrovolně za lidi, aby ukázal jak nás má rád, jak mu na nás záleží.

Jakkoliv toho v některých okamžicích můžeme k utrpení málo říci a ještě méně proti němu udělat, můžeme se vždy připojit k mlčení a utrpení Kristovu, utrpení a mlčení mocnému a výmluvnému, k utrpení a mlčení, které nakonec zachraňuje, uzdravuje a hovoří o lásce a dobrotě Boží.    


PROMLUVA K 5. NEDĚLI POSTNÍ (B)

Ježíšova slova k řeckým poutníkům, která jsme dnes slyšeli v evangeliu, působí na první poslech trochu podivně. Jako by se vlastně vůbec neobracela k těmto poutníkům, těšícím se na bližší seznámení s Ježíšem. Působí to asi tak, jako kdyby přišli poutníci na audienci k papeži Františkovi a on jim místo několika vřelých a povzbudivých slov začal předčítat jakýsi obtížně pochopitelný traktát o mystické teologii. Zdá se, jako by zde Ježíš hovořil spíš sám k sobě, nahlas přemýšlel o tom, co jej za několik dní čeká, než aby oslovoval své natěšené posluchače.

Když si však uvědomíme, ke komu to Ježíš promlouval, poznáme, že to bylo určeno právě Řekům hledajícím pravdu. Pro Řeky byl totiž ideálem, jemuž se toužili podobat, kdosi jako nadčlověk. Člověk, který je božský, stal se héróem. Je na všech nezávislý, na nikoho se neohlíží, jde si nekompromisně za svým cílem a nedá se ničím zastavit. Nikomu neslouží, není zatížen soucitem, morálkou, milosrdenstvím. Odváží se sáhnout i po věcech vyhrazených bohům, i kdyby jej to mělo zničit. Poutníci, vychovaní v tomto smýšlení, nejspíše očekávali, že v Ježíšovi uvidí právě takovéhoto velikána, suverénního božského giganta, který se odváží bojovat se samotným osudem a ničeho se nezalekne, i kdyby to mělo skončit velkolepou tragédií.

Právě proto, aby jim Ježíš ukázal, že on je někým zcela jiným a dal jim příklad, jaký má mít člověk životní ideál, oč se má člověk snažit, říká jim slova o zrnu padlém do země. To je něco, co v pohanské moudrosti najít nemohli. O něčem takovém se u Homéra nedočetli. Ježíš není nějaký Írakros, vznášející se ke slunci a hvězdám, není to Hérakles, pobíjející nepřátele, ani Prométheus přinášející planoucí pochodeň. Ježíš je ten, kdo přichází sloužit, kdo umývá nohy učedníkům, kdo na sebe bere lidskou křehkost a slabost, kdo pociťuje strach, opuštěnost, zármutek, zradu. Ježíš je ten, kdo tu je kvůli druhým a ne kvůli sobě, kdo snáší porážku, ostudu a smrt otroka na kříži.

To, co poutníci vyslechli, s nimi muselo velmi otřást a úplně převrátit jejich představy. Protože to ale byli lidé moudří a vnímaví, určitě si všimli, že to, co Ježíš řekl, se na něm ve dnech, které následovaly, dokonale naplnilo. Ti Řekové totiž v Jeruzalémě prožívali Svatý týden.

S Ježíšem hovořili odpoledne na Květnou neděli, po jeho slavném příjezdu do města, a poté byli svědky jeho odsouzení, bičování, křížové cesty i všeho, co se dělo při jeho ukřižování. A ještě než se vrátili domů, určitě zaslechli i zprávy o prázdném hrobě a Kristově zmrtvýchvstání. Všechno to promýšleli a snad se později, po létech, setkali se svatým Pavlem působícím v Řecku, který jim to teprve všechno vysvětlil.

Jedno si však určitě zapamatovali. Totiž, že náš život se má podobat zrnu, které je užitečné jen tehdy, když padne do země a zdánlivě zanikne, zmizí. Teprve po dlouhé době, kdy se na povrchu nic neděje, vyraší z něj nový klas a přinese užitek, vydá hojnou úrodu. To je skutečnost, která platí pro dávné Řeky i pro nás dnes. Smysl má život, v němž se netlačím na první místo. Život, který není zaměřený jen na mé soukromé štěstí, jež si stejně sám nikdy dokonale a natrvalo nemohu opatřit, ale život, v němž si dokážu všimnout bližních a sebe dát klidně do pozadí.

Nejhrdinštější skutky vykonali ti, kdo se dokázali zříci prosazování sebe a svých představ o štěstí a dokázali posloužit druhým. Maminky starající se o nemocné a zlobící děti, manželé pečující o zestárlé rodiče, kněží jezdící v zimě do odlehlých a poloprázdných kostelů, lékaři a sestry pracující dlouho bez odpočinku na záchraně ohrožených pacientů. Ti všichni už z toho někdy padají na ústa, ale je to právě ten pád zrna, o němž hovoří Pán Ježíš. Pád, který přináší po jisté době, která se někdy zdá hodně dlouhá, spolehlivě užitek.

Nemusí to však být jen takovéto trochu heroické oběti. Může to být třeba jen trocha naslouchání a trpělivosti s tím, kdo se potřebuje vypovídat, sebezápor mlčení, když chceme někoho kritizovat, štědrost, tam kde se nám třese ruka, abychom se o něco neošidili. Tam vždycky musíme sebe dát na druhé místo za Boha či za bližního, ale tam též vždy nakonec získáváme. Naopak známe asi všichni dost hrozné příběhy, které se přihodily lidem, kteří si šli bezohledně za svým sobeckým štěstím, stavěli na první místo jenom sebe, a cestou rozdávali rány a šlapali po druhých. Končí to vždy osamoceností, prázdnotou, smutkem a beznadějí.

Ježíš ve svém lidství měl před očima vzor takového zrna padajícího do země a přinášejícího užitek. Byl to svatý Josef, jeho pěstoun. Ten měl určitě zcela jiné představy o své budoucnosti, než jaké mu Bůh určil. Ale přijal to, dokázal sloužit ve Svaté rodině a byl díky tomu šťastný jak v životě, tak i ve chvíli smrti, když se ohlížel zpět.

Hezky je to zachycené na jednom středověkém obraze. Tam Josef hlídá Ježíška, vaří mu kašičku, lžící dává trochu kaše i hladovému kocourovi a Panna Maria se zatím modlí. Maria má díky Josefovi chvíli času pro sebe a pro rozhovor s Bohem. Je to úplný protiklad nějakého velkolepého antického héroa, ale ve skutečnosti je to vzor gentlemana, rytíře, který v tom nejmenším slouží velké věci. Místo meče má vařečku, ale dokáže být galantní k dámě. Není zabraný jen do své práce a kariéry, není soustředěný jen na sebe, ale všímá si, že Marie je už unavená a potřebuje se osvěžit, všímá si i toho vyhládlého obcházejícího kocoura, má soucit. Vydává svůj čas, své pohodlí, své představy pro něco, co se lidem může zdát zanedbatelné, čemu se možná posmívají, ale čeho si Bůh váží a co štědře odměňuje. Vždyť Ježíš říká: „Jestliže mi kdo slouží, toho Otec zahrne poctou, a kde jsem já, tam bude i můj služebník“.

Josef nebyl snílek, utíkající z reality do nějakého nadzemského světa, ale člověk, který dokázal vidět a hodnotit věci správně a najít smysl a Boží plán i tam, kde druzí nic neviděli a nechápali. Dokázal najít správný životní cíl, k němuž směřoval. Kéž se to od Josefa dokážeme naučit i my a poznáme, co je pro nás nejdůležitější.                  


Kázání na 3. neděli postní (B)

V prvním čtení jsme slyšeli dávno známá slova desatera Božích přikázání. Ovšem toto desatero se dosti podstatně liší od toho, které známe z katechismu. V katechismu je desatero zkrácené, zjednodušené, abychom si ho mohli snadno zapamatovat. Desatero biblické je mnohem delší, komplikovanější, ale také krásnější.

Snad každé náboženství má nějaké mravní předpisy a říká, jak se má člověk chovat, aby nevzbudil hněv Boha či bohů. Jde o různé zákazy a příkazy, které pomáhají lidem žít pohromadě, aniž by mezi nimi docházelo k ustavičným sporům a bitkám. Většinou četba náboženských a společenských předpisů není nic povznášejícího, podobně jako není příliš duchovně obohacující četbou občanský zákoník, trestní řád či vyhláška o provozu na pozemních komunikacích. Toto dělej a toto nedělej, a božstvo (či policie) tě nechá na pokoji. Každé zákony a předpisy vnímáme jako nějaký nátlak a nikoliv jako nějaké štěstí. Zbavují nás svobody, ukládají nám břemeno povinností. Zkrátka zákony jsou nepříjemné a považujeme je spíše za nutné zlo. Často je nedodržujeme, anebo se alespoň snažíme nějak si je přizpůsobit, aby nás tolik netížily.

Desatero Božích přikázání by se mohlo jevit podobně. Zvláště, pokud je známe pouze v té osekané katechismové podobě. Někdy se dokonce považuje za překonané, zrušené Ježíšem v Novém zákoně. Ve skutečnosti však je desatero něčím stále platným a mnohem větším, než pouhým souborem omezení. Je to především nádherný a velice hluboký text. Současně je to však i příručka k šťastnému životu a cesta k dosažení věčného života v nebi. Ježíš přeci říká bohatému mladíkovi: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání.“ Není to totiž jako u jiných právních kodexů pouhé dílo lidí, kteří se snaží najít normy pro chování bližních, ale je to přímo dílo Boží, napsané nejen na kamenných deskách, ale i do lidských srdcí.

Zvláštní je už místo a doba, kdy Hospodin desatero zjevil. Stalo se tak na poušti v době kdy Izraelité vyšli z egyptského otroctví. V pusté krajině mrtvého ticha najednou Bůh mluví k člověku jako k svému příteli a partnerovi. Nepřikazuje jako otrokář svému otrokovi, ale jako moudrý otec, který radí svému synovi, jak může dosáhnout štěstí. Není zde plnění příkazů ze strachu, ale z vděčnosti a lásky. Židé vždy považovali desatero za stejný Boží dar, jako například manu padající z nebe či vodu zázračně tryskající z tvrdé skály. Již církevní otcové viděli ve vysvobození z Egypta obraz vysvobození člověka z dědičného hříchu, v záchraně z ruky faraóna záchranu z otroctví ďáblova. Například Origénes píše: „Člověk z trestu za hřích přišel z ráje svobody do otroctví tohoto světa a proto první věta desatera, to je první slova Božích přikázání, se týká svobody: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“.

Desatero vůbec nezačíná vůbec žádným příkazem. Na počátku se představuje sám zákonodárce a připomíná, že je osvoboditelem. Objasňuje nám, proč vlastně máme desatero dodržovat. Bez tohoto úvodu by plnění desatera ztrácelo smysl. Bůh jinými slovy říká: „protože jsi nyní svobodný, jednej tak, aby sis svobodu i nadále udržel, jednej tak, aby ti svoboda přinesla dobro a ne trápení. Máš tu velikou možnost, tak ji využij. Nejsi dlužník odvádějící daň plněním zákona, ale syn, který se raduje z Otcova daru“.

Samotná konkrétní přikázání jsou až na druhém místě. Mravný způsob života je odpovědí na projevenou Boží dobrotu. Je to vděčnost, projev úcty k Bohu a vlastně bohoslužba díkůčinění. Je to spolupráce na plánu, který Bůh uskutečňuje v dějinách. V desateru nás Bůh učí pravému lidství, jak má jednat dobrý člověk. Jsou to příkazy vryté do lidského srdce, uložené v naší přirozenosti a vyžadované naším svědomím.

Bůh nás tedy svými přikázáními nespoutává, ale chrání jimi naši vnitřní svobodu, abychom se nezapletli do něčeho, co by nám mohlo ublížit. Přikázání můžeme přirovnat k zábradlí nad propastí či ke svodidlům u silnice. Za normálních okolností je vlastně nepotřebujeme, ale v nouzi nám mohou zachránit život. Když člověk přeleze zábradlí, nemusí se stát nic, ale také může spadnout. Zrovna tak je tomu i s přikázáními. Jejich překročením se pouštíme na tenký led. Pokud je porušíme, nemusí se třeba stát nic. Bůh není náš hlídač, který by hned trestal, ale určitě mi to nepřinese nic dobrého. Dostávám se do nebezpečí, že mne hřích spoutá, ovládne, dostanu se do jeho otroctví a nedokážu se jej už zbavit. Hřích nikdy není projevem mé svobody, ale mé závislosti a otroctví.

Ježíš celé desatero shrnul do dvou vět: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe. Ježíš tedy používá zvláštní způsob: vůbec nic nezakazuje, křesťan je naprosto svobodný, může si dělat, co chce, ale musí si vždy uvědomit, zda jeho jednání není proti lásce. Musím stále počítat se svým okolím. Zda tedy čin, který dělám, je k něčemu dobrý, zda přinese mně, bližním i Bohu radost, nebo zda mě, mé okolí i Boha zarmoutí. Nemohu mít radost, když působím bolest Bohu a druhým lidem. Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska, píše sv. Pavel Římanům.

Jak konkrétně dodržovat jednotlivá přikázání nám neobjasní ani tak příručky morální teologie, jako spíše četba Nového zákona, kde vidíme ideální plnění zákona u Ježíše. To je náš vzor a vždycky se můžeme ptát, jak by se v té či oné situaci zachoval on. Měli bychom se četbou evangelií snažit poznat jeho ducha, jeho styl. Ježíš nám v Písmu nedává konkrétní rady jak se zachovat ve všech situacích našeho života, ale dává nám jasné zásady, které jsou stále platné a použitelné i v 21. století. I při řízení podniku, při práci s internetem nebo při jízdě autem si můžeme řídit Ježíšovým duchem.

Kristus říká: „beze mne nemůžete dělat nic“. On nám pomáhá, abychom to, co od nás pro naše vlastní dobro vyžaduje, dokázali také plnit. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. I když se nám někdy může zdát hřích velmi lákavý a plnění Božího zákona nesmírně těžké, vždy pamatujme, že na to nejsme sami. Bůh nosí naše břemena. Co se zdá nepříjemné, obtížné a neradostné, může učinit modlitba příjemným, snadným a radostným. Nezapomínejme, že jsme svobodní a máme se podle toho chovat.


PROMLUVA K 3. NEDĚLI V MEZIDOBÍ (B)

Ačkoliv je doba postní ještě daleko, přesto už dnes zaznívá věta, která nás bude celým postem provázet: „obraťte se a věřte evangeliu.“ Co to vlastně znamená „obraťte se“? Rozhodně to neznačí jenom „polepšete se a nehřešte“ dokonce ani ne čiňte pokání.  V řeckém originálu Markova evangelia čteme: metanoeite (matanoeite), tedy: změňte své smýšlení. Přehodnoťte to, co je pro vás v životě důležité. Buďte rozumní, dívejte se na věci střízlivě a reálně. Nenechte se zaslepit tím, co za moc nestojí a snažte se usilovat o to co má opravdovou cenu. Nedívejte se jen na to, co je na povrchu, ale snažte se poznat to, co je uvnitř.

Tím se vlastně dostáváme k Pavlovu listu Korinťanům. Pavel vybízí jinými slovy k tomu samému co Ježíš. Úryvek, který jsme dnes vyslechli, by snad mohl působit trochu pesimisticky, jako by nás chtěl sv. Pavel připravit o všechnu radost ze života, jako přísný kazatel, který stále opakuje „memento mori, pamatuj na smrt“ a „marnost nad marnost a vše je marné, prach jsi a v prach se obrátíš“. Jako by nejlepší bylo nechat svět světem a nějak už to tu do smrti přečkat. Ve skutečnosti však Pavel radí Korinťanům něco jiného.

Korint byl jeden z největších antických přístavů, významné obchodní centrum a točilo se tam množství peněz. Bylo to město svým životním stylem velice podobné dnešním velkoměstům. Cílem většiny obyvatel bylo vydělat velké peníze a pořádně si je užít. Byla zde spousta lákadel, jak utrácet. I místní křesťané museli žít v tomto prostředí a mnozí se z něj ani příliš nechtěli vymanit. A právě jim Pavel připomíná, aby se nedali zotročit hloupostmi a zůstali opravdu svobodnými lidmi. Aby si ti, kdo jsou na tom po hmotné stránce dobře, o sobě moc nemysleli a naopak ti, kterým se zrovna vede špatně, z toho nebyli příliš smutní. Pavel upozorňuje, že všechny pozemské radosti i strasti trvají vlastně jen chvíli, pak přijde konec a to, co je jediné opravdu důležité: věčný zármutek nebo věčná radost. Apoštol vůbec nezavrhuje krásné a příjemné stránky života. Jen říká: nepachtěte se za nimi příliš, nepovažujte je za to nejdůležitější a neplačte, jestliže je zrovna nemáte. Buďte svobodní.

I pro dnešní dobu je to skutečně aktuální. Měli bychom mít odstup od hodnot tohoto světa a vnitřní svobodu od závislosti na nich. Vždyť nejsou vůbec trvalé. Denně okolo sebe vidíme, kam vede opak, tedy závislost na chvilkových lidských dobrech.

Jako by cílem života bylo stále více pracovat, více utrácet a nakupovat, více vydělávat, více se bavit a více si užívat. A najednou do toho přijde Covid a vše je během roku úplně jinak. Ukazuje se, jak si moderní společnost není schopná nijak poradit se smrtí a nemá žádnou naději. Ukazuje se, jak pravdivá jsou Kristova slova: „co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svou duši?“  Co mi prospěje stoprocentní bezpečí, když nemohu žít jako člověk, když budu jen ve strachu a naštvanosti?“

Držet si od dočasných věcí odstup, je přirozený požadavek zdravého rozumu. Je zde však jedno velké pokušení. Sednout si někde stranou pod strom, jako prorok Jonáš a se zájmem sledovat, jak na to dnešní celosvětové Ninive přicházejí Boží tresty. Jak se všechno sype a drolí, jak se vlády zmateně ženou do chaosu. Jenže my všichni jsme součástí tohoto světa, bydlíme v Ninive či v Korintu a nemáme kam odejít jako Lot ze Sodomy, a Bůh to od nás ani nechce.

Bůh nám, i celému světu dává velkou naději. Nikdo nedoufá v Boha nadarmo, nikdo zde není definitivně ztracen. Na žádného člověka Bůh nezapomíná. To je hlavní poselství čtení z Jonášovy knihy. Bůh netrvá na rozsudku záhuby, který na sebe lidé přivolávají. Hospodin soudí, odlišuje dobré od zlého, aby spasil, ne aby zahubil. Říká: „dejte se zachránit“. Jonáš nedovedl pochopit, že Bůh chce zachránit i tak zlé lidi, jako byli zpupní obyvatelé Ninive. Nechápal, že Boží rozsudek nevylučuje Boží svobodu, která znovu a znovu poskytuje šanci k záchraně. Boží dobrotou se dostalo záchrany obyvatelům Ninive i samotnému Jonášovi. Stejně tak smíme doufat v záchranu i my a dnešní svět. Volání Kristovo z kříže: „Otče, odpusť jim“ nemůže zůstat marné. Vždyť jsou to slova Božího Syna. Proto je možná záchrana úplně každého člověka, i když je v současnosti třeba sebevíc zahrabán do svých příjemných neřestí či do sobectví a nenávisti nebo do zoufalství. Nikdo nedokáže trvale utéci před Božím milosrdenstvím, ani do Španělska, jak chtěl Jonáš, ani do nadměrného shonu práce či do otupující zábavy, jak to děláme často my. Kdo utíká, utíká stejně do Boží náruče. Čas života je dobou Boží trpělivosti vůči nám a Bůh má pro nás i pro svět možnost záchrany i tehdy, kdy my už nevidíme žádné východisko.

Naším úkolem, kterému se nesmíme zpronevěřit, je svědčit o naději v Boží milosrdenství a odpuštění. Modlit se za tento nedokonalý svět. Být svědky horního, lepšího, neumírajícího světa bez bolesti, pro který jedině stojí za to se opravdu namáhat. Ukazovat svým životem, že opravdu putujeme za něčím krásným, a že po tom celým srdcem toužíme.

 AMEN


Kázání na Boží Hod vánoční 2020

O Vánocích často myslíme na Betlém. Nejen na ten starověký, v době Narození Ježíška, ale i na ten současný. Pokud jste jej měli možnost navštívit, určitě Vám zůstalo v paměti mnoho živých vzpomínek. Já si asi nejlépe zapamatoval jednoho neznámého člověka, který šel po Betlémské ulici z pole. Byl to celkem mladý vousatý muž, oblečený v hodně sešlém arabském oděvu. Tvář měl úplně ztmavlou od slunečního žáru, vypadal docela udřeně a před sebou poháněl osla.

Za oslem měl zapřažený pluh, který vypadal, že je sroubený z nějaké velké suché větve. Jen rádlo bylo okované kusem železa. Ti dva, muž a osel, procházeli po moderní ulici před luxusním hotelem, kolem nich jezdila auta a my zrovna nastupovali do klimatizovaného autobusu. Ti dva, muž a osel, vypadali, jako když se sem zatoulali z nějakých biblických příběhů z úplně jiných časů. Takhle asi vypadali pastýři, kteří se přišli poklonit Jezulátku a tak vypadal oslík u jesliček.

Později mne ovšem v autobusu napadlo, že mnoho lidí může považovat biblické příběhy, víru a náboženství za cosi podobného tomuto muži s oslem a pluhem. Cosi sice barvitého, možná i romantického, ale zcela mimo moderní dobu a vlastně neužitečného. Jakou může mít produktivitu palestinský osel s rukodělným rádlem, proti mohutným traktorům používaným v nedalekých kibucech? Může konkurovat biblická víra, křesťanství, nabídkám dnešního světa? Není ten, kdo věří, vlastně jen jakýmsi staromilcem, který se nechce vzdát čehosi dávno překonaného?

Vánoce, které slavíme, a které jsme si letos museli obtížně vyvzdorovat přes všechny překážky, které se nám stavěly do cesty, jsou asi nejlepším důkazem toho, že tedy je cosi trvalého, věčného, co je úplně stejné už po tisíce let. Co spojuje praotce Abraháma putujícího pouští, krále Davida slavně panujícího v Jeruzalémě, proroka Izajáše hledícího do budoucnosti, i nás dnes v roce 2020, s Betlémskou jeskyní, s Jezulátkem, Pannou Marií a Josefem, s celým příběhem Narození Páně. I my do toho příběhu patříme, protože Ježíš se narodil pro nás všechny. My všichni z jeho příchodu na svět můžeme čerpat naději a požehnání. Touha slavit Vánoce ani po tisíciletích nijak neslábne, stále nám přinášejí radost a povzbuzení, stejně jako útěchu v temných a obtížných časech dnešního chaosu a nejistoty.

Doba, v níž přišel Boží Syn na tento svět, se překvapivě podobala době naší. Celý civilizovaný svět byl globalizovaný, propojený mezinárodním obchodem a kvalitními silnicemi, ovládaný důmyslnou státní správou, s úředním jazykem řečtinou a společnou helénskou kulturou. Jak precizně fungovala tato obrovská říše, nám ukazuje i to, že během několika let dokázali její úředníci sečíst všechny obyvatele od Španělska po Sýrii a Arábii, od Germánie až po Egypt. Každému odhadli majetek a přesně stanovili a vymáhali daňovou povinnost.

Tehdejší propagandisté líčili Impérium jako nový Zlatý věk, vychvalovali mír udržovaný římskými legiemi a především prohlašovali vládce, imperátora Oktaviána Augusta za kohosi božského, kdo všem poddaným přináší blaženost, spravedlnost, mír a štěstí. Titulovali jej jako syna božího, knížete pokoje, hvězdu zářící na nebi. Někoho, kdo by vůbec neměl umřít, kdo je jedinou zárukou toho, že bude dobře a vše půjde správným směrem. Jenže tento císař sám vůbec nebyl šťastný. Nedařilo se mu v rodině, potomci mu buď zemřeli či se nevyvedli, ani s manželstvím to neměl lepší a nakonec se dočkal i toho, že jeho legie byly poraženy od Germánů a on zanechával říši někomu, komu ji původně vůbec nechtěl předat. Ani veškeré bohatství a moc Římské říše nedokázaly zajistit štěstí pro jediného člověka.

Stejně tak na tom byli i ostatní obyvatelé, od senátorů až po otroky. Někteří si mohli dovolit a užít víc příjemného, někteří skoro nic a měli v životě jen hlad, rány a dřinu, ale skutečné trvalé štěstí nenacházel nikdo z nich. Všichni zakoušeli pomíjivost všeho krásného, krátkost lidského života, nejistotu veškerého štěstí. Cítili se jako zajatci nemocí, neštěstí, smrti. A tak, vědomky či nevědomky, toužili po pravém vykupiteli, který by je vysvobodil. Lidé, kteří viděli dál, římští básníci, řečtí filosofové, moudré Sibyly, ti všichni naznačovali, že se má cosi změnit, že přichází někdo, kdo přinese pokoj a spravedlnost nejen na chvíli a pro někoho, ale pro všechny a natrvalo. Dokonce i hvězdy na obloze napovídaly vnímavým mudrcům, že se stane cosi zásadního, cosi po čem už svět bude navždy jiný. Že přijde Vykupitel.

 Když se podíváme na svět v současné době, vidíme také ohromnou touhu po pravém štěstí, touhu po záchraně z nejrůznějších běd, v nichž se dnes lidé i příroda nachází. I letos planety ukazují stejnou konjunkci, jaká se odehrála v době Ježíšova narození. I letos pociťujeme, jak málo máme věci v ruce a jak moc potřebujeme, aby se jich ujal někdo větší než my. Vnímáme jak pravdivá je věta, že jedině nějaký Bůh nás může zachránit. Veškerá naše moc, moudrost a technika se podobá té suché větvi, s níž se pokouší orat ten na počátku zmiňovaný Palestinec v Betlémě. Lopotíme se, a výsledky jsou bídné.

Potřebujeme i my Vykupitele, který překová meče nenávisti v pluhy milosrdenství, který přinese to, po čem toužíme a co si sami nadělit nedokážeme. Tehdy před dvěma tisíciletími se opravdu cosi stalo: Cosi lidským rozumem nepochopitelného, ale obdivuhodného. Ne „nějaký bůh“, ale Bůh jediný, Stvořitel, se stal člověkem, malým dítětem, přijal na sebe všechno, co nás tíží a co nás zraňuje a bolí a místo toho nám přinesl bezpečí, lásku, štěstí. To co zažívali pastýři a mudrci v Betlémské jeskyni, kdy se zaradovali nevýslovnou radostí.  

Někdo by mohl říci, proč jsme na tom tedy po dvou tisíciletích skoro stejně, jako ti Římané a Židé za Augusta a Heroda? Copak se nic nezměnilo? Nejsme na tom stejně a mnohé se podstatně změnilo! My už víme, kdo přišel! A mohli jsme si vyzkoušet, jak působí, kolik má moci a kolik dobrého přinesl. Od apoštolů, přes sv. Františka až do dneška se událo nesmírné množství divů v lidských srdcích i ve společnosti. Bůh, který se stal člověkem, mnoho věcí proměnil, ale především otevřel cestu do nebe, které bylo před jeho příchodem uzavřeno a kde teprve se vše, po čem toužíme, dokonale naplňuje. Tento život rychle uplyne, jako krásné Vánoce, a důležité je to, co přijde poté a navždy, kdy se rozzáří věčné světlo a pomine všechen mráz.

Nestačí totiž, že se Ježíš narodil jednou v Betlémě. Musí se, jak často opakují zkušení křesťanští mystici, znovu narodit v každém lidském srdci. Musíme jej přijmout do svého nitra jako svého osobního přítele, Spasitele, svého Pána, jemuž svěříme celý svůj život a jímž se necháme vést za všech okolností. Pak teprve se v nás jeho dílo naplní a bude v nás moci uskutečnit všechno, po čem toužíme a čím nás chce obdarovat. Ať tedy i letos zažijeme něco z jeho moci a lásky, ať i letošní Vánoce posílí naši víru, kterou tolik potřebujeme.


Kázání na „půlnoční“ mši sv. 2020

Na vánočních svátcích oceňujeme především to, když jsou takové, jako bývaly každý rok. Stejné jídlo, vůně a hudba, stejní lidé u štědrovečerního stolu, stejné zvyky a ve stejnou dobu půlnoční. Stejná pohoda a radost. Tradice, stabilita, něco, co se nemění, co je skoro stejné jako v dětství. Tak si nějak v nitru představujeme správné Vánoce. Pevný bod, něco jistého, přes veškerou nejistotu panující po celý rok.  

O těch letošních však můžeme s jistotou říci jen to, že takové rozhodně nebudou. Jiná je atmosféra, jinak probíhá naše setkávání, jiné jsou výhledy do roku před námi. Ani ta tradiční „půlnoční“ letos nemůže být. Vše je nejisté, nelze si věci důkladně naplánovat. A tak by to někomu mohlo přijít líto. Jako by letošní Vánoce byly nějak horší než jindy, trochu přidušené, smutnější, temnější.

Když se ovšem podíváme na ty první Vánoce, které se odehrávaly před dvěma tisíciletími v Betlémě, zjistíme, že to byly vlastně také svátky zcela převrácených lidských plánů. Nic nebylo tak, jak si Josef s Marií naplánovali. Těšili se na krásnou svatbu a poklidný společný život, místo toho museli kvůli daňovému soupisu spěchat z Nazereta daleko do Betléma přeplněného naštvanými lidmi. Tam pak stát frontu před svévolnými úředníky.

Nenašli ani vhodné místo k ubytování a skončili v jeskyni užívané jako stáj. Scházely jim peníze. Byli sami ve chvíli, kdy Maria potřebovala pomoc s narození děťátka. Po narození Ježíška museli vzápětí utéci ciziny, do Egypta a dlouhá léta tam prožít jako vyhnanci. Všechno vypadalo dost beznadějně a temně.

Ale právě v této chvíli se projevilo, že i když se lidské plány sypou, Boží plány se naplňují a jsou mnohem lepší než ty naše. Vždyť Bůh to zorganizoval tak, že Marii a Josefovi pomohli z nouze Mudrci od Východu svými poklady, pastýři Svatou rodinu doprovodili po bezpečných stezkách, kde nečíhali Herodovi vojáci, andělé vše jistili shůry. První Vánoce nakonec dobře dopadly, i když zpočátku vypadaly jako ztracené. Maria s Josefem se i v jeskyni i při putování pouští radovali z narození dítěte a prožívali Boží blízkost i podporu andělů.

Ježíš Kristus se narodil do lidské nejistoty, přijal naši omezenost a křehkost. Přinesl však také vnitřní pokoj, vnitřní stabilitu, něco, co je mnohem důležitější než vnější zvyky a okolnosti, které se nám na Vánocích tolik líbí. Totiž jistotu, že Bůh člověka neopouští ani v nejtěžších podmínkách. Přišel pro nás, jako Betlémské dítě, aby s námi nejen nesl naše obtíže, a ukázal, že mu nejsme lhostejní, ale přišel především proto, aby nám pomohl jednou se z toho všeho pozemského zmatku a nejistoty vymanit a dosáhnout pravého štěstí v nebi.

To co se o Vánocích opravdu nemění, co je stejné už těch 2000 let a bude i letos i za staletí, to nejsou ty krásné zvyky, ale to, že Bohu na nás záleží, že se projevila Boží dobrota a Bůh je nám na blízku. Najdeme jej nejen v kostelích, ale především ve svém srdci, kde se také vždy znovu rodí, kam vstupuje vždy, když toužíme po dobru a prokazujeme lásku, když obdarováváme druhé a pohlížíme k nebi.

U vánočního stolu se postupně, přes všechnu naši snahu, osoby vyměňují. Stárneme a někteří z nás odcházejí, jiní přicházejí, mění se dárky, které si dáváme, ale to nejcennější zůstává: Jistota, že se mezi námi narodil Boží Syn a celý svět je v jeho laskavých rukou, řídí jej i přes všechny problémy správným směrem a nakonec jej dovede k trvalému pokojnému štěstí, obnoví na zemi ráj a dá nám tu nejkrásnější vánoční radost, jako jsme kdy zažili, radost, která nikdy neskončí. To je opravdová, jediná neměnná jistota Vánoc a já přeji Vám i sobě její prožití i o letošní vánoční noci.


KÁZÁNÍ NA 3. NEDĚLI ADVENTNÍ (B)

Je zajímavé, jak málo lidí si dnes spojuje náboženství s radostí. Považují víru za něco smrtelně vážného, co se neprosto neslučuje s nějakým veselím. Je to o kajícnosti, snášení utrpení, nepříjemné Boží vůle, o smrti a soudu, o věcech, kde končí každé žerty. Někdy tomu napomáháme i my duchovní. Vzpomínám si, jak jeden farník prohlásil s obdivem o místním faráři: „Třicet let tu byl a ani jednou se za tu dobu neusmál. To byl skvělý kněz.“

Ve srovnání s tím je Písmo svaté plné výzev k radosti a jásotu. V Bibli se, jak rád opakuji, stále někam putuje a stále se něco slaví. Dokonce i ve Starém zákoně, o němž má mnoho lidí dojem, jako by byl jen tvrdý a přísný, nalezneme krásné a radostné pasáže. Zatímco okolní pohanské národy se strachem sloužily děsivým modlám, Izraelité věděli, že je opatruje, vychovává a vede laskavý a všemohoucí Hospodin, na nějž se mohou spolehnout jako děti na dobrého tátu.

Příkladem takové starozákonní radosti je dnešní čtení z proroka Izajáše. Izajáš nejprve hovoří o události, na niž se všichni Židé těšili mnohem víc, než my na Vánoce. Šlo o tak zvané Milostivé léto, rok, který nastával vždy jednou za padesát let, kdy byly odpouštěny všechny dluhy, byli propuštěni na svobodu otroci, prodané pozemky se vracely zpět původním majitelům a půda se ten rok neobdělávala a žilo se z toho, co sama zplodila. V tomto roce se nevedly války, a Bůh se zavázal, že nedopustí, aby na Izraele kdokoliv zaútočil. 

Byl to rok, kdy se člověk nemusel namáhat v potu tváře. Kdy každý dostával novou šanci, kdy všichni zakoušeli Boží požehnání a vyzkoušeli si, že Hospodinova zaslíbení fungují a on sám se o svůj lid stará. Prorok vidí do budoucna a oznamuje, že přichází někdo, kdo vzácné Milostivé léto vyhlásí navždy, natrvalo. Kdo odstraní všechno utrpení a dřinu, každou nespravedlnost, kdo přinese pokoj mezi lidmi i zvířaty. A protože to slíbil všemohoucí Bůh, je to naprosto jisté, nemusíme o tom pochybovat, je to stoprocentní, jako by se to už splnilo.

Kromě vzácného Milostivého léta bylo pro Izraelity největším veselím účastnit se svatby. Tam se jásalo, hodovalo a popíjelo několik dní, odkládaly se starosti, užívalo se to nejlepší, co rodiče svatebčanů za dlouhá léta snahy nahromadili. Proto Izajáš přirovnává příchod Mesiáše ke svatbě, která už neskončí, z níž se hosté nebudou muset zase rozejít s bolavou hlavou zase do problémů všedních dní.

Když se máme na co těšit, když je před námi s jistotou něco skvělého, můžeme se radovat, jakkoliv aktuálně okolo nás zrovna moc radostných věcí nevidíme.

V druhém čtení nás k podobné realistické radosti vybízí i sv. Pavel v 1. listu Soluňanům: „Bratři, stále se radujte. Bez přestání se modlete. Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu.“ Bez modlitby si radost neudržíme, vniknou do nás pochybnosti, pokušení skepse, cynismu, lhostejnosti či zoufalství. Modlitba nás spojuje s Bohem, utužuje náš vzájemný vztah, v modlitbě do sebe čerpáme energii, důvěru, milost posvěcující, ujišťujeme se, že nám kryje záda někdo skvělý a nenechá nás podlehnout zlu. Modlitba je důležitým předpokladem skutečné pokojné radosti. Proto se máme v adventu více modlit, abychom si nastřádali radost pro Vánoce.

Určitě stojí za zmínku i to, co říká Pavel dále: „Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu“. Tedy ne jen tehdy, když se mi vede skvěle, když se splní všechno, co si přeji, oč si napíšu Ježíškovi, ale i tehdy když jsou věci jinak, než si plánuji, i tehdy, když se nedaří a přicházejí obtíže. Pavel s tím měl zkušenosti. Ne vše se mu dařilo. Trpěl obtížnými nemocemi. Namáhavě pracoval. Na mnoha místech jeho kázání odmítli. Zažil věznění, bičování i ztroskotání. Zažil rozbroje a pomluvy ve svých křesťanských obcích. Přesto dokázal chválit za každých okolností Boha, protože věděl, že jsou to jen dočasné zkoušky, z nichž ho Pán vysvobodí. Důležité je to, co nám chystá Hospodin, co bude trvalé, co bude navždy a co zcela překoná štěstím všechno namáhavé, co jsme museli snášet. Krásně to i pro naši dobu vystihl žalmista:  „I když fíkovník nevykvete a vinná réva nepřinese plody, i když zklame výnos olivy a pole nevydají pokrm, i když zmizí brav ze stájeskot nebude v chlévech, já přesto budu jásat v Hospodinu, budu plesat v Bohu, svém spasiteli!“

Podle sv. Pavla je ovšem základní podmínkou radosti, aby si člověk dával pozor na hříchy. Píše: „Všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte. Varujte se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností.“ Člověk musí být rozvážný a opatrný, nejednat svévolně, nečekat, že vše za mne vyřeší Pán Bůh, že mne vytáhne ze všech průšvihů, které si sám zavařím. Je třeba nezaplétat se se zlem, neboť bychom se připravovali o Boží ochranu a otevírali cestu do svého nitra hříchu, který vždy přináší neklid, chaos, strach a bolest. O vnitřní radost se můžeme sami připravit, když si v sobě budeme živit nenávist, výčitky vůči druhým, závidět či pěstovat nečistotu. Radostný člověk je vnitřně svobodný, má v sobě něco z toho dávného Milostivého léta.

Nakonec k nám, tak jako minulou neděli, promlouvá sv. Jan Křtitel. Vybízí obrácení, pokání, k přípravě našeho nitra pro příchod Spasitele. Naší úlohou tedy není jen trpné čekání, až se věci nějakým zázrakem zlepší, až dostaneme radost shůry, ale snaha udělat před příchodem Páně co nejvíc dobrého sami. Přinést radost tam, kde je to v našich silách, modlit se za potěšení těch, kterým pomoci nedokážeme. Dávat almužny, navštěvovat nemocné, povzbuzovat malomyslné, zkrátka dělat vše to, co my sami potřebujeme od druhých a od Boha. Pak budeme mít víc radosti, než nám přinese neustále pídění se za příjemnými požitky a vzrušením. Pokud člověk dělá něco důležitého a dobrého a je na to zcela soustředěn, pak si ani nevšimne, že má také nějaké trápení, pak mu to vlastní soužení přijde malicherné, nepatrné. I takový hokejista ve finále mistrovství světa skoro nevnímá, že je celý potlučený, jen když dal vítězný gól a zvedá nad hlavu pohár. Zrovna tak i světci dokázali být tolik soustředěni na Krista a nebe, že dokázali překonat strach, nejrůznější obtíže či dokonce mučení.

Pro nás ostatní, kteří nejsme tak skvělí, je to alespoň inspirace, k čemu směřovat, jak dobře přistupovat k životu. Chci-li radost, nesmím žít jen pro sebe, ale musím dělat dobro, pak radost přijde a bude trvalá a zasloužená, ne jen na chvilku vypůjčená.

A pokud nám bude opravdu špatně a úzko, připomeňme si slova Panny Marie, která řekla usouženému aztéckému indiánovi Juanu Degovi při zjevení v Guadaloupe: „Poslyš, milý synu: Už se dále neboj, nebuď zarmoucený a nic si nedělej z nemoci svého příbuzného ani z jakéhokoli soužení. Copak tu nejsem já, tvá Matka? Copak nejsi pod mou záštitou a ochranou? Copak nejsi v mé náruči a v mých rukou? Copak potřebuješ cokoli jiného? Nebuď zarmoucený ani rozrušený. Budu prokazovat svou lásku a přízeň, pomoc a ochranu, poněvadž já jsem opravdu vaše laskavá Matka; i tvoje a všech, kdo přebýváte v této zemi, i všech ostatních, kteří mě milují, kteří mě hledají, kteří mě zbožně a s důvěrou vzývají. Budu pozorně naslouchat jejich pláči a zármutkům, v jejich nouzi jim budu prokazovat dobrodiní a v každé tísni přinášet úlevu.“

Matko radosti, oroduj za nás. Amen.         


KÁZÁNÍ NA 2. NEDĚLI ADVENTNÍ (B)

Když vstoupím pozdě večer či brzy ráno na dvůr jindřichohradeckého proboštství, občas zaslechnu zvonění z docela vzdáleného železničního přejezdu. Během dne, kdy panuje ruch, zvonění slyšet nelze, ale noční klid umožní, abychom ten slabý zvuk mohli vnímat.

Napadlo mne, že podobně jsme na tom s vnímáním Božího hlasu. Hospodin k nám dnes nehovoří za hlasitého hromobití a zvuku polnice, jako kdysi k Mojžíšovi na Sinaji, ale v tichém vánku a šepotu, jak jej zaslechl Eliáš na Chorébu. Je okolo nás spousta shonu, chvatu a hluku, spousta vjemů, které se nám vnucují a přehlušují diskrétní Boží mluvení k nám a vytvářejí dojem, že Bůh mlčí. Jak říká sv. Ignác z Loyoly: „zatímco příliš mnoho věcí hledáme, ztrácíme věc nejlepší, totiž spojení s Bohem“. Bůh nemlčí, ale pouze nechce překřikovat hlasité vnucující se reklamy, přeslazené umělé koledy a spousty jalových slov.

Asi to není jen problém dneška, ale cosi podobného zažíval nejspíše i Kristův předchůdce sv. Jan Křtitel. Uprostřed ruchu Jeruzaléma mu nebylo dobře. V chrámě, kde se překřikovali penězoměnci s prodavači obětních holubů a dobytčat, nebylo snadné zažívat Boží blízkost, a tak se vydal do pouště. Teprve tam, v samotě a tichu najednou zřetelně poznával, co mu chce Bůh říci. Najednou zřetelně vnímal, že je blízko chvíle, na kterou čekali po mnoho bezútěšných staletí všichni Izraelité. Vnímal, že zakrátko již začne působit Mesiáš, Vykupitel a naplní se předpovědi proroků.

Jan Křtitel si to nenechal jen pro sebe, ale začal to veřejně ohlašovat. Vybízel k přípravě na příchod Krista. Stal se jakýmsi Božím zesilovačem, reproduktorem či tlampačem. Kdo zaslechne Boží hlas, kdo je vnímavý pro Boha, může nám ostatním, kteří jsme pro Boží slova trochu nahluchlí, velice pomoci.

Jan neslavil advent tím, že u Jordánského brodu uspořádal adventní párty, že by si otevřel stánek s adventním svařákem a restovanými kobylkami na medu, zpíval koledy a předčítal dojemné vánoční povídky. Jan hovořil drsně a zcela otevřeně o tom, co bylo příčinou příchodu Krista. Mluvil o naší hříšnosti, tvrdosti srdce, zlobě, nenávisti, lakotě, naší duchovní bídě, v níž se plácáme a z níž se sami dostat nemůžeme. Mluvil o touze každého člověka po dobru, štěstí a kráse, kterou však se člověk snaží naplnit na místech, kde je to marné, a ubližuje při tom druhým i sám sobě.

Jako by každému z nás říkal: „překontroluj si své tužby a myšlenky, podívej se sám na sebe, nahlédni do svého nitra, a co najdeš? Asi to nebude nic pěkného, nic co by tebe či Boha mohlo zrovna potěšit. Jan však posluchačům pouze nepřipomínal naši lidskou hříšnost, ale mluvil i o Boží touze nám pomoci, vyprostit nás z beznadějné situace, pozvednout nás, když jsme upadli a nedokážeme se zvednout. Oznamoval, že se blíží záchrana, a věci, vztahy i situace, s nimiž my pohnout nedokážeme, Bůh zcela promění.

Je zajímavé, že toto drsné kázání k Janovi přitahovalo zástupy posluchačů. Ačkoliv to byl docela náročný výlet, sestoupit z Jeruzaléma o mnoho set metrů níže, úzkými horskými stezkami mezi propastmi a skalami k Jordánskému brodu u Mrtvého moře, těm lidem to za to stálo. Nešli tam proto, aby si udělali adventní mejdan, ale aby poznali pravdu o sobě a především obdrželi Boží pomoc a něco se sebou dokázali udělat. Neposlouchali pouze slova sv. Jana Křtitele, že jsou „plemeno zmijí“ ale toužili tím zmijím plemenem nebýt a stát se Božími přáteli.

Proto čteme, že vyznávali své hříchy a dávali se v Jordánu křtít, aby se zbavili všeho špatného, co si v sobě nesli. Aby v nich Bůh změnil to, s čím si sami nedokázali poradit. Nakonec se mezi nimi nenápadně objevil i Kristus, postavil se do fronty mezi hříšníky a dal se pokorně od Jana pokřtít. Tím začalo Kristovo veřejné působení, od této doby chodil a prokazoval dobrodiní, uzdravoval těla i duše všech nešťastných a bezmocných. Lidé si z pouště od Jordánu domů odnášeli nejkrásnější vánoční dárek – skutečnou radost a pokoj v srdci, usmíření s Bohem i lidmi.

Janův odchod do pouště k Jordánu je jakýmsi vybídnutím i pro nás, pro naše prožívání adventu. Letos možná mnohem víc, než v minulých letech. Také se máme v duchu odebrat k Jordánu, do ticha a usebranosti, poznat lépe sami sebe i Boha. Snížit příjem nejrůznějších zbytečných informací, abychom zaslechli tu nejzávažnější informaci od Boha – radostnou zprávu, že mu na nás záleží a neopouští nás. Máme rozlišit, co je pro nás opravdu důležité, a co nám ve skutečnosti nedokáže přinést pravé uspokojení a naplnění. Máme si v sobě udělat pořádek. Ve svých touhách, myšlenkách, hodnotách a vztazích. Máme vzbudit lítost nad svými hříchy, ale vzbudit v sobě i radost z toho, že se nám nabízí možnost odpuštění.

Pán přišel kvůli nám, přišel s námi stavět cestu k Otci, cestu z pouště do ráje. Někdy to naše snažení o přiblížení se k Bohu a zlepšení života může působit dost marně a beznadějně. Jako by nás někdo postavil doprostřed divokých judských hor a řekl: „postav tady přímou dálnici, prokopej tunely, odstraň vrcholky, zasypej údolí“, a my měli jen tupý krompáč a prasklou lopatu a netušili ani kde začít a kam směřovat. Ale důležité je, že pokud my začneme, tak se k nám připojí Bůh, který to s námi zvládne, který cestu dokáže prorazit, protože on má dokonalé plány a tu nejlepší techniku.

Důležitá je také motivace. I do těch nejdivočejších a nejnepřístupnějších míst, kde se objeví zlato, ropa, nebo diamanty, dokážou lidé postavit dálnice. Kvůli pozemskému bohatství dokážeme projevit spoustu důvtipu, snahy a nelitujeme dřiny. Kvůli dosažení pravého nepomíjejícího bohatství už projevujeme snahy mnohem méně, ale právě takové bohatství stojí za to, protože o ně nemůžeme přijít a naplní všechny naše sny a přání, jako jediné nás dokáže učinit naprosto šťastnými. Tak se snažme s Boží pomocí i v letošním adventu postavit zase kousek té silnice, která nás dovede domů, do ráje.          


Kázání k 33. neděli v mezidobí A

Pán Ježíš to dělá občas teologům a kazatelům hodně těžké. Ti se třeba snaží lidem vysvětlit, že Bůh není žádný pedantický účetní, který sčítá naše dobré a zlé skutky jako kladné a záporné položky v uzávěrce, a Ježíš nám najednou v dnešním evangeliu ukáže právě takovéhoto Hospodina. Vyžaduje vyúčtování, neúspěšné dokonce nechává vyhodit do místa temnoty, pláče a skřípění zubů.

Písmo svaté je však třeba číst vždy v souvislostech, nevytrhovat jednotlivé obrazy z celku Ježíšova učení. Pak zjistíme, že dnešní vyprávění patří mezi čtyři Ježíšova podobenství, která nám nechtějí říci, jaké vlastnosti má Bůh, ale mají nám pomoci, abychom žili zodpovědně, náš život za něco stál a abychom byli připraveni na Pánův příchod, i když se zdá, že se někde zdržel, a nejspíš už nepřijde. Z různých úhlů pohledu se nám tu zdůrazňuje totéž: „mysli na budoucnost, nepromarni dnešek, využij dobře čas, který máš právě nyní. Tvůj čas jednou vyprší a tvůj život bude hodnocen.“ Bůh v těchto podobenstvích vystupuje nejen jako šéf svěřující svým podřízeným finance k investování, ale i jako ženich, zvoucí na svatbu družičky s rozsvícenými lampami, či král, který se převlékl za hladového žebráka, nemocného, či opuštěného vězně a odmění ty, kdo se k němu zachovali milosrdně. Obraťme se však nyní k našemu dnešnímu podobenství:

V současné době se nabízí množství odborníků, kteří nám nabízejí metody osobního rozvoje. Pod jejich vedením prý dokážeme mnohem lépe využít všechny své schopnosti, nadání a talenty a někam to dotáhnout. Dnešní evangelium může působit trochu podobně – jako určitá reklama ukazující jak skvělá budoucnost čeká na ty, kdo se odvážně snaží, jsou průbojní, makají na sobě, a jak bídně skončí ten, kdo je pasivní a nechce riskovat, nic neinvestuje a nevykoná.

Tím počátečním kapitálem, těmi talenty či hřivnami můžeme rozumět svůj křest, Boží milost, kterou jsme zpočátku obdrželi a máme ji svým jednáním zúročit. Patří sem jistě i všechny dary přirozené, nadání, talent, dobré rodinné zázemí a podobně. Někdo to úplně prošustruje a někdo naopak dokáže maximálně využít i to málo, co dostal. Světec je velký investor mnoha hřiven a někdo naopak hospodaří s jedinou malou hřivničkou a je rád. A někdo může tu hřivnu ne pouze zakopat, ale úplně promrhat.

Hned nás napadne něco v tom smyslu, že se tedy máme horlivěji snažit a nebát se odvážně pustit do dobrovolnické služby, vstoupit do kláštera či semináře, pustit se do spousty aktivit ve farnostech, víc se modlit a studovat, cvičit, učit se jazyky, zkrátka rozjet to naplno. Je to určitě správné a není nic smutnějšího než ospalý, lhostejný křesťan, který jede na půl plynu a vždycky Pánu Bohu i sobě vysvětlí, proč nic nejde. Přesto však může takto chápané Ježíšovo podobenství vést i ke zklamání, a pocitu smutku. Ono totiž nikde není napsáno, že se nám všechny ty aktivity nutně povedou a že ve všem, do čeho se s takovým nadšením pustíme, také uspějeme.

Nejsme totiž vždycky schopni přesně posoudit, kolik těch hřiven nám bylo svěřeno. Nač máme a co už je mimo naše možnosti. Ledaskdy se poměřujeme s někým, kdo má úplně jiné možnosti a mrzí nás, že nejsme jako on. Možná bychom potřebovali naše podobenství doplnit ještě o jednoho služebníka, kterému bylo také hodně svěřeno, snažil se to rozmnožit, ale zkrachoval a o vše přišel. Jak se k němu Pán zachová?

Všimněme si, že Pán žádal od každého ze  svých služebníků něco jiného. Ten, kterému bylo svěřeno pět hřiven, se mohl pustit do úplně jiného podnikání, než ten, kdo měl pouhou jednu. Hospodář od něj očekával jiný postup než od prvních dvou, kteří měli mnohem víc. Pánovi nejspíš příliš nevadilo, že nic nevydělal, ale že vůbec nic nezkusil a především ty jeho podivné řeči, jimiž vše obohatil. Místo aby přiznal, že to nezvládl, že měl strach se do něčeho pustit, tak začne vyčítat Hospodáři, jaký je tvrďák a hamoun. Hází vinu na svého zaměstnavatele, aniž by uvážil, že ho nikdo nenutil, aby u něj pracoval a že není placen za morální úvahy, ale za správu majetku. Málem by očekával pochvalu za to, že i s penězi neutekl a vůbec něco vrací.

Je to postup stejně starý jako celé lidstvo. Čteme, že už Adam obviňoval Hospodina, že za prvotní hřích může vlastně on sám, když mu dal tak nedokonalou Evu. Pán Ježíš tudíž v jiném podobenství velice moudře radí, abychom si vzali příklad ze stavitele věže, který nejdříve uváží, na jakou stavbu má prostředky a teprve po dobrém zvážení se pustí do díla. Stejně nám dává za příklad i krále, který před bitvou zváží, zda se se svým vojskem může postavit mocnějšímu protivníkovi a jinak raději včas uzavře mír. Není prozíravé pustit se do něčeho a v půlce zjistit, že na to nemám, že to nezvládnu a pak z toho ještě obviňovat Pána Boha, že on mne do toho natlačil a pak opustil.

Na straně druhé je ještě horší preventivně raději nic nedělat, abych snad něco nepokazil, být stále v nejistotě, zda na to mám či nikoliv, zda mne k tomu Pán volá nebo ne a tak prováhat celý život. Být tím neplodným fíkovníkem, na němž Ježíš nenašel žádné plody a jen zbytečně šustil listím.

To, co se jeví z lidského, světského pohledu jako neúspěch, nemusí být ještě neúspěchem před Bohem a on si mnohdy víc cení toho, že jsem měl odvahu, pustil se do něčeho dobrého a snažil se, a tomu, že jsem neuspěl, nepřikládá až takovou váhu jako já sám. Pán Ježíš neuspěl mezi svými krajany v Jeruzalémě a skončil na kříži. Sv. Pavel neuspěl se svým nejkrásnějším kázáním v Athénách. I my jsme možná měli mnoho skvělých záměrů a příliš se nám nevydařily. Nebylo to však před Bohem zbytečné a marné. On dokáže zúročit i to, co se na první pohled zdá jako naprosto zkrachovalé a ztracené, jak ukázal při vzkříšení Krista a jak ukazuje v celých dějinách církve a jak jsme si toho možná všimli i ve vlastním životě. Vždyť o Hospodinu je krásně řečeno v chvalozpěvu Panny Marie, že ponížené povyšuje a povýšené ponižuje.

Papež František řekl známou větu, že raději má církev zraněnou a ušpiněnou, protože se snažila o něco dobrého, než církev zdánlivě dokonalou, která však je tu jen sama pro sebe. I nám se může ledasco vymknout, nezdařit, i v osobním životě, ale nikdy se to nevymkne Bohu, který umí lidské prohry měnit ve svá i naše velká vítězství. On od nás není daleko, i když ho třeba teď zrovna nevnímáme, není jen Pánem, který jednou přijde účtovat, ale Přítelem, který nám pomáhá už nyní, a chce, abychom obstáli. Na nás je rozhodnutí, zda s ním chceme doopravdy spolupracovat, zda si od něho necháme poradit a odevzdáme se jeho vedení, nebo zda se proti němu uzavřeme a budeme mu jen vyčítat, že všechno není podle našich představ. Nikdy nebudeme mít ideální podmínky, ale zásluha spočívá v tom, že začnu s tím, co mám, na tom místě kde právě jsem a zbytek nechám na jeho vůli. Ať je nám v tom vzorem Pánova Matka Maria. Ta nedělala ve svém životě žádné neobyčejné věci, ale dělala věci obyčejné neobyčejně dobře.


Kázání na 27. neděli v mez. (A)

Dnešní vyprávění o zlých vinařích patří spolu s příběhem boháče a žebráka Lazara a obrazem posledního soudu mezi nejdrsnější Ježíšova podobenství. Žádné zatoulané ovečky nesené na ramenou Dobrého pastýře, žádný milosrdný Otec, objímající marnotratného syna, ale tvrdý rozsudek – majitel vinice zlosyny krutě zahubí a vinici dá jiným.

Ježíš totiž toto podobenství neříkal celníkům a nevěstkám a dalším lidem, kteří hřešili ze slabosti, hlouposti nebo lehkomyslnosti a jejich hříchy je trápily, ale těsně před svým zajetím a umučením židovským předákům. Sebevědomým, vysoce postaveným kněžím a znalcům Písma, lidem, kteří se vědomě rozhodli pro nemilosrdné zlo, v hrozné pýše si přisvojili Boží místo, zatvrdili se v srdci proti Bohu a šli tak daleko, že nakonec zabili jeho Syna. To nemohlo dopadnout dobře a také to skončilo dobytím Jeruzaléma Římany, zničením chrámu a zánikem veškeré moci těchto předáků. Ježíš v podobenství neohlašoval nezměnitelnou budoucnost, ale varoval a přál si, aby se jeho protivníci obrátili a nemuselo to dopadnout tak tragicky. Ale oni si nedali říci, zůstali zatvrzelí.

Podobenství v evangeliu však nejsou určena jen pro tehdejší dobu a tehdejší Ježíšovy posluchače, ale pro lidi všech dob a na všech místech. Tudíž se to v každém případě týká i nás osobně. My jsme ti jiní vinaři, kteří přišli od Východu i od Západu. Ti, jimž byla vinice, odňatá zlým vinařům, nově svěřena, aby o ni pečovali lépe, aby respektovali Pána vinice a odváděli mu jeho podíl z úrody. Můžeme se však ptát, co je tou vinicí, kterou jsme obdrželi do správy?

Sv. František z Assisi, jehož svátek připadá právě na tuto neděli, by nám nejspíše odpověděl, že vinicí je celý tento svět, v němž žijeme. Majitel vinice, Hospodin, jej nádherně vybudoval, jako ten majitel z Ježíšova vyprávění. Vinici vysázel, ohradil, vykopal lis, opatřil bezpečnou věží… Nic z toho nemuseli dělat ti vinaři, nemuseli se lopotit a namáhat s tak náročnou přípravou, ti už přišli k hotovému, už mohli jen sklízet a radovat se z úrody. Na východě patřili vinaři vždy mezi jakousi šlechtu mezi zemědělci. Nebyli považováni za pouhé rolníky, ale za zahradníky, specialisty. Nestačilo zasít a čekat na úrodu, ale o révu se muselo pečovat pozorně a každodenně.

Také nás Hospodin uvedl do světa, který byl krásně harmonicky vytvořen, abychom se z něj radovali, udržovali a pečovali o něj a dělali jej ještě krásnějším. Dal nám velkou důstojnost být jeho partnery, spolupracovníky. Vinou lidského sobectví, chamtivosti a zloby se však ve světě dějí hrozné věci, příroda se drancuje a ničí, otravuje se voda, vzduch i půda, zaniká rozmanitost a krása lesů, potoků i hor. Jakou odměnu mohou vinaři čekat za vinici, kterou vykáceli a spálili a udělali z ní toxickou skládku? To také nemůže dopadnout dobře. Máme si uvědomit, že svět nám nepatří, ale je nám jen svěřen, není to kořist, ale úkol.

Sv. papež Jan Pavel II., od jehož narození letos uplynulo sto let, by možná dodal, že vinicí jsou i naše vztahy, naše rodiny. Když jsme přišli na svět, jako bychom vstoupili na vinici, kterou pro nás připravili naši rodiče a předkové. Předali nám svůj životní vzor, řeč, kulturu, víru, vzdělanost, zvyklosti, ale i domov a vztahy k příbuzným, sociální síť různých užitečných kontaktů, všechno to dobré, co naši předkové dokázali za desítky generací vybudovat a nashromáždit. My o to máme pečovat, rozvíjet a vážit si toho a sami něco dobrého připravovat těm, kdo přijdou po nás. Nejsme tu sami pro sebe a pro druhé – pro ty kdo nyní aktuálně potřebují naší pomoc, ale i pro ty, kdo tu ještě nejsou, kdo se teprve narodí. Neměli bychom předávat pouze dluhy a rozvrácené vztahy plné trpkosti a nenávisti, ale být dobrým vzorem pro mladší generace a jejich moudrým zázemím.

Svatý Václav, na nějž jsme v tomto týdnu s vděčností vzpomínali, by doplnil, že vinicí je i naše země, náš stát. Ten také není naším dílem, ale révou, kterou zasadili naši předkové, knížata, králové, prezidenti, ale i obyčejní poddaní a občané, chránili ji a občas zalévali i svou vlastní krví. Zde má být úrodou spravedlnost, řád a pokoj, zodpovědnost těch, kdo stojí v čele a vedou i těch, kdo jim důvěřují a spoléhají na jejich prozřetelnost. Společnost, v níž se občané navzájem nenávidí, nevěří si ani dobrý den a nespolupracují, nemůže skončit dobře a chystá si velké problémy.

Emeritní papež Benedikt by nezapomněl uzavřít naše uvažování slovy, že tou nejmilovanější vinicí našeho Pána je jeho církev. Samotným Božím Synem namáhavě zasazená na Golgotě, kde z nástroje smrti, suchého dřeva kříže, vyrašily zelené ratolesti života. O tuto vinici pečovali apoštolové, mučedníci, učitelé církve i nám neznámí křesťané, kteří předávali víru dál. Víru, že i když jsou vinaři někdy sobečtí a věrolomní, že i když jednají sebepošetileji a Pána zapírají, přeci Bůh své přátele nezapře a vinici neopustí.

I to největší zlo, smrt svého Syna z rukou hříšníků, dokázal využít Otec k největšímu dobru – k vykoupení a vítězství nad smrtí. Bůh nepřichází hubit hříšníky, ale zachránit je. Nepřichází uschlé ratolesti spálit, ale znovu oživit a zachránit to, co se nám zdá ztracené.

Teprve když si přečteme dnešní evangelium ve světle Ježíšova zmrtvýchvstání, ve světle toho, co následovalo po zradě vinařů, přestane být temné a pochmurné. Můžeme v něm najít i naději a jistotu, že Bůh svět a lidi neodepisuje, vždy znovu zachraňuje.

Každý z nás má svěřený svůj podíl na vinici, někdo jen pár hlav révy, jiný desítky hektarů. Máme různé možnosti, různé úkoly, ale nikdo nepracujeme sám. Všichni můžeme udělat mnoho dobrého, všichni máme velkou důstojnost jako Boží spolupracovníci a velkou zodpovědnost za svět, vlast i svou rodinu. Zanedbání může mít vážné následky, ale poctivá spolupráce přinese určitě skvělé výsledky, Boží úrodu. Amen.                  


Promluva k slavnosti sv. Václava

Českého knížete Václava máme, díky krásnému pražskému Myslbekovu pomníku, ve svých představách zafixovaného jako bojovníka. Na koni, ve zbroji, s mečem a kopím chrání po celá staletí svůj národ před viditelnými i neviditelnými nepřáteli. Dávní kronikáři nám jej skutečně zachytili jako statečného válečníka a moudrého politika, který se nebál vytáhnout do boje, ale uměl i vyjednat výhodný mír. U většiny tehdejších panovníků se kronikáři spokojili právě jen s líčením jejich slavných vítězství a porážek, případně spojeneckých smluv, které uzavírali a vzápětí porušovali. Vládcové v té době nebývali obvykle nějací duševní giganti, intelektuálové, ale spíš specialisté na rozdávání pádných ran a vzbuzování hrůzy mezi nepřáteli i vlastními poddanými.

Knížete Václava nám však kronikáři poněkud překvapeně líčí i jako civilistu. Muže, který se svými družiníky nejen bohatýrsky bojoval a hodoval, rozšiřoval území státu a upevňoval moc svého rodu, ale někoho, kdo podnikal i něco pro současníky nepochopitelného a dokonce pohoršlivého. Něco, co by v té době žádného vládce, velmože ani bojovníka nenapadlo. Tento kníže si četl.

Uměl něco pro většinu současníků tak tajemného, co dovedlo jen pár zahraničních expertů – mnichů - dovedl číst a psát. A to snad dokonce latinsky, řecky i staroslověnsky. Nosil s sebou maličký opis evangelia a žaltáře a snažil se podle toho, co tam četl, také žít. Nebral Boha jen jako spojence na válečných taženích, kterého je třeba si zavázat stavbou nějakého toho kostela a případně v nouzi i návštěvou pro bojovníka nesrozumitelných a nudných bohoslužeb, ale s Kristem se doopravdy spřátelil.

Měl k němu osobní vztah a snažil se žít tak, jak si o tom v evangeliu četl, jak to slyšel od své babičky Ludmily a jak mu o tom vyprávěli řeholníci, s nimiž rád a na úrovni diskutoval. Liturgie pro něj nebyla povinností, kterou si musíme splnit, aby nepřišlo sucho či mor, ale radostí, něčím vzácným a krásným. Nejenže jí rozuměl, ale toužil se na ní osobně podílet. Neseděl pouze na trůně a nedal pouze před sebou sloužit mši, ale osobně ministroval a dokonce sám pracoval na vinici, lisoval hrozny a vyráběl mešní víno. Zrovna tak osobně kosil pšenici, mlel zrno na mouku a pekl hostie, aby měl co největší podíl na slavení eucharistie.

Z četby Písma svatého a z účasti na eucharistii pak vyplývala i jeho všímavost pro krutou nouzi a bídu, které v té drsné době bylo všude plno. Evangelium jej vedlo k soucitu, a účast na eucharistii mu dávala sílu, aby si udělal čas na ty nejubožejší lidi v podhradí, na ty, kterými silní a dobře živení ozbrojenci naprosto pohrdali, které považovali jen za lidský materiál, a které příležitostně okrádali a vysávali.

Václav podle historických pramenů vykupoval otroky, kteří byli přes Prahu transportováni do arabských zemí, vysvobozoval z vězení dlužníky, které tam přivedly jejich dluhy, a dokonce osobně navštěvoval chudé rodiny, sirotky, vdovy, nemocné a zmrzačené. Přinášel jim jídlo, topivo, ale i spravedlnost, jíž se tehdy, stejně jako dnes, bylo těžko domoci.

Mně se na tom líbí, že Václav pouze nepověřoval druhé, aby to udělali za něj, i když i to by bylo úctyhodné, ale účastnil se na tom osobně. Jak to zaznělo v jednom staroboleslavském kázání: „Václav zezadu nevelí druhým „vpřed“, ale zpředu volá na druhé „za mnou!“

Pro většinu lidí ve Václavově okolí to však bylo nepochopitelné a pohoršlivé. Věnovala-li se četbě, zbožnosti a charitě Václavova babička Ludmila – budiž. To byl pro současníky ženský vrtoch, zábava staré dámy na penzi, ale v případě Václavově to vnímali asi tak, jako kdyby se extraligový hokejista či voják speciálních sil po večerech věnoval vyšívání a háčkování, místo ježdění na silné motorce za děvčaty. Asi by se na něj v kabině či v kasárnách dívali hodně nechápavě a posměšně.

Václav však dokázal byt statečný nejen na válečném poli, ale i v osobním životě a na úsměšky družiníků nedal. Uměl si dobré věci sám před sebou i před druhými obhájit a naopak pro ně získávat i své přátele. Tak jako získal svého družiníka Podivena, který mu pak v tom všem pomáhal a mnohé další, jejichž jména neznáme, ale kteří Václavovu krásnou, silnou a soucitnou víru předávali dál, kteří se inspirovali jím a ne jeho násilnickým bratrem Boleslavem. Nakonec i samotného Boleslava dokázal obrátit a zcela změnit Václavův příklad soucitného života a statečné smrti, kdy Václav raději zemřel, než by zabil svého bratra, chystajícího se jej zabít.

V jakýchsi vlnách se přes všechny dějinné zvraty a proměny toto inteligentní a laskavé křesťanství vždy znovu a znovu vracelo a můžeme si být jisti, že tomu tak bude po celu dobu, co bude náš národ trvat. Vždy zde bude láska k Písmu svatému, ke vzdělání a umění, úcta ke krásné liturgii a z toho všeho vyplývající láska k trpícím bližním, účinná charita. Nemusíme se bát, že by to někdy zaniklo a zmizelo, že bychom se zase všichni změnili v barbary.

Vždyť Václav je náš trvalý, věčný kníže, bdící z nebe nad naší zemí, a všem ostatním vládcům je veškerá moc jen na chviličku propůjčena. Zatímco sochy válečníků a politiků se na náměstích staví a zase bourají, zbudoval si Václav svým jednáním v srdcích obyčejných lidí nádherný pomník, krásnější než ten Myslbekův a trvalejší než mramor a bronz.

Legenda říká, že když chodil Václav uprostřed zimy za těmi nejnešťastnějšími, jeho stopy ve sněhu hřály a Podivenovi, který do těch stop vstupoval, nemrzly nohy. Je to myslím výzva i pro nás, abychom šli ve Václavových stopách i my, protože pak nám bude v naší zemi dobře, bude pokojná a požehnaná a nebudeme mrznout sobectvím, bezohledností a lhostejností.               


KÁZÁNÍ K 26. NEDĚLI V MEZIDOBÍ A

Představte si, že máte za sebou perný den, naplněný únavnou prací a teď konečně je před vámi volný večer. Plánujete, jak si ho hezky užít. Dám si třeba něco dobrého, zaliji to sklenkou vína, pustím si oblíbenou hudbu a budu si číst zajímavou knížku. Najednou se však ozve mobil či zadrnčí zvonek a někdo od vás cosi neodkladného a nepříliš příjemného potřebuje.

V takové chvíli možná lépe pochopíme toho prvního syna z dnešního podobenství, když za ním přišel otec a požadoval od něj, aby šel na vinici. Měl už možná s přáteli naplánované opékání tučného býčka, možná se chtěl projet na novém velbloudu či navštívit svou snoubenku nebo se jít pomodlit do synagogy. A najednou ho táta posílá na dvanáctihodinovou šichtu do vinohradu, kde má nejenom kopat a vozit hlínu, ale ještě dávat pozor na najaté nádeníky, zda se nepoflakují a pak řešit hádky o mzdu při jejich večerní výplatě. Zkrátka vůbec nic atraktivního.

My v takovém případě obvykle hledáme nějakou spravedlivou výmluvu, proč ale opravdu nemůžeme, případně zkoušíme najít způsob, jak to odložit či přehrát na někoho jiného. Někdy ještě dodáme, že bychom skutečně velmi rádi pomohli, ale ke vší smůle to zrovna nejde a přesvědčujeme druhého i sami sebe jak nás to mrzí. Syn v dnešním podobenství byl upřímnější. Rovnou řekl tátovi, že se mu nechce a nikam nepůjde. My neradi říkáme „ne“ a různě to zkoušíme zamaskovat.

Ten první syn si ovšem po nějaké době řekl: „kdo to nakonec udělá, když ne já? To v tom mám starého tátu nechat? Vždyť už to nezvládne. Tolikrát pomohl on mně a já se teď na něj vykašlu? To bych byl šmejd. Brácha má jen spoustu řečí a na práci není a nikdo další tam za mne nepůjde. Ta vinice bude stejně jednou moje, tak za ni mám zodpovědnost. Tak holt tam musím já, i když se mi vůbec nechce a měl jsem na dnešek úplně jiné plány. Byl na tom podobně jako Šimon z Kyrény, který reptal, ale nakonec vzal Kristův kříž a pomohl mu na jeho bolestné cestě.     

Když se člověk přemůže a jde, jako to nakonec udělal ten trochu obhroublý syn, obvykle mu Bůh požehná a i nepříjemná práce se vydaří, přinese uspokojení a člověk má radost, že něco dobrého vykonal. Má v duši pokoj a obvykle si pak najde i čas k pohodovému odpočinku, který je pak mnohem příjemnější.

Když si však člověk svůj čas a své plány na jeho využití vyvzdoruje, když neudělá dobro, které mohl vykonat, obvykle z toho moc radosti nezíská. Vyvzdorovaný čas mu uteče mezi prsty, to nač se těšil, není zdaleka tak příjemné jak očekával, je v něm neklid a výčitky svědomí. Nějak se mu ty očekáváné chvíle rozpliznou, za chvíli jsou pryč a zůstává jen trpkost. Zažije, co to znamená marnost nad marnost a vše je marné.

Druhý bratr přesně věděl, co se od něj očekává. Zareagoval zcela vzorově. Jako na vojně. „Rozkaz, pane“. V řeckém originálu je dokonce: „už jdu“. Ovšem podobně, jako tomu často bývalo na vojně, se pak někam zašil, a jít na vinici jej ani nenapadlo. Dělal si své věci a táta, který na něj spoléhal, mu byl naprosto lhostejný.

I my v kostele, ve zpovědnici či při modlitbě občas říkáme Ano, Pane, zejména když od Pána Boha něco potřebujeme, a pak vyjdeme ven a všechno je jinak. Rádi nebeskému Otci přenecháme i to, co bychom měli udělat my sami, i to, k čemu nás volá a vybízí, co je naším úkolem. Pak se divíme, že nejsme šťastní a spokojení.

Lidský život obvykle nenaplní, když si děláme jen to, co nás baví, co je na první pohled lákavé a přitažlivé. Život bez plnění povinností a dodržování mravních zásad, bez řádu a bez účinné lásky, se podobá řece, která není omezena korytem, břehy – rozlije se bez užitku do krajiny, vytvoří jen neužitečnou bažinu, zahnívá, neteče žádným směrem. Jsou-li však vody ohraničeny břehy, třeba i úzkými soutěskami, dostávají sílu. Jsou čisté, mají jasný směr a dokáží pohánět i mohutné turbíny a rozsvítit celá města. To skutečně hodnotné stojí obvykle dost sebeomezení, přemáhání, ale má to smysl a přinese to užitek nejen druhým, ale i nám samotným. Posílí nás to.  Nemusí se jednat o nějaké heroické činy. Vždyť čteme, že kdo podá pohár vody žíznivému, nepřijde o svou odměnu.

Všechno co děláme poctivě, s láskou, i když nás to občas stojí sebezapření, stává se něčím cenným, trvalým, nepomíjejícím, něčím co nás nakonec doprovodí do nebeského království. Bůh to zpevní, promění, takže to nepodlehne marnosti a zániku. Jak si to dal napsat na svůj hrob pan kardinál Špidlík: „Všechno, co žijeme s láskou, přechází s Kristem do vzkříšení“.

Měli bychom se snažit být užitečnými syny, kteří otráveně nereptají, co si to na ně Bůh zase vymyslel, a pak s nechutí plní jeho zadání. Ještě méně bychom se měli podobat tomu pokrytci, který zbožně opakuje „ano, Pane“ a úkolu se ani nedotkne. Měli bychom si vzít příklad třeba ze svaté Veroniky, kterou k pomoci Ježíšovi nemusel nikdo nutit, která sama přiběhla, nic zbytečného neříkala, ale jednala. Kristu utřela zakrvácenou tvář.

Měli bychom prosit o všímavost a odvahu, vytrvalost a důvěru, že vše, k čemu nás Otec volá, má velký význam pro naše časné i věčné štěstí. Otec nám neporoučí jen kopat a sázet na vinici, lopotit se a dohadovat s nádeníky, ale zve nás také sklízet a lisovat zralé šťavnaté hrozny, svážet do sklepů, kde vše dozraje, abychom si jednou mohli spolu s ním užívat skvělé, Boží víno, vypěstované naším užitečným životem.  


Kázání na 25. neděli v mezidobí A

Při poslechu dnešního podobenství o dělnících na vinici se obvykle soustředíme na řešení otázky, zda byl Hospodář spravedlivý či nespravedlivý, když dal těm, kteří odpracovali dvanáct hodin stejnou mzdu jako těm, kteří tam strávili pouhou hodinu. Většinou se nám zdá, že ti pracující kratší dobu byli nějak zvýhodněni. Máme dojem, že zatímco ti zaměstnaní se dvanáct hodin dřeli ve výhni palestinského slunce, ti druzí si příjemně užívali a lenošili a pak jen shrábli bez námahy peníze.

Ve skutečnosti však tito muži prožili dost nepříjemný den. Celý ho prostáli na náměstí, které tehdy sloužilo jak zprostředkovatelna práce. Zatímco ti první dostali na vinici dostatek jídla a pití a především měli jistotu, že večer dostanou mzdu a budou moci přinést domů obživu, ti druzí na tržišti v horku, o hladu a žízni nervózně vyhlíželi, zda se najde někdo, kdo jim poskytne možnost výdělku. Jak plynuly hodiny, zmenšovala se naděje, že by si je někdo najal a čím dál víc hrozilo, že nejen oni sami, ale i jejich rodiny budou večer bez jídla. Cítili se trapně, zahanbení, zbyteční, neschopní. Přesto tam vytrvali až do večera, nevzdali to, nešli žebrat či krást, ale neustále doufali, že přeci jen dostanou šanci. To bylo obdivuhodné.

Možná právě tato jejich vytrvalost Hospodáře dojala, že si je najal, i když už toho příliš odpracovat nemohli. Je zajímavé, že zatímco těm prvním slíbil přesnou částku – jeden denár, solidní plat, tak těm druhým neslíbil vůbec nic, a oni přesto šli. Kdyby jim chtěl dát spravedlivou mzdu za jednu dvanáctinu směny, tak by jim to, jakožto živitelům rodin, nebylo k ničemu, téměř nic by si za to nekoupili a on věděl, že na tom výdělku závisí i to, zda jejich děti a manželky a třeba i prarodiče půjdou spát najedení či bez večeře a bez naděje na snídani.

Hospodář jim moudře nechtěl dát almužnu, aby je ještě více nezahanbil, ale štědře odměnil nejen jejich práci, ale především jejich vytrvalost s níž celý den čekali. Můžeme říci, že jim dal jakési sociální příplatky. Určitě také ocenil, že tu poslední hodinu na vinici pouze nějak nepřežili, ale naplno ze všech sil makali, aby alespoň nyní ukázali, že jako dělníci za něco stojí.

Ti šťastnější, kteří měli práci po celý den a mohli se právem cítit jako dobří živitelé svých rodin, jimi nejspíš pohrdali. Cítili se sebevědomě a nenapadlo je, že se příště třeba jim samotným může přihodit stejná nepříjemnost. Jak by pak byli vděční za tak štědrého hospodáře. Místo aby byli rádi za slušnou mzdu, z které by jinak měli radost, odcházeli s reptáním a naštvaní a doma ještě dlouho otravovali rodinu nadáváním na zaměstnavatele. Závist je připravila o všechno potěšení. První poučení z dnešního evangelia je tedy zřejmé: Nedoporučuje odměňovat lenochy, ale vybízí k vytrvalosti, soucitu, velkorysé štědrosti a varuje před závistí.

Pán Ježíš však do dnešního evangelia vložil mnohem více myšlenek. Snadno poznáme, že Hospodář je Bůh a těmi dělníky na vinici jsme my lidé. Někdo z nás věří od dětství, jiný uvěřil třeba až v dospívání a další snad až před penzí. Občas je někdo pokřtěn třeba až na smrtelné posteli. A my také býváme pokoušeni trochu reptat na ty, kdo začali žít křesťansky později než my a dívat se na ně spatra. Někdy jako bychom jim také poněkud záviděli, že oni si užívali jakousi svobodu, mohli si vesele hřešit, zatímco my se namáhali se zbožným životem.

Podobáme se staršímu bratrovi z podobenství o marnotratném synu, který záviděl svému mladšímu sourozenci radovánky ve světě, zatímco on musel pracovat u svého otce. Jako by doma u Otce byla jen samá dřina a žádná radost, jako by u Otce bylo smutno a přísno a teprve venku v cizině byl skutečný život. Jenže víme, jak tam tomu mladšímu bratrovi doopravdy bylo.

Ta trocha radovánek brzy utekla a on skončil hladový u vepřů, ztratil svou důstojnost a sebeúctu a vše by dal za to, aby se mohl vrátit domů. Křesťanský život není dvanáctihodinová šichta, která člověka vyčerpá, ale čtyřiadvacetihodinová jistota, že mne má Otec rád, že na něj mohu spoléhat, že mi pomůže v každém problému, že můj život má smysl a hodnotu a skvělý cíl.

Být venku mimo Otcův dům, nebýt na jeho vinici, znamená nakonec jen velkou prázdnotu a marnost. Večer se přibližuje a člověk nemá nač se těšit. Není to nic, co bychom mohli těm venku závidět a je skvělé, když se člověk alespoň na poslední chvíli vrátí domů, udělá co je ještě v jeho silách dobrého a dá svůj život do pořádku. Máme mu fandit, děkovat, že to dal, že přijal Hospodářovo pozvání a ne reptat či dokonce jím pohrdat.

Kdo se umí radovat z toho, co má, co obdržel, ten nezávidí, ale naopak je vděčný a touží, aby si to užívali i ostatní. Bůh, když dává, tak dává vždy štědře, neumí skrblit a tak i dělníkům poslední hodiny dá celé nebe, stejně jako těm, kdo mu věrně sloužili celý život. Jedny odměňuje za věrnost, jiné za vytrvalé hledání pravdy a poslední třeba za odvahu se konečně správně rozhodnout. A nikdo tam druhému nezávidí, neboť všichni mají dost štěstí, po celou věčnost nedokáží vyčerpat moře radosti, které jim Hospodář uchystal. Není tomu tak, že by nám měl být Pán Bůh vděčný, že jsme poslechli jeho slovo a pracovali pro jeho království. Naopak my máme být vděční jemu, že nás určil za své spolupracovníky a umožnil nám za tak málo zásluh získat tak skvělou odměnu. Bůh vždycky předčí naše očekávání, nikdy se nedá zahanbit, nikdy nás nezklame.


Kázání na 24. neděli v mezidobí A

Nejspíše mi dáte za pravdu, že odpouštění je jednou z nejobtížnějších věcí, které od nás Pán Ježíš požaduje. Současně je i záležitostí nesmírně důležitou, bez níž by naše křesťanství ztratilo to, co jej dělá opravdu krásným a lákavým. Vždyť v jiných náboženstvích velkorysé odpuštění téměř nenacházíme. Za proviněním tam obvykle následuje přísný trest, nikoliv objetí milosrdného Otce. Přestože rádi o milosrdenství mluvíme a posloucháme, není pro nás jednoduché je sami uplatňovat vůči druhým.

Ježíš nám tudíž připomíná, abychom si nejprve uvědomili, jak mnoho bylo odpuštěno nám samotným, abychom pak snáze odpouštěli i my lidem ve svém okolí. Ježíš nás vybízí, abychom zásadně změnili své stanovisko, z nějž se na druhé díváme. Když hledíme na chyby druhých, obvykle se totiž stavíme do role soudce nebo nezávislého pozorovatele. Asi jako když stojím na chodníku a vidím někoho, kdo neopatrně vyjel z vedlejší ulice na hlavní, aniž by se rozhlédl. Zaskřípají brzdy, dojde k bouračce, ale nikomu se nic nestane. Můj úsudek je hned hotový: Je to magor, kdo ví, jestli nepil, sebrat mu řidičský průkaz, nepustit ho na silnici apod. Vidím provinění a znám zákony a tudíž čin musím odsoudit.

Ale představme si sami sebe v odlišné pozici. Ten, kdo špatně vyjel a ohrozil druhé, jsem byl já sám. Policie mi chce odejmout řidičský průkaz a začít mne vyšetřovat. V takovém případě hledám důvody pro omluvu. Budu říkat, že jsem byl zamyšlený, stalo se to poprvé a naposledy, určitě se tím poučím a dám si příště velký pozor, byla to pro mne důležitá lekce. Když to pak dobře dopadne a já o řidičák nepřijdu, budu mít nejspíše příště mnohem víc pochopení pro druhého, kdo se dopustil podobné nerozvážnosti. Třeba bych se za něj jako svědek i přimluvil.

Zažil jsem odpuštění a tak už umím odpustit i druhému. Vím, jak je mi úzko a zle, když se proviním a vím už naštěstí i jak je mi lehko a krásně, když se viny zbavím. Tak proč bych to i já nepopřál druhému. Nikdy nevím, kdy budu v pozici provinilce, kdy udělám nějakou špatnost a budu potřebovat odpuštění od Boha i od druhých. Proto potřebuji odpouštět tak říkajíc do zásoby, abych se jednou neocitl v pozici toho nemilosrdného služebníka z dnešního evangelia.

Ježíš zde záměrně ukazuje obrovský nepoměr v tom, co král odpustil svému úředníkovi (jsou to stovky miliónů) a v tom co úředník odmítl odpustit svému kolegovi (tam šlo o pár tisícovek). Bůh je grand a člověk je někdy skrblík. Bůh nás každého nesmírně obdaroval. Pozval nás k věčnému životu, k nekonečnému štěstí, každý den nám žehná, zahrnuje vším možným dobrem. Ježíš za nás zemřel na kříži, za viny celého světa, aby každý člověk byl vysvobozen od všeho zlého, co nás ohrožuje. Modlil se tam za odpuštění i pro ty, kdo jej ukřižovali. A my někdy máme problém odpustit druhým a stále znovu a znovu se trápíme dávno minulými křivdami. Sami sobě děláme mučitele a zraňujeme se myšlenkami na kde jaký ústrk. Někdy mi to připadá podobně malicherné, jako kdyby někdo, komu právě v nemocnici chirurg zachránil v naprosto beznadějné situaci život náročnou operací, přišel nikoliv poděkovat, ale stěžovat si, že měl nepohodlné lůžko a jídlo také nebylo nic moc.   

Odpuštění je i pro nás samotné nesmírně důležité. Ublíženost a myšlenka na pomstu nás do značné míry intoxikuje, jako nebezpečný jed. Znepokojuje nás při všem hezkém, vše nám kazí, plete se do myšlenek, dokonce nám narušuje i modlitbu. Je dávnou zkušeností, že ten, kdo neodpustil, se obvykle ani nedokáže pořádně a účinně pomodlit. Protijed je jediný: odpuštění. To zlikviduje otravu duše. Jeden starý opat napsal: „Nepřechovávej zlé úmysly vůči nikomu, jinak se namáháš nadarmo. Očisť srdce ve vztahu ke všem lidem a najdeš mír v Bohu.

Tady ovšem narážíme na jednu obtíž. Mnoho lidí říká: „chtěl bych odpustit, ale nemohu zapomenout“. Měli bychom si tedy jasně říci, co vlastně znamená odpuštění. „Odpuštění“ se rozhodně nerovná zapomenutí. Ani král v dnešním podobenství nezapomněl, ale prominul. Odpuštění je vědomé, dobrovolné a jednostranné zrušení závazku či povinnosti. Zřeknutí se toho, nač bych měl nárok. Ten, kdo odpouští, zbavuje toho, kdo je mu dlužen nebo kdo mu ublížil, závazků, které tím vznikly. Nevymáhá náhradu.

Odpuštění není pocit všeobjímající lásky k tomu, kdo mne podrazil, touha být mu stále nablízku a dát mu ve všem za pravdu, říci, že se nic nestalo, anebo, dokonce, že za to vlastně nemůže on, ale já sám. Odpuštění je úkon vůle, kdy „odepíšu“ pomyslný nebo skutečný dluh, který vůči mně ten druhý má a nebudu se k tomu neustále vracet. Naučím se pracovat s myšlenkami, rozpoznat, že když mi to občas přijde na mysl, tak se jedná o zřetelné pokušení, o cosi, s čím se nemám zabývat a co mám rychle zahnat modlitbou.

Jistě si však na člověka, jenž mi provedl cosi ohavného, dám více pozor, abych mu znovu nenaletěl, ale nebudu mu přát zlo, nebudu myslet na pomstu a třeba mu i v duchu požehnám a popřeji dobré.

Když pohlédneme na kříž, můžeme si uvědomit, kolik stálo Krista odpuštění našich vlastních hříchů a pak snad budeme ochotnější odpustit i těm, kdo se provinili proti nám. Církev na zemi není společenstvím dokonalých, ale hříšníků a tudíž všichni potřebujeme mnohokrát odpuštění bližních i Boha. Víme, že nám bylo odpuštěno a můžeme se z toho radovat a užít si i to, že my sami můžeme odpouštět a tak se velmi podobat Bohu.


KÁZÁNÍ NA 22. NEDĚLI V MEZIDOBÍ A

Slova Pána Ježíše o tom, že se máme zapřít sami sebe, vzít na sebe svůj kříž a následovat jej, neznějí v dnešní době příliš populárně. Dnes je ideálem nerespektovat autority, vzory a příkazy, nijak se neomezovat, dopřávat si co nejvíce svobody, pohodlí a radosti. Být ambiciózní, ale příliš toho pro dosažení ambic nedělat. Kříže nikoliv přijímat a nést, ale odhazovat.

Že to nakonec moc štěstí nepřinese, vidíme na osudech lidí, kteří honbou za pomyslným štěstím strávili téměř celý život – různých celebrit, které ledaskdy končí na alkoholu a prášcích. Naopak člověk, který se dokáže zapřít, snášet něco nepříjemného s výhledem na budoucí dobro, prožije obvykle užitečný a naplněný život a dosáhne skutečného, pokojného a zaslouženého štěstí.

Ačkoliv mohou ta dnešní Ježíšova slova o sebezáporu působit trochu středověce, jakoby z časů, kdy mniši spali v rakvích, nechávali se zazdít do cely, stáli v dešti i vedru na sloupech, pojídali kořínky a pod hlavu si dávali místo polštáře kámen, je schopnost zapřít se, tedy dělat to, co se mi zrovna nechce, ale je to prospěšné a důležité, základem veškeré naší existence, jakožto civilizovaných lidí.

Člověk se musí zapírat už od malička. Dělat věci zdánlivě nudné a nepříjemné, aby se něco naučil a něco dokázal. Od zápolení s písmenky v první třídě, abychom si jednou mohli číst a dokázali psát, přes šprtání cizích slovíček, abychom se domluvili v cizině, až po učení se věrnosti, odpouštění, trpělivosti a ohleduplnosti v manželství, abychom měli hezký vztah, který pro nás bude oporou a nikoliv vysilujícím a stresujícím břemenem. Bez sebezáporu, bez odříkání si, by nikdo neušetřil peníze a jen by si půjčoval či žil na dávkách, nikdo by se nenaučil hrát na housle, nezaběhl maraton, neudělal vědecký objev, ale ani by nevychoval dobře děti či se nezotavil z nemoci, při které je třeba držet přísnou dietu nebo cvičit.

Za vším dobrým a příjemným, čeho si užíváme, je nějaký sebezápor a odříkání. Ať už naše, nebo našich rodičů a předků. Už za naším narozením je spousta nepříjemného, co musela snášet naše maminka. Zrovna tak je bolestné a vyčerpávající postarat se o stárnoucí a nemocné rodiče. Ale přinese to dobrý pocit a klid v duši. Kolik si musí odepřít člověk, který chce postavit dům, kolik si odepřeli ti, kdo stavěli náš kostel.

Když Ježíš hovoří o nesení kříže, nehlásá tím nějaký kult sebetrýznění, nezbožšťuje utrpení. Nejde mu o to přesvědčit nás, jak je krásné snášet něco nepříjemného a není mu to cílem. Cílem je naše štěstí, ale štěstí trvalé, ne na dluh, ne ukradené. Ani Ježíš nechtěl trpět a být ukřižován, ale věděl, že příjemným popíjením vína u Lazara, Marty a Marie svět nevykoupí a neotevře nám nebe. A tak šel, snášel strach, bolest, opuštěnost, dokonce i smrt, ale před očima měl naše dobro, naši záchranu a proto to zvládl. Měl nás tolik rád.

Svatý Augustin napsal, že by bylo skvělé, kdyby existoval účinný lék, který by byl zároveň sladkou pochoutkou, bohužel jsou však léky většinou hořké a nechutné, ale přesto je užíváme, protože víme, že nám přinesou zdraví. Sebezápor je prostředkem k dosažení něčeho dobrého a krásného. Bez ochoty toto přijmout bychom se podobali cvrčkovi ze známé bajky, který si celé léto jen vesele hrál na housličky, zatímco mravenci pilně snášeli zásoby. On se jim posmíval, že se tak dřou a neužívají si raději volno. Když pak přišla zima, neměl cvrček co jíst a mrznul. Zachránilo jej pouze to, že se ho mravenci ujali a vzali si ho do mraveniště, kde se o něj postarali a on jim za to hrál. Myslím, že takových lehkomyslných cvrčků dnes dost přibývá a mravenců prozíravě myslících na budoucnost je čím dál méně. Stále znovu se opakuje zkušenost, že člověk dokud může, nechce, a když pak chce, už nemůže.

Je zajímavé, že pro světské záležitosti jsme mnohdy ochotni podstoupit hodně obtíží, abychom dosáhli svých dočasných cílů, ale pro věci duchovní a trvalé se nám nechce snášet nic obtížného. Dnes se znovu hodně hovoří o přípravě letu člověka na Mars. Na Havajských ostrovech probíhá výcvik dobrovolníků, kteří se v hojném počtu hlásí z celého světa. Ti lidé musí žít po mnoho měsíců v naprosté izolaci v maličkých kójích, jíst nechutnou kosmickou stravu, ven do sopečné pouště mohou vycházet jen ve skafandru, nemohou se pořádně umýt, jsou pod neustálým dohledem bez jakéhokoliv soukromí, musí vykonávat náročnou práci a řešit ve stresu nečekané problémy a úkoly, které na ně nastražili psychologové.

Zkrátka život v trapistickém či kartuziánském klášteře je proti tomu naprostý wellnes a rekreace. I nejpřísnější mnich má víc pohodlí, lepší jídlo a víc času pro sebe, než oni. Přesto to těm lidem stojí za to, ačkoliv mají snad jen zlomek procenta naděje, že se na Mars opravdu podívají. Že stráví léta cestou nehostinným vesmírem a pak vystoupí na naprosto mrtvou a nehostinnou planetu, sesbírají pár kamenů a poletí zase léta domů, přičemž je návrat dost nejistý.

Od nás Bůh obvykle nechce žádné špičkové výkony, vybízí nás spíše k trpělivému snášení denních drobností, poctivému plnění každodenních povinností, k prožití užitečného života, a přitom nám za to slibuje cestu ne na mrtvý Mars, ale do ráje. Máme dojít tam, kam nás Kristus předešel a po všech křížích tohoto světa tam užívat věčnou a nesmírně pokojnou radost.                  


KÁZÁNÍ NA 21. NEDĚLI V MEZIDOBÍ A

Dnes nás všechno táhne, abychom se věnovali barvitému příběhu ustanovení Petra nebeským klíčníkem, a skálou, na níž bude stát církev. Bylo by však škoda, nezmínit se i o čtení prvním, které může velmi přispět k tomu, abychom pochopili, co vlastně Kristus těmi slovy, která řekl Petrovi, mínil. Jaký úkol mu to vlastně svěřil.

Šebna, jemuž v prvním čtení prorok Izajáš předpovídá konec politické kariéry, byl správce královského paláce. To tehdy znamenalo, že byl jakýmsi velkovezírem, předsedou vlády, nejvyšším státním úředníkem, který měl ve svých rukou prakticky veškerou moc. Nad ním byl jen král Chizkijáš, kterého Šebna, tak říkajíc „uměl“ a panovník nedělal nic bez něho. Koho chtěl, toho Šebna ke králi pustil, koho nechtěl, toho nechal marně čekat. Ctižádostivý a úplatný Šebna se pravděpodobně vetřel do vysoké funkce, aniž by měl odpovídající původ a schopnosti a svůj úřad využíval spíše pro své vlastní obohacení, než pro dobro krále a státu. Nebyl Bohu vděčný za vše dobré, čeho se mu dostalo, a chtěl stále víc moci a majetku a to za každou cenu.

Izajáš mu vyčítá, že si buduje ohromnou skalní hrobku po egyptském pohanském vzoru, že chce být pohřben jako faraón, aby se zajistil i po smrti, bez ohledu na to, co si o něm Hospodin myslí. Věří asi víc v cizí pohanská božstva než v pravého Boha. Užívá si okázale svůj majetek, jezdí v luxusních vozech a má připravený i nádherný pohřební kočár.

Šebna si s hrdostí nosil odznak své funkce – velký klíč, jenž mu sloužil jako jakési žezlo. Cestovatelé nám vyprávějí, že ještě před pár desítkami let si majitelé domů v Palestině nosili podobně s hrdostí veliké klíče přehozené přes rameno, aby ukázali, že jim patří důležité nemovitosti. A dodnes je významnou funkcí v Jeruzalémském chrámu Božího hrobu klíčník, jehož funkce se dědí z otce na syna v jedné arabské rodině už víc jak 800 let a otvírání či zavírání chrámových vrat ohromným klíčem je zajímavý obřad, jemuž přihlížejí stovky poutníků.

Izajáš tedy povýšenci Šebnovi oznamuje nepříjemnou skutečnost: „Kamaráde, končíš“. Král na tvé zneužívání funkce přijde a odkopne tě od sebe jako míč. Přijdeš nejen o svůj nakradený majetek, ale budeš vyhnán i ze země a zemřeš v daleké cizině. Šebnova luxusní hrobka zůstane prázdná a Šebna bude zahrabán jako chudák, protože nebyl bohatý na dobré skutky, na nepomíjející bohatství. Nezlaožil svůj život na skále, ale na písku.

Jako znepokojivé varování se nám dodneška zachovala ve Východním Jeruzalémě právě ta zmiňovaná okázalá Šebnova hrobka i s jeho oslavným nápisem, který si tam dal vytesat. Je to jakýsi protiklad Kristova hrobu či hrobu Panny Marie, které jsou také prázdné, ale působí pokojně a radostně, protože jsou naplněny nadějí na život. U Šebny však je to naplněné marností a beznadějí, protože promrhal svůj život, nevyužil příležitosti k dobrému, které ve své funkci a při svém bohatství měl.

Bůh však se o svůj národ dovedl postarat a na místo zpupného Šebny přišel skvělý Eljakím. Obdržel od krále odznaky zabavené Šebnovi. Především ty zmiňované klíče symbolizující moc otevřít či zamezit přístup ke králi. Eljakím funkci neměl jen pro své obohacení a hrdost, ale bral ji jako službu druhým a když král neměl možnost prosebníka přijmout, vyslechl jej alespoň Eljakím a udělal pro něj, co bylo v jeho silách. Proto ho Izajáš chválí. Říká, že Eljakim bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Jakubovu domu. To znamená, nebude jako nějaký jeho pán, nebude jenom jako nějaký dozorce nebo soudce, ale bude jako otec, jemuž na dětech záleží a má je rád, chce jim pomáhat, vést je, vytáhnout je z problémů, a ne si z nich nadělat sluhy a přísně je trestat.

Biblisté uvádí, že Eljakím může být chápán jako předobraz Mesiáše, Krista, který také nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil. Aby nám otevřel nebe a přístup k Otci.

Mezi apoštoly byl možná původně takovým Šebnou Jidáš. Také mu nejspíš záleželo víc na sobě, než na Kristu a na bližních. A také to s ním podle toho dopadlo. Naproti tomu Petr, jakkoliv byl někdy zbrklý a nepříliš statečný, nikdy nebyl sobecký a povýšený. Vždy byl upřímný a opravdový, ochotný dát se vést Bohem. Stavěl na skále, na přátelství a důvěře v Krista a ne na písku své ješitnosti. Proto jej Ježíš povýšil, aby byl správcem jeho království, jeho náměstkem či místodržitelem, služebníkem služebníků Božích.

         Bůh počítá ve svém království s každým člověkem, každý má možnost vstoupit, ale ne každý to využije. Člověk se může odříznout od Boha a myslet si, že si vystačí sám, že se zabezpečí funkcemi, majetkem, mocí. Pak si člověk zatarasí cestu k Bohu a zbyde mu někdy nakonec jen ta nejhorší investice: hrobka, do níž ho třeba ani příbuzní nepohřbí. Není to tak, že by Bůh někoho vyháněl, ale je to člověk, který si staví do cesty k Bohu překážky. Bůh je ochoten nám vše prominout, odpustit i naše největší chyby, naše nedokonalosti, ale očekává od nás, že to, co budeme dělat, budeme dělat opravdově, poctivě, že budeme dobrými správci toho, co nám svěřil, a nebudeme hrát jen sami na sebe.

Tak se dnes modleme, ať je každý z nás na tom místě, kde stojíme, dobrým správcem, který svým příkladem otvírá druhým cestu do nebeského království, abychom tam jednou mohli vstoupit i my a Petr nás mohl s radostí uvítat.


PROMLUVA K SLAVNOSTI NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

Při cestě ze Strmilova do Kunžaku jsem zastavil na malém parkovišti. Zdálky to místo vypadalo krásně. Na kopečku s širokým rozhledem do krajiny, kolem stinný lesík, zkrátka milé tiché místo k rozjímání mezi dvěma bohoslužbami. Když jsem však vystoupil z auta, spatřil jsem cosi odlišného. Parkoviště bylo pokryto hromadami kůry oloupané ze stromů zničených kůrovcem, které zde kdosi skladoval, místy polité olejem odkapávajícím nejspíš z těžkých strojů. Zelená tráva byla naplněná pytli s odpadky, které zde odhazují někteří řidiči, prázdnými láhvemi a plechovkami i špinavými papíry. Místo vůně jehličí zde čpěl typický odér veřejných toalet. A když se tam člověk rozhlédne po okolní krajině, vidí jen spousty uschlých či umírajících smrků. Jediný tvor, kterému se zde líbí, je rezatý slimák, hodující na odpadcích. Zkrátka to, co z dálky vypadá tak krásně a lákavě, vyhlíží z blízka odpudivě a smutně. Vinou lidské bezohlednosti, lhostejnosti a lakoty.

Napadlo mne tam, na tom smutném místě, že podobně začíná vypadat většina našeho světa, od moří, přes pralesy až po horské vrcholky v Himalájích. Má to však daleko starší původ. Na samém počátku lidských dějin, v ráji. Lidská duše byla stvořena jako ten krásný svěží a voňavý lesík. Jako zrcadlo, v němž se odrážela Boží krása a dobrota. Ale prvotní hřích to všechno zanesl špínou, zrcadlo popraskalo a už se v něm odráží jen nepatrný zbytek původního lesku.

Proč však hovořím o tak smutných věcech právě dnes o tak radostné slavnosti jakou je Nanebevzetí Panny Marie? Prostřednictvím Panny Marie totiž začal velký úklid celého světa i úklid nepořádku v našich lidských duších. Kde je Maria, tam nemůže hřích, tam nemůže sobectví, bezohlednost, lakota. Tam vládne pokoj, harmonie, krása, účinná láska. Stačí se podívat na mariánská poutní místa – jsou to jakési oázy ráje uprostřed šedi a nouze tohoto světa. Lidské duše i lidská těla se tam uzdravují, člověk tam nachází pomoc nejen pro konkrétní situace svého života, ale i pomoc pro dosažení věčného cíle.

Maria má úžasnou schopnost spojovat věci pozemské a všední s věcmi věčnými a nebeskými. Je to díky tomu, že ona jediná nebyla v područí prvotního hříchu. Její duši nezasypaly žádné odpadky dědičné viny, v ní zrcadlo odrážející Boží moc a milosrdenství nepopraskalo, a tak v ní Boží obraz naplno zářil.

Maria je na jedné straně obyčejná dívka z Nazareta. Můžeme si ji představit jako mladou maminku čerpající v Nazaretu vodu ze studny, vařící kašičku Ježíškovi, zametající dílnu, očekávající příchod Josefa z práce a povídající si se sousedkami. Úplně prostě oblečená, s upracovanýma rukama, s pár šekely v kapse a skromným bydlením. Tak vypadala z vnějšku a to má společného s námi. Na straně druhé je ovšem stejně pravdivým obrazem Panna Maria zobrazovaná v římských bazilikách: Jako byzantská císařovna v nádherném zlatém rouchu a skvostnou korunou, jíž se klanějí andělé a holdují patriarchové Starého zákona. Jako matka Pantokratóra, vládce celého vesmíru, která má u jeho trůnu nesmírnou moc. Taková byla uvnitř, šlechtična ducha, a taková je dnes v nebi, kdy dosáhla cíle a Ježíš si ji vzal k sobě.

Obojí se to v Marii spojuje. Díky tomu prvnímu ví, co my prožíváme, protože zakusila všechnu lidskou námahu, nouzi a trpkost, ale díky tomu druhému nám dokáže pomoci, protože je nesmírně blízko Bohu a přimlouvá se za nás, předkládá a zesiluje naše prosby a modlitby. Maria není ani jen obyčejná židovská maminka, ani nějaká bohyně, nemající nic společného s naším světem. Maria je v uvozovkách „zcela normální“ člověk. Normální, správné, je totiž pro člověka být takový jaký původně vyšel z rukou Božích. Milovaný Boží syn či dcera. Normální je člověk bez hříchu, bez slabostí, bez nemocí, strachu, blízký Bohu. Jako pro ten les je normální, nebýt zasypaný odpadky a napůl sežraný od kůrovce.

Člověk je umělecké Boží dílo, které je však zchátralé a oprýskané, zašpiněné zlem. Marii však Bůh uchránil narušení, stále v ní září Boží obraz. Maria od první chvíle své existence taková, jakým měl být původně každý člověk: „je celá krásná“ neporušená hříchem a tudíž v nejlepším přátelství se Stvořitelem. Vnímavá pro věci duchovní, pro něž jsme mnohdy slepí, naprosto spoléhající na Boha, z nějž my máme občas strach. Sloužící tam, kde my vyžadujeme službu druhých, pokorná tam, kde my jsem pyšní. Věřící tam, kde my pochybujeme, trpělivá tam, kde my ztrácíme nervy.

Ale stejně jako Maria má na tom být nakonec každý z nás. I nás chce Bůh tak říkajíc zrestaurovat, udělat v nás úklid, abychom byli podobní Marii a s ní mohli také být v nebi. Aby i na nás bylo vidět, že jsme mistrovským Boží dílem a naše duše je dokonce místem, v němž Bůh rád přebývá.

Maria pro naši spásu vykonala veliké a nesmírně významné věci, které ovšem na první pohled vypadaly docela obyčejně, jako věci, které se přihodily spoustě tehdejších lidí. Je ten, kdo jí byl blízko, poznal, že rodina, v níž žila, byla svatá, že dítě, které porodila a vychovala, byl Boží Syn, že zůstala povždy Pannou, že smrt jejího Syna nebyla rodinnou tragédií, ale naším vykoupením, že i když s ním trpěla, spolupracovala tím na naší záchraně.

I naše drobné, nenápadné poctivé činy mohou mít velký dopad, mohou mít v Božích očích velkou cenu a přispět k spáse a uzdravení celého světa. Velmi hezky to řekl svatý František Sáleský: „Naše dobré skutky jsou jako hořčičné zrnko, jež se vůbec nepodobá nádhernému stromu, který z něho vyroste. Přesto mají sílu a schopnost, aby vydaly strom věčné slávy“. A pan kardinál Špidlík řekl, že duše, která se spasí, spasí i všecko to, s čím byla a zůstává spojena: tělo, bližní, celý svět, potáhne zemi k nebi.

O Marii to platí stoprocentně, neboť ona je naší Matkou, které záleží na tom, abychom byli tam, kde je ona a zažívali vše skvělé, z čeho se tam s Kristem raduje. Záleží jí na světě, na lidech, zvířatech, přírodě, vodách i horách, na dobrých vztazích a na všem krásném a cenném, a jen v tom je naše naděje ve světě, který působí často tak beznadějně. Máme cíl, máme cestu k němu, máme dobrou Matku v nebi, která nám pomáhá, abychom tam též došli.


PROMLUVA K 17. NEDĚLI V MEZIDOBÍ (A)

K letním dětským táborům, které nyní mají svou sezónu, patří obvykle i hledání pokladu. Nejspíše i my dospělí bychom rádi nějaký poklad objevili. Ve filmech a dobrodružných románech se poklad nachází obvykle podle přesného plánku, který nakreslil na kus kůže starý pirát, nebo tajemný mnich. V praxi je tomu spíše trochu jinak. Obvykle se poklady nenachází díky velkému úsilí, ani díky zašifrovanému pergamenu, ale nejčastěji náhodou. Člověk bourá starou zeď a najde skrýš s kostelními klenoty, jde na procházku se psem u řeky a najednou spatří ve vymletém břehu džbánek s dukáty, bagrista hloubí základy a narazí na truhlu se šperky a penězi. Žádný z nich neplánoval poklad najít, nepátral po něm, ale poklad na něj takřka sám vykoukl.

Ježíš použil podobné přirovnání k lidem, kteří náhodou narazí na křesťanskou víru. Původně se třeba o Pána Boha příliš nezajímají, nekladou si nějaké zásadní náboženské otázky, žijí si celkem v pohodě bez církve, svátostí a modliteb, a najednou, v nějaké životní situaci jakoby náhodně objeví Krista a uvěří mu. Dá se říci, že ne oni objeví Boha, ale Bůh si objeví je. Tak tomu bylo už u apoštolů, kterým Ježíš při rybaření z ničeho nic řekl „pojďte za mnou“ a on vše opustili a následovali ho, tak tomu bylo u sv. Ignáce z Loyoly, který se obrátil po svém zranění v bitvě a u mnoha dalších konvertitů. Dokázali v tom na první pohled nezajímavém a neúrodném poli, jímž se může jevit lidská církev se vší svou nedokonalostí, objevit poklad - Krista a jeho evangelium.

Poklad bez vyprahlého či bahnitého a někdy dost pohnojeného pole nelze získat, stejně tak jako nelze odtrhnout Ježíše a věčný život od pozemské církve, která k němu vede. Jako křesťané máme přeci jen jakýsi plánek ukazující cestu k pokladu – nakreslil nám jej sám Ježíš v evangeliu. Biskupové a kněží se nás snaží podle tohoto plánku navigovat, abychom poklad sami objevili.

Ježíš nám však dnes předkládá ještě jedno podobenství. Hovoří o drahocenné perle. I ta bývá ukrytá. Vzniká v dost nevzhledném živočichovi, jakým je perlorodka, porostlá řasami a takřka neodlišitelná od kamenů na dně moře či potoka. Je zde však jedna odlišnost. V podobenství vystupuje muž, který se v perlách vyzná. Cílevědomě hledá tu nejlepší. Jiní se pro ni museli potopit, perlorodku najít, otevřít, perlu přinést na trh. To jsou opět služebníci církve, teologové a kazatelé. Ale tento znalec dokáže mezi spoustou krásných perel najít tu jedinečnou, nejcennější. Myslím si, že je to výstižný obraz člověka, který touží po pravdě, srovnává různá náboženství a filosofické směry, poslouchá, studuje, přemýšlí a nakonec také najde Krista. Zvažuje, čemu dát přednost, vidí, že je na světě mnoho krásných myšlenek, věcí a zážitků, tak jako je mnoho krásných perel, ale on chce tu nejlepší. A dokáže se pro ni rozhodnout. Už nechce žádnou jinou.

Příkladem může být Nikodém, který přišel k nočnímu rozhovoru s Ježíšem, sv. Pavel či sv. Augustin. U nich nešlo o náhlou konverzi, ale o dlouhodobé hledání, které šťastně dopadlo. Obě skupiny, náhodné nálezce pokladu i pečlivé hledače perly spojuje to, že poznávají Krista jako to nejcennější a jsou ochotni se kvůli němu všeho vzdát. Obě podobenství nám chtějí naznačit naprostou jedinečnost Ježíše a jeho cesty. Neříká se zde, že ostatní perly jsou bezcenný brak, ale tu nejkrásnější nikdy nepřevýší.

Člověk, který zpeněží všechen svůj majetek a koupí za něj nějaké bezvýznamné, občas i škaredé políčko vypadá v očích svého okolí jako pomatenec. Ale ti lidé, kteří se mu posmívají, už nevidí, že v tom poli je poklad. Že je tam cosi úžasně cenného. On to nekupuje kvůli humusu na povrchu, ale kvůli skrytému bohatství pod ním. Zrovna tak obchodník, sázející vše na jednu kartu a kupující jedinou perlu, může působit podivně. Většina lidí totiž neodliší tu skutečně nejdražší perlu od těch ostatních, třeba i falešných. Jen skutečný znalec mu uznale poklepe na rameno a pogratuluje, že jednal prozíravě.

My můžeme při dnešní čtení zvažovat, zda pro nás je skutečně Kristus tím největším pokladem a nejkrásnější perlou, někým, kdo je na prvním místě v našem životě, na koho opravdu spoléháme a jehož chceme více poznat. Křesťanská víra není souhrn nepříjemných povinností, ale nález úžasného bohatství.

Při každém správném pátrání po pokladu se také naskytnou nepřátelé, kteří se člověka snaží zlikvidovat a o poklad jej připravit. Tak i dnešní svět se nás snaží mnoha a mnoha způsoby přesvědčit, že žádný poklad neexistuje a všechny perly jsou stejně falešné. Že když věříme v jedinečnost Krista, tak jsme trapní, zaostalí, netolerantní. Že vlastně nevěříme v Ježíše, ale v nesmyslná dogmata, provozujeme bezmyšlenkovitě nesrozumitelné obřady a jsme stejně nějací úchylové. Můžeme si prý hledat, hloubit díry, ale nesmíme říci, že jsme poklad doopravdy našli. Nesmíme údajně nikoho upozornit, že hledá na nesprávném místě. To bychom byli narušovali ekumenismus. Můžeme si prohlížet perly, tedy studovat různá náboženství a myšlenkové směry, ale nesmíme říci, že jedna z nich je nejcennější a ostatní se jí přes všechnu svou krásu nevyrovnají.

Ježíš však mluví jinak. Na nás je, zda budeme věřit více jemu, nebo našeptávání zlého, které šumí všude okolo nás. Na nás je, zda z nás budou šťastní nálezci, kterým už jejich poklad nikdo nevezme. Nepátráme po truhle mrtvého muže, ale po pokladu toho, který žije navěky.


Kázání na 15. neděli v mezidobí A

O dovolené, kdy jsem měl možnost hodně chodit po lesích a kopcích, jsem si opět uvědomil, jak výmluvně hovoří příroda o Bohu. Svatý Jeroným kdysi nazval Svatou zemi pátým evangeliem. Já bych k tomu dodal, že krásná příroda, ať už se vyskytuje v kterékoliv zemi, je evangeliem šestým, neboť nám také ukazuje, jaký je náš nebeský Otec. Pán Ježíš uměl z této knihy – knihy stvoření - skvěle kázat. Stačilo mu projít kolem pole, na němž dozrávala úroda, či spatřit rolníka rozsévajícího obilí a hned měl námět pro podobenství, kterému dodnes snadno porozumíme. Dnešní evangelium tak nemusíme složitě vysvětlovat, spíš můžeme žasnout nad Boží velkorysostí a takřka marnotratnou štědrostí, s níž rozdává své požehnání dobrým i zlým a snažit se, aby i naše nitro bylo tou úrodnou půdou, v níž se jeho slovo uchytí a přinese hojný užitek. Abychom všechno, co nám Pán poskytuje, využili k něčemu smysluplnému a užitečnému.

Když jsem putoval po staré cestě, vedoucí z Trhových Svin k prameni u poutního kostelíka Nejsvětější Trojice, uvědomil jsem si pestrost a rozmanitost Hospodinova díla. Kdyby byl Bůh jako my moderní lidé, snažil by se o co největší racionalizaci a unifikaci. Vyrábět velké série stejného zboží se vyplatí mnohem víc, než spoustu originálních a rozmanitých produktů. Bůh ale postupuje přesně naopak. Má rád rozmanitost. Nestvořil třeba jednoho univerzálního býložravce, jednu rybu, jeden druh zelených bylin a jeden typ lesního stromu, ale nespočetné množství naprosto rozmanitých tvorů. Odborník by nám mohl říci, kolik jen existuje druhů borůvek, kolik kvítků roste u polní cesty, kolik rozličných ptáků zpívá v lese. Bereme to jako samozřejmost, ale podívejme se, jak to začíná vypadat tam, kde lidé přírodu bezohledně ničí. Tam už veškerá rozmanitost zaniká a zbývají jen nějaké kopřivy, slimáci a potkani, kterým se v zdevastované přírodě daří.

Příroda totiž nehovoří jen o Bohu a jeho dobrotě, ale také o člověku a hříchu. Svatý Pavel to zdůrazňuje v dnešním druhém čtení, kde slyšíme, že celé tvorstvo sténá a čeká na vykoupení. Všechno stvoření je určitým způsobem narušené prvotním hříchem. Je odleskem dávného ráje, ale jako by do něj neustále vnikal i pach pekla. I v té nejkrásnější krajině loví a požírá jeden tvor druhého, najdeme tu mrtvé či zraněné živočichy a i my se tu můžeme mezi sebou pohádat či si nést v srdci nějakou velkou bolest. Člověk dokáže na jedné straně přírodu moudře využívat a učinit ji ještě krásnější a úrodnější a na straně druhé ji umí doslova vykrádat a dělat z ní mrtvou poušť.

Sv. Pavel nám však říká slova plná naděje: utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. A můžeme dodat: která se zjeví na celé přírodě na všech tvorech. Pán Ježíš nepřišel jen jako nějaký sociální pracovník, který zachraňuje lidi ve velkoměstských slumech, ale jako ten, kdo má starost o celé stvoření, komu není lhostejná ani mez s kvetoucí mateřídouškou, či žáby v rybníce. Vykoupení se nebude týkat jen našich duší, ale celého stvoření. Vykoupení znamená velkou obnovu, nápravu všeho, co je zde poškozené, velké dílo Svatého Ducha.

Izajáš nás v prvním čtení ujišťuje, že Boží slovo není bezmocné. Boží slovo, to nejsou jen plané řeči, ale je v něm ukryta velká síla, která dokáže věci změnit k lepšímu. I v přírodě bývá v maličkém semínku ukryt velký strom. I zdánlivě slaboučký semenáček dokáže prorazit tvrdý asfalt a prodrat se ke světlu. Tak i všechno dobré, oč se tady pokoušíme, není vůbec marné. Když k tomu přidá Hospodin své požehnání, svou sílu, tak se to může úžasně rozrůst a přinést mnohonásobný užitek.           


Kázání k slavnosti sv. Cyrila a Metoděje

Pro naše pohanské předky byl, stejně jako pro další pradávné národy, nesmírně důležitý řád světa. Aby se vše dělo tak, jak má a nedocházelo k žádným mimořádnostem. Ve správný čas přišlo jaro, v příhodnou dobu se narodila mláďata dobytka, v náležitém okamžiku spadl déšť. Aby byla zaručena úroda, dostatek jídla na zimu, krmení pro domácí zvířata. Zrovna tak byl významný řád lidského života. Člověk přesně věděl, kdy se má ujmout hospodářství, kdy se oženit a zplodit děti, kdy naopak odejít do ústraní a poté zemřít. Jakéhokoliv vybočení z každoroční pravidelnosti se naši předkové velice báli, neboť to znamenalo velké nebezpečí – hlad, bídu, nemoci a smrt. Hrozili se anarchie, rozpadu společnosti a následného útoku nepřátel a zotročení.

Udržovat náležitý řád světa však nebylo vůbec jednoduché. Měli ho totiž pod kontrolou pohanští bohové a ti byli velice svévolní a zlomyslní. Stále hrozilo, že se bohové rozlítí, začnou jednat nevypočitatelně a na zemi zavládne chaos a rozvrat. Tudíž bylo třeba neustále přinášet co nejcennější oběti, aby jimi byli bohové usmiřováni a na nějakou dobu uklidněni. Oběť je dobře naladila a oni se pak starali o sebe a neškodili.

Za řádný vztah mezi božstvy a pozemšťany odpovídal většinou náčelník, kníže, který před nimi zastupoval svůj lid. Na něm pak záleželo, zda se řád podaří udržet, nebo přijdou pohromy. V případě, že svou funkci udržovatele bohů ve spokojeném stavu nezvládal, a přišly nějaké katastrofy, musel se obávat nejen o svou funkci, ale i o svůj život. Nespokojení poddaní jej prostě zavraždili a vybrali si jiného sekáče, který to uměl s bohy lépe usmlouvat. Nebyl zde žádný prostor pro nějaký osobní vztah k bohům, pro nějakou důvěru a lásku. Bohy bylo třeba prostě nedráždit, držet se od nich pokud možno co nejdál a udržovat je spokojené, jako nejvyšší management ve firmě.

To, co jsme si dosud řekli, nám ukazuje, za jak nesmírně riskantní věc museli naši předkové považovat změnu víry. Znamenalo to naprosté ohrožení světového řádu. Bylo to nebezpečné jak pro vládce, tak pro celý národ. Nikdo nevěděl, zda nová víra bude fungovat. Zato bylo všem jasné, že stará božstva se začnou hrozně hněvat a mstít. V severských kronikách a legendách máme záznamy, jak po přijetí křesťanství panovníkem – většinou ze zištných politických důvodů – začalo docházet k obrovským mořským bouřím, neúrodám, v létě padal sníh, nastaly mimořádně kruté hladové zimy, vládci zemřel jeho prvorozený syn. Obyvatelé se začali bouřit, že nová víra přináší jen neštěstí a Bůh křesťanů je slabý a neúčinný. Teprve když se vládce a jeho velmoži odhodlali přijmout víru naplno, přestali to hrát na obě strany, a výslovně se odřekli starých Bohů a osobně přijali Krista, ztratily zlé mocnosti jakýkoliv vliv a nastala doba opravdového požehnání.

Naši moravští předkové to měli o to těžší, že se o nové víře zpočátku dozvídali od nepříliš důvěryhodných křesťanů. Frankové, Bavoři, Sasové přijali víru teprve nedávno a velmi povrchně, žili stále dost barbarsky a rozhodně neposkytovali vzor zbožného křesťanského života a už vůbec ne vzor živého a krásného vztahu ke Kristu. Jejich kupci dokázali naše předky pěkně ošidit a vysávat, jejich knížata, žijící obvykle v mnohoženství, neustále chystala vojenské vpády za kořistí, vedené často dokonce biskupy, jejich hrabiví a nevzdělaní duchovní si tu chystali výnosná místečka daleko od dozoru církevní vrchnosti. Přijmout křesťanství znamenalo vlastně přijmout víru nepřátel, kteří podle ní stejně nežijí, zbavit se ochrany dosavadních bohů a vystavit se hrozném nebezpečí, že se veškerý řád zhroutí.

Můžeme se tudíž jen podivovat odvaze a moudrosti knížete Rostislava i jeho rádců, kteří do toho šli a dokázali vše vyřešit naprosto nečekaným způsobem. Dokázali nejspíš už odlišit úžasnou sílu a krásu křesťanství od jeho slabých, hříšných a někdy až hanebných vyznavačů a šiřitelů.

Snad za tím můžeme tušit setkání s Iroskotskými putujícími misionáři, jimž nescházela vzdělanost, opravdovost, askeze, evropský přehled a skutečné nadšení pro Ježíše. Ti možná Rostislavovi poradili, kde najde opravdu živé a působivé křesťanství. Měli styky jak s Římem, tak i s Konstantinopolí, dvěma centry, kde přežívala kultura a opravdový duchovní život. Vyprávěli o tom, že tam najde něco jiného a kvalitnějšího, než mu zde zmateně vykládají pověrčiví Frankové.

Rostislav se nejprve nadšeně obrátil do Říma. Požádal papeže o vyslání misie, která by zde uspořádala církevní poměry a zemi systematicky vedla k Bohu. Papež však ze strachu před Franky, kteří si na Moravu chtěli přivlastnit, raději ani neodpověděl. Rostislav musel být velmi zklamán. Ale nevzdal to.

V roce 862 to zkusil ve vzdálené Konstantinopoli. A zde našel úplně jinou odezvu. Byzantský císař i patriarcha zareagovali velmi vstřícně a poslali dva nejlepší muže, které mohli v celé říši najít. Teologa a zkušeného misionáře Konstantina a velmi praktického organizátora i diplomata Metoděje. Uměli perfektně slovanský jazyk, znali poměry na Moravě, věděli, co a jak podniknout, a jak učit. S nimi se na Moravu vydalo mnoho dalších schopných lidí, kteří přinesli nejen knihy, ale i nové plodiny, řemeslnické dovednosti, umění, celou novou kulturu.

Najednou tu byla křesťanská víra ve velmi lákavé a přitom srozumitelné podobě, doprovázená spoustou dalších užitečných poznatků a bez neustálých hrozeb a násilí. Vzápětí začali soluňští bratři vzdělávat z moravských mladých mužů své nástupce, připravovat je na samostatnou činnost, aby se křesťanství stalo domácí záležitostí a neleželo jen na misionářích. Cyril s Metodějem udržovali spojení s římským papežem, stejně jako s Konstantinopolí a naše země tak byly poprvé zapojeny do světového dění.

Naši předkové si s překvapením uvědomili, že žádné katastrofy se změnou víry nepřišly. Pohanští bohové nic nezmohli. Naopak se lidé zbavili ustavičného strachu z božstev a získali jistotu a pevnou oporu ve víře v Krista. Přestali být barbary a stali se velmi rychle respektovanými členy vybraného klubu nejvzdělanějších křesťanských národů.

Ježíš je jediný, kdo doopravdy řídí řád světa a bez něj hrozí i dnes pád do chaosu, jak to nakonec vidíme i v současném světě. Proto i dnes potřebujeme vzdělané a srozumitelné křesťany, nové věrozvěsty, kteří ukáží, že víra není věc strachu a nesvobody, ale záležitost naděje a radosti. Dává smysl a cíl světu i našemu životu.                     


PROMLUVA NA SLAVNOST SVATÝCH PETRA A PAVLA

Při návštěvě starobylého kostela sv. Petra a Pavla v Nové Bystřici jsem si všiml dvou zvláštních barevných reliéfů zdobících hlavní oltář. Na jednom vyvádí anděl uvězněného sv. Petra ze žaláře. Druhý zachycuje záchranu sv. Pavla z Damašku, odkud jej přátelé spustili v koši s hradeb.

Oba tyto dramatické příběhy nám připomínají, z kolika obtížných a téměř beznadějných situací dokázal Bůh vyprostit tyto své apoštoly. Stojí opravdu za to, přečíst si v Bibli osudy těchto dvou mužů. Je to velké povzbuzení i pro nás.

To, co zažili Petr a Pavel, dodává odvahu i nám, že ani my, jakožto Boží přátelé nejsme nikdy zapomenuti a v každé záležitosti můžeme počítat s jeho blízkostí, posilou a pomocí. Není tak zamotaná situace, aby ji Hospodin nedokázal rozmotat, aby nás z ní neuměl či nechtěl vysvobodit.

Mne však při pročítání příběhů našich dvou apoštolů zaujalo i jiné vysvobození, kterého se jim dostalo. Bůh je totiž nezachránil jen z fyzického ohrožení, ale také z mnohem většího nebezpečí duchovního.

Pavlovi Bůh pomohl z jeho fanatické nenávisti. Z pohrdavého postoje pyšného vzdělance vůči údajně hloupým křesťanům, ze zloby vůči Ježíšovým stoupencům, které pomlouval, pronásledoval, zatýkal a věznil. Bůh dokázal udělat ze sebejistého majitele pravdy, kterou chtěl všem vtlouci do hlavy, pozorného učedníka Kristova, který dokázal přistupovat k lidem s velkým taktem, laskavostí, soucitem a pochopením, který nikdy nikým nepohrdal, hlásal evangelium nejen slovy, ale především pokorným a skromným životem.

Stejně tak osvobodil Pán svatého Petra od jeho vystrašenosti, pokrytectví a vnitřní nejistoty. Smějme se, jak se chlubil, že s Ježíšem půjde klidně i do vězení a na smrt a vzápětí se dal zastrašit děvečku vrátnou a zapřísahal se, že Ježíše nezná a nikdy jej neviděl. Později pak v Antiochii jednal Petr podle úsloví „kam vítr, tam plášť“. Mezi křesťany z pohanství se choval jako svobodomyslný Řek a pochutnával si na lahůdkách zakázaných Mojžíšovým zákonem a vzápětí, když přišli židokřesťané z Jeruzaléma, začal se Řeků stranit a choval se jako židovští ultras. Musel tak působit dost nedůvěryhodně, žádná skála, spíš plastelína a pohané se mu nejspíš posmívali. Ale Bůh jej dokázal proměnit.

Pavel ho veřejně napomenul a Petr se neurazil ani nesesypal, ale změnil skutečně své chování a stal se vzorem rozumnosti a uměřenosti. Na obrazech bývá Petr malován v modlitbě a Pavel při studiu a psaní. Bůh pomohl, aby se z Petra nestal pokrytecký svatoušek a z Pavla tvrdý zákoník odtržený od života.

V závěru svého života se oba apoštolové sešli v hrozném Mamertinském žaláři v hlubinách pod římským fórem. A odtud je žádný anděl nevyvedl ani se odtud nezachránili v žádném koši. Odtud šel Petr na kříž, podle Ježíšovy předpovědi „až zestárneš, jiný tě přepáše a povede, kam nechceš“ a Pavel pod meč, jímž byl sťat na via Laurentina.

Zdálo by se, že na samém konci Bůh přeci jen selhal a své přátele nevysvobodil. Nechal je trpět a zahynout. Ale právě zde se ukázala Boží moc a potvrdilo se, že on vysvobozuje ještě jinak a mnohem dokonaleji než z pouhých hmotných pout. Vysvobozuje z lidské křehkosti, z porušitelného a trpícího těla. Dává umírajícímu novou důstojnost a proměňuje jeho utrpení v požehnanou radost.

Petr se na kříži stal naprosto podobným Kristu a s ním také vstoupil do nebe. Ohyzdné místo, jímž bylo popraviště na pohrdaném Vatikánském pahorku, se stalo místem nesmírné úcty, centrem křesťanství a nakonec základem nádherné svatopetrské baziliky. Petr vstoupil do míst, kde už mu anděl nezmizel, nezůstal osaměle na ulici uprostřed starostí a námahy, jako kdysi v Jeruzalémě, ale naopak, byl vzat natrvalo mezi anděly, a už se nemusí ničeho bát a nic mu už nepůsobí starosti a stres. Může druhým otvírat nebeskou bránu, aby se radovali z téhož, co dal Bůh jemu.

Místo, kde byl sťat svatý Pavel, náleželo k uprášené, vyprahlé a nevlídné římské periferii. Když však na tomto místě apoštol prolil svou krev, vytryskly zde tři léčivé prameny a zbožná láska tu vybudovala utěšené opatství Tre fontane uprostřed osvěžující zeleně. Vše jakoby tam rozkvetlo, ožilo, a lákalo k pokojnému odpočinku a naznačovalo jak krásný je ráj, o němž nám sv. Pavel vypráví, a do nějž nám ukazuje svou naukou cestu.

I nás, jako apoštoly Bůh nezbaví nutnosti trpět a nakonec zemřít, ale dá nám, aby naše smrt nebyla zbytečná, aby se pro nás stala odchodem domů a začátkem nové radosti.

Nač se nás asi bude Petr u nebeské brány ptát? Tipoval bych, že to nebude žádná složitá otázka. Dotáže se nás na jediné: „Naučil ses v životě mít rád druhé a dávat jim přednost před sebou samým? Pokud ano, tak pojď dál. Pokud ne, tak musíš vzbudit lítost, jako jsem já oplakal zapření Krista, a pak zde budeš přes všechny své hříchy vítán, jako tu přivítali andělé mne.       


KÁZÁNÍ NA 13. NEDĚLI V MEZIDOBÍ A

V prvním čtení jsme dnes vyslechli sympatický mikropříběh, jakých je ve Starém zákoně více, ale většinou stojí poněkud ve stínu příběhů mnohem známějších a dramatičtějších. Dnes nám tedy liturgie dává příležitost, abychom se nad touto událostí, která nijak nezměnila dějiny, ale změnila zásadně osud jedné rodiny, důkladněji zamysleli.

Vše se odehrává v 9. století před Kristem v Severním Izraeli. Arabské městečko Sulam, starozákonní Šunem leží v krásném úrodném Jizereelském údolí mezi Nazaretem a horou Tábor.

Zde bydlela žena, která jako by byla protikladem chudé vdovy ze Sarepty, která se kdysi rozdělila o poslední kousek chleba s prorokem Eliášem. Šunemská žena byla totiž dobře provdaná, bohatá, měla hezký dům, byla celkově spokojená. Na rozdíl od té opuštěné vdovy měla mnoho příbuzných a přátel, žila s nimi ve vzájemné podpoře a v dobrých vztazích. Byla nejspíše velmi moudrá a zbožná, protože se smířila i s tím, že nemá děti a zbytečně se tím netrápila.

Tato paní však byla i velmi všímavá a tudíž jí neušlo, že přes Šunem občas prochází Eliášův žák a nástupce, prorok Elíša. Nejprve jej pozvala na oběd či večeři, popovídali si, spřátelili se, a tak mu nechala zřídit na ploché střeše domu pohodlnou světničku, se samostatným vchodem, kde měl naprosté soukromí a mohl přicházet a odcházet, jak se mu to hodilo.

Boží muž Elíša to nebral jako samozřejmost, ale uvědomil si, že taková velkorysost si zasluhuje poděkování a chtěl se nějak revanšovat. Jenže zde nastal problém. Z dnešního úryvku je bohužel vypuštěna pasáž, kde Elíša hovoří se Šůnemskou ženou a nabízí jí, že pro ni udělá, cokoliv bude potřebovat. Klidně se za ni přimluví i u samotného krále či u nejvyššího velitele vojska. Ženu tím nijak neohromil, odpověděla mu: „bydlím spokojeně uprostřed svého lidu“. Za svou pohostinnost a štědrost, nic nechtěla. Nepotřebovala nějakou protekci na nejvyšších místech. Prostě ji potěšilo, že mohla vykonat něco dobrého. Ukazovala, že nejbohatší je ten, kdo nic nepotřebuje, kdo je skromný, spokojený s tím, co má.

Ale projevená lidská velkorysost obvykle přivolává mnohem větší velkorysost Boží, a tak se Elíša nechtěl dát zahanbit. Spolu se svým asistentem Gecházím, velmi praktickým člověkem, se zamýšlel, jak přeci jen tu skromnou ženu odměnit a udělat jí radost. Nakonec došli k tomu, že jí přeci jen schází to, co bylo pro každou Izraelskou rodinu nejcennější – totiž potomstvo. A tak jí Elíša vyprosil od Hospodina narození syna, ačkoliv to už podle přirozených pravidel vypadalo velmi nepravděpodobně. Šunemská žena dostala za svou štědrost to, oč ani nežádala, ale co ji samozřejmě nesmírně potěšilo a naplnilo štěstím. Nyní už mohla být dokonale spokojená. Na vlastní kůži si ověřila, že Hospodin působí a žehná, že se na něj dá opravdu spoléhat a dává víc, než my prosíme a doufáme.

Celý příběh však měl pokračování, které jsme dnes bohužel neslyšeli. Tady na zemi je totiž každé štěstí dost nejisté a krátké. Nic tu není natrvalo zaručeno. Tudíž i v tomto případě se věci zkomplikovaly. Když chlapec vyrostl, vyšel při žních na pole a tam dostal úžeh a během několika hodin zemřel. Jeho matka ukázala, jak je akční a jakou má víru. Vyrazila na oslu za Elíšou 60 kilometrů dlouhou cestou na Karmel a takřka jej dovlekla zpátky k sobě domů do Šůnemu. Tam Elíšovi nezbylo než synka dost komplikovanou procedurou zázračně vzkřísit.

Šunemanka tedy prožila obdobu toho, co se přihodilo Abrahámovi, kdež měl obětovat svého vyprošeného jediného syna Izáka. Najednou byla její víra na chvíli zpochybněna. Jako by jí Bůh zradil, opustil, vysmíval se jí. Vzal jí to nejcennější, co jí kdysi dal, a teď ji o to připravil. Ale ona uměla doufat i tam, kde nebylo naděje, uměla prosit, modlit se a jednat. A nakonec se dočkala a zažila veliké a krásné věci.

Řekl bych, že tato žena veliké víry a pokory je jakýmsi předobrazem Panny Marie. Ta byla také pokojná, skromná a přitom duchovně nesmírně bohatá a štědrá. Také dostala zázračně skvělého Syna Ježíše a také o něj bolestně přišla. Ale ani Maria neztratila naději a nakonec jej obdržela Vzkříšeného zpět.

Od Šunemské ženy i od Panny Marie se můžeme naučit mnohému. Ctnosti pohostinnosti a štědrosti, ctnosti pevné důvěry, ale především moudrému postoji k Bohu, světu a lidem. Jsou totiž dva základní postoje: Postoj nároku a postoj vděčnosti. Pokud v člověku převažuje postoj nároku, nemůže být nikdy opravdu šťastný. Jakmile máme pocit, že společnost, církev, Bůh, náš životní partner, naši rodiče nebo naše děti nám stále něco dluží, budeme ustavičně někomu něco vyčítat, litovat se. Pořád budeme mít pocit, že nejsme u cíle, nedostali jsme, co nám patří, že nám toho spousta schází, že bez toho a onoho a ještě toho, nemůžeme být šťastní, že se nám cíl stále vzdaluje. Něčeho možná dosáhneme – ale ono se ukáže, že je to vlastně stejně málo a je to marné, nikdy nás to neuspokojí.

Kdo však se naučí postoji vděčnosti, má k štěstí mnohem blíže. Všímá si všeho dobrého, co obdržel, raduje se z toho, a uvědomuje si, že to je většinou nezasloužený dar. Je vděčný za to, co má a vidí kolem sebe spoustu dobého a těší se na to největší a trvalé dobro, které nám Bůh připravil v cíli našeho putování.

U nebeské brány možná dostaneme jedinou otázku: Naučil ses být vděčný a štědrý? Naučil ses mít rád Boha i bližní a dávat jim přednost před sebou samým? Pokud ano, tak vejdi do radosti spravedlivých. Amen.


KÁZÁNÍ NA 12. NEDĚLI V MEZIDOBÍ A

V evangeliu dnes Pán Ježíš hovoří o dvojím strachu. Jednak o strachu zbytečném, kdy se člověk děsí něčeho, co mu nemůže ublížit, ale i o strachu prospěšném, kdy si dáme pozor na něco, co je skutečně nebezpečné a uchráníme se tak velkého zla. Kdo je ustrašený a všude vidí nějaké ohrožení, ten nakonec nedokáže udělat nic užitečného a ani sám nemá nic ze života. Ten, kdo si žádné nebezpečí nepřipustí, není opatrný a rozvážný, ten na to nakonec doplatí. Není rozumné být příliš úzkostlivý, stejně tak jako být opovážlivě lehkomyslný.

To co jsme konstatovali, není žádný objev a vlastně k tomu člověk nepotřebuje ani kazatele a evangelium. Dá nám to zdravý rozum. K čemu však evangelium potřebujeme, je rozlišení mezi tím, co si náš strach nezaslouží a tím, čeho se máme bát oprávněně. V pohledu na to panují velké rozdíly mezi lidmi a odlišné názory najdeme i v průběhu lidských dějin.

Na samém počátku, v ráji, žádný strach neexistoval. Člověku, dokud byl v souladu s Hospodinem, nehrozilo vůbec žádné nebezpečí. Vše bylo požehnané, prospěšné, dobré a člověk se mohl radovat z objevování všeho, čím jej Bůh obdaroval. Jenže pak se lidé od Boha hříchem vzdálili. Utekli z jeho ochrany a zůstali sami proti krutému zlu narušujícímu harmonii světa. Svět se stal lidem nepřátelským. Od té doby se lidské dějiny staly dějinami strachu.

Pod vlivem prvotního hříchu se naši předkové začali bát sebe navzájem i svévole bohů, stejně jako drtícího osudu a přírodních sil. Člověk pocítil, jak je proti tomu všemu bezmocný. Ze strachu pak povstala i krutost a násilí, bylo třeba každého, kdo by nás mohl ohrožovat, včas zničit.

Na straně druhé však dokázali být naši dávní předkové neuvěřitelně stateční, uměli překonat pro nás nemyslitelná strádání a pohrdali mnohdy i svou vlastní smrtí. Ale byla to jakási rezignovaná statečnost, odvaha ze zoufalství, podrobení se nezbytnému, vůli bohů či odvěkým ustanovením osudu, bez nějaké naděje a optimismu. Většina náboženských úkonů ve starověku spočívala v odvracení hrozících pohrom a nebylo v nich mnoho důvěry a lásky k Stvořiteli.

V dnešní době, která nás dokáže ušetřit většiny děsů a strádání, které trápily dávné generace, však není strachu o nic méně. Daleko více se dnes bojíme o své štěstí, o to, abychom nepřišli o nějakou rozkoš a zážitek, nemuseli se v něčem omezit, něco si neužili. Snaha o naprostou bezpečnost všeho, odstranění veškerého rizika a nepohodlí, zajištění se proti všem nahodilostem, téměř ochromuje celou společnost, vše nesmírně komplikuje, připravuje nás o podnikavost a akčnost, vlastní našim předkům.

Dnes se také kolektivně bojíme podle sdělovacích prostředků, které na nás vždy ve vlnách hrnou nějaké Jobovy zvěsti. Jeden strach překrývá druhý: tu je zde strach z terorismu, tu z migrantů, příště ze sucha a globální změny klimatu, poté z pandemie a nyní třeba z rasismu. O nebezpečích se vedou nekonečné spory, ale skutečné, reálné řešení se nenachází.

Především je tu však strach z budoucnosti a strach ze smrti. Asi mnohem více, než kdy jindy, se dnes ztratil jakýkoliv optimismus a důvěra v budoucnost. Smrt je považována za něco tak strašného, že se o ní raději ani nemluví a předstírá se, jako by ani nebyla, jako by zemřít znamenalo udělat jakousi trapnou chybu.

Pán Ježíš nám však říká, že v té nejzákladnější věci se nemusíme vůbec bát. Nejsme tu náhodou a beze smyslu, nejsme tu sami, nejsme hříčkou osudu, genů či přírodních sil. Nejsme nějaký experiment mimozemšťanů či pouhé stádium vývoje hmoty, ale máme dobrého, milujícího Otce, který je silnější než veškeré zlo. On nás provází dějinami od stvoření času a provází nás i naším vlastním životem, se všemi jeho propastmi i vrcholy. A on neopouští ani v nejhlubší propasti smrti, z níž bychom se sami nikdy nemohli vydrápat.

V žádném okamžiku nejsme bez Boží ochrany a podpory a nic se neděje bez vědomí a řízení Hospodina, který je na naší straně. Boha se nemusíme děsit, ale máme mít vůči němu bázeň – tedy jej ctít, respektovat, brát vážně, počítat s ním a řídit se jeho příkazy, neboť to vše je pro naše dobro.

Bůh neřeší problémy za nás, ale dává nám sílu a inspiraci, abychom je zvládli, nepadli pod jejich tíhou, našli dobrá řešení. Dává statečnost, trpělivost, vytrvalost a především radost z úspěchu. Tu největší radost, která přijde tehdy, když člověk po dobrém životě nakonec dosáhne obnoveného ráje a začne pro něj nádherná věčnost, navždy beze strachu a obav.

Bát se musíme doopravdy jen jedné věci: totiž že budeme jednat jako naši prarodiče v ráji, kteří Bohu nevěřili, hledali si štěstí mimo něj, jednali si svévolně a vzdálili se od toho, který je chránil a miloval. Pak byli naplno vystaveni náporu zla, které okupuje a narušuje tento svět, pak neměli šanci obstát proti Božímu odpůrci, nepříteli naší spásy. Zlo ve světě je neskonale mocnější a vychytralejší než my a působí zde opravdu ohavné věci. Bez Boha proti němu nemůžeme obstát. Ale smrtí a zmrtvýchvstáním Krista je už poraženo a proti Bohu nemá šanci. Ovšem i na ústupu je stále nebezpečné, a kdo se mu jakýmkoliv způsobem přiblíží a nedá si pozor, může špatně dopadnout. Může ztratit nejen štěstí, pokoj a radost v tomto světě, ale přijít i o to nejcennější, o život věčný. A to je také ta jediná ztráta, která už nejde napravit, jediná ztráta, která je skutečně tragická.

Dětem se říká, když na ně jde strach, aby si zazpívali, že to pak přejde. Také my si můžeme v pokušení úzkosti zazpívat nebo si alespoň připomínat slova známé písně: „Každý den Pán mi sílu dává, písní mou je můj Pán. On se stal mým spasením, když kráčím s ním, nemusím se bát, když kráčím s ním, nemusím se bát.“       


Kázání na slavnost Těla a Krve Páně

Svátky, které doprovázejí závěr velikonoční doby, jsou jedním velkým poděkováním za Boží blízkost nám lidem. Díkůvzdáním za Boží podporu, která nám umožňuje rozpoznat správnou cestu životem, vytrvat na ní a nakonec dosáhnout skvělého cíle v nebi. Boží blízkost nám připomíná slavnost Seslání Ducha Svatého i slavnost Nejsvětější Trojice, stejně tak i slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Každá z nich jako by říkala: „Bůh na tebe myslí, působí v tvém nitru, posiluje a proměňuje tě, nejsi nikdy sám.“

 Zcela mimořádným způsobem však je tato skutečnost zdůrazňována právě dnes o slavnosti Těla a Krve Páně. Zatímco o těch ostatních krásných svátcích se pohybujeme v oblasti čistě duchovní, smyslům nepřístupné – nemůžeme spatřit Boží Trojici, představit si Ducha Svatého ani si sáhnout na Ježíšovo Božské Srdce – tak dnes se setkáváme s tajemstvím, které je obdivuhodné tím, že propojuje oblast tělesnou a duchovní, fyzickou i nadpřirozenou.

Ježíš nám nezanechal jen nějaké vznešené myšlenky, ušlechtilá slova, výroky a citáty, ale zanechal nám své Tělo a svou Krev, abychom měli posilu pro naši duši i pro naše tělo, abychom se s ním mohli setkat tím nejhlubším způsobem, který je tady na zemi vůbec možný. Ježíš v eucharistii vstupuje do našeho nitra, jako kdysi do betlémské stáje a v temné jeskyni rozžíhá světlo, přivádí tam anděly a svou přítomností ji posvěcuje, čistí od všeho špatného. Vstupuje tam s Ježíšem celá Nejsvětější Trojice a z duše si činí svůj příbytek, chrám Ducha Svatého.

A to vše se děje prostřednictvím kousku chleba či pár kapek vína, prostřednictvím viditelných, uchopitelných věcí. Duše dostává pokrm, energii pro svůj nadpřirozený život z něčeho tak maličkého a obyčejného, co však Ježíš proměňuje v to nejdražší a nejvzácnější.

Že se nepohybujeme jen někde v oblasti zbožné poezie a snění, nám naznačuje, jakou posilou byla eucharistie například pro vězně v komunistických či nacistických koncentrácích a co byli pro její získání schopni riskovat.

Vzpomínám si na vyprávění jednoho politického vězně, který v padesátých letech v lágru musel fárat v dolech. Po nějaké době se mu podařilo dostat šikovné místo. Jezdil v podzemí s vláčkem, který vozil vyrubané uhlí. Využil toho a po cestě štolami vždy na určitých místech vyhazoval z vláčku proměněné hostie či spíše proměněné kousky rohlíku, zabalené v cigaretových papírcích či v Rudém Právu. Toto Tělo Páně získával od vězněných kněží. Na dohodnutých místech už hlídkovali další vězni, kteří eucharistii sebrali, a buď sami přijímali, nebo ji odnesli dalším. Případně v nějakém boční chodbičce chvilku adorovali. Ježíš tak byl přítomen nejen v hlubinách lidského srdce, ale i v hlubinách země, v drsném hornickém prostředí a nesmírně posiloval uvězněné křesťany.

Jeho přítomnost je něčím skutečným, reálným, působícím. Mnohdy si to ani neuvědomujeme, jak moc nám jeho přítomnost pomáhá a jak bez něho nemůžeme dělat nic, jak bez něho slábneme. To nám myslím dost tvrdě připomnělo nedávné období, kdy nebyly slouženy veřejně mše svaté a dostat se k svatému přijímání nebylo tak snadné. Najednou se člověk naučil vděčnosti za tak velký dar, docenil jeho hodnotu a potřebnost a vychutnal si radost, když mohl klečet před vystavenou Nejsvětější Svátostí, mít Nebeského Pána na dosah, hledět na neviditelného, všemohoucího, a třeba jen mlčet před jeho velebností, svěřovat mu své prosby a díky, naslouchat jeho povzbuzování.

Podobně si uvědomuji, jak cenná je eucharistie, když mohu sloužit mši sv. u lůžka umírajícího člověka. Lidské léky a léčebné procedury tam už nic nezmohou, tělo se takřka ztrácí a mysl propadá, panuje tam naprostá bezmoc, pokouší se o nás beznaděj, ale do toho přichází Pán Ježíš a přináší věčný život, posiluje umírajícího, vstupuje do něj a jeho duši dává přetrvat veškerý marasmus a rozpad a vstoupit do plnosti života. Vítězí tam nad smrtí.

Velmi mne oslovilo přirovnání básníka a teologa Efréma Syrského. Tento jáhen přirovnává eucharistii k žhavému uhlíku, který vzal v Izajášově vidění anděl kleštěmi z nebeského oltáře a dotkl se jím Izajášových rtů. Tím byl Izajáš očištěn a začal prorokovat – spatřil budoucnost. Podle Efréma je svaté přijímání také takovým žhavým uhlíkem, který ani svatý anděl nemůže uchopit, ale člověk jej smí přijmout do svého nitra, aby tam zapálil srdce, spálil vše uschlé, smutné, špatné a dal vidět budoucnost, která je v nebi. Aby naše srdce zahořelo, jako srdce učedníků putujících do Emauz, kteří byli původně skleslí a zklamaní, ale když jim Ježíš podal chléb, tak dostali novu radost s a novou sílu. 

O nádheře a velkosti eucharistie, zhmotněné Ježíšovy lásky, bychom mohli ještě dlouho rozjímat a žasnout a nebyl by to vůbec ztracený čas. Využijme vždy tu chvíli po svatém přijímání, kdy je nám Pán tak blízko, i každou chvíli, kdy můžeme adorovat před svatostánkem, abychom děkovali a žasli, aby naše duše radostně zazpívala Pánu a těšila se na trvalé shledání v nebi, kde se uvidíme tváří v tvář, a nic nás už nikdy nebude dělit.                   


Kázání na slavnost Nejsvětější Trojice

Před lety vyšlo několik knih, které výstižně popsaly falešné obrazy Boha, které si někdy vytváříme ve své mysli. Ať už je to přísný bůh účetní, dozorce, či výrobce křížů - trapič a zlomyslný programátor lidských osudů či nebo naopak automat na plnění lidských přání, magická neosobní moc, lhostejný duch plující mezi kdesi galaxiemi či slabý dědeček, kterému nezbývá než vše odpouštět a na němž můžeme štípat dříví. Jsou to jakési myšlenkové modly, jichž se člověk může buď děsit, nebo jimi manipulovat, aby dosáhl svých cílů.

Nemají však nic společného s Bohem Abrahámovým a Mojžíšovým, s Otcem, o němž hovořil Ježíš, a kterého uctívá církev. Abychom si uvědomili, jaký je doopravdy Bůh, slavíme právě tu dnešní slavnost Nejsvětější Trojice. Dnešní svátek není jen jakousi lahůdkou pro teology a filosofy zabývající se detailně Boží trojjediností, nejvnitřnějším tajemstvím Boží existence, ale je to oslava Božího působení mezi námi, oslava mocné a účinné Boží lásky k nám lidem.

Když se zaposloucháme do slov dnešních čtení, objevíme tam jednu ústřední myšlenku, která je všechny spojuje: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. To je nejspíše úplné jádro celé Bible a celých dějin vztahů mezi Bohem a námi. Kdyby se z celého Písma svatého nedochovalo nic jiného, než tato věta, věděli bychom již dost.

Vše, co jsme si od Adventu a Vánoc, přes půst a Velikonoce až po Seslání Ducha Svatého připomínali, byla oslava působení milosrdného Boha na zemi, v našich dějinách a osudech. Boží hod vánoční ukazuje na lásku Boha Otce, který se smiloval nad lidskou bídou po prvotním hříchu a poslal na zemi svého jednorozeného Syna, aby se stal jedním z nás. Velikonoční události ukazují lásku Synovu, jenž pro nás zemřel na kříži a vzkříšením nás vysvobodil z moci smrti a rozpadu. Boží hod svatodušní pak ukazuje lásku Ducha Svatého, jenž nás provází i po Ježíšově odchodu do nebe, dává nám nádherné dary a posiluje nás při klopotném návratu do ráje. Hezky to shrnuje vstupní antifona této mše svaté: „Trojjediný Bůh, Otec i Syn i Duch svatý, nám prokázal své milosrdenství; chvalme a oslavujme ho navěky.“

Dnešní oslava je tak velkým poděkováním, za vše, co pro nás Nejsvětější Trojice vykonala a současně i povzbuzením, že ještě větší věci můžeme očekávat. S Otcem, Synem i Duchem Svatým můžeme stále více posilovat svůj vztah, stále více žasnout nad Boží velikostí a laskavostí, nad jeho mocí i milosrdenstvím. „Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?“ můžeme se ptát s žalmistou.

Při výuce na teologické fakultě nám často zdůrazňovali, abychom o Trojici hovořili velmi stručně a nepouštěli se do nějakých fantazií. Jedná se o záležitosti, jež se stejně nedají slovy příliš popsat. I Ježíš, ten nejlepší teolog, který zná Trojici zevnitř, z vlastní zkušenosti, mluví o ní dost střídmě a spíše jakoby mimochodem.

Nefilosofuje, ale hovoří především o tom, jak jej má Otec rád a jak on Otci věří a na něho spoléhá. Nemluví o Trojici, aby ukojil naši intelektuální zvědavost, ale aby nám ukázal, jak na nás Bohu záleží a jak touží po naší blízkosti. Nemusíme řešit vztahy mezi osobami v Trojici, ale můžeme mít svůj osobní vztah k našemu nebeskému Otci, k našemu bratru Ježíšovi i k našemu příteli a obhájci Duchu Svatému.

Bůh není velký osamělý monarcha, žulový mlčící monolit, ale je v něm společenství tří osob, které se navzájem milují a jejichž láska se rozlévá do celého stvoření. Bůh je osobní, není to „cosi nad námi“ je to někdo s námi, mezi námi a v nás. Někdo, s kým mohu komunikovat, kdo se zajímá o můj život, problémy a myšlenky, někdo kdo mi odpovídá na otázky a prosby, někdo, koho mohu mít rád a na něj spoléhat.

Celá nauka o Trojici není nějakou zajímavou spekulací, spletitou teologickou teorií, ale je vztahem, v němž žijeme. Přináší naději, důvěru a lásku. Od chvíle, kdy jsme byli pokřtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a od okamžiku, kdy nás Ježíš naučil modlit se „Otče náš“, už víme, že jsme byli přijati do Nejsvětější Trojice, jako adoptivní dcery a synové Boží, víme, že tam, v blažené Trojici je náš domov, naše místo, které nám Ježíš připravil.

To nás může povzbudit v situacích, kdy prožíváme lidskou bídu, nemoci, utrpení, smrt. Dosud jsme v drsném světě a zažíváme drsné věci. Otec nás sem poslal, stejně jako svého Syna Ježíše, abychom tu vykonali něco užitečného. Ani Jednorozený Syn Boží to zde neměl zrovna pohodlné, ale my se s ním jednou máme vrátit zpět, abychom pak žili u Otce ve věčné chvále a radosti.

Abychom vytrvali, vše vydrželi, byli užiteční a stateční, abychom vše zvládli, posílá nám Otec na pomoc Ducha Svatého, esenci všeho dobrého, krásného a mocného, co se nalézá v nitru Božím. Bůh nás neopouští, zve nás k účasti na svém vnitřním životě, zve nás k sobě domů, připravuje něco skvělého, a těší se na nás, i na to, jak se nám u něj bude jednou úžasně líbit.


KÁZÁNÍ NA SLAVNOST SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Mnoho lidí má představu, že svět funguje jako Bohem sestrojený hodinový stroj. Bůh na začátku stroj vyrobil, natáhl, seřídil, a on už si teď běží sám podle neměnných přírodních zákonů. Vše je matematicky přesné a na miliardy let dopředu určené. Taková představa světa působí obdivuhodně, ale může také poněkud budit strach. Není v ní totiž místo pro lidskou svobodu a vlastně ani pro Boží zásahy do tohoto světa. Proč by do tak dokonalého soustrojí měl Bůh ještě zasahovat? Vše je přeci od věčnosti absolutně přesně nastaveno a nic už nelze vylepšit. Člověk se musí smířit s rolí drobného kolečka v obrovském soustrojí. Vládne tu fyzika, matematika, ale není tu místo pro lásku, ale ani pro humor, modlitbu, radost, soucit. Takovouto představu o světě měl třeba už řecký učenec Aristotelés, ale setkáme se s ní i v dnešním Islámu.

Křesťanství však hovoří o úplně jinak uspořádaném světě. O světě, v němž je prvním hybatelem nikoliv Velký hodinář či Velký architekt, přesně rýsující dráhy planetám, a nezměnitelné osudy lidem, ale v němž je tím prvním impulsem Boží láska, Duch Svatý. Ten si vane, kam chce, vždy překvapuje, a tudíž má rád svobodu a dává ji i lidem. Tvoří s radostí a radost vnáší do světa. Je pánem sedmého dne, šabatu, volného času, kdy si tvorové mohou hrát, odpočívat a bavit se. Duch Svatý nám ukazuje, že Stvořitel není nějaký železný zákon, kosmický počítač, ale někdo soucitný a přitom radostný, někdo, kdo má rád rozmanitost a nejedná přísně účelově. Počítá s naší spoluprací, dává nám možnost se rozhodovat, nést zodpovědnost, ale také mít možnost dosáhnout skvělé odměny.

Podíváme-li se na svět, je to něco tak rozmanitého a podivuhodného, že by to nevymyslel žádný inženýr, uvažující přísně účelově či ekonomicky. Je tu fantazie, marnotratnost, rozmanitost, ukazující Boží velikost a radost z tvoření. Za vším krásným můžeme vytušit přítomnost Ducha Svatého, který krásu miluje. Už starozákonní žalmy opěvují nejen velkolepost nebeské klenby s kroužícími planetami, ale i hemžení pozemské i mořské havěti. Stačí se podívat na dobře udržovanou louku, kolik tam roste nejrůznějších bylin, kolik se tam vznáší druhů motýlů. Nebo nahlédnout do pralesa, kolik se na náš šklebí druhů opic, nebo jaké podivuhodné tvory skrývají hlubiny oceánů. Je naprosto fascinující nahlédnout do jejich světa a porovnat nepatrnou myšku drobnou šplhající po klásku obilí, obrovského vorvaně či chobotnici a třeba lemura. Přitom to vše funguje na jednom principu. Rozdíl tvoří jen pár genů. Ti tvorové také pouze ustavičně neshánějí potravu, nejsou to jen strojky na množení, ale umí si hrát, projevovat radost i zármutek a vůbec netušíme, co se děje v jejich nitru. A zrovna tak žasneme, kolik je různých typů, povah a charakterů nás lidí. Jak jsme každý nezaměnitelný, originální a přitom všichni pocházíme z jedné Boží dílny.

Vždycky mě udivuje, jak začal Duch Svatý působit na počátku církve. Nebyly to jen plamínky nad hlavami apoštol a nějaký hukot, ale oni začali také mluvit o velikých Božích skutcích. Najednou si uvědomili, jak úžasné věci Bůh koná a tvoří, najednou si všimli, jaký je vlastně skvělý. Ti, kdo toho byli svědky, mysleli, že jsou apoštolové podnapilí: „jsou plni sladkého vína“. Tedy ne nějaké trpké, kyselé břečky, po které je člověk protivný a maximálně se pohádá či popere, ale skvělého, lahodného nápoje, který udělá výbornou náladu, uvolní od běžných starostí, vytvoří společenství, pozvedá mysl a přináší nové nápady a nadšení. Umožní vidět věci jinak, než v každodenním provozu a stereotypu.

To je myslím skvělá charakteristika Ducha Svatého, který ukazuje, že Bůh není suchar, stále jen moralizující pedant, ale někdo, kdo nás po vyprahlém putování tímto světem zve ke skvělé hostině plné zábavy a radosti. Dnešní svět je však nemocný, narušený dědičným hříchem. Proto zde je bolest, proto to zde skřípe. Duch Svatý přichází svět uzdravit, obnovit jeho tvář.

Nejspíše každý z nás se dostal do situace, kdy musel splnit určité neodkladné povinnosti, ačkoliv mu třeba nebylo vůbec dobře, pokoušela se o něj nemoc, či měl nějaké rodinné trápení. Raději by třeba šel do postele, ale musel přesto něco důležitého udělat. V takovém stavu člověka práce vyčerpává, nebaví, člověk chybuje a vše mu trvá dvakrát tak dlouho. Vše se komplikuje. Jak se říká, jde to, ale dře to. Člověk je protivný na druhé, myslí jen na to, aby to měl za sebou.

Naproti tomu asi také víme, jak se pracuje, když má člověk dobrou náladu, něco ho předtím potěšilo, zažil nějaký úspěch, očekává něco krásného. Pak mu jde práce obvykle od ruky, nevadí mu, že je při ní třeba i přes čas, je to pro něj radost a třeba i vymyslí, jak práci vylepšit. Myslím, že podobné je tomu, když o něco usilujeme bez Ducha Svatého a naproti tomu, když nás on při práci doprovází.

Bez něj je to často marná dřina, s ním je to radost a daří se. Platí to jak v naší osobní činnosti, tak i v úsilí celé církve. S pomocí Ducha Svatého dokáže jednotlivec i církev neuvěřitelné věci, naprosto nad naše přirozené schopnosti, a bez něj se pouze trápíme, namáháme, a nic z toho stejně dobrého nevzejde. Jako ti apoštolové, kteří celou noc lovili ryby a stejně měli prázdné sítě, a pak, když jim Ježíš ukázal, kam mají zajet, našli skvělý úlovek, ačkoliv už podle všech pravidel měly být ryby dávno pryč.

Příkladem může být i svatá Zdislava. Když jsem o ní kdysi kázal, divily se mnohé maminky a dokonce jim bylo smutno, že neumí to, co ona. Zdislava totiž dokázala zvládnout péči o rodinu, hrad, panství, pečovat o nemocnici, věnovat se nejchudším, stavět kostely a kláštery, modlit se, číst duchovní literaturu a diskutovat s teology. Ale i řídit vojenskou posádku při obléhání hradu a zvládnout ekonomické problémy při hladomoru. Byla skvělou mámou, manželkou, hospodyní a křesťankou. Jako by její den měl 48 a nikoliv jen 24 hodin, jako by vůbec nespala, neodpočívala a nejedla.

Ale myslím si, že to právě bylo tím, že s ní spolupracoval Duch Svatý. Byla jeho uměleckým dílem. Nedělala to tudíž sama, to by se brzy jen udřela a vyhořela, ale s ním a pro něj. A on už to dokázal zorganizovat tak, že vše běželo naprosto úžasně. Zdislava věděla, na koho se obracet. Tak myslím, že i nám velmi prospěje, když před veškerou svou činností nejprve věnujeme své úsilí modlitbě k Duchu Utěšiteli, který dává všemu harmonii, směr a vše přivádí k cíli a zdaru. On už se postará, neboť jemu na nás záleží.                  


Kázání na 7. neděli velikonoční A

Apoštolové zažili během čtyřiceti dnů od Kristova Zmrtvýchvstání do jeho Nanebevstoupení mnoho radosti. Ježíš je navštěvoval, objasňoval jim vše, co se přihodilo, naučil je správně chápat Písmo svaté, ukazoval jim, že se na něj mohou naprosto spoléhat. Můžeme říci, že absolvovali jakousi intenzivní čtyřicetidenní teologickou fakultu. Ježíš v té době také uložil svým žákům úkoly pro budoucnost. Mají být svědky jeho zmrtvýchvstání, jít do celého světa a pokračovat v tom, co Ježíš říkal a konal. Mají křtít, zvát druhé k následování Krista, uzdravovat zarmoucené duše, odpouštět hříchy, vyhánět zlé moci.

Přes všechnu tu přípravu, kterou učedníci se svým Zmrtvýchvstalým Mistrem absolvovali, cítili se nejspíš jeho odchodem do nebe zaskočeni. Najednou byl pryč, oni tu zůstali sami jako maličký ostrůvek v moři nepřátelských židů a pohanů. Vždyť to bylo jen pár týdnů poté, co se spojili velekněží s Pilátem, a nechali Ježíše ukřižovat. Jsou tu stále, číhají, pořád stejně mocní a zlí. Neskončíme tedy také na kříži či ukamenováni? Muselo táhnout hlavou každému z apoštolů. Najednou si uvědomili, kolik toho ještě neznají, nač všechno se ještě měli Ježíše zeptat, jak jsou pořád jejich síly a schopnosti slabé. Čím a odkud začít? Co vlastně druhým říkat? Koho oslovit? Kam jít?

Možná bychom mohli jejich situaci přirovnat k mladému medikovi, který právě převzal v Karolinu lékařský diplom, a měl by jít okamžitě operovat velmi složitý zákrok, právníkovi, jenž by ihned po promoci musel rozhodovat v složité soudní kauze, či novoknězi, kterého by rovnou z katedrály po vysvěcení poslali řídit velkou farnost.

Ačkoliv toho takový člověk spoustu ví, a těší se, až to uplatní, potřebuje přeci ještě chvíli praxe, pod vedením někoho zkušeného. Aby nebyl jen teoretik a idealista, ale dostal se do reality. Teprve pak může lékař obdržet atestaci, právník být jmenován soudcem či kněz farářem, a samostatně, zodpovědně působit. Apoštolové neměli ještě žádné zkušenosti, potřebovali ještě nějakou radu a povzbuzení, potřebovali nějaký odstup, aby se jim vše, co se od Krista dozvěděli, usadilo, utřídilo v mysli, aby získali jakýsi celkový nadhled, a uměli si poradit v konkrétních situacích.

A právě tady vidíme, jak byli moudří, a že Ježíšovým slovům opravdu dobře naslouchali a uměli se z nich poučit. Oni se totiž hned nepustili do evangelizování, uzdravování, kázání, ale vrátili se do večeřadla a nejprve se šli modlit. Nezačali hektickou činností a aktivitou, ale v klidu a tichém ústraní se modlili. V této modlitbě nebyli sami, ale obraceli se k nebi spolu s Pannou Marií a dalšími ženami a nejspíše i se svým ostatními přáteli.

Začátkem církve, jejím prvním činem tedy není nic jiného než společná, jednomyslná modlitba s Marií. Na tom církev stojí, to je její základ, a bez toho je všechna její ostatní činnost marná a neúčinná. Dalo by se říci, že svět byl stvořen v šesti dnech slovem a církev v devíti dnech modlitbou.

Můžeme přemýšlet, jak ta devítidenní modlitba asi vypadala. Určitě neodříkávali jeden Otčenáš za druhým, ale spíše vlastními slovy vzpomínali na veliké věci, které Ježíš vykonal a děkovali za ně, připomínali si jeho slova a povzbuzovali se jimi, prosili, aby jim dal schopnost mluvit také tak laskavě a moudře, milovat hříšníky, mít soucit. Svěřovali Bohu sami sebe i všechny, k nimž měli být posláni. Prožívali jakýsi několikadenní oddych, exercicie, před začátkem nové etapy svého života. Uvědomovali si postupně, co je opravdu důležité a co méně, získávali duševní vyrovnanost, vnitřní pevnost, odvahu, stávali se samostatnými a iniciativními.

To všechno, co v nich po těch devět dní zrálo, pak dokončil příchod Ducha Svatého, který jim dal plnost svých darů, doplnil a bohatě překonal všechny jejich lidské schopnosti a uschopnil je k věcem, přesahujícím lidské možnosti.

Pak už nebyl pro kdysi zmateného a ustrašeného Petra problém, postavit se uprostřed jeruzalémského chrámu, a pronést strhující kázání, po němž se obracely tisíce lidí. Pak se mohl vydat i do Říma a působit mezi otroky i senátory. Pak se začaly dít zázraky a církev se mohla neuvěřitelně šířit. To vše bylo podloženo modlitbou, která prosila o to nejdůležitější. O Ducha Svatého, který dává život a zdar všemu, co podnikáme, a bez nějž je vše suché a neúčinné.

Máme zde tedy velmi důležité povzbuzení i pro naši dobu. Kdykoliv je před námi nějaké významnější rozhodnutí, nějaká změna v životě, kdykoliv se před námi objeví nějaký nový náročnější úkol, není vhodné okamžitě to začít řešit, jednat, ale je správné nejprve se modlit. Svěřit sebe a své jednání Duchu Svatému, aby to bylo i jeho rozhodnutí a jeho dílo. Přizvat si k modlitbě třeba i své přátele, modlit se společně, tak jak to Ježíš doporučuje. Číst si při tom Písmo, nacházet v něm podobné situace, jako je ta moje, ověřovat si, že v minulosti Bůh vyřešil i mnohem spletitější záležitosti, děkovat za vše, v čem mi v minulosti pomohl. Na pomoc si mohu pozvat Pannu Marii, aby mé prosby posílila, jako tehdy ve večeřadle. Někdy to může trvat krátce, stačí třeba jen střelná modlitba, a za chvíli se vše vyjasní, jindy to trvá mnohem déle, než těch devět dní, ale pokaždé to nakonec přinese účinek. O modlitbě říkají církevní otcové, že je to dýchání duše. Dýcháme stále, a ne jen v neděli a v kostele. Modlitba není něco pouze svátečního, ale máme se obracet k nebi neustále při všech příležitostech. Nikdy nejsme tak vytíženi, abychom nemohli pomyslet na Boha a poprosit o přímluvu Marii.

Naše činnost pak není marná a naše mysl pak nepropadne beznaději. Apoštolové možná po Kristově odchodu a před příchodem Ducha Svatého prožívali cosi podobného opakované Bílé sobotě. Osamělost, zmatenost, prázdnotu, strach z neznámé budoucnosti. Modlitba jim to však pomohla překonat, a tak se dočkali Ducha Svatého, který jim umožnil, aby konali víc, než je v lidských silách, aby dokázali vést druhé k pravému společenství, předávali jim jasnou nauku, naplnili jejich srdce nadějí a ukázali jim skvělou budoucnost. I dnes církev často prožívá stav podobný Bílé sobotě a křesťané se podobají učedníkům zaraženě se vracejícím z Olivetské hory po Ježíšově odchodu. A i dnes je jedinou pomocí prosba o dary Ducha Svatého, prosba, podporované přímluvou Matky Páně.                  


PROMLUVA K SLAVNOSTI NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ

Když jsem se zamýšlel nad liturgickými texty dnešní slavnosti, plnými naděje, vybavil se mi paradoxně před očima obraz Krista na kříži v jeho nejhlubším ponížení. Chvíle, kdy bolestně a dlouho umírá, zdá se zcela bezmocný, a jeho nepřátelé se mu vysmívají: „Jsi-li Mesiáš, pomoz sám sobě, sestup z kříže a uvěříme v tebe.“ Kdy jindy by měl Bůh zasáhnout a něco udělat, vykonat zázrak? Kdy jindy ukázat, že Ježíš není opuštěn, že všechno, co říkal o dobrém nebeském Otci je pravda? Určitě i Ježíšovi přátelé, shromáždění na Gologotě, v duchu křičeli: „Bože zasáhni, udělej, něco, prosíme, nenech to tak“! A ono se nestalo nic. Naprosto nic. Agónie pokračovala, Ježíš umíral dál jako nejobyčejnější otrok. Okolostojící dokonce zaslechli jeho slova: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ A pak po hrozném utrpení skonal. Jako každý jiný smrtelník. Temnota, provázená zemětřesením, jako by naznačovala beznaděj všech, kdo Krista měli rádi a doufali v něj, otřes všeho, nač spoléhali. Bylo po nadějích, že se alespoň na poslední chvíli něco mimořádného stane, že vše nedopadne tak katastrofálně. Dopadlo.

Ovšem dnešní slavnost nám ukazuje, že i v této chvíli měl Bůh řešení. Ovšem úplně jiné, než by kohokoliv napadlo. Tam, kde skončily lidské plány, možnosti a naděje a kde se zdálo, že jsou promeškány všechny příležitosti k řešení, že se nedá už v nic doufat, začal Bůh jednat. Ježíš nesestoupil z kříže, ale vyšel Zmrtvýchvstalý z hrobu a po čtyřiceti dnech vystoupil do nebe do Otcovy slávy a radosti. Nezachránil si pouhý pozemský život, ale získal život úplně jiný, a daleko nádhernější.

Uložením do hrobu nic neskončilo. Vše pokračovalo a pokračuje až do dnes a my jsme součástí tohoto pokračování. I nás se to zcela osobně týká. I nám Ježíš žehnal, když vystupoval do nebe, i nám slíbil, že nás neopustí a bude s námi po všechny dny, až do svého slavného návratu, kdy znovu a definitivně požehná celé zemi a všemu stvoření a vše promění do krásy a jásotu. Kdo by tomu však uvěřil ve chvíli Kristova ponížení, v okamžicích jeho bolestného umírání, kdy Otec mlčel a nejednal? Kdy jediným zvukem byl pláč pozůstalých a rachot velkého kamene uzavírajícího hrob?

Myslím, že tento protiklad mezi naší lidskou představou, že Bůh musí v nejvyšší nouzi už konečně zasáhnout, že už je nejhůř a musí vyjet nějací blaničtí rytíři a zasáhnout proti zlu, a Božím řešením, které nastává úplně jindy a jinak, které přichází z úplně jiné strany a jiným způsobem, než prosíme a očekáváme, je jakýmsi jádrem křesťanské naděje. Je důvodem, proč je křesťanství tak obtížné, ale i krásné. Tomu, který byl bezmocně ukřižován, je dána veškerá moc na nebi i na zemi, tomu, který zemřel v největší opuštěnosti a bídě, je dána moc udělovat život a společenství andělů, tomu, který se ve strachu potil krví, je dána schopnost dát věčné bezpečí a naplnit každou touhu.  

Nepřinášíme oběti bůžkům, neprovozujeme magii, abychom uplatili a přemluvili vyšší mocnosti, aby jednaly neprodleně podle naší vůle a udělaly, co chceme. My naopak odevzdáváme svou vůli a svůj osud i osud svých bližních Otci, který je moudřejší, ale zatím pro nás občas i nepochopitelný. Můžeme si však být jistí, že má rád nás i naše drahé mnohem víc než my sami, že jim chce a dokáže pomoci mnohem dokonaleji, než bychom my jen dokázali pomyslet.

Nemohu mít nikoho raději, než ho má rád nebeský Otec. Nemohu mu přát nic lepšího, než mu on chce a dokáže dát. Občas nás možná napadá absurdní myšlenka: „já být na místě Božím, tak bych to tak nenechal, já bych jednal a zasáhl, já bych to udělal lépe, já bych byl hodnější, milosrdnější, laskavější. Jak bych chtěl být milosrdnější než Otec veškerého milosrdenství? Jak bych chtěl být moudřejší než Nejslitovnější Duch Svatý? Jak bych chtěl udělat něco laskavěji než Syn, který pro nás umřel?

Opravdu v to uvěřit není samozřejmě vůbec lehké. Na Golgotě tomu asi dokázala naprosto věřit jediná Panna Maria. Ta jediná si všimla, že slova „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil, nejsou výrazem Ježíšova naprostého zoufalství, ale jsou začátkem žalmu 22, který je velkým chvalozpěvem právě na Boží pomoc i tomu největšímu chudákovi, který mu vůbec není lhostejný. Slyšíme v něm: „Nezošklivil si ubožákovu bídu, nepohrdl jí, neskryl před ním svou tvář, vyslyšel ho, když k němu křičel“. I má duše bude pro něho žít, mé potomstvo bude mu sloužit. Bude vyprávět o Pánu příštímu pokolení, lidu, jenž se narodí, budou hlásat jeho spravedlnost: „To udělal Hospodin!“ Je to jedno z mála míst ve Starém zákoně, které mluví o překonání smrti a naději na nový život.

Doufat v to, mít tuto naději, nebylo snadné dokonce ani pro některé z učedníků, kteří se shledali se Zmrtvýchvstalým Ježíšem. Dnes čteme v evangeliu, že jej uviděli, klaněli se mu, ale někteří měli pochybnosti. Můžeme mít pochybnosti občas i my. Neviděli jsme, nemohli jsme se ho dotknout. Přesto se mu pokloňme, v duchu uznejme, že on ví lépe než my, jak věci mají být, a spolu s Marií se modleme o Ducha Svatého, který nám dá schopnost moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, který nás utěší v bolesti a samotě.

Zlo, smrt, utrpení, to vše se zdá hrozně reálné. To je skutečnost, s níž se setkáváme, a naproti tomu se vzkříšení, nebe, věčnost, zdají jako něco vzdáleného, neskutečného, jako pouhý krásný sen, který se rozplyne. Ale Ježíš poslal své apoštoly a nás všechny, abychom svědčili, že tím, co skončí a rozplyne se, co už nebude, je právě každá bolest, každé trápení, a že tím, co přetrvá, co jediné je věčné, je láska a radost. Láska Boží a radost Ducha svatého, pokoj, který si nemůžeme sami opatřit, ale který nám daruje náš Otec, když vytrváme až do konce.

Ježíš nás neopustil, je s námi přítomen v církvi a otvírá nám cestu do nebe, cestu, kterou on sám prošel, cestu která vede jinudy, než my často plánujeme, ale která má úžasný cíl. Kéž nás po ní provází ta, která na ní nikdy nezaváhala a kéž nás jednou uvede k svému milovanému Synu.  


Promluva k 6. neděli velikonoční (A)

„Prospěje vám, abych odešel.“ Tato věta by mohla charakterizovat dnešní evangelium. Ale opravdu prospělo učedníkům i nám, že Kristus odešel k Otci? Přirozenou reakcí apoštolů na tato Kristova slova jistě nebylo nadšení. Spíš zármutek a nejistota. Ten, na koho vsadili celý svůj život, bez nějž si už nedokázali představit svou existenci, se najednou „vytratil“. Proč tedy bylo dobré, aby jejich Mistr odešel?

Protože jen tak ho mohli poznat novým způsobem - jako Vzkříšeného, jako opravdu Božího Syna a ne pouze jako mimořádného člověka. Posuzovali jej doposud příliš po lidsku, povrchně, jako někoho, kdo jim zařídí pohodlný život, vyřeší všechny potíže a umožní jim něco znamenat. Aby mohli vidět Krista jinak, pravdivěji, více do hloubky, bylo třeba, aby ho na čas ztratili. Je třeba mít od-stup, aby se získal nový pří-stup. Právě odloučení nás může disponovat, abychom nově uviděli a přijali toho člověka, na kterého jsme si už možná příliš zvykli. Nepřítomnost milovaného člověka je šancí, jak prohloubit náš vztah k němu: naši touhu po jeho blízkosti, po jeho slovech. Ukáže se, zda jej máme skutečně rádi, zda nám chybí či se bez něj docela snadno obejdeme. Pravdivě někoho mnohdy poznáme, až když jsme od něj vzdáleni.

Jistě bylo „dobré“ znát Krista během jeho pozemského života – chodit spolu s ním po Galileji a Judsku, být svědkem jeho zázraků, naslouchat jeho slovům. Ještě lepší je však znát Krista Zmrtvýchvstalého. Bylo „dobré“ mít společenství s Ježíšem, moci se jej dotknout, vidět ho vlastníma očima, společně s ním stolovat. Ještě lepší je však věřit ve Vzkříšeného, mít s ním společenství u stolu při eucharistii.

Apoštolové poznali velmi dobře pozemského Krista, Krista podle těla. A možná si ho trochu "přivlastnili" jak se to stává i v lidských vztazích. Ať už mezi rodiči a dětmi, mezi partnery, přáteli. Už jim nebyl vzácný, už si někteří z nich mysleli, že ho mají přečteného, že je už nemůže ničím překvapit. Mysleli si, že oni nejlépe ví, co je pro Ježíše dobré. Petr mu chtěl radit, jak se má vyhnout kříži, Jakub a Jan mu navrhovali, že svolají oheň na samařskou vesnici. Už měli pocit, že jsou chytřejší než on, tak jak si to myslí i dospívající děti vůči svým rodičům.

Proto Ježíš prozíravě odešel, aby učedníci mohli lépe poznat i sami sebe. Zda se dokážou postavit na vlastní nohy, zda zvládnou v Ježíšově díle pokračovat i bez jeho neustálého dohledu. Vyzkoušet si, že obstojí i ve chvíli, kdy jej nebudou mít za zády, kdy se jej nebudou moci neustále vyptávat. Ježíš jim vlastně řekl: „už jste dospělí, už jste absolvovali mou školu, teď je na vás, abyste sami učili jiné. Musíte si na základě toho, k čemu jsem vás vedl, zařídit vlastní život. Tím, že je opustil, jim Ježíš umožnil dospět, dozrát, aby už nebyli takříkajíc jeho dětmi, ale jeho přáteli.

Něco podobného prožíváme i v mezilidských vztazích: odloučení dospívajících dětí od rodičů nemusí být tragédií, jak se třeba starostliví rodiče obávají, ale šancí, která připravuje nové a dokonalejší setkání. Ježíš se nebál dát svým učedníkům samostatnost, nechat je rozhodovat po svém, i když určitě věděl, že udělají nějaké chyby, ale risknul to. Věděl, že jedině tak se naučí zodpovědnosti. Ježíš postupoval jako moudří rodiče. Nenechal apoštoly osamocené, zcela bez podpory a rady. Jen jaksi poodstoupil z jejich života, ale zůstal jim nablízku prostřednictvím taktní pomoci Ducha Svatého. Nepřestal se o ně zajímat, ale přestal řídit každý detail v jejich životě.

Bůh nám daroval svobodu a s ní i velkou zodpovědnost. Nevede nás jako loutky na niti, ale svěřuje nám možnost zařídit si své životy. Správně nebo i zcela nešťastně. Dává nám šance a na nás je, zdali je využijeme. Můžeme jej respektovat, můžeme se s ním v modlitbě radit, ale můžeme si také jít zcela po svých cestách a Boží doporučení nerespektovat. Pak si ovšem také můžeme život totálně pokazit, zklamat sami sebe i Krista.    

Ježíšovo rozloučení s učedníky nám chce připomenout mnohá loučení v našem životě. Museli jsme se rozloučit se svým dětstvím, mládím, s obdobím úspěchu, kdy jsme třeba byli ve středu pozornosti, kdy jsme byli plní síly. Museli jsme se rozloučit s milými lidmi, s místy, kde jsme možná rádi žili. Každé rozloučení zároveň bolí, ale je i šancí na něco nového. Určitě nám přijde občas na mysl, s čím a s kým jsme se museli rozloučit. Ale nevzpomínejme se smutkem, nýbrž s vděčností a s nadějí, že nás čeká něco ještě mnohem krásnějšího. Chvíle, kdy se budeme moci rozloučit i se všemi svými zlozvyky, zraněními, bolestmi, zklamáními, s tím co se nás nyní ještě drží, co nám kazí život a co nás spoutává.

Můžeme se loučit s těmi, co máme rádi, protože víme, že dobré lidi nakonec určitě neztratíme, ale znovu nalezneme v mnohem větší kráse, doma u Ježíše.


Kázání na 6. neděli velikonoční (A)

Představme si firmu, jejíž majitel odjel na dovolenou třeba do Austrálie a dlouho se nevrací. Zanechal určité instrukce, jak má firma fungovat, ale neozývá se. Nikdo od něj nemá žádné zprávy, nikdo netuší, kdy se vrátí. Zpočátku vedou podnik náměstci, kteří šéfa osobně dobře znali. Jenže ti postupně odchází do důchodu nebo umírají a noví zaměstnanci, kteří se s majitelem nikdy nesetkali, jen o něm slyšeli, pomalu začínají pochybovat, že vůbec někdo takový existuje. A že by se mohl ještě někdy vrátit, jim připadá neuvěřitelné. A tak se přestávají na jeho instrukce ohlížet a zařizují si vše po svém. A moc se jim to nedaří. Tato podivná firma má miliardu zaměstnanců a jmenuje se církev. Náš šéf a zakladatel Ježíš odletěl na dovolenou do nebe a očividně se mu tam velmi líbí, když se už dva tisíce let nevrací. Můžeme tedy říci, že Bůh není v našem světě přítomen? Že buď neexistuje či se o svět nestará?

Stále více našich bližních je o tom přesvědčeno. A ani my sami si už nejsme tak skálopevně jisti. Snad nikdy v dějinách nebyl pocit nepřítomného, vzdáleného, nejsoucího Boha tak silný, jak tomu je v současnosti. Když čteme v Bibli, jak Mojžíš prožíval Boží přítomnost v hořícím keři či na Sinaji, mluvil s Hospodinem tváří v tvář jako přítel s přítelem, nedovedeme si to už dnes dost živě představit. Když čteme, jak svatý František či Kateřina, žili ve stálé přítomnosti Boží, je to pro nás něco neuvěřitelného. Nepochopíme Lutherův strach z neustálého přísného dohledu Božího oka.

Kde dřívější lidé viděli ruku Boží v přírodě a v dějinách, kde slyšeli jeho hlas ve svědomí, vidíme my dnes působení přírodních sil, sociologické zákony, nebo slepou náhodu. Že je Bůh, věřilo celé dřívější lidstvo, bylo to všeobecné přesvědčení bez výjimky. Věřilo se společně, veřejně. V dnešní společnosti věří už jen jednotlivci, víra není nic všeobecně závazného. Věříme si každý sám pro sebe, a před druhými, byť třeba také věřícími, se tak trochu ostýcháme. Dělá nám mnohdy problém se doma modlit společně, cítíme se přitom divně. Ba i pod slovem „Bůh“ si dnes každý představuje něco jiného. A jak ubývá v Evropě víry v Boha, ubývá i radosti. Je stále více strachu, úzkostí a obav, beznaděje. Stále více úsilí a námahy musíme vynakládat, abychom si alespoň na chvilku dopřáli něco, co by nám přineslo potěšení. A ani křesťané dnes nejsou zrovna příkladem lidí vyzařujících optimismus a naději.

Je však důležité si uvědomit, že není vše zbožnost, co se ohání Bohem, a není vše bezbožností, co Boha popírá. Stalo se mi nejednou při rozhovoru s lidmi, kteří se považovali za nevěřící, že když mi pověděli, jakou víru odmítají, mohl jsem s nimi klidně souhlasit a říct, že v takového boha já také nevěřím. Bůh je skutečně nepopsatelný, neviditelný, nepochopitelný, skrytý. Ovšem jen do doby, než se rozhodne ukázat se nám. A to už udělal. Ujasnění, co křesťanství rozumí vírou v Boha, se neobejde bez Ježíše z Nazareta:

My, křesťané, věříme v toho Boha, který se v Ježíši ukázal, zjevil člověku. Věříme v Boha, jak nám ho Ježíš představuje. Chci-li poznat jaký je Bůh, pohlédnu na Ježíše. Jak jednal on, tak jedná Bůh. Jak miloval on, tak miluje Bůh. Co chválil a co odsuzoval, to chválí a odsuzuje Bůh. Lepší obraz Boha nenajdeme. Ovšem uvěřit, že tento Ježíš stále žije, že není jen postavou z dějepisu, není vůbec samozřejmé. Ježíš je příliš neuvěřitelný, příliš nad naše zkušenosti a nad náš rozum.

Všichni misionáři, kazatelé, všechny knihy o Bohu a Kristu, celá teologie, všechny naše rozhovory s nevěřícími jsou moc málo. Jsou to jen slova. Je to jako by vyprávěl kamarád svému příteli o nějaké dívce. Líčil by vzletně její skvělé vlastnosti, popisoval jak je krásná a má smysl pro humor a kdo ví co ještě. Ale k tomu, aby se ten druhý do ní zamiloval, by to určitě nestačilo. K tomu se s ní prostě musí setkat, mluvit s ní, něco s ní zažít. Pak možná přeskočí jiskřička a zažehne se vztah. S Bohem je tomu úplně stejně. Bez setkání s ním a zažití jeho zájmu o mne je náboženství jen protivné plnění povinností.

Jak to však zařídit, abych viděl vzdáleného neviditelného šéfa, abych slyšel jeho hlas a zjistil, že mne nechce sekýrovat, ale jde mu o mé dobro? Jak se s ním spřátelit? Tím, kdo dokáže přejít od slov o Bohu k setkání s živým Bohem, takříkajíc zorganizovat mi s ním rande, je Duch svatý, o němž dnes Ježíš mluví v evangeliu. On vše oživuje, vnáší radost, krásu a lásku. On vane, kam chce, stále znovu v lidech zapaluje osobní vztah k Bohu. On mi dává uvěřit, že Bůh je víc než šéf církve a vesmíru, že je můj otec, na nějž se mohu stoprocentně spolehnout, on mi dává naprostou jistotu, že Ježíš je můj nejlepší přítel, můj bratr, díky němu se dokážu těšit do nebe a díky němu nevzdávám svou snahu plnit desatero i když se mi to občas vůbec nedaří a zdá se to zbytečné. On dokáže potěšit, když je člověku smutno a dokonce dává schopnost potěšit i druhé. Dokáže z jednotlivých osamělých křesťanů udělat živé přátelské společenství.

Díky němu je církev stále živá. Duch sv. nám dnes v církvi neschází, je v ní stále jako duše v těle, ale my spoléháme příliš na sebe a zapomínáme na toho, který je nejdůležitější. Málo prosíme a málo dostáváme. Kolikrát za rok nás napadne modlit se upřímně k Duchu sv.? A on přichází a působí jen tam, kde je zván. Zapomínáme na toho, díky němuž je radost věřit v Boha a být křesťanem. Prosme tedy Ducha sv., dovolme mu, aby v nás zapůsobil a proměnil nás v opravdové svědky velikonoční radosti a pokoje.


KÁZÁNÍ NA 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ A

Vyprávění o prvních křesťanech ve Skutcích apoštolů vypadá zpočátku jako naprostá pohoda. Čteme, že „všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všecky, jak kdo potřeboval. Po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě.“ Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všecko společné. A tak u nich nikdo nežil v nouzi.“

Jenže už dnešní úryvek nám realisticky ukazuje, že to tak dlouho nevydrželo. I první křesťané byli lidé jako my a v církvi to tehdy chodilo skoro stejně jako dnes. Poté, co pomalu vychladlo prvotní nadšení, začala se i mezi nimi objevovat nespokojenost, závist a výčitky. Vdovy po židech, kteří se vrátili z Egypta či Sýrie a hovořily řecky, se cítily nespokojené, že jsou při rozdělování „sociálních dávek“ šizeny ve srovnání s vdovami domácími, hovořícími aramejsky.

Toto čtení nás přivádí k obecnějšímu zamyšlení. A to k otázce lidské spokojenosti a nespokojenosti. Tisíciletá lidská zkušenost, která je zachycena třeba v pohádkách, nám říká, že člověk nedokáže být dlouho spokojený a mnohdy teprve až když o všechno přijde, uvědomí si, jak se měl dobře a že mu vlastně nic nescházelo. Známe všichni vyprávění o zlaté rybce, která se snažila splnit touhu pošetilé rybářovy ženy. K úplně stejným výsledkům docházejí moderní psychologové, kteří říkají, že míra štěstí a spokojenosti vůbec neroste s množstvím získaného majetku a požitků, které si člověk může dovolit. Čím více toho člověk má, tím více se musí namáhat, aby nějaký pocit štěstí zažíval, a tím kratší dobu mu tento pocit vydrží.

Nejhorší je, že se tato nešťastná nespokojenost netýká jen domů, aut a peněz, kterých bychom chtěli mít stále více, ale občas se nám dostává i do mezilidských či partnerských vztahů. O tom hovoří zase jedna zvláštní německá pohádka. Jakýsi princ dostal od kouzelné báby tři volavčí péra, která mu měla přinést štěstí. Když prý spálí první, spatří nejkrásnější ženu na světě. Když spálí druhé, dostane ji za manželku, a když vhodí do ohně péro třetí, tato žena zemře. Princ tedy první péro spálil a objevil se mu obraz ideální dívky. Nesmírně po ní zatoužil. Ani nevzpomněl na druhá pera, která měl u sebe a jako ve vytržení se ji vydal do světa hledat. Putoval dlouho a marně. Cestou však přišel do království, v němž mladá královna vdova hledala nového manžela. Unaven bezvýsledným hledáním si ji nakonec vzal, stal se králem, ale obraz ideální ženy, který kdysi spatřil, mu nedopřál pokoje.

Postupem času se mu manželka zprotivila a on si vzpomněl na druhé péro. Vhodil je v noci do planoucího krbu, aby k němu už konečně přišla jeho vysněná nejkrásnější. Jaké bylo princovo zděšení, když se před ním najednou objevila jeho vlastní manželka. Nemohl tomu uvěřit, že ta, po níž tak horoucně toužil a kterou obtížně a marně hledal, je ta, s níž už tak dlouho žije, kterou má vedle sebe doma. Byl nesmírně zklamán. Vhodil tedy do ohně třetí péro a tak zemřela nejen jeho žena, ale s ní i on.

Poučení, jímž končí pohádka, zní: „nikdo z nás neví, jak je šťastný.“ Člověk může usilovat o lepší, má z úspěchu radost, ale jeho touhy rostou přes míru a pak přijde tragický konec. Hledat ideálního partnera je pošetilost a může vést k tragédiím. Jediné štěstí na zemi je v tom, že se spokojíme s tím, co máme.

Dokonce i mniši, kteří se věnují duchovnímu životu na sto procent, tvrdí, že největším pokušením je pro ně nestálost a nespokojenost. Ustavičné měnění místa, práce, modliteb, kdy člověk neustále přemýšlí jak jednat dokonaleji a přitom nic nedělá pořádně a soustředěně. Shrnuli to důležité zásady: tak zvané lepší, je největším nepřítelem dobrého.

Je to velice moudré, ale přesto to není tak úplně pravda. Vždyť nespokojenost a touha po ideálu je motorem lidského pokroku. Kdyby se lidé spokojili se žvýkáním syrového masa, nezačali by nikdy používat oheň, kdyby se spokojili s tím, že na ně prší, nezačali by si stavět domy, kdyby se spokojili s tím, že jim umírají děti, nevynalezli by očkování. Nespokojenost helénistických vdov v dnešním čtení vedla církev k zavedení služby jáhnů, která přinesla v dějinách mnoho dobrého. Podařilo se vyřešit jednu nespravedlnost.

 Pokud bychom neměli před očima nějaký ideál, nelišili bychom se od zvířat, kterým stačí miska dobrého žrádla a teplý pelíšek. Najedený kocour spící u kamen svého ideálu už nejspíše dosáhl, ale najedený a vyspalý člověk teprve zjišťuje, že mu cosi chybí. Zkouší toho, co mu chybí a co přesně nedokáže popsat, nějak dosáhnout. Hledáme štěstí často na nesprávných místech, často si tím i ubližujeme, ale přestat hledat nedokážeme. Člověk se sám pro sebe může spokojit s málem, ale nikdy se nemůže spokojit s bídou a utrpením druhých, s nespravedlností, která se vedle nás děje, s pohledem na bližního směřujícího do neštěstí.          

Církevní otcové vidí počátek hledání Boha právě v hluboké nespokojenosti se světem a se životem. A říkají, že nakonec jedině Bůh může uspokojit touhu člověka po něčem dokonalém a úplném. Bůh, po němž člověk vědomě či nevědomě touží, není žádná iluze či pohádkový přelud. Je tou největší realitou, vždyť právě on stvořil svět a vložil do lidského srdce touhu po ideálním štěstí. A když ji tam vložil, dal i možnost tuto touhu naplnit. Ne sice zde na zemi, zde nám bude vždycky cosi scházet, ale u něj v nebi své štěstí najdeme.

Svět je nám ve všem, co krásného poskytuje, obrazem toho budoucího, k čemu teprve směřujeme. Čím lépe bude lidem v našem okolí zde na zemi, tím více se můžeme těšit na dokonalost v nebi. Už zde tak můžeme zažívat první náznaky budoucího štěstí.

A tak tím, oč bychom se měli snažit, je vyváženost mezi touhou po ideálu, která nás pohání kupředu, a realismem, který nám velí vážit si toho, co už máme a být vděční za to, čeho jsme dosáhli. Měli bychom se naučit rozlišovat nespokojenost pozitivní, měnící svět i nás samé k lepšímu a nespokojenost negativní, destruktivní, trvalou, ničící člověka i jeho vztahy, zotročující jej a beroucí mu radost ze života. Nespokojenost a touha po lepším je jako oheň, který může uzavřený v  kotli lokomotivy táhnout vlak k cíli, ale může také bez kontroly způsobit v suché trávě nezvládnutelný požár.


KÁZÁNÍ NA 4. NEDĚLI VELIKONOČNÍ

(DOBRÉHO PATÝŘE)

Existují Ježíšova podobenství, která pochopíme snadno, hned na první poslech a nic nevadí, že jsou stará dva tisíce let a že Kristus je říkal lidem žijícím úplně jiným způsobem života. I dnes najdeme marnotratné syny a milující otce, nespravedlivé soudce i vytrvalé vdovy hájící své právo, stejně tak jako boháče hromadící mamon a opuštěné Lazary, kterých si nikdo nevšímá. Jsou zde jen jiné kulisy, ale příběhy se odehrávají znovu a znovu.

V evangeliích však čteme i Kristova slova, kterým není po těch létech tak snadné porozumět. Jsou nám vzdálenější. Vychází z jiné kultury, Ježíš je říkal lidem, kteří kolem sebe měli svět v něčem hodně odlišný od našeho. Je to podobné, jako bychom recitovali Wolkerovu Baladu o očích topičových nějakému jihoamerickému indiánovi uprostřed džungle. Co by mu asi říkala proslulá slova: „Antonín topič elektrárenský, železnou lopatou otvírá pec...“, když nikdy neviděl elektrárnu a nedržel v ruce lopatu?

Tyto části Písma tedy potřebují výklad, který nás jakoby přenese mezi Ježíšovy posluchače a pomůže nám pochopit to, co jim mohlo být na první poslech jasné. Jedním z takových míst je i dnešní evangelium. V Ježíšových časech bylo pastýřství jedním z nejrozšířenějších způsobů obživy v Izraeli. Ještě dnes ve Svaté zemi najdeme stáda ovcí a koz téměř na každém kroku. Mezi Ježíšovými posluchači měla většina lidí alespoň malé stádečko, které svěřovali profesionálním pastýřům. Ježíš tedy dnes hovoří o něčem, co měli jeho posluchači takřka před očima, co jim bylo blízké.

Ovce se totiž na noc shromažďovaly do kamenných kruhových ohrad. Zdi ohrady byly na vrchu hustě pokryty trnitými větvemi, aby je nebylo možno přelézt. Ohrada měla pouze jediné dveře, před nimiž celou noc držel hlídku jeden z pastýřů, zatímco ostatní spali. Zde byly ovce v bezpečí před zloději a šelmami. Ráno pak pastýři jeden po druhém přicházeli, a když je jejich kolega, jemuž končila hlídka, vpustil dovnitř, svolávali své ovce jménem. Nebylo to jako dnes, kdy se hospodářské zvíře považuje jen za anonymní průmyslový produkt. Pastýř své ovce dobře znal, měl je pojmenované, věděl o každé z nich, jaké má dobré i špatné vlastnosti. Ovce zase dokázaly svého pastýře po hlase poznat a hned k němu běžely a s důvěrou ho následovaly na pastviny, které jim předem vyhlédl. Tak se během chvilky z velkého chaotického stáda v ohradě vytvořily skupinky, které se rozcházely do okolí. Z jara vedli pastýři ovce do hor, kde bylo po zimních deštích dost trávy, a v horkém létě odcházeli do stinných údolí, kde se držela vláha. Ovce byly tehdy ještě méně domestikované a tudíž odolnější a inteligentnější. Dokázaly se lépe starat samy o sebe, byly neuvěřitelně skromné a vynalézavé při shánění potravy. Pastýři obvykle neměli psy, dokázali své stádo řídit pouze hlasem či píšťalou.

Být pastýřem neznamenalo ležet si v trávě, koukat do oblak a hrát na flétničku, ale být neustále v střehu. Pastýřství bylo řemeslo nebezpečné, neboť země byla tehdy plná těch, kdo by si na ovečkách rádi pochutnali. Ať už to byli lvi, medvědi, vlci nebo arabští nájezdníci z pouště. Ovci, která se oddělila od pastýře, hrozilo smrtelné nebezpečí, zato v jeho blízkosti mohla být v naprostém klidu. Pastýř musel být člověk velice odvážný, inteligentní a fyzicky zdatný, musel si sám umět poradit v jakékoliv situaci. Nebál se zaštítit své ovce a nehleděl na nějakou tu ránu, kterou při jejich obraně  obdržel. Není tedy divu, že první Izraelští králové Saul a David pocházeli právě ze řad pastýřů a i pozdější králové rádi užívali titul pastýř Izraele.

Když Ježíš, původním povoláním tesař, prohlásil sám sebe za dobrého pastýře, nebylo lidem hned jasné, co tím míní. Proč nám to říká? Chce změnit řemeslo? Nabízí se, že nám pohlídá ovce? Už ho to v dílně nebaví? Nebo se skrytě prohlašuje se za krále?  To, že dokáže za ty, kdo se mu svěří, položit i vlastní život, že je ochoten je bránit až k prolití vlastní krve, že je povede do bezpečí a k hojnosti, to pochopili až po jeho ukřižování a Vzkříšení.

Na tomto světě jsme i my často zranitelní jako ovce. Nevíme mnohokrát, jak se správně rozhodnout. Podléháme vlastním slabostem, slibům a lžím různých podvodníků, podléháme neštěstím, nemocem a smrti. Přicházejí různí zloději, kteří nás chtějí připravit nejen o majetek, ale i o naši svobodu a o naději do budoucna. Ježíš nás ubezpečuje, že nás z toho všeho dokáže vysvobodit, že nás nedá. Pokud mu budeme důvěřovat, poslouchat jeho rady, pokud se na vlastní pěst nerozutečeme pryč od něj, budeme v bezpečí.

Že to myslí naprosto vážně, dokázal svou smrtí na kříži, tam zemřel za nás jako pastýř při obraně svých oveček. Jak říká jeden církevní otec: „svým probodeným bokem zadržel kopí namířené proti tobě.“ Dnes bychom možná přirovnali Ježíše k sv. Maxmiliánu Kolbemu, který dobrovolně podstoupil smrt za spoluvězně v koncentráku. Pak už nebylo možné pochybovat, že to myslí vážně, že o naději jen nemluví, ale má opravdovou víru a lásku. Ježíš však za nás dokázal nejen umřít, mrtvý pastýř je ovcím málo platný, ale jako Dobrý Pastýř vstal z mrtvých a je tak naším ochráncem při cestě k pastvinám, které nikdy neuvadnou a k pramenům, které nikdy nevyschnou, k místům kde bude Bohu největší radostí to, že jsme šťastní.       


KÁZÁNÍ NA 3. NEDĚLI VELIKONOČNÍ A

Člověku je přirozené, že snaží porozumět tomu, co prožívá a najít smysl všeho, co jej v životě potkává. Když má úspěch, nedá mu, aby nepřemýšlel, proč. Když v něčem zkrachuje, zajímá ho to samé. Jaký to má důvod a smysl?

Jsme přesvědčeni, že za vším existuje nějaká skrytá zákonitost nebo vyšší princip, příčina a snažíme se ji poznat. Nepřipouštíme si, že by něco nemělo smysl, bylo zcela náhodné a otázka "proč?" nás provází životem stejně jako potřeba dýchat, smát se nebo plakat. Naše poznávání je cosi jako daleká cesta do Emauz. Staří malíři ji rádi zobrazovali, protože pro ně symbolizovala lidskou zvídavost, na kterou kdesi na konci tunelu čeká odpověď.

Do Emauz šli dva zarmoucení učedníci poté, co byl Ježíš ukřižován a jeho tělo záhadně zmizelo. Když se blíže zamyslíme nad těmito dvěma zklamanými muži, uvědomíme si, že oni vlastně věděli všecko důležité. Na vlastní oči znali Ježíše, slyšeli jeho předpovědi o umučení a vzkříšení, slyšeli svědectví žen o tom, že jej viděly živého, dokonce věděli, že zprávu žen o prázdném hrobě potvrdili apoštolové Petr a Jan. Vše spolu rozebírají, diskutují o tom. A přesto zklamaně odcházejí z Jeruzaléma. Věděli, ale nevěřili. Znali jednotlivá fakta, ale scházela jim odpověď na otázku „proč?“

Najednou se k nim ale připojil nenápadný člověk, putující jakoby náhodou stejným směrem. Dal se s nimi do řeči a oni mu vlastně vyložili celý velikonoční příběh. Zvěstovali mu smutné evangelium. Vyprávěli o prázdném hrobě, o zjevení andělů, o tom co vyprávěly ženy, jen na to podstatné zapomněli: co z toho všeho vyplývá, jaký to má všechno smysl. Neuměli si to propojit dohromady, pospojovat si souvislosti a uvěřit. Potřebovali se teprve setkat s živým Ježíšem, aby se z teoretického vědění stala živá víra. Ježíš jim po cestě kladl zajímavé otázky typu "proč tohle?" a "proč támhleto?" a "jak to vlastně bylo s tímhle?", a tak je učil zamýšlet se a postupně docházet ke skutečnému poznání. Jestliže se říká, že někdy jsou správné otázky důležitější než správné odpovědi, tak tohle byl ten případ.

Na tomto světě jsme také poutníky, putujeme s Kristem a za Kristem. Mnohdy se i nám stává, že nám události kolem nás zamotají hlavu. Stejně jako ti učedníci asi také někdy řešíme otázky, proč se věci odvíjejí, tak jak se odvíjejí, proč se odvíjejí jinak, než jsme očekávali. Proč Bůh v našich životech jedná mnohdy podivným způsobem? Proč i nás potkávají kříže, trápení a pochybnosti, o Boží dobrotě a působnosti v tomto světě? Tváří v tvář různým problémům a událostem je logické, že se ptáme po smyslu. A je také jisté, že Bůh nám dává odpovědi. Postupně, ne okamžitě. Provází nás na naší cestě, pomáhá nám pochopit. Stane se ale často, že pro svá mnohá mudrování a přemýšlení o tom, co jsme kdysi měli a mohli udělat, Ježíše přehlédneme, nepoznáme.

Uvěřit v Krista totiž neznamená dozvědět se o něm co nejpodrobnější údaje či argumenty. Vypátrat datum kdy se narodil, jak vypadal, kdy přesně začal působit či kolik přesně andělů odvalovalo kámen od jeho hrobu. Uvěřit v Krista znamená osobně se s ním setkat, důvěřovat mu, poznat, že jde se mnou celým životem, i tehdy, když věci nechápu, a neznám odpověď „proč?“ že je mi blízko a má o mne zájem. A to je něco, k čemu my můžeme spíš jen napomáhat, ale to hlavní dělá právě sám Ježíš. On sám se dá člověku poznat ve chvíli, kdy to uzná za vhodné.

Putování učedníků s nepoznaným Kristem do Emauz je vlastně obrazem Církve, putující v dějinách. On se jim mohl hned zjevit ve slávě. Mohl jim hned ukázat své rány jako Tomášovi. Mohl říci, já jsem to. Ale volí jinou metodu. Je nenápadný. Trpělivě jim po cestě vysvětluje opravdový smysl Písma, chce, aby jej poznali skrze Boží slovo. Jeho výklad není suchý a nudný, rozehřívá srdce. Ale ještě ani to nestačí. Učedníci stále ještě úplně nechápou. Proto jim Ježíš láme chléb, slaví s nimi mši svatou a teprve pak, když přijmou jeho tělo, jej poznávají. Teprve nyní se jim vše poskládá dohromady a jej jim to jasné. A tehdy jim mizí. Už ho nepotřebují vidět. Oni už věří, hoří jim srdce a tak se hned zvedají a musí to oznámit apoštolům.

Od toho okamžiku je tomu tak v církvi až dodnes. I v církvi je Kristus přítomen, ale nenápadně, neviditelně. Stejně jako emauzští učedníci i my jej můžeme poznávat ze slov Písma a při slavení eucharistie. Skrze Písmo nás Ježíš vede k eucharistii. Z Písma jej poznáváme a při mši svaté se s ním setkáváme a zakoušíme jej. Také my, když jej opravdu poznáme, když se s ním setkáme, nemůžeme si to nechat pro sebe a něco nás nutí, abychom o něm říkali druhým.

Může se nám ovšem zdát, že jsme ještě tuto zkušenost s Ježíšem neudělali. Že třeba Písmo sv. čteme a nic moc nám neříká, při mši také nemáme žádné zvláštní prožitky a celkově se nám zdá Kristus vzdálený a tak trochu neskutečný. Naše srdce nehoří, naše oči se neotevírají a třeba se vracíme z nedělní mše se stejně těžkým srdcem, jako jsme na ni šli.

I pak v dnešním evangeliu najdeme útěchu a naději. Ježíš se totiž dal poznat učedníkům poté, co jej jakožto neznámého poutníka pozvali, aby s nimi povečeřel. Rozdělili se s ním o chléb. Potom mu dokonce nabídli nocleh. Udělali dobrý skutek, byli přátelští a pohostinní. Pak se jim otevřely oči. To nám naznačuje, že nejlepší přípravou k tomu, aby se nám Kristus dal poznat, abychom se s ním setkali, je konání dobra. Pokud člověk dobře žije, je přátelský a snaží se pomáhat druhým, nemusí mít strach. Ať už je věřící či nevěřící, Kristus se mu dříve či později určitě ukáže, dá mu živou radostnou víru a zapálí mu srdce, aby jej poznal nejen jako poutníka kráčejícího po jeho boku, ale i jako toho, který mu už otevírá nebeskou bránu.      


KÁZÁNÍ NA 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ I.

Představme si, že by kdysi dávno, třeba za císaře Nerona, při pronásledování křesťanství zaniklo a nedochovaly se žádné spisy Nového zákona. A nyní by kdesi v poušti či jeskyni objevili archeologové svitky, na nich by byla zapsána evangelia. Následovalo by nejspíš cosi podobného, jako po nálezu kumránských rukopisů. Odborníci by vše důkladně prozkoumali, scházely by se vědecké kongresy a vyšla spousta článků ve specializovaných časopisech. Texty by byly s důkladným komentářem a překladem zveřejněny na internetu. A tím by to skončilo.

Nemyslím, že by samotné texty evangelií někoho obrátily na víru v Krista, tak jako objevené texty z Kumránu z nikoho neudělaly člena sekty Essejců, která je sepsala. Někdo by bral evangelia jako zajímavé antické legendy a říkal si: „škoda, že to není pravda“. Jiný by v evangeliích našel ušlechtilou filosofickou nauku, podobnou učení Sókratovu či Senekovu. Někomu by evangelia pomohla s datací římských úředníků spravujících v 1. století přední Východ. Dohromady by však evangelium zajímalo jen hrstku vzdělanců, kteří by si je dali do poličky společně se Zápisky o válce Galské Gaia Iulia Caesara či s Válkou Židovskou od Josefa Flavia a Hovory k sobě Marka Aurelia. Moudrost, ale poněkud nepoužitelná v dnešní době, a navíc samé zázraky. Dokonce jakési zmrtvýchvstání. Ti křesťané museli být zvláštní lidé, když tomu všemu věřili. Škoda, že je ten Nero vyhubil.

Málokoho by napadlo, že by snad to, co se v evangeliích píše, mohla být skutečnost a že by se dokonce podle návodu toho Ježíše, o němž ta evangelia vyprávějí, dalo v reálném světě žít a s tímto Ježíšem se osobně setkat, prožít jeho blízkost a načerpat od něj sílu.

Tento poněkud archeologický úvod jsem zvolil proto, abych připomněl, že vzkříšený Ježíš apoštolům nedal přikázání, opisujte a tiskněte Bible a rozšiřujte je po světě, ale řekl jim: „jděte do celého světa a hlásejte evangelium. Budete mými svědky až nakonec země.“ Víra ve vzkříšeného Krista se tedy nešíří jen čtením nějakých textů, byť by byly sebepravdivější, ale osobním setkáním, osobním svědectvím, zkušeností předávanou v církvi od Jeruzalémského večeřadla až do dnešních dnů. Apoštolové vyprávěli, co s Ježíšem zažili, jak se jim ukázal Zmrtvýchvstalý, co jim všechno říkal a co je naučil. Toto apoštolské vyprávění bylo tak strhující, že se k nim velice rychle přidalo množství dalších lidí, kteří to šířili dál a dál. Jedině osobní svědectví těch, kdo se s Kristem vzkříšeným setkali, kdo mohli říci, „já ho viděl, já si na něj sáhl, on fakt žije,“ mohlo dát křesťanům impuls, aby uvěřili a překonali všechna pronásledování. Tomáš, když se dotkne Kristových ran, nekonstatuje nezúčastněně teologickou pravdu: „on je Pán a Bůh“, ale nadšeně volá: „Pán můj a Bůh můj“. Má k němu vnitřní vztah, miluje ho a věří mu.  Teprve po nějaké době, jako pomůcka pro slábnoucí paměť a pro oživení vzpomínek, byla sepsána evangelia a další novozákonní spisy. Jsou krásná, ale Bez živých svědků, kteří pokračují v apoštolské tradici, však evangeliím nelze správně porozumět, nelze z nich naplno čerpat sílu a radu pro život, a zůstávají jen historickými spisy. Evangelisté chtěli ukázat, že živý Kristus i po svém Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení dál působí mezi námi: přichází mezi nás v Církvi, je s námi při udělování svátostí, při modlitbě. Může přijít mezi nás a proměnit nás, aniž bychom jej museli vyvolávat nějakými spletitými obřady, tak jak přišel mezi apoštoly zamčené v Jeruzalémě. Může být nedaleko od nás a pomáhat, tak jako pomohl učedníkům při neúspěšném rybolovu na Galilejském jezeře. Záleží mu na tom, abychom uvěřili, že není mrtvý ani vzdálený, jak ukázal dnes sv. Tomášovi. Svěřil své dílo apoštolům a jejich nástupcům a stále skrze ně jedná s velkou mocí. Dál skrze církev těší zarmoucené, sytí hladové, uzdravuje nemocné na těle i duši, odpouští hříchy a smiřuje nás s Bohem i s lidmi. To co dělal na několika málo místech v Palestině, koná dnes po celém světě, kdekoliv jsou křesťané.

Z toho co jsem už řekl je zřejmé, že víru nemůžeme předat druhým nějakou argumentací – tou můžeme pouze vyvrátit námitky, že víra je nerozumná hloupost. Poučením můžeme předat poznatky a fakta. Ale víru, jakožto rozhodnutí se pro Ježíše, jeho uznání za mého Pána a mého Boha a přijetí Písma sv. za opravdové slovo Boží a pravidlo pro můj život, může předat jedině setkání s Kristovou dobrotou a mocí, setkání s jeho živými svědky, kteří se snaží jednat jako on. Kdo přišel mezi první křesťany v Jeruzalémě, nemusel toho příliš mnoho studovat, stačilo vidět, jak se k sobě chovají, jak spoléhají na Krista a ne na peníze, jak mluví o tom, co s ním zažili. I kdybychom stokrát brilantně dokázali pravdivost evangelií a Ježíšova zmrtvýchvstání, ale přitom podle toho nežili, nebude mít naše hlásání žádný efekt. Naopak stačí jen trocha opravdovosti a velkorysosti, aby se naše svědectví stalo v dnešním suchopárném a vyprahlém světě vítaným občerstvením stejně jako v antickém Římě.


2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ II.

Při četbě biblických zpráv o Kristově zmrtvýchvstání si můžeme povšimnout pozoruhodné skutečnosti. Totiž, že Ježíšovi dalo více námahy, aby o svém vzkříšení přesvědčil své stoupence, než své protivníky. Židovští předáci byli inteligentní lidé se špičkovým právnickým a teologickým vzděláním, dokázali si dát věci do souvislostí, ale scházela jim pokora a láska. Tvrdě si šli za svými zájmy. Z Ježíšových zázraků i slov, a z toho, co se dělo při ukřižování, si dokázali odvodit, že se setkávají s někým naprosto mimořádným, ovšem vůbec se jim to nelíbilo a nehodilo. Když k nim pak přiběhla vyděšená římská hlídka strážící hrob, celkem se nedivili, nepochybovali, ale jednali: hned vojáky uplatili a přesvědčili je, aby tvrdili, že Ježíšovo tělo bylo ukradeno apoštoly. Aby si udrželi prestiž a nemuseli přiznat, že spáchali hrozný justiční zločin, raději popřeli realitu. Věděli, že Ježíš vstal, ale brali to jako nepříjemnost, proti níž se musí něco podniknout. Dokáží bleskově zorganizovat protiakci. Nejspíše si to pro sebe odůvodnili tak, že Zmrtvýchvstání je dílem zlého ducha. Ze spojení s Belzebubem, vládcem zlých duchů obviňovali Krista už dávno.

Naproti tomu apoštolové se takřka bránili uvěřit, že by Ježíš mohl skutečně žít. Neustále pochybovali, byli ze všeho velice zmatení, naprosto nemohli pochopit, co že se to vlastně přihodilo. Byli to vesměs jednoduší lidé a vyznat se v tom všem, co se dělo, pro ně bylo dost obtížné. V dnešním evangeliu apoštoly zastihneme nejprve v podvečer Velikonoční neděle. Mají už zprávy od Marie Magdalény a ostatních žen, vyslechli, co spatřili Petr a Jan u hrobu, a právě mezi ně dorazili dva učedníci, kteří se s Kristem setkali na cestě do Emauz. Dohadují se jeden přes druhého, co to má všechno znamenat. Nejsou si jistí, jak se věci mají, co je realita a co nějaké toužebné blouznění. Mají však také velký strach, co bude s nimi samotnými, uprostřed nepřátelského Jeruzaléma. A právě v této chvíli stojí Ježíš mezi nimi. Není divu, že je zdraví slovy: „Pokoj vám. Nebojte se.“ Přišel, aby je uklidnil, aby jim pomohl získat jistotu a vyjasnit situaci. Ani to však apoštoly ještě zdaleka nepřesvědčilo. Někteří se zaradovali, že opět vidí svého Mistra, ovšem, jak píše sv. Lukáš, jiní se zděsili, že mají před sebou nějaký přízrak, vidinu či ducha. Ježíš jim tedy dovoluje, aby se ho dotýkali, ukazuje jim své rány v rukou a nohou a dokonce s nimi pojí kus pečené ryby. Trpělivě jim umožňuje, aby se přesvědčili, že se jim to nezdá, že je to všechno skutečnost, o které pak budou právě oni sami svědčit ostatním. Chápe, že potřebují čas, že hned nemají skálopevnou víru, že ještě potřebují dostat světlo Ducha Svatého.

Totéž se pak opakuje ještě o týden později v případě apoštola Tomáše. Toho můžeme považovat za patrona vědců, racionalistů a skeptiků. Nedal na slova a chtěl důkazy. Po ukřižování od apoštolů odešel. Bylo mu, jakožto praktickému člověku, jasné, že je se vším konec a on se musí postarat sám o sebe. Ježíš je mrtvý, tomu už se pomoci nedá, ale Tomáš je živý a je třeba, aby netruchlil někde v zamčeném sklepě s partou nešťastníků, ale našel si rychle práci a zapomenul na všechny ty nešťastné události.

Zatímco tedy apoštolové ještě diskutovali a vzpomínali, Tomáš už po Jeruzalémských obchodech rozvážel ryby, víno a olivy z Galileje. Když pak apoštolové Tomáše potkali a vykládali mu vše, co zažili, vysmál se jim. Nicméně se od nich nechal pozvat a příští neděli mezi ně trochu pohrdavě přišel. Pak zažil šok – Ježíš se ukázal i jemu a přesně splnil všechny podmínky, které si nevěřící Tomáš kladl. Teologové se dodnes dohadují, zda Tomáš skutečně sáhl do Ježíšových ran, nebo zda mu stačilo to, co viděl a slyšel. Já bych řekl, že zvědavý Tomáš si skutečně sáhnul, tak jak to zobrazuje krásná malba od Carravaggia, kde sám Ježíš vede roztřesenou Tomášovu ruku a směřuje ji k svému probodenému boku.

Ale moc se mi také líbí, co o této scéně kdysi řekl P. Simajchl: „Kdy asi Tomáš opravdu uvěřil, že je to Pán Ježíš? Myslím, že když Pán začal mluvit o odpuštění. Kdyby ten, co přišel do večeřadla, ukazoval nevím jaké rány, kdyby nechal Tomáše, aby si na ně sáhl - přece by Tomáš neuvěřil, že je to jeho Pán a Bůh, kdyby začal křičet na Petra, že zradil, kdyby začal od sebe vyhánět ty, co spali v Getsemanské zahradě, kdyby hrozil těm, co utíkali do Emauz, kdyby vykázal z večeřadla ty, kteří se báli a přestali mu důvěřovat. Jenže ten příchozí nepřišel jako soudce. Říkal: Pokoj vám, Tak už se nebojte. Říkal: Je vám odpuštěno a vy také odpouštějte. A komu odpustíte vy, tomu odpustím i já. Podle toho poznal Tomáš Ježíše bezpečně, podle toho jej poznali i ostatní. A podle toho se pozná dodnes, zda je v tobě, ve mně, v nás, duch Pána Ježíše: jsme-li milosrdní, trpěliví; - když se nemstíme, když umíme odpouštět.

Tomáše nakonec nepřesvědčilo jen to, že si sáhl a viděl, ale především to jak Ježíš jednal, jak byl laskavý a milosrdný. I pro nás dnes platí, že kde jsme dva či tři shromážděni ve jménu Ježíšově, tam je on uprostřed nás, stejně jako tenkrát ve večeřadle. I nám říká Pokoj vám, nebojte se a i od nás očekává, že budeme milosrdní a budeme odpouštět. Pak skrze nás poznají zmrtvýchvstalého Krista i ti, kdo o něm dosud neslyšeli a kdo jej dosud neznají. Pak dokážeme víru šířit tak, jako sv. Tomáš, který hlásal Ježíšovo vzkříšení až v daleké Indii.                      


Kázání na Neděli Zmrtvýchvstání Páně 2020

Nejspíše nejsem první, kdo si povšiml, jak se v uplynulých týdnech změnily projevy některých politiků. Začaly se podobat kostelním kázáním, dokonce se v nich objevily pokusy o modlitbu a často se objevovalo tvrzení, že Velikonoce budou rozhodujícím zlomem, po svátcích se vše změní a zlepší. Jen je třeba vytrvat, důvěřovat a dodržovat úřední hygienická přikázání a postit se od mnoha jindy obvyklých a příjemných věcí. Pak se dočkáme a přijde spása.

Vůbec se tomu nechci posmívat. Spíš mne to ujistilo o tom, jak máme všichni, i ti kdo nechodí do kostela a neoznačují se za věřící, někde hluboko v nitru uložené základy křesťanství. Jakousi společnou víru, že nejsme Bohu lhostejní, že se máme kam obracet v nouzi a že on nám nakonec pomůže. Tušení, že Velikonoce nejsou jen datem v kalendáři, jen svátky jara, ale jsou skutečně něčím zlomovým, rozhodujícím. Pro všechny lidi všech dob a všech národů.

Se světem se tehdy skutečně cosi zásadního stalo. Na Golgotě se přehodila jakási výhybka, a nasměrovala svět na novou trasu, směrem k něčemu lepšímu. Od chvíle prvotního hříchu jel totiž svět špatným směrem, na slepou kolej, do tunelu bez světla na konci, bez východu. Člověk, který byl na počátku stvořen, aby si užíval štěstí a bezpečí Ráje, přátelství Božího, se svou hloupostí ocitl mimo, daleko od svého Stvořitele a Otce. Začal podléhat strachu, nemocem, bolesti a smrti. Diagnóza Adama a jeho potomků vypadala naprosto bezútěšně.

Všichni jsme byli infikováni smrtí, nikdo proti ní neměl imunitu. Vždyť i když člověk unikne koronaviru, číhá na něj stejně o kus dál rakovina, z druhé strany se zubí Alzaheimer s Parkinsonem a brousí kosu cévní mozková příhoda. I v těch nejpříznivějších časech ztrácí každý z nás své blízké a jednou nezbytně odejde tak či onak i sám. Nakonec každý musíme řešit, co bude potom, po smrti. V době před Kristovým příchodem to nebylo vůbec nic lákavého.

Bible to popisuje slovy, že zemřelí seděli ve stínu smrti, v šeólu, jakési šedivé bezútěšné čekárně, kde byli osamělí, bez Boha a radosti. Dnes bychom možná řekli, že seděli jako by zavření v určité strašně dlouhé karanténě, kde nebylo čím se potěšit, kde nebylo přes roušky vidět žádný úsměv. Bohu však nebyl tento smutný stav lidí lhostejný. Rozhodl se nás vysvobodit, dostat nás ven, otevřít nám zase ráj a plný svobodný život.

A tak se stal Boží Syn člověkem, vstoupil do naší bídy. Nedíval se na nás pouze odkudsi svrchu, jak mají ve zvyku státníci, kteří si letí prohlédnout místo katastrofy z vrtulníku, ale jak se říká „odžil“ si to zde naplno. Učil, povzbuzoval, uzdravoval, vstupoval tam, kam by se nám nikomu nechtělo, ujímal se těch, s kterými bychom nechtěli mít nic společného. Přijal nakonec i lidský nevděk, zlobu, zradu a nenávist, která ho přivedla na kříž, k té nejděsivější smrti, jakou si tehdejší svět uměl představit.

I Ježíš, Boží Syn, zemřel po velkém utrpení jako každý jiný člověk a v tu chvíli by se zdálo, že už dobro definitivně prohrálo a všechny naděje uhasly, že nastala definitivní tma. Ale právě uprostřed té nejtemnější noci, uprostřed největší beznaděje, se začalo cosi neuvěřitelného dít. Nebylo to zpočátku viditelné lidskýma očima. Ježíšova duše sestoupila do podsvětí, do šeólu, mezi zemřelé, a protože byla provázena jeho Božstvím, zazářilo tam světlo a všichni čekající spatřili Boha a začali prožívat společenství s ním, začali prožívat nebe. Jejich karanténa se otevřela, mohli odložit roušky a vstoupit do ráje, obejmout se s úsměvem navzájem i s anděly.

Pak se Ježíšova duše vrátila zpět do zmučeného těla, dosud bezvládně ležícího v hrobě. Božství tělo oživilo a proměnilo, uzdravilo rány a naplnilo krásou. Ježíš v tu chvíli zvítězil nad nákazou smrti a získal definitivně protilátky vůči rozpadu a zániku. Jeho tělo od té chvíle už nepodléhalo omezením fyzikálních zákonů, bylo plně v jeho moci a tak pro něj nebylo problémem vyjít z hrobu a ukázat se v oslavené podobě svým přátelům.

Zdá se to neuvěřitelné, nepochopitelné a vidíme z dnešního evangelia, jak velkou práci dalo i Ježíšovým nejbližším, aby to přijali a opravdu se z toho radovali. Aby uvěřili, že něco tak krásného je vůbec pravda, že to není žádný sen či iluze. Ale Ježíš s velikým taktem a trpělivostí ukazoval, že je to opravdu on, ten samý, kterého měli tak rádi a kterého viděli umučeného na kříži. I nám říká: „nepochybuj, ale věř mi, neboj se, vždyť jsem to já“.

O Ježíši čteme u proroka Izajáše, že jeho rány nás uzdravily. Víme, že ten, kdo překoná nebezpečnou nákazu, získává protilátky, už mu nákaza uškodit nemůže, nemá nad ním žádnou moc. Vědci si všimli, že z krve toho, kdo nákazu překonal, lze tyto protilátky získat a podat je i ostatním lidem a tím je před nákazou ochránit. Ježíš, který překonal smrt, a ta už nad ním nemá žádnou moc, si také protilátky ochraňující před smrtí nenechal jen pro sebe, ale dává nám je v eucharistii, ve své Krvi a svém Těle, které přijímáme, i v ostatních svátostech. Svátosti jsou protilátky, vakcína proti věčné smrti, proti odloučení od Boha, proti zoufalství trvalé ztráty ráje. Časná smrt, to co musíme každý podstoupit, čemu dosud podléháme, se v tomto přirovnání podobá očkování, které sice někdy hodně zabolí, má nepříjemné průvodní jevy, je to přeci jen oslabená nákaza, ale nakonec dává život a otvírá trvalé bezpečí, dává kolektivní imunitu vůči všemu zlému. Svatý Pavel to shrnuje slovy: Jestliže jsme s Kristem zemřeli, budeme s ním také žít.

Když se známého lékaře, chemika a upřímného katolíka Louise Pasteura ve stáří ptali, co jej vedlo ke všem těm namáhavým a nebezpečným výzkumům, které zachránily nespočet životů a při nichž občas zkoušel vakcíny a nákazy sám na sobě, odpověděl: „Nikdy jsem si nezvykl vidět lidi umírat“. Zrovna tak si ani nebeský Otec nikdy nezvykl vidět nás umírat, nezvykl si vidět nás nešťastné a od něho vzdálené. Proto spolu s Ježíšem podstoupil tak podivuhodný plán spásy, a pro své milosrdenství nás o Velikonocích zachránil, aby nás nic nemohlo odloučit od jeho lásky.                    


Kázání k Velkému pátku II

V pašijovém příběhu, který jsme právě vyslechli, se můžeme setkat s několika druhy víry. Každý tento druh víry zastupuje jedna skupina osob. První je jednoduchá, upřímná, ale také trochu naivní víra apoštolů. Petr nadšeně vyznává, že Ježíš je Mesiáš. Říká, že i kdyby ho všichni zradili, on nikdy. Půjde s ním prý i do vězení a na smrt. Chrastí zbraněmi jak ukrajinský ozbrojenec a ohání se mečem. Ale pak Petrovi i ostatním učedníkům bojovné nadšení dochází. Všichni se rozprchnou a Petr se zapřísahává, že toho Ježíše vůbec nezná a nikdy s ním neměl nic společného.

I naše víra se někdy podobá právě této předvelikonoční víře apoštolů: Uvěřil jsem v Krista a od této chvíle už by mělo být vše v naprostém pořádku. Už by se mělo všechno samo od sebe vyřešit. Přišel Mesiáš, tak ať se stará, a my si v klidu počkáme na výsledky. Když se pak výsledky nedostaví a my jsme pořád stejně hříšní a svět kolem nás stále stejně nepřátelský, když nám stále zůstává spousta problémů, které za nás nikdo neřeší, pak přijde váhání, pochybnosti a naše víra kolísá. Od fáze očekávání plynule přecházíme do fáze zklamání.

S jiným druhem víry se můžeme setkat u saduceů, farizeů a zákoníků. Vždycky mne docela bodne u srdce, když slyším, jak nechtěli vstoupit do vládní budovy, aby se neposkvrnili a mohl jíst velikonočního beránka. Na rituálním detailu nesmlouvavě lpěli a přitom posílali na smrt nevinného člověka. Měli víru, ale fanatickou, tvrdou a bezohlednou, víru, do které už nemá Bůh co mluvit, protože my přeci známe pravdu. Ulpěli na dokonalém plnění vnějších formalit a smysl toho všeho jim naprosto unikl. Víru, Boží vinici, si zprivatizovali, a když přišel majitelův Syn, tak jej zabili.

Takovouto víru připisujeme většinou islámským fundamentalistům, komunistům či ultraortodoxním rabínům, ale bohužel se s ní v různé míře setkáme i mezi námi křesťany. Rádi se držíme toho vnějšího, co lze tak říkajíc vykázat v účetnictví před Hospodinem, a jsme hrdí, když si splníme takzvané náboženské povinnosti a někdy nás to vede k pohrdání těmi, kdo tak stoprocentní nejsou. Ve jménu pravé víry (a tou vírou může být pro někoho i ateismus) dokáže být člověk někdy neuvěřitelně tvrdý a nelidský, jak se to mnohokrát v dějinách ukázalo. V každém člověku jako by číhal inkvizitor, který někdy dokáže úplně potlačit přirozený soucit a milosrdenství a umí jen bezcitně odsuzovat.

Naivní užitková víra apoštolů nám může přijít jako trochu načichlá pohanstvím, zatímco zkamenělá víra židovských předáků, jako by čpěla středověkem. Ve srovnání s tím se nám může zdát navoněná a kultivovaná nevěra Pontia Piláta jako nám nejbližší. Vzdělaný agnostik, úředník zastupující v chaotické barbarské východní provincii evropskou toleranci a pořádek, se může jevit jako někdo moderní a moudrý. Nad náboženskými spory se shovívavě usmívá: „To ti lidé nemají na práci nic užitečnějšího“? On ale také věří: Věří především v sebe, ve svou kariéru, ve své schopnosti i v moc císaře a jeho legií. Vypadá to impozantně. Ovšem tato víra mu nedokáže dát žádnou morální sílu. On se totiž místo bázně Boží obává o svou kariéru. Je plný strachu, aby ho někdo v Římě neudal, aby ho někdo nepřeskočil v postupu a tak se nakonec dopouští cynické justiční vraždy. Zrazuje vše, co bylo smyslem jeho poslání. Agnosticismus, povznesenost a pohrdání vírou či hledáním pravdy nedokáže člověka podržet v krizích, dát mu správné vodítko pro rozhodování a sílu pro vytrvání. Hodí se pro odpolední diskusi do kavárny, ale ne do nemocnice, domova důchodců, do rodiny v krizi či na pracovní úřad. Nehodí se tam, kde zažíváme meze svých schopností a opravdovou nouzi.

Nakonec tu však máme víru, které se drží tři osamělé postavy na Golgotě - Ježíš, Maria a sv. Jan. Je to víra, která si z Písma nevybírá jen to, co chce slyšet. Je to víra, která zná Izajášovo proroctví, že Mesiáš bude trpícím Služebníkem, Mužem bolesti, že on ponese naše viny, bude zmučen pro naše nepravosti, ale jeho rány nás uzdraví.

Pokud by platila optimistická předvelikonoční víra Petrova, že Mesiáš za nás vše skvěle zařídí, či zákonická víra, že si vše zařídíme podle předpisů sami a Bůh nám jen poklepe na rameno, jací jsme pašáci, pak by Izajášova slova neměla smysl. Pak bychom nepotřebovali umučeného Ježíše, pak bychom nepotřebovali kříž. Víra Ježíšova, Matky Boží i sv. Jana však ví, že utrpením, slabostí, zahanbením, se vchází do věčné slávy a vykupují se viny.

 I taková víra má své pochybnosti a temnoty. Kolik světců už volalo s Kristem: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Má své zármutky, chvíle snímání z kříže, kdy mrtvého Ježíše pokládají na klín smutně mlčící Marii, a vše se zdá bez konce zlé. Má však i sílu, která dokáže zachránit lotra po pravici a převést ho z muk kříže od ráje, sílu, jež odpouští hříšníkům a smiřuje je s Bohem, která dělá z lhostejných a nepřátelských římských vojáků Ježíšovy přátele padající na kolena a vyznávající: „Toto byl vpravdě Syn Boží“. Tuto silnou a krásnou víru, která zvítězila nad temnotou Velkého pátku a dala vzejít světlu Vzkříšení, najdeme navzdory vší lidské slabosti a nedokonalosti v Kristově církvi. Kéž ji najdeme i v našem srdci, aby nás vedla z obav a bolestí do světla, míru a pokoje.       


Kázání k Velkému pátku I.

Na některých středověkých obrazech ukřižování odděluje kříž dvě skupiny osob a jakoby dva světy. Na jedné straně jsou shromážděni ti, kdo uvěřili v Ukřižovaného a děkují mu. Je to pestrá společnost, od králů a biskupů až po žebráky, nevěstky a zločince, ale všichni hledí ke kříži a nad nimi se už otevírá nebe. Jsou mezi nimi přimíšeni krásní andělé.

Na druhé straně kříže pak nacházíme ty, s kterými ani tento drastický důkaz Boží lásky nepohnul. I zde je opět dav lidí nejrůznějšího stavu, včetně mnichů a papežů, ale ti se Kristu buď posmívají nebo si lhostejně jdou za svými věcmi a ke kříži ani nepohlédnou. Vedou je šerední démoni. A pod touto skupinou se začíná otevírat peklo.

Je to umělecké zobrazení skutečnosti, že Kristův příchod znamenal skutečně rozdělení. Každý, kdo vidí kříž, musí k němu zaujmout nějaké stanovisko. Kdo to na něm visí? Je to pouhý nešťastný člověk, oběť nedorozumění, buřič zasluhující trest, nebo Boží Syn? A proč tam visí? Protože se měl smůlu a narazil se svými sny na drsnou realitu, nebo proto, že chtěl dobrovolně zemřít za ty, kdo si zasluhovali smrt? Ptát se však musíme ještě na jednu otázku. Co se s ním dělo dále? Co následovalo po pohřbu? Rozpadl se v hrobě, byl jen zdánlivě mrtvý a odešel do Indie, ukradli jeho tělo apoštolové nebo vstal z mrtvých a žije navěky v nebi? Mohu tedy spoléhat, že i mě pomůže zvládnout všechny životní kříže a nakonec mne vezme k sobě, nebo si musím vystačit sám a po smrti je jen temné nic?

Podle toho, jak odpovídáme na tyto otázky, si pak zařizujeme svůj život. Podle toho pak buď spoléháme na Krista, nebo na úplně jiné hodnoty. Svět je tedy Kristovou smrtí rozdělen na ty kdo v kříži vidí jen hrůzu či pošetilost a na jiné, kteří v něm vidí svou záchranu a výraz nesmírné lásky silnější než smrt. Tyto dvě skupiny lidí ztělesňují také dva lotři. Zločinec po levici říká: „Jsi-li Syn Boží, zachraň sebe i nás.“ Vlastně tak dává Ježíšovi ultimátum: jestli mi nepomůžeš hned a přesně tak jak já chci, tak pro mne nemáš žádný význam, tak o tebe nestojím, jsi zbytečný. Nevěřím v tebe, umřu si bez tebe. Zato druhý vzbouřenec si podmínky neklade, je trpělivý a svěřuje vše do Ježíšovy vůli: „rozpomeň se na mne, Pane, až přijdeš do svého království.“ Tedy: věřím v Tebe, i když mi nyní nepomůžeš, i když tu musím umřít v bolestech a ty vypadáš stejně bezmocný jako já. Přesto vím, že až nastane ta správná chvíle, vzpomeneš si na mne a nakonec mne zachráníš i ze smrti.

Ale všimněme si ještě jedné věci, která nás může zaujmout na vyobrazení kříže. Ježíš má obě ruce široce roztažené, aby s nimi objal všechny lidi. Ne pouze tu skupinu věrných po pravici, ale i všechny ty lhostejné a nenávistné po levici. Za všechny nesl tíhu kříže, za všechny zemřel a všichni mají možnost s ním vstát z mrtvých. Nikdo není vylučován a proto se také za malou chvíli budeme modlit přímluvy za všechny lidi a stavy. Nikdo není tak zkažený, že by mu Bůh odmítl odpustit, že by jej od sebe odehnal. Jen člověk sám se může rozhodnout proti Bohu, nebo Boha ignorovat, a tím se rozhodnout i sám proti sobě a proti jakékoliv naději. Ježíšova náruč je však stále otevřená a čekající, aby litujícího viníka znovu objala. Tam kde končí lidské možnosti a lidské šance, tam teprve začínají možnosti a šance Boží. Kříž, z něj dnes budeme snímat fialovou roušku – vélum - je odhalením, revelací, zjevením skutečné Boží tváře a dobroty. Dobroty která neodsuzuje, ale dá se odsoudit za viníky, snáší za ně jejich trest a raduje se z jejich záchrany.   


Kázání na Zelená čtvrtek I.

Starověcí Židé měli jednu skvělou schopnost. Totiž vyučovat náboženství tak, že to nebyla nuda, ale vlastně docela zajímavá zábava, při níž si děti i dospělí takřka mimochodem, aniž by se museli učit nazpaměť nějaký katechismus, osvojili poznání toho, v co věří. Nejlepším příkladem takovéto názorné židovské pedagogiky byla pesachová hostina.

Je to nejspíš asi vůbec nejstarší náboženský rituál, který lidé dodnes provádějí, a současně i skvělá katechetická pomůcka. Tento obřad se na rozdíl od většiny jiných neslavil v chrámě, ale doma v rodině. Poprvé tuto hostinu slavili Izraelité v noci před svým vysvobozením z Egypta někdy kolem roku 1200 př. Kr.  Krev beránků, jíž Židé označili své domy, je ochránila před poslední egyptskou ranou – smrtí prvorozenců. Maso beránků, které v chvatu snědli, jim dalo sílu pro dlouhý útěk z otroctví a poroby. Aby na to, že je Hospodin vysvobodil z naprosto beznadějné situace a udělal z nich svobodné lidi, nikdy nezapomněli a vždycky s jeho pomocí počítali, ustanovil Mojžíš slavit tuto večerní hostinu každý rok znovu.

Při každé takovéto večeři měl otec rodiny vyprávět dětem, co tenkrát v Egyptě prožili, jak byli zoufalí, udření a zdeptaní, ale jak jim Hospodin pomohl. Tak se z generace na generaci přes tisíciletí předávala zkušenost, že Hospodin je nablízku, jedná ve prospěch svých dětí a je na něj spolehnutí. Izraelité každý roku znovu jakoby na vlastní kůži prožívali trpkost otroctví a blaho vysvobození, jako by sehrávali zvláštní náboženskou hru, v níž se všichni stávali herci. Každá součást pesachové hostiny měla svůj přesný význam. Od nekvašených chlebů – macesů, připomínajících, že z Egypta odešli v takovém chvatu, že těsto nemělo čas vykynout, přes hořké byliny, symbolizující hořkost otroctví až po slanou vodu, naznačující slzy prolévané pod biči otrokářů. Sladká směs oříšků a jablek charoset měla představovat hlínu, z níž kdysi museli vyrábět pro faraóna cihly.

Při hostině především nikdy nesměly chybět čtyři poháry vína, které připomínaly Boží požehnání, radost a sílu, která přichází shůry. Hostina měla pevný řád, byla současně bohoslužbou, při níž se děkovalo, chválilo i vzpomínalo a tak si mohl každý, od nejmladšího po nejstaršího dobře zapamatovat, že Bohu vděčíme nejen za jídlo, ale i za svou důstojnost a svobodu.

Nedovedeme si ani představit, jak slavnostní a nadšená atmosféra vládla v Jeruzalémě při slavení pesachu. Když padl soumrak 14. dne měsíce nísanu, usedlo či ulehlo k slavnostní hostině více jak 250 000 poutníků, kteří přišli z celého světa, aby potvrdili svou naději v Hospodina. Na každém stole byl připraven ještě jeden, pátý kalich, který zůstával nedotčen a z něhož se nepilo. Stejně tak bylo připraveno jedno prázdné místo pro hosta, který zde chyběl. Obojí mělo naznačit, že tato hostina ještě není dokonalá, že se ještě na jednoho hosta čeká a to na Mesiáše, který teprve dokončí to, co začalo vysvobozením z Egypta, který teprve přinese dokonalou svobodu a bezpečí.

Ježíš tuto osvědčenou hostinu využil, aby poučil své učedníky a všechny jejich následovníky, že právě on je tím Mesiášem a v něm se splnila všechna očekávání a touhy Izraele. On je tím hostem, který již nikdy nadobro neodejde, a nezanechá nás opuštěné. Proto na konci hostiny, když byly vypity čtyři řádné kalichy, udělal něco naprosto nečekaného: vzal část stranou odkládaného macesu, zvanou afikoman, která se jí jako zákusek, a znovu ji požehnal, přičemž prohlásil, že je to jeho tělo, které se za nás vydává. Vzal i pátý, mesiášský kalich, opět jej požehnal a prohlásil o něm, že je to kalich jeho krve, která se za nás prolévá. A překvapeným učedníkům přikázal, aby to od této chvíle opakovali na jeho památku.

Neřekl jim jen: „vyprávějte o tom, co jsem učil“, ale „konejte to, co jsem konal já a pak teprve pochopíte“. Aby se však učedníci nespokojili jen s mechanickým opakováním toho, co Ježíš konal při poslední večeři, aby jim to nezevšednělo, udělal předtím ještě něco, čím je šokoval a co jim navždycky utkvělo v paměti. Když se totiž mezi sebou podle svého zvyku přeli, kdo z nich je nejpřednější, umyl jim nohy jako poslední otrok a znovu je vyzval, aby ho už napořád napodobovali a sloužili jeden druhému. Při hostině, která oslavovala vysvobození z otroctví, se stal dobrovolně služebníkem - otrokem svých učedníků. Připomenul tak i nám, že oslavovat Boží dobrotu a doufat v jeho pomoc můžeme jen tehdy, když nejsme pyšní, když se nevyvyšujeme a nepohrdáme druhými. Opravdu svobodní jsme tehdy, když umíme sloužit, pomáhat a povzbuzovat ty, které spoutávají starosti. Ježíš nás při poslední večeři naučil pravé Bohoslužbě, která je zároveň radostnou hostinou, na níž je stále přítomen Ježíš sloužící i trpící, umírající na kříži i vítězně vstávající z mrtvých a zároveň je velkou školou a připomínkou toho, co máme dělat i my, ať už jsme kněžími či laiky. Je připomínkou velké a nepochopitelné lásky a úcty, kterou k nám Bůh chová a kterou máme chovat ke svým bližním i my. Památku Večeře Páně, zpřítomnění Golgotské oběti, zde na světě asi nikdy dokonale nepronikneme rozumem a nepochopíme. Ale i pro nás platí Ježíšova slib, který dal Petrovi: „Co já činím, nyní nechápeš, ale pochopíš později“.          


Kázání na Zelený čtvrtek II.

Když otevřeme první stránky Bible, dozvíme se, že Bůh pouhým slovem učinil celý svět. Vše povolal z nicoty k životu. Dnes jsme zavaleni spoustou slov. Slova slibují, lákají, hrozí, chválí, ale téměř nikdo jim už nevěnuje pozornost a nevěří. Slova lidská jsou na rozdíl od slova Božího neúčinná, slabá a často klamná.

Je však na světě několik slov, která, ačkoliv je pronáší lidská ústa, podobají se těm slovům, která na počátku pronesl Stvořitel. Jsou podobně účinná, vždy platná, nikdy nezklamávající. Tato slova též cosi nového tvoří, cosi zcela mění a povyšují. Jistě nemusíme dlouho zkoumat, která slova to jsou. Jsou to věty, které vyslovil při poslední večeři Ježíš Kristus a které od té doby bez přerušení opakují kněží při každé mši sv. „Toto je moje tělo... Toto je moje krev... Toto je smlouva nová a věčná...“

Když vzpomínáme o Zeleném čtvrtku na Kristovu poslední večeři, není to nějaká smutná vzpomínka, jako když otevřeme krabici se zažloutlými fotografiemi našich blízkých, kteří už zemřeli. Není to truchlivé pietní shromáždění na paměť někoho dávno mrtvého. Kristova slova jsou slova mocná, slova všemohoucího Boha. Dokáží kousek chleba změnit v Ježíšovo tělo, a pár kapek vína v jeho krev. Děje se tu jedna z nejpodivuhodnějších věcí od stvoření světa z ničeho. A tato slova k nám nezaznívají v hromobití z nebe, ale vyslovuje je obyčejný člověk – kněz. Mše je víc než pouhá vzpomínka. Je to zpřítomnění toho, co se dělo o Velikonocích v Jeruzalémě před dvěma tisíci léty.

Znovu zde my a Bůh podepisujeme smlouvu o přátelství až za hrob. Slova mění mrtvou hmotu hostie v živé tělo a krev, přenášejí nás v čase i v prostoru. Řekl jsem, že eucharistie mění mrtvou hmotu – chléb v živé tělo. A toto se děje nejen v hostii, ale i v nás. Eucharistie nám dává i nám nový opravdový život, proměňuje nás k podobě Kristově, chrání před věčnou smrtí. Přenáší nás nejen do dávného Jeruzaléma, ale na chviličku i do budoucnosti, do nebe, kde budeme podobni Ježíšovi. Spojuje nás s Bohem.

Aby se nám z toho nezatočila hlava a abychom si o sobě příliš nemysleli, doplnil Ježíš ustanovení Nejsvětější svátosti zvláštním činem. Vykonal vzápětí službu, určenou nejpohrdanějším otrokům. Umyl nohy svým apoštolům. I Jidášovi, který jej zradil. Poklekl u nohou učedníků, kteří jej za chvilku opustili.

I o této službě řekl, tak jako o eucharistii, „to konejte na mou památku“. Chtěl nám tím asi naznačit, že do nebe se nedostaneme pouhým konzumováním hostií a účastí na spoustě mší, ale že to musí být doplněno službou bližním. Dokonce i těm, kteří nám nejsou sympatičtí, kteří nás třeba ani nemají rádi. Začátek lásky je brát druhého vážně, být pozorný, přátelský, ptát se jak můžu prospět. Pšeničné zrno, z nějž pochází chléb, dostává vláhu shůry z nebe, ale saje ji kořínky zespoda, ze země. Podobně Boží požehnání ani my nedostaneme zázračně přímo z výšin, ale prostřednictvím pomoci druhých lidí. A jediné, byť i sebekrásnější, zrno či jediný klas nejsou skoro k ničemu. Musí jich být celé pole. Zrovna tak nemůžeme být soukromými křesťany bez druhých, Byli bychom zbyteční.

Je to připomínka hlavně pro nás kněze, kteří dnes slavíme narozeniny své služby, abychom pamatovali na evangelium: „Kdo z vás chce být největší, ať je jako nejmenší a služebník všech. Králové národů nad nimi tvrdě panují a nechávají si říkat dobrodinci. U vás ať tak tomu není.“

Pane, prosím, proměň při této mši svým slovem nejen chléb a víno, ale proměň i mne, ať jsem dobrým knězem podle tvé vůle. Amen.       


Kázání na Květnou neděli 2020

Jedním z nejoblíbenějších liturgických obřadů je průvod s ratolestmi na Květnou neděli. Najdeme jej téměř u všech křesťanských národů. Každý si jej různě obohatil a vylepšil. Někde táhli na provaze dřevěného osla, na jehož hřbet umístili monstranci s Nejsvětější svátostí, jinde nesl živý oslík na zádech velkou Bibli a třeba v Moskvě jezdil patriarcha vší Rusi přes Rudé náměstí na koni, jemuž přidělali dlouhé papírové uši, aby vypadal alespoň trochu jako osel. Tohoto oslo – koně vedl za zlatou uzdu samotný car.

Přemýšlel jsem, proč se tento průvod stal tak populárním? Není to jistě jen pro tu radostnou náladu, kterou vyjadřuje, ani pro roztomilost hýkavého ušatce, na němž Pán Ježíš cestoval, ale má to podle mne ještě hlubší důvod, který se nyní pokusím vysvětlit.

U starokřesťanských vykladačů totiž Jeruzalém obvykle symbolizuje jednak lidskou duši a jednak celý svět, v němž žijeme. Ten dnešní průvod tedy znázorňuje vjezd Pána Ježíše do našeho nitra a do našeho světa. Při vstupu do pozemského Jeruzaléma Ježíš dobře věděl, jak zde bude přijat, jak se za necelý týden změní obdivný jásot v posměch a nadávky, ale nezalekl se, neotočil osla a nevyrazil pryč do bezpečí, daleko od tak nevděčného města, ale jel dál a vstoupil dovnitř. Podobně Ježíš vstupuje do našeho světa a do naší duše, kde také často není dobře a důstojně přijat. Přesto se neotočí a neodejde, neodepíše nás. Přichází kvůli nám, protože je milosrdný. Nechce, abychom zde byli sami, opuštění, vydaní na pospas zlu. Chce nám ukázat, že Bůh je s námi i v naší nouzi a bídě. Přichází pokorně a skromně. Nenechá se nést do města anděly, nevjede kočárem kusem zbouraných hradeb, jak to učinil při návštěvě Jeruzaléma císař Vilém II., neprorazí si cestu tankem, ale jede na malém oslíkovi a přeci je to všemohoucí Bůh, který udělá veliké věci. V Jeruzalémě, v mém nitru, v celém světě. Vstup Pána na oslíku do Jeruzaléma je krásným důkazem Kristovy lásky k nám.

Jeruzalém je v podání Bible na jedné straně svatý, krásný, velkolepý a na straně druhé je v něm spousta hříchu, krutosti, zkaženosti. Úplně stejně jako v našem světě a jako v naší vlastní duši. Když stojíme před tak zvanou „Zdí nářků“ a zvedneme hlavu, vidíme nad sebou ohromné kvádry sahající až do výše 18 metrů. Jenže málokdo si uvědomí, že pod dlažbou na níž stojí, sahají kvádry ještě 20 metrů do hloubky. Těch dalších dvacet metrů chrámové zdi bylo vidět v době Kristova příjezdu, ale od té doby se tam utvořily takto silné nánosy trosek. Celé město je dnes o dvacet metrů výše, než v Kristově době. Mnohokrát jej zničili ti, kdo nepřijeli pokorně a skromně na oslátku, jako Ježíš, ale s mečem v ruce a doprovázení zástupy drancujících žoldnéřů. Egypťané, Asyřané, Babylóňané, Syřané, Řekové, Římané, Turci… Co tu však po nich zbylo? Jen trosky a prolitá krev.

Přesto Jeruzalém nikdy nezaniknul, vždy mu dal Bůh znovu ožít, protože je to jeho město, jeho nevěsta, kterou miluje i přes její nevěrnost. Podobné nánosy všemožného neřádu najdeme i uvnitř nás samotných. Často je už někde hluboko zasypané naše prvotní nadšení, naše plány a náš optimismus, naše důvěra a láska k blízkým. Ale Ježíš přichází, aby prostřednictvím Ducha Svatého vše v nás zase vyčistil, zrestauroval, obnovil do původní krásy a jednou, aby tak obnovil i celý svět do krásy Ráje. Nedělá to násilím, nedělá to v jednom okamžiku, ale postupně a vytrvale a chce při tom i naši spolupráci.

Při četbě dnešního evangelia mne vždy znovu zaujme to, co se tam říká o oslíkovi: „Pán ho potřebuje“. Všemohoucí Bůh potřebuje někoho tak obyčejného, jako je v Palestině osel. Záleží mu na něm, určitě ho pohladí, řekne mu pár hezkých slov do ucha, nevezme na něj hůl. Osel nese Ježíše k druhým lidem. Křesťan má podobnou úlohu. Nést Krista k druhým. Neneseme jim svou moudrost, svou svatost, svou mravní dokonalost, neneseme sami sebe, ale Pána Ježíše. On je ten, na němž záleží, on je ten, kdo opravdu dělá velké věci. Oslík se po prokázání služby mohl v klidu vrátit domů a v pohodě si přežvykovat. Pán Ježíš však šel na kříž. Ježíš potřebuje naši službu, ale to nejdůležitější, nejobtížnější, nejbolestnější udělal sám a nám z toho plyne navždy pomoc a požehnání, záchrana a spása. Vždyť to, co volaly hebrejské děti a galilejští poutníci „hosana“ je vlastně tou nejkratší a nejúpěnlivější modlitbou: v překladu to znamená: „Bože, začni pomáhat, nebo Bože zachraň“. A Hospodin skutečně pomáhat začal a od chvíle, kdy Ježíš obětoval svůj život na kříži, stále zachraňuje všechny ty, za něž zemřel. Volejme tedy i my nyní „hosana“, abychom pocítili Boží pomoc ve všem co nás tíží a straší, abychom byli zachráněni ze všeho co nás i naše blízké ohrožuje a pocítili Kristovu moc a laskavost.     


Kázání z 2. neděle postní 2020

Při přemýšlení o Kristu mne vždycky znovu udivuje, že on zcela přesně věděl, co jej čeká, jak bude vypadat závěr jeho pozemského života, a přeci jej to nijak neochromovalo, neprožil celý svůj pozemský život ve strachu z bičování, kříže a děsivé smrti. Naopak stále myslel na své učedníky, záleželo mu na tom, aby ty hrozné chvíle zvládli, nepropadli v nich zoufalství. Hledal možnosti, jak posílit jejich víru, jak jim dát sílu k překonání zdánlivě beznadějných, temných okamžiků Velkého pátku.

Dnešní evangelium nám ukazuje, jakým způsobem Kristus dokázal své nejbližší posílit: Ukázal se jim ve své nebeské, oslavené podobě, spatřili jej v novém světle. Najednou už neviděli obyčejného nazaretského tesařova syna, poutníka, který s nimi snášel únavu a nouzi na vyprahlých cestách, ale spatřili, že je to opravdu Boží Syn, jak je o tom ujistil i Otcův hlas z nebe. Zažili cosi, co překonávalo i Zjevení Boží Mojžíšovi na hoře Sinaj. Nedostali na Táboře hromadu dalších obtížných přikázání v temnotě, úzkosti, za bouře a rachotu hromů, ale zažili v blízkosti proměněného Ježíše zářivou, čistou radost a pokojné štěstí. Hospodin jim dal jediný příkaz: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte“. Tedy: „na něj se naprosto spolehněte, ať se děje cokoliv. Vše co říká, je stoprocentní pravda a je to pro vaše dobro. Vydržte, vytrvejte a to, co nyní zažíváte na pouhou chvíli, vám bude náležet na vždycky a trvale.“

Apoštolové po tomto silném zážitku už mohli vše vidět z jiné perspektivy, viděli svět v jiném světle. Jako by jim nějaký reflektor osvítil to skutečně důležité, aby to zářilo a bylo zřetelné, a vše ostatní, vše podružné, zůstalo v pozadí, ve stínu. Uvědomili si, že vše co zažívají, co se jim osobně děje, vše, čeho jsou svědky, není nějaká náhoda, něco chaotického a nesmyslného, ale je to součást pradávného plánu Božího, který vede k jasnému a absolutně nejlepšímu cíli. Je to plán vykoupení celého světa i každého jednotlivého člověka ze všeho utrpení, strachu a bolesti, ze všeho hříchu a nespravedlnosti.

Je to plán, který začal Bůh realizovat hned po pádu prvních lidí, který pak vzal novou rychlost při povolání Abraháma, při vysvobození Izraelitů z Egypta prostřednictvím Mojžíše. Plánu, kterým pak proroci v čele s Eliášem povzbuzovali všechny umdlévající a pochybující. Plánu, který vyvrcholil Ježíšovým působením a zvláště jeho smrtí a zmrtvýchvstáním. Proto se na hoře Tábor ukázali s Kristem Mojžíš a Eliáš, aby potvrdili, že vše je na správné cestě, vše na sebe navazuje a Boží plány nejsou nijak narušeny, i když se proti nim spojují všichni Herodové, farizeové i Piláti celého světa, všechny mocnosti temnoty a zmaru. Kristus zvítězí, i když bude muset podstoupit utrpení a smrt a zvítězí pro nás, i když my jsme malověrní a váhající, i když selháváme jako Petr i ostatní apoštolové.

Namalovat Ježíše na hoře Tábor, zářícího ve zvláštním světle, bývá zkouškou, kterou musí podstoupit každý ikonopisec, malíř ikon, má-li se stát opravdovým mistrem. Vidět Ježíše na prvním místě, vidět ho ve správném světle, jako mého osobního Pána, Přítele a Zachránce, je mistrovskou zkouškou opravdového křesťanského života. To světlo ozařující Krista apoštolům na hoře Tábor, nám připomíná slova z Listu Židům: „Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu.“

Je-li někdo či něco osvíceno silným světlem, vše ostatní ustupuje do stínu, už to nepoutá pozornost. Tak je tomu právě tehdy, když se soustředíme na Ježíše, na jeho dobrotu, když mu budeme opravdu důvěřovat a být si jistí jeho mocí a milosrdenstvím. Pak pro nás tento svět a jeho obtíže, strachy i lákadla ustoupí do stínu, nebudou nás moci odvést od cesty za ním. Bude nám s ním dobře, i když ještě musíme sestoupit s hory a věnovat se svým světským povinnostem i když ještě přijdou pokušení a zkoušky.

Jestliže však na Krista přestaneme hledět, pak před námi vystoupí v plné moci vše hrozné, co tento svět souží a nebudeme mít odvahu ani sílu s tím cokoliv udělat. Jako Petr, když šel po hladině Galilejského jezera, mohl kráčet je do té doby, dokud hleděl na Ježíše. Když však svůj pohled odvrátil, uviděl rozbouřené vlny, dostal panický strach, ztratil oporu a začal se propadat do vodních hlubin. Ale i tehdy jej Kristus topícího se a lapajícího po dechu uchopil za ruku a vytáhl do bezpečí. Přesně tak je tomu i dnes a u každého z nás.

Ježíš od nás neodvrací všechny bouře a temnoty, nedává nám plout po klidné hladině na rekreační plavbu, ale z každé bouře zachraňuje a v každé temnotě dá nakonec světlo a vždy je v loďce s námi, a vždy nás, malověrné, povzbuzuje a říká: „Pohleď na mé rány, když jsem pro tebe toto podstoupil, myslíš, že tě nechám padnout, že tě opustím, že si tě nechám vzít?“

Nebudeme-li na svět hledět z hory Tábor, z nadhledu, který nám dává jistota, že Bůh je dobrý, má nás osobně každého rád, chce pro nás to nejlepší a řídí svět i náš život i životy našich blízkých tak, abychom dosáhli naprostého a trvalého štěstí v nebi, neobstojíme a utopíme se v pochybnostech, nejistotách a beznaději. Bude nás jeden den děsit koronavirus, druhý den si užijeme paniku z klimatické změny či migrantů, příště se polekáme o budoucnost svých dětí či nás uvede do beznaděje pohled na stav církve a počínání duchovních i světských předáků či pohled do zrcadla na nás samé, jak stárneme, či pohled do naší minulosti, kdy jsme tolik věcí pokazili a tolik času promarnili.

Ale připomeneme-li si Boží slovo, které říká: „těm, kdo milují Boha, vše napomáhá k dobrému“ můžeme zase nabýt sil a odvahy. Pak si uvědomíme, že má pravdu sv. Pavel, jestliže píše: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás! Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu. Amen.


Kázání na slavnost Zvěstování Páně 25. března

Sv. Lukáš při sepisování svého evangelia patně použil i vzpomínky Panny Marie. O tom, co se odehrálo v Nazaretu při zvěstování, nevěděl kromě Matky Boží nikdo jiný a jistě se jí na to první křesťané často vyptávali. V tomto vyprávění Panny Marie, jak nám ho sv. Lukáš zachytil, najdeme několik pozoruhodných věcí.

Především je to samotný začátek událostí Nového zákona. Předchozí vyprávění o početí sv. Jana Křtitele, patří totiž ještě Zákonu starému. Jan byl poslední prorok, ohlašoval, co přijde, stál na pomezí, a teprve tady začíná přelom v historii vztahů mezi Bohem a lidmi.

Události Nového zákona začínají andělovým příchodem k Panně Marii a jeho pozdravem „Buď zdráva, milostiplná“. Panně Marii utkvělo v Paměti, že anděl nepozdravil běžným židovským pozdravem Šálóm – pokoj s tebou – ale použil pozdrav „Chairé“ tedy řecký, znamenající doslova „raduj se, vesel se“. Celý Nový zákon tady začíná vybídnutím k radosti.

V tehdejším světě bylo stejně jako dnes spousta zármutku a bezvýchodné bídy. Do tohoto světa přichází od Hospodina anděl, aby přinesl radost.

 O Marii čteme, že o tom pozdravu přemýšlela, co má znamenat. Protože velice dobře znala Písmo svaté, vzpomněla si nejspíš na výzvu proroka Sofonijáše: „Zaplesej, Siónská dcero, zajásej Izraeli! Hospodin, tvůj Bůh je uprostřed tebe“ a nejspíš v tu chvíli pochopila, že se na ní samotné má splnit to, nač čekal celý židovský národ, že ona sama dostala úkol, na který se připravovaly všechny hebrejské dívky. Je to teď na ní.

Jenže takového úkolu se člověk pochopitelně lekne. Jak mám spolupracovat s Všemohoucím Bohem? Jak můžu zvládnout něco tak velikého jako být matkou Božího syna? Být Bohu blíže než velekněz v chrámové velesvatyni, zažívat zázraky podivuhodnější než Mojžíš na Sinaji a mít víru větší než samotný Abrahám?

A tak anděl, aby dívce dodal odvahu, říká další slovo: „Neboj se, Maria“. Můžeme si být jisti, že právě toto andělovo slovo si Maria uložila hluboko v srdci a často se k němu vracela, když zažívala utrpení a úzkosti. Stále si je připomínala a ono jí pomohlo překonat i Velký pátek a křížovou cestu i beznadějnou nehybnost Bílé soboty. Neboj se, ty poneseš ve svém těle Boha, ale také Bůh ponese tebe po celé tvé životní pouti.

Na andělova hluboká slova reaguje nazaretská dívka podobně krásnou odpovědí: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ Jako by už se modlila třetí prosbu Otčenáše: „Buď vůle tvá“. Otvírá tak Božímu synu cestu mezi nás lidi a současně už tak i pootvírá nebeskou bránu nám lidem vyhnaným z ráje. Adam a Eva svým „ne“ vůči Boží vůli bránu zavřeli, Mariino „ano“ ji opět otevírá.

Ty tři krátké věty rozhovoru mezi Marií a andělem se týkají i nás osobně. Vždyť i my tak často zakoušíme smutek a bolest. I nám se mnohokrát zdá, že po nás Bůh chce víc, než zvládneme a i my máme mnohokrát strach. Oprávněně se obáváme stáří a bezmoci, válek a přírodních pohrom, bojíme se rozpadu našich vztahů a osamělosti.

Do jak beznadějného světa sestoupil z nebe Kristus, nám naznačuje už antický pohan Plútarchos, který napsal: „Lépe by bylo se vůbec nenarodit! Z těch pak, kdo se narodili, jsou nejšťastnější ti, kdo už zemřeli“. Křesťanská víra nám naproti tomu říká: Raduj se, neboj se, řekni Boží vůli své ano. Nebudeš litovat. Boží vůle je dobrá. Boží vůlí je tvé štěstí. Boží vůle není břemenem, které by nás mělo zdrtit, ale dává nám lehkost, abychom se mohli bez starostí povznést k Bohu a k nebi. Můžeme jistě klesnout a upadnout, ale klesneme a upadneme do náruče Boží. A být v Božích rukou znamená být v bezpečí, být v těch nejlepších rukou.  

Prosme Marii Těšitelku, Matku naši a Matku církve, aby nám dodala odvahu vyslovit své „ano“ a dala nám také prožívat radost z toho, že jsme od chvíle Zvěstování tak blízko Bohu a Bůh nám.