Znak proboštství Římskokatolická farnost -
proboštství Jindřichův Hradec

PROMLUVA NA SLAVNOST SVATÝCH PETRA A PAVLA

Při návštěvě starobylého kostela sv. Petra a Pavla v Nové Bystřici jsem si všiml dvou zvláštních barevných reliéfů zdobících hlavní oltář. Na jednom vyvádí anděl uvězněného sv. Petra ze žaláře. Druhý zachycuje záchranu sv. Pavla z Damašku, odkud jej přátelé spustili v koši s hradeb.

Oba tyto dramatické příběhy nám připomínají, z kolika obtížných a téměř beznadějných situací dokázal Bůh vyprostit tyto své apoštoly. Stojí opravdu za to, přečíst si v Bibli osudy těchto dvou mužů. Je to velké povzbuzení i pro nás.

To, co zažili Petr a Pavel, dodává odvahu i nám, že ani my, jakožto Boží přátelé nejsme nikdy zapomenuti a v každé záležitosti můžeme počítat s jeho blízkostí, posilou a pomocí. Není tak zamotaná situace, aby ji Hospodin nedokázal rozmotat, aby nás z ní neuměl či nechtěl vysvobodit.

Mne však při pročítání příběhů našich dvou apoštolů zaujalo i jiné vysvobození, kterého se jim dostalo. Bůh je totiž nezachránil jen z fyzického ohrožení, ale také z mnohem většího nebezpečí duchovního.

Pavlovi Bůh pomohl z jeho fanatické nenávisti. Z pohrdavého postoje pyšného vzdělance vůči údajně hloupým křesťanům, ze zloby vůči Ježíšovým stoupencům, které pomlouval, pronásledoval, zatýkal a věznil. Bůh dokázal udělat ze sebejistého majitele pravdy, kterou chtěl všem vtlouci do hlavy, pozorného učedníka Kristova, který dokázal přistupovat k lidem s velkým taktem, laskavostí, soucitem a pochopením, který nikdy nikým nepohrdal, hlásal evangelium nejen slovy, ale především pokorným a skromným životem.

Stejně tak osvobodil Pán svatého Petra od jeho vystrašenosti, pokrytectví a vnitřní nejistoty. Smějme se, jak se chlubil, že s Ježíšem půjde klidně i do vězení a na smrt a vzápětí se dal zastrašit děvečku vrátnou a zapřísahal se, že Ježíše nezná a nikdy jej neviděl. Později pak v Antiochii jednal Petr podle úsloví „kam vítr, tam plášť“. Mezi křesťany z pohanství se choval jako svobodomyslný Řek a pochutnával si na lahůdkách zakázaných Mojžíšovým zákonem a vzápětí, když přišli židokřesťané z Jeruzaléma, začal se Řeků stranit a choval se jako židovští ultras. Musel tak působit dost nedůvěryhodně, žádná skála, spíš plastelína a pohané se mu nejspíš posmívali. Ale Bůh jej dokázal proměnit.

Pavel ho veřejně napomenul a Petr se neurazil ani nesesypal, ale změnil skutečně své chování a stal se vzorem rozumnosti a uměřenosti. Na obrazech bývá Petr malován v modlitbě a Pavel při studiu a psaní. Bůh pomohl, aby se z Petra nestal pokrytecký svatoušek a z Pavla tvrdý zákoník odtržený od života.

V závěru svého života se oba apoštolové sešli v hrozném Mamertinském žaláři v hlubinách pod římským fórem. A odtud je žádný anděl nevyvedl ani se odtud nezachránili v žádném koši. Odtud šel Petr na kříž, podle Ježíšovy předpovědi „až zestárneš, jiný tě přepáše a povede, kam nechceš“ a Pavel pod meč, jímž byl sťat na via Laurentina.

Zdálo by se, že na samém konci Bůh přeci jen selhal a své přátele nevysvobodil. Nechal je trpět a zahynout. Ale právě zde se ukázala Boží moc a potvrdilo se, že on vysvobozuje ještě jinak a mnohem dokonaleji než z pouhých hmotných pout. Vysvobozuje z lidské křehkosti, z porušitelného a trpícího těla. Dává umírajícímu novou důstojnost a proměňuje jeho utrpení v požehnanou radost.

Petr se na kříži stal naprosto podobným Kristu a s ním také vstoupil do nebe. Ohyzdné místo, jímž bylo popraviště na pohrdaném Vatikánském pahorku, se stalo místem nesmírné úcty, centrem křesťanství a nakonec základem nádherné svatopetrské baziliky. Petr vstoupil do míst, kde už mu anděl nezmizel, nezůstal osaměle na ulici uprostřed starostí a námahy, jako kdysi v Jeruzalémě, ale naopak, byl vzat natrvalo mezi anděly, a už se nemusí ničeho bát a nic mu už nepůsobí starosti a stres. Může druhým otvírat nebeskou bránu, aby se radovali z téhož, co dal Bůh jemu.

Místo, kde byl sťat svatý Pavel, náleželo k uprášené, vyprahlé a nevlídné římské periferii. Když však na tomto místě apoštol prolil svou krev, vytryskly zde tři léčivé prameny a zbožná láska tu vybudovala utěšené opatství Tre fontane uprostřed osvěžující zeleně. Vše jakoby tam rozkvetlo, ožilo, a lákalo k pokojnému odpočinku a naznačovalo jak krásný je ráj, o němž nám sv. Pavel vypráví, a do nějž nám ukazuje svou naukou cestu.

I nás, jako apoštoly Bůh nezbaví nutnosti trpět a nakonec zemřít, ale dá nám, aby naše smrt nebyla zbytečná, aby se pro nás stala odchodem domů a začátkem nové radosti.

Nač se nás asi bude Petr u nebeské brány ptát? Tipoval bych, že to nebude žádná složitá otázka. Dotáže se nás na jediné: „Naučil ses v životě mít rád druhé a dávat jim přednost před sebou samým? Pokud ano, tak pojď dál. Pokud ne, tak musíš vzbudit lítost, jako jsem já oplakal zapření Krista, a pak zde budeš přes všechny své hříchy vítán, jako tu přivítali andělé mne.       


KÁZÁNÍ NA 13. NEDĚLI V MEZIDOBÍ A

V prvním čtení jsme dnes vyslechli sympatický mikropříběh, jakých je ve Starém zákoně více, ale většinou stojí poněkud ve stínu příběhů mnohem známějších a dramatičtějších. Dnes nám tedy liturgie dává příležitost, abychom se nad touto událostí, která nijak nezměnila dějiny, ale změnila zásadně osud jedné rodiny, důkladněji zamysleli.

Vše se odehrává v 9. století před Kristem v Severním Izraeli. Arabské městečko Sulam, starozákonní Šunem leží v krásném úrodném Jizereelském údolí mezi Nazaretem a horou Tábor.

Zde bydlela žena, která jako by byla protikladem chudé vdovy ze Sarepty, která se kdysi rozdělila o poslední kousek chleba s prorokem Eliášem. Šunemská žena byla totiž dobře provdaná, bohatá, měla hezký dům, byla celkově spokojená. Na rozdíl od té opuštěné vdovy měla mnoho příbuzných a přátel, žila s nimi ve vzájemné podpoře a v dobrých vztazích. Byla nejspíše velmi moudrá a zbožná, protože se smířila i s tím, že nemá děti a zbytečně se tím netrápila.

Tato paní však byla i velmi všímavá a tudíž jí neušlo, že přes Šunem občas prochází Eliášův žák a nástupce, prorok Elíša. Nejprve jej pozvala na oběd či večeři, popovídali si, spřátelili se, a tak mu nechala zřídit na ploché střeše domu pohodlnou světničku, se samostatným vchodem, kde měl naprosté soukromí a mohl přicházet a odcházet, jak se mu to hodilo.

Boží muž Elíša to nebral jako samozřejmost, ale uvědomil si, že taková velkorysost si zasluhuje poděkování a chtěl se nějak revanšovat. Jenže zde nastal problém. Z dnešního úryvku je bohužel vypuštěna pasáž, kde Elíša hovoří se Šůnemskou ženou a nabízí jí, že pro ni udělá, cokoliv bude potřebovat. Klidně se za ni přimluví i u samotného krále či u nejvyššího velitele vojska. Ženu tím nijak neohromil, odpověděla mu: „bydlím spokojeně uprostřed svého lidu“. Za svou pohostinnost a štědrost, nic nechtěla. Nepotřebovala nějakou protekci na nejvyšších místech. Prostě ji potěšilo, že mohla vykonat něco dobrého. Ukazovala, že nejbohatší je ten, kdo nic nepotřebuje, kdo je skromný, spokojený s tím, co má.

Ale projevená lidská velkorysost obvykle přivolává mnohem větší velkorysost Boží, a tak se Elíša nechtěl dát zahanbit. Spolu se svým asistentem Gecházím, velmi praktickým člověkem, se zamýšlel, jak přeci jen tu skromnou ženu odměnit a udělat jí radost. Nakonec došli k tomu, že jí přeci jen schází to, co bylo pro každou Izraelskou rodinu nejcennější – totiž potomstvo. A tak jí Elíša vyprosil od Hospodina narození syna, ačkoliv to už podle přirozených pravidel vypadalo velmi nepravděpodobně. Šunemská žena dostala za svou štědrost to, oč ani nežádala, ale co ji samozřejmě nesmírně potěšilo a naplnilo štěstím. Nyní už mohla být dokonale spokojená. Na vlastní kůži si ověřila, že Hospodin působí a žehná, že se na něj dá opravdu spoléhat a dává víc, než my prosíme a doufáme.

Celý příběh však měl pokračování, které jsme dnes bohužel neslyšeli. Tady na zemi je totiž každé štěstí dost nejisté a krátké. Nic tu není natrvalo zaručeno. Tudíž i v tomto případě se věci zkomplikovaly. Když chlapec vyrostl, vyšel při žních na pole a tam dostal úžeh a během několika hodin zemřel. Jeho matka ukázala, jak je akční a jakou má víru. Vyrazila na oslu za Elíšou 60 kilometrů dlouhou cestou na Karmel a takřka jej dovlekla zpátky k sobě domů do Šůnemu. Tam Elíšovi nezbylo než synka dost komplikovanou procedurou zázračně vzkřísit.

Šunemanka tedy prožila obdobu toho, co se přihodilo Abrahámovi, kdež měl obětovat svého vyprošeného jediného syna Izáka. Najednou byla její víra na chvíli zpochybněna. Jako by jí Bůh zradil, opustil, vysmíval se jí. Vzal jí to nejcennější, co jí kdysi dal, a teď ji o to připravil. Ale ona uměla doufat i tam, kde nebylo naděje, uměla prosit, modlit se a jednat. A nakonec se dočkala a zažila veliké a krásné věci.

Řekl bych, že tato žena veliké víry a pokory je jakýmsi předobrazem Panny Marie. Ta byla také pokojná, skromná a přitom duchovně nesmírně bohatá a štědrá. Také dostala zázračně skvělého Syna Ježíše a také o něj bolestně přišla. Ale ani Maria neztratila naději a nakonec jej obdržela Vzkříšeného zpět.

Od Šunemské ženy i od Panny Marie se můžeme naučit mnohému. Ctnosti pohostinnosti a štědrosti, ctnosti pevné důvěry, ale především moudrému postoji k Bohu, světu a lidem. Jsou totiž dva základní postoje: Postoj nároku a postoj vděčnosti. Pokud v člověku převažuje postoj nároku, nemůže být nikdy opravdu šťastný. Jakmile máme pocit, že společnost, církev, Bůh, náš životní partner, naši rodiče nebo naše děti nám stále něco dluží, budeme ustavičně někomu něco vyčítat, litovat se. Pořád budeme mít pocit, že nejsme u cíle, nedostali jsme, co nám patří, že nám toho spousta schází, že bez toho a onoho a ještě toho, nemůžeme být šťastní, že se nám cíl stále vzdaluje. Něčeho možná dosáhneme – ale ono se ukáže, že je to vlastně stejně málo a je to marné, nikdy nás to neuspokojí.

Kdo však se naučí postoji vděčnosti, má k štěstí mnohem blíže. Všímá si všeho dobrého, co obdržel, raduje se z toho, a uvědomuje si, že to je většinou nezasloužený dar. Je vděčný za to, co má a vidí kolem sebe spoustu dobého a těší se na to největší a trvalé dobro, které nám Bůh připravil v cíli našeho putování.

U nebeské brány možná dostaneme jedinou otázku: Naučil ses být vděčný a štědrý? Naučil ses mít rád Boha i bližní a dávat jim přednost před sebou samým? Pokud ano, tak vejdi do radosti spravedlivých. Amen.


KÁZÁNÍ NA 12. NEDĚLI V MEZIDOBÍ A

V evangeliu dnes Pán Ježíš hovoří o dvojím strachu. Jednak o strachu zbytečném, kdy se člověk děsí něčeho, co mu nemůže ublížit, ale i o strachu prospěšném, kdy si dáme pozor na něco, co je skutečně nebezpečné a uchráníme se tak velkého zla. Kdo je ustrašený a všude vidí nějaké ohrožení, ten nakonec nedokáže udělat nic užitečného a ani sám nemá nic ze života. Ten, kdo si žádné nebezpečí nepřipustí, není opatrný a rozvážný, ten na to nakonec doplatí. Není rozumné být příliš úzkostlivý, stejně tak jako být opovážlivě lehkomyslný.

To co jsme konstatovali, není žádný objev a vlastně k tomu člověk nepotřebuje ani kazatele a evangelium. Dá nám to zdravý rozum. K čemu však evangelium potřebujeme, je rozlišení mezi tím, co si náš strach nezaslouží a tím, čeho se máme bát oprávněně. V pohledu na to panují velké rozdíly mezi lidmi a odlišné názory najdeme i v průběhu lidských dějin.

Na samém počátku, v ráji, žádný strach neexistoval. Člověku, dokud byl v souladu s Hospodinem, nehrozilo vůbec žádné nebezpečí. Vše bylo požehnané, prospěšné, dobré a člověk se mohl radovat z objevování všeho, čím jej Bůh obdaroval. Jenže pak se lidé od Boha hříchem vzdálili. Utekli z jeho ochrany a zůstali sami proti krutému zlu narušujícímu harmonii světa. Svět se stal lidem nepřátelským. Od té doby se lidské dějiny staly dějinami strachu.

Pod vlivem prvotního hříchu se naši předkové začali bát sebe navzájem i svévole bohů, stejně jako drtícího osudu a přírodních sil. Člověk pocítil, jak je proti tomu všemu bezmocný. Ze strachu pak povstala i krutost a násilí, bylo třeba každého, kdo by nás mohl ohrožovat, včas zničit.

Na straně druhé však dokázali být naši dávní předkové neuvěřitelně stateční, uměli překonat pro nás nemyslitelná strádání a pohrdali mnohdy i svou vlastní smrtí. Ale byla to jakási rezignovaná statečnost, odvaha ze zoufalství, podrobení se nezbytnému, vůli bohů či odvěkým ustanovením osudu, bez nějaké naděje a optimismu. Většina náboženských úkonů ve starověku spočívala v odvracení hrozících pohrom a nebylo v nich mnoho důvěry a lásky k Stvořiteli.

V dnešní době, která nás dokáže ušetřit většiny děsů a strádání, které trápily dávné generace, však není strachu o nic méně. Daleko více se dnes bojíme o své štěstí, o to, abychom nepřišli o nějakou rozkoš a zážitek, nemuseli se v něčem omezit, něco si neužili. Snaha o naprostou bezpečnost všeho, odstranění veškerého rizika a nepohodlí, zajištění se proti všem nahodilostem, téměř ochromuje celou společnost, vše nesmírně komplikuje, připravuje nás o podnikavost a akčnost, vlastní našim předkům.

Dnes se také kolektivně bojíme podle sdělovacích prostředků, které na nás vždy ve vlnách hrnou nějaké Jobovy zvěsti. Jeden strach překrývá druhý: tu je zde strach z terorismu, tu z migrantů, příště ze sucha a globální změny klimatu, poté z pandemie a nyní třeba z rasismu. O nebezpečích se vedou nekonečné spory, ale skutečné, reálné řešení se nenachází.

Především je tu však strach z budoucnosti a strach ze smrti. Asi mnohem více, než kdy jindy, se dnes ztratil jakýkoliv optimismus a důvěra v budoucnost. Smrt je považována za něco tak strašného, že se o ní raději ani nemluví a předstírá se, jako by ani nebyla, jako by zemřít znamenalo udělat jakousi trapnou chybu.

Pán Ježíš nám však říká, že v té nejzákladnější věci se nemusíme vůbec bát. Nejsme tu náhodou a beze smyslu, nejsme tu sami, nejsme hříčkou osudu, genů či přírodních sil. Nejsme nějaký experiment mimozemšťanů či pouhé stádium vývoje hmoty, ale máme dobrého, milujícího Otce, který je silnější než veškeré zlo. On nás provází dějinami od stvoření času a provází nás i naším vlastním životem, se všemi jeho propastmi i vrcholy. A on neopouští ani v nejhlubší propasti smrti, z níž bychom se sami nikdy nemohli vydrápat.

V žádném okamžiku nejsme bez Boží ochrany a podpory a nic se neděje bez vědomí a řízení Hospodina, který je na naší straně. Boha se nemusíme děsit, ale máme mít vůči němu bázeň – tedy jej ctít, respektovat, brát vážně, počítat s ním a řídit se jeho příkazy, neboť to vše je pro naše dobro.

Bůh neřeší problémy za nás, ale dává nám sílu a inspiraci, abychom je zvládli, nepadli pod jejich tíhou, našli dobrá řešení. Dává statečnost, trpělivost, vytrvalost a především radost z úspěchu. Tu největší radost, která přijde tehdy, když člověk po dobrém životě nakonec dosáhne obnoveného ráje a začne pro něj nádherná věčnost, navždy beze strachu a obav.

Bát se musíme doopravdy jen jedné věci: totiž že budeme jednat jako naši prarodiče v ráji, kteří Bohu nevěřili, hledali si štěstí mimo něj, jednali si svévolně a vzdálili se od toho, který je chránil a miloval. Pak byli naplno vystaveni náporu zla, které okupuje a narušuje tento svět, pak neměli šanci obstát proti Božímu odpůrci, nepříteli naší spásy. Zlo ve světě je neskonale mocnější a vychytralejší než my a působí zde opravdu ohavné věci. Bez Boha proti němu nemůžeme obstát. Ale smrtí a zmrtvýchvstáním Krista je už poraženo a proti Bohu nemá šanci. Ovšem i na ústupu je stále nebezpečné, a kdo se mu jakýmkoliv způsobem přiblíží a nedá si pozor, může špatně dopadnout. Může ztratit nejen štěstí, pokoj a radost v tomto světě, ale přijít i o to nejcennější, o život věčný. A to je také ta jediná ztráta, která už nejde napravit, jediná ztráta, která je skutečně tragická.

Dětem se říká, když na ně jde strach, aby si zazpívali, že to pak přejde. Také my si můžeme v pokušení úzkosti zazpívat nebo si alespoň připomínat slova známé písně: „Každý den Pán mi sílu dává, písní mou je můj Pán. On se stal mým spasením, když kráčím s ním, nemusím se bát, když kráčím s ním, nemusím se bát.“       


Kázání na slavnost Těla a Krve Páně

Svátky, které doprovázejí závěr velikonoční doby, jsou jedním velkým poděkováním za Boží blízkost nám lidem. Díkůvzdáním za Boží podporu, která nám umožňuje rozpoznat správnou cestu životem, vytrvat na ní a nakonec dosáhnout skvělého cíle v nebi. Boží blízkost nám připomíná slavnost Seslání Ducha Svatého i slavnost Nejsvětější Trojice, stejně tak i slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Každá z nich jako by říkala: „Bůh na tebe myslí, působí v tvém nitru, posiluje a proměňuje tě, nejsi nikdy sám.“

 Zcela mimořádným způsobem však je tato skutečnost zdůrazňována právě dnes o slavnosti Těla a Krve Páně. Zatímco o těch ostatních krásných svátcích se pohybujeme v oblasti čistě duchovní, smyslům nepřístupné – nemůžeme spatřit Boží Trojici, představit si Ducha Svatého ani si sáhnout na Ježíšovo Božské Srdce – tak dnes se setkáváme s tajemstvím, které je obdivuhodné tím, že propojuje oblast tělesnou a duchovní, fyzickou i nadpřirozenou.

Ježíš nám nezanechal jen nějaké vznešené myšlenky, ušlechtilá slova, výroky a citáty, ale zanechal nám své Tělo a svou Krev, abychom měli posilu pro naši duši i pro naše tělo, abychom se s ním mohli setkat tím nejhlubším způsobem, který je tady na zemi vůbec možný. Ježíš v eucharistii vstupuje do našeho nitra, jako kdysi do betlémské stáje a v temné jeskyni rozžíhá světlo, přivádí tam anděly a svou přítomností ji posvěcuje, čistí od všeho špatného. Vstupuje tam s Ježíšem celá Nejsvětější Trojice a z duše si činí svůj příbytek, chrám Ducha Svatého.

A to vše se děje prostřednictvím kousku chleba či pár kapek vína, prostřednictvím viditelných, uchopitelných věcí. Duše dostává pokrm, energii pro svůj nadpřirozený život z něčeho tak maličkého a obyčejného, co však Ježíš proměňuje v to nejdražší a nejvzácnější.

Že se nepohybujeme jen někde v oblasti zbožné poezie a snění, nám naznačuje, jakou posilou byla eucharistie například pro vězně v komunistických či nacistických koncentrácích a co byli pro její získání schopni riskovat.

Vzpomínám si na vyprávění jednoho politického vězně, který v padesátých letech v lágru musel fárat v dolech. Po nějaké době se mu podařilo dostat šikovné místo. Jezdil v podzemí s vláčkem, který vozil vyrubané uhlí. Využil toho a po cestě štolami vždy na určitých místech vyhazoval z vláčku proměněné hostie či spíše proměněné kousky rohlíku, zabalené v cigaretových papírcích či v Rudém Právu. Toto Tělo Páně získával od vězněných kněží. Na dohodnutých místech už hlídkovali další vězni, kteří eucharistii sebrali, a buď sami přijímali, nebo ji odnesli dalším. Případně v nějakém boční chodbičce chvilku adorovali. Ježíš tak byl přítomen nejen v hlubinách lidského srdce, ale i v hlubinách země, v drsném hornickém prostředí a nesmírně posiloval uvězněné křesťany.

Jeho přítomnost je něčím skutečným, reálným, působícím. Mnohdy si to ani neuvědomujeme, jak moc nám jeho přítomnost pomáhá a jak bez něho nemůžeme dělat nic, jak bez něho slábneme. To nám myslím dost tvrdě připomnělo nedávné období, kdy nebyly slouženy veřejně mše svaté a dostat se k svatému přijímání nebylo tak snadné. Najednou se člověk naučil vděčnosti za tak velký dar, docenil jeho hodnotu a potřebnost a vychutnal si radost, když mohl klečet před vystavenou Nejsvětější Svátostí, mít Nebeského Pána na dosah, hledět na neviditelného, všemohoucího, a třeba jen mlčet před jeho velebností, svěřovat mu své prosby a díky, naslouchat jeho povzbuzování.

Podobně si uvědomuji, jak cenná je eucharistie, když mohu sloužit mši sv. u lůžka umírajícího člověka. Lidské léky a léčebné procedury tam už nic nezmohou, tělo se takřka ztrácí a mysl propadá, panuje tam naprostá bezmoc, pokouší se o nás beznaděj, ale do toho přichází Pán Ježíš a přináší věčný život, posiluje umírajícího, vstupuje do něj a jeho duši dává přetrvat veškerý marasmus a rozpad a vstoupit do plnosti života. Vítězí tam nad smrtí.

Velmi mne oslovilo přirovnání básníka a teologa Efréma Syrského. Tento jáhen přirovnává eucharistii k žhavému uhlíku, který vzal v Izajášově vidění anděl kleštěmi z nebeského oltáře a dotkl se jím Izajášových rtů. Tím byl Izajáš očištěn a začal prorokovat – spatřil budoucnost. Podle Efréma je svaté přijímání také takovým žhavým uhlíkem, který ani svatý anděl nemůže uchopit, ale člověk jej smí přijmout do svého nitra, aby tam zapálil srdce, spálil vše uschlé, smutné, špatné a dal vidět budoucnost, která je v nebi. Aby naše srdce zahořelo, jako srdce učedníků putujících do Emauz, kteří byli původně skleslí a zklamaní, ale když jim Ježíš podal chléb, tak dostali novu radost s a novou sílu. 

O nádheře a velkosti eucharistie, zhmotněné Ježíšovy lásky, bychom mohli ještě dlouho rozjímat a žasnout a nebyl by to vůbec ztracený čas. Využijme vždy tu chvíli po svatém přijímání, kdy je nám Pán tak blízko, i každou chvíli, kdy můžeme adorovat před svatostánkem, abychom děkovali a žasli, aby naše duše radostně zazpívala Pánu a těšila se na trvalé shledání v nebi, kde se uvidíme tváří v tvář, a nic nás už nikdy nebude dělit.                   


Kázání na slavnost Nejsvětější Trojice

Před lety vyšlo několik knih, které výstižně popsaly falešné obrazy Boha, které si někdy vytváříme ve své mysli. Ať už je to přísný bůh účetní, dozorce, či výrobce křížů - trapič a zlomyslný programátor lidských osudů či nebo naopak automat na plnění lidských přání, magická neosobní moc, lhostejný duch plující mezi kdesi galaxiemi či slabý dědeček, kterému nezbývá než vše odpouštět a na němž můžeme štípat dříví. Jsou to jakési myšlenkové modly, jichž se člověk může buď děsit, nebo jimi manipulovat, aby dosáhl svých cílů.

Nemají však nic společného s Bohem Abrahámovým a Mojžíšovým, s Otcem, o němž hovořil Ježíš, a kterého uctívá církev. Abychom si uvědomili, jaký je doopravdy Bůh, slavíme právě tu dnešní slavnost Nejsvětější Trojice. Dnešní svátek není jen jakousi lahůdkou pro teology a filosofy zabývající se detailně Boží trojjediností, nejvnitřnějším tajemstvím Boží existence, ale je to oslava Božího působení mezi námi, oslava mocné a účinné Boží lásky k nám lidem.

Když se zaposloucháme do slov dnešních čtení, objevíme tam jednu ústřední myšlenku, která je všechny spojuje: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. To je nejspíše úplné jádro celé Bible a celých dějin vztahů mezi Bohem a námi. Kdyby se z celého Písma svatého nedochovalo nic jiného, než tato věta, věděli bychom již dost.

Vše, co jsme si od Adventu a Vánoc, přes půst a Velikonoce až po Seslání Ducha Svatého připomínali, byla oslava působení milosrdného Boha na zemi, v našich dějinách a osudech. Boží hod vánoční ukazuje na lásku Boha Otce, který se smiloval nad lidskou bídou po prvotním hříchu a poslal na zemi svého jednorozeného Syna, aby se stal jedním z nás. Velikonoční události ukazují lásku Synovu, jenž pro nás zemřel na kříži a vzkříšením nás vysvobodil z moci smrti a rozpadu. Boží hod svatodušní pak ukazuje lásku Ducha Svatého, jenž nás provází i po Ježíšově odchodu do nebe, dává nám nádherné dary a posiluje nás při klopotném návratu do ráje. Hezky to shrnuje vstupní antifona této mše svaté: „Trojjediný Bůh, Otec i Syn i Duch svatý, nám prokázal své milosrdenství; chvalme a oslavujme ho navěky.“

Dnešní oslava je tak velkým poděkováním, za vše, co pro nás Nejsvětější Trojice vykonala a současně i povzbuzením, že ještě větší věci můžeme očekávat. S Otcem, Synem i Duchem Svatým můžeme stále více posilovat svůj vztah, stále více žasnout nad Boží velikostí a laskavostí, nad jeho mocí i milosrdenstvím. „Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?“ můžeme se ptát s žalmistou.

Při výuce na teologické fakultě nám často zdůrazňovali, abychom o Trojici hovořili velmi stručně a nepouštěli se do nějakých fantazií. Jedná se o záležitosti, jež se stejně nedají slovy příliš popsat. I Ježíš, ten nejlepší teolog, který zná Trojici zevnitř, z vlastní zkušenosti, mluví o ní dost střídmě a spíše jakoby mimochodem.

Nefilosofuje, ale hovoří především o tom, jak jej má Otec rád a jak on Otci věří a na něho spoléhá. Nemluví o Trojici, aby ukojil naši intelektuální zvědavost, ale aby nám ukázal, jak na nás Bohu záleží a jak touží po naší blízkosti. Nemusíme řešit vztahy mezi osobami v Trojici, ale můžeme mít svůj osobní vztah k našemu nebeskému Otci, k našemu bratru Ježíšovi i k našemu příteli a obhájci Duchu Svatému.

Bůh není velký osamělý monarcha, žulový mlčící monolit, ale je v něm společenství tří osob, které se navzájem milují a jejichž láska se rozlévá do celého stvoření. Bůh je osobní, není to „cosi nad námi“ je to někdo s námi, mezi námi a v nás. Někdo, s kým mohu komunikovat, kdo se zajímá o můj život, problémy a myšlenky, někdo kdo mi odpovídá na otázky a prosby, někdo, koho mohu mít rád a na něj spoléhat.

Celá nauka o Trojici není nějakou zajímavou spekulací, spletitou teologickou teorií, ale je vztahem, v němž žijeme. Přináší naději, důvěru a lásku. Od chvíle, kdy jsme byli pokřtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a od okamžiku, kdy nás Ježíš naučil modlit se „Otče náš“, už víme, že jsme byli přijati do Nejsvětější Trojice, jako adoptivní dcery a synové Boží, víme, že tam, v blažené Trojici je náš domov, naše místo, které nám Ježíš připravil.

To nás může povzbudit v situacích, kdy prožíváme lidskou bídu, nemoci, utrpení, smrt. Dosud jsme v drsném světě a zažíváme drsné věci. Otec nás sem poslal, stejně jako svého Syna Ježíše, abychom tu vykonali něco užitečného. Ani Jednorozený Syn Boží to zde neměl zrovna pohodlné, ale my se s ním jednou máme vrátit zpět, abychom pak žili u Otce ve věčné chvále a radosti.

Abychom vytrvali, vše vydrželi, byli užiteční a stateční, abychom vše zvládli, posílá nám Otec na pomoc Ducha Svatého, esenci všeho dobrého, krásného a mocného, co se nalézá v nitru Božím. Bůh nás neopouští, zve nás k účasti na svém vnitřním životě, zve nás k sobě domů, připravuje něco skvělého, a těší se na nás, i na to, jak se nám u něj bude jednou úžasně líbit.


KÁZÁNÍ NA SLAVNOST SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Mnoho lidí má představu, že svět funguje jako Bohem sestrojený hodinový stroj. Bůh na začátku stroj vyrobil, natáhl, seřídil, a on už si teď běží sám podle neměnných přírodních zákonů. Vše je matematicky přesné a na miliardy let dopředu určené. Taková představa světa působí obdivuhodně, ale může také poněkud budit strach. Není v ní totiž místo pro lidskou svobodu a vlastně ani pro Boží zásahy do tohoto světa. Proč by do tak dokonalého soustrojí měl Bůh ještě zasahovat? Vše je přeci od věčnosti absolutně přesně nastaveno a nic už nelze vylepšit. Člověk se musí smířit s rolí drobného kolečka v obrovském soustrojí. Vládne tu fyzika, matematika, ale není tu místo pro lásku, ale ani pro humor, modlitbu, radost, soucit. Takovouto představu o světě měl třeba už řecký učenec Aristotelés, ale setkáme se s ní i v dnešním Islámu.

Křesťanství však hovoří o úplně jinak uspořádaném světě. O světě, v němž je prvním hybatelem nikoliv Velký hodinář či Velký architekt, přesně rýsující dráhy planetám, a nezměnitelné osudy lidem, ale v němž je tím prvním impulsem Boží láska, Duch Svatý. Ten si vane, kam chce, vždy překvapuje, a tudíž má rád svobodu a dává ji i lidem. Tvoří s radostí a radost vnáší do světa. Je pánem sedmého dne, šabatu, volného času, kdy si tvorové mohou hrát, odpočívat a bavit se. Duch Svatý nám ukazuje, že Stvořitel není nějaký železný zákon, kosmický počítač, ale někdo soucitný a přitom radostný, někdo, kdo má rád rozmanitost a nejedná přísně účelově. Počítá s naší spoluprací, dává nám možnost se rozhodovat, nést zodpovědnost, ale také mít možnost dosáhnout skvělé odměny.

Podíváme-li se na svět, je to něco tak rozmanitého a podivuhodného, že by to nevymyslel žádný inženýr, uvažující přísně účelově či ekonomicky. Je tu fantazie, marnotratnost, rozmanitost, ukazující Boží velikost a radost z tvoření. Za vším krásným můžeme vytušit přítomnost Ducha Svatého, který krásu miluje. Už starozákonní žalmy opěvují nejen velkolepost nebeské klenby s kroužícími planetami, ale i hemžení pozemské i mořské havěti. Stačí se podívat na dobře udržovanou louku, kolik tam roste nejrůznějších bylin, kolik se tam vznáší druhů motýlů. Nebo nahlédnout do pralesa, kolik se na náš šklebí druhů opic, nebo jaké podivuhodné tvory skrývají hlubiny oceánů. Je naprosto fascinující nahlédnout do jejich světa a porovnat nepatrnou myšku drobnou šplhající po klásku obilí, obrovského vorvaně či chobotnici a třeba lemura. Přitom to vše funguje na jednom principu. Rozdíl tvoří jen pár genů. Ti tvorové také pouze ustavičně neshánějí potravu, nejsou to jen strojky na množení, ale umí si hrát, projevovat radost i zármutek a vůbec netušíme, co se děje v jejich nitru. A zrovna tak žasneme, kolik je různých typů, povah a charakterů nás lidí. Jak jsme každý nezaměnitelný, originální a přitom všichni pocházíme z jedné Boží dílny.

Vždycky mě udivuje, jak začal Duch Svatý působit na počátku církve. Nebyly to jen plamínky nad hlavami apoštol a nějaký hukot, ale oni začali také mluvit o velikých Božích skutcích. Najednou si uvědomili, jak úžasné věci Bůh koná a tvoří, najednou si všimli, jaký je vlastně skvělý. Ti, kdo toho byli svědky, mysleli, že jsou apoštolové podnapilí: „jsou plni sladkého vína“. Tedy ne nějaké trpké, kyselé břečky, po které je člověk protivný a maximálně se pohádá či popere, ale skvělého, lahodného nápoje, který udělá výbornou náladu, uvolní od běžných starostí, vytvoří společenství, pozvedá mysl a přináší nové nápady a nadšení. Umožní vidět věci jinak, než v každodenním provozu a stereotypu.

To je myslím skvělá charakteristika Ducha Svatého, který ukazuje, že Bůh není suchar, stále jen moralizující pedant, ale někdo, kdo nás po vyprahlém putování tímto světem zve ke skvělé hostině plné zábavy a radosti. Dnešní svět je však nemocný, narušený dědičným hříchem. Proto zde je bolest, proto to zde skřípe. Duch Svatý přichází svět uzdravit, obnovit jeho tvář.

Nejspíše každý z nás se dostal do situace, kdy musel splnit určité neodkladné povinnosti, ačkoliv mu třeba nebylo vůbec dobře, pokoušela se o něj nemoc, či měl nějaké rodinné trápení. Raději by třeba šel do postele, ale musel přesto něco důležitého udělat. V takovém stavu člověka práce vyčerpává, nebaví, člověk chybuje a vše mu trvá dvakrát tak dlouho. Vše se komplikuje. Jak se říká, jde to, ale dře to. Člověk je protivný na druhé, myslí jen na to, aby to měl za sebou.

Naproti tomu asi také víme, jak se pracuje, když má člověk dobrou náladu, něco ho předtím potěšilo, zažil nějaký úspěch, očekává něco krásného. Pak mu jde práce obvykle od ruky, nevadí mu, že je při ní třeba i přes čas, je to pro něj radost a třeba i vymyslí, jak práci vylepšit. Myslím, že podobné je tomu, když o něco usilujeme bez Ducha Svatého a naproti tomu, když nás on při práci doprovází.

Bez něj je to často marná dřina, s ním je to radost a daří se. Platí to jak v naší osobní činnosti, tak i v úsilí celé církve. S pomocí Ducha Svatého dokáže jednotlivec i církev neuvěřitelné věci, naprosto nad naše přirozené schopnosti, a bez něj se pouze trápíme, namáháme, a nic z toho stejně dobrého nevzejde. Jako ti apoštolové, kteří celou noc lovili ryby a stejně měli prázdné sítě, a pak, když jim Ježíš ukázal, kam mají zajet, našli skvělý úlovek, ačkoliv už podle všech pravidel měly být ryby dávno pryč.

Příkladem může být i svatá Zdislava. Když jsem o ní kdysi kázal, divily se mnohé maminky a dokonce jim bylo smutno, že neumí to, co ona. Zdislava totiž dokázala zvládnout péči o rodinu, hrad, panství, pečovat o nemocnici, věnovat se nejchudším, stavět kostely a kláštery, modlit se, číst duchovní literaturu a diskutovat s teology. Ale i řídit vojenskou posádku při obléhání hradu a zvládnout ekonomické problémy při hladomoru. Byla skvělou mámou, manželkou, hospodyní a křesťankou. Jako by její den měl 48 a nikoliv jen 24 hodin, jako by vůbec nespala, neodpočívala a nejedla.

Ale myslím si, že to právě bylo tím, že s ní spolupracoval Duch Svatý. Byla jeho uměleckým dílem. Nedělala to tudíž sama, to by se brzy jen udřela a vyhořela, ale s ním a pro něj. A on už to dokázal zorganizovat tak, že vše běželo naprosto úžasně. Zdislava věděla, na koho se obracet. Tak myslím, že i nám velmi prospěje, když před veškerou svou činností nejprve věnujeme své úsilí modlitbě k Duchu Utěšiteli, který dává všemu harmonii, směr a vše přivádí k cíli a zdaru. On už se postará, neboť jemu na nás záleží.                  


Kázání na 7. neděli velikonoční A

Apoštolové zažili během čtyřiceti dnů od Kristova Zmrtvýchvstání do jeho Nanebevstoupení mnoho radosti. Ježíš je navštěvoval, objasňoval jim vše, co se přihodilo, naučil je správně chápat Písmo svaté, ukazoval jim, že se na něj mohou naprosto spoléhat. Můžeme říci, že absolvovali jakousi intenzivní čtyřicetidenní teologickou fakultu. Ježíš v té době také uložil svým žákům úkoly pro budoucnost. Mají být svědky jeho zmrtvýchvstání, jít do celého světa a pokračovat v tom, co Ježíš říkal a konal. Mají křtít, zvát druhé k následování Krista, uzdravovat zarmoucené duše, odpouštět hříchy, vyhánět zlé moci.

Přes všechnu tu přípravu, kterou učedníci se svým Zmrtvýchvstalým Mistrem absolvovali, cítili se nejspíš jeho odchodem do nebe zaskočeni. Najednou byl pryč, oni tu zůstali sami jako maličký ostrůvek v moři nepřátelských židů a pohanů. Vždyť to bylo jen pár týdnů poté, co se spojili velekněží s Pilátem, a nechali Ježíše ukřižovat. Jsou tu stále, číhají, pořád stejně mocní a zlí. Neskončíme tedy také na kříži či ukamenováni? Muselo táhnout hlavou každému z apoštolů. Najednou si uvědomili, kolik toho ještě neznají, nač všechno se ještě měli Ježíše zeptat, jak jsou pořád jejich síly a schopnosti slabé. Čím a odkud začít? Co vlastně druhým říkat? Koho oslovit? Kam jít?

Možná bychom mohli jejich situaci přirovnat k mladému medikovi, který právě převzal v Karolinu lékařský diplom, a měl by jít okamžitě operovat velmi složitý zákrok, právníkovi, jenž by ihned po promoci musel rozhodovat v složité soudní kauze, či novoknězi, kterého by rovnou z katedrály po vysvěcení poslali řídit velkou farnost.

Ačkoliv toho takový člověk spoustu ví, a těší se, až to uplatní, potřebuje přeci ještě chvíli praxe, pod vedením někoho zkušeného. Aby nebyl jen teoretik a idealista, ale dostal se do reality. Teprve pak může lékař obdržet atestaci, právník být jmenován soudcem či kněz farářem, a samostatně, zodpovědně působit. Apoštolové neměli ještě žádné zkušenosti, potřebovali ještě nějakou radu a povzbuzení, potřebovali nějaký odstup, aby se jim vše, co se od Krista dozvěděli, usadilo, utřídilo v mysli, aby získali jakýsi celkový nadhled, a uměli si poradit v konkrétních situacích.

A právě tady vidíme, jak byli moudří, a že Ježíšovým slovům opravdu dobře naslouchali a uměli se z nich poučit. Oni se totiž hned nepustili do evangelizování, uzdravování, kázání, ale vrátili se do večeřadla a nejprve se šli modlit. Nezačali hektickou činností a aktivitou, ale v klidu a tichém ústraní se modlili. V této modlitbě nebyli sami, ale obraceli se k nebi spolu s Pannou Marií a dalšími ženami a nejspíše i se svým ostatními přáteli.

Začátkem církve, jejím prvním činem tedy není nic jiného než společná, jednomyslná modlitba s Marií. Na tom církev stojí, to je její základ, a bez toho je všechna její ostatní činnost marná a neúčinná. Dalo by se říci, že svět byl stvořen v šesti dnech slovem a církev v devíti dnech modlitbou.

Můžeme přemýšlet, jak ta devítidenní modlitba asi vypadala. Určitě neodříkávali jeden Otčenáš za druhým, ale spíše vlastními slovy vzpomínali na veliké věci, které Ježíš vykonal a děkovali za ně, připomínali si jeho slova a povzbuzovali se jimi, prosili, aby jim dal schopnost mluvit také tak laskavě a moudře, milovat hříšníky, mít soucit. Svěřovali Bohu sami sebe i všechny, k nimž měli být posláni. Prožívali jakýsi několikadenní oddych, exercicie, před začátkem nové etapy svého života. Uvědomovali si postupně, co je opravdu důležité a co méně, získávali duševní vyrovnanost, vnitřní pevnost, odvahu, stávali se samostatnými a iniciativními.

To všechno, co v nich po těch devět dní zrálo, pak dokončil příchod Ducha Svatého, který jim dal plnost svých darů, doplnil a bohatě překonal všechny jejich lidské schopnosti a uschopnil je k věcem, přesahujícím lidské možnosti.

Pak už nebyl pro kdysi zmateného a ustrašeného Petra problém, postavit se uprostřed jeruzalémského chrámu, a pronést strhující kázání, po němž se obracely tisíce lidí. Pak se mohl vydat i do Říma a působit mezi otroky i senátory. Pak se začaly dít zázraky a církev se mohla neuvěřitelně šířit. To vše bylo podloženo modlitbou, která prosila o to nejdůležitější. O Ducha Svatého, který dává život a zdar všemu, co podnikáme, a bez nějž je vše suché a neúčinné.

Máme zde tedy velmi důležité povzbuzení i pro naši dobu. Kdykoliv je před námi nějaké významnější rozhodnutí, nějaká změna v životě, kdykoliv se před námi objeví nějaký nový náročnější úkol, není vhodné okamžitě to začít řešit, jednat, ale je správné nejprve se modlit. Svěřit sebe a své jednání Duchu Svatému, aby to bylo i jeho rozhodnutí a jeho dílo. Přizvat si k modlitbě třeba i své přátele, modlit se společně, tak jak to Ježíš doporučuje. Číst si při tom Písmo, nacházet v něm podobné situace, jako je ta moje, ověřovat si, že v minulosti Bůh vyřešil i mnohem spletitější záležitosti, děkovat za vše, v čem mi v minulosti pomohl. Na pomoc si mohu pozvat Pannu Marii, aby mé prosby posílila, jako tehdy ve večeřadle. Někdy to může trvat krátce, stačí třeba jen střelná modlitba, a za chvíli se vše vyjasní, jindy to trvá mnohem déle, než těch devět dní, ale pokaždé to nakonec přinese účinek. O modlitbě říkají církevní otcové, že je to dýchání duše. Dýcháme stále, a ne jen v neděli a v kostele. Modlitba není něco pouze svátečního, ale máme se obracet k nebi neustále při všech příležitostech. Nikdy nejsme tak vytíženi, abychom nemohli pomyslet na Boha a poprosit o přímluvu Marii.

Naše činnost pak není marná a naše mysl pak nepropadne beznaději. Apoštolové možná po Kristově odchodu a před příchodem Ducha Svatého prožívali cosi podobného opakované Bílé sobotě. Osamělost, zmatenost, prázdnotu, strach z neznámé budoucnosti. Modlitba jim to však pomohla překonat, a tak se dočkali Ducha Svatého, který jim umožnil, aby konali víc, než je v lidských silách, aby dokázali vést druhé k pravému společenství, předávali jim jasnou nauku, naplnili jejich srdce nadějí a ukázali jim skvělou budoucnost. I dnes církev často prožívá stav podobný Bílé sobotě a křesťané se podobají učedníkům zaraženě se vracejícím z Olivetské hory po Ježíšově odchodu. A i dnes je jedinou pomocí prosba o dary Ducha Svatého, prosba, podporované přímluvou Matky Páně.                  


PROMLUVA K SLAVNOSTI NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ

Když jsem se zamýšlel nad liturgickými texty dnešní slavnosti, plnými naděje, vybavil se mi paradoxně před očima obraz Krista na kříži v jeho nejhlubším ponížení. Chvíle, kdy bolestně a dlouho umírá, zdá se zcela bezmocný, a jeho nepřátelé se mu vysmívají: „Jsi-li Mesiáš, pomoz sám sobě, sestup z kříže a uvěříme v tebe.“ Kdy jindy by měl Bůh zasáhnout a něco udělat, vykonat zázrak? Kdy jindy ukázat, že Ježíš není opuštěn, že všechno, co říkal o dobrém nebeském Otci je pravda? Určitě i Ježíšovi přátelé, shromáždění na Gologotě, v duchu křičeli: „Bože zasáhni, udělej, něco, prosíme, nenech to tak“! A ono se nestalo nic. Naprosto nic. Agónie pokračovala, Ježíš umíral dál jako nejobyčejnější otrok. Okolostojící dokonce zaslechli jeho slova: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ A pak po hrozném utrpení skonal. Jako každý jiný smrtelník. Temnota, provázená zemětřesením, jako by naznačovala beznaděj všech, kdo Krista měli rádi a doufali v něj, otřes všeho, nač spoléhali. Bylo po nadějích, že se alespoň na poslední chvíli něco mimořádného stane, že vše nedopadne tak katastrofálně. Dopadlo.

Ovšem dnešní slavnost nám ukazuje, že i v této chvíli měl Bůh řešení. Ovšem úplně jiné, než by kohokoliv napadlo. Tam, kde skončily lidské plány, možnosti a naděje a kde se zdálo, že jsou promeškány všechny příležitosti k řešení, že se nedá už v nic doufat, začal Bůh jednat. Ježíš nesestoupil z kříže, ale vyšel Zmrtvýchvstalý z hrobu a po čtyřiceti dnech vystoupil do nebe do Otcovy slávy a radosti. Nezachránil si pouhý pozemský život, ale získal život úplně jiný, a daleko nádhernější.

Uložením do hrobu nic neskončilo. Vše pokračovalo a pokračuje až do dnes a my jsme součástí tohoto pokračování. I nás se to zcela osobně týká. I nám Ježíš žehnal, když vystupoval do nebe, i nám slíbil, že nás neopustí a bude s námi po všechny dny, až do svého slavného návratu, kdy znovu a definitivně požehná celé zemi a všemu stvoření a vše promění do krásy a jásotu. Kdo by tomu však uvěřil ve chvíli Kristova ponížení, v okamžicích jeho bolestného umírání, kdy Otec mlčel a nejednal? Kdy jediným zvukem byl pláč pozůstalých a rachot velkého kamene uzavírajícího hrob?

Myslím, že tento protiklad mezi naší lidskou představou, že Bůh musí v nejvyšší nouzi už konečně zasáhnout, že už je nejhůř a musí vyjet nějací blaničtí rytíři a zasáhnout proti zlu, a Božím řešením, které nastává úplně jindy a jinak, které přichází z úplně jiné strany a jiným způsobem, než prosíme a očekáváme, je jakýmsi jádrem křesťanské naděje. Je důvodem, proč je křesťanství tak obtížné, ale i krásné. Tomu, který byl bezmocně ukřižován, je dána veškerá moc na nebi i na zemi, tomu, který zemřel v největší opuštěnosti a bídě, je dána moc udělovat život a společenství andělů, tomu, který se ve strachu potil krví, je dána schopnost dát věčné bezpečí a naplnit každou touhu.  

Nepřinášíme oběti bůžkům, neprovozujeme magii, abychom uplatili a přemluvili vyšší mocnosti, aby jednaly neprodleně podle naší vůle a udělaly, co chceme. My naopak odevzdáváme svou vůli a svůj osud i osud svých bližních Otci, který je moudřejší, ale zatím pro nás občas i nepochopitelný. Můžeme si však být jistí, že má rád nás i naše drahé mnohem víc než my sami, že jim chce a dokáže pomoci mnohem dokonaleji, než bychom my jen dokázali pomyslet.

Nemohu mít nikoho raději, než ho má rád nebeský Otec. Nemohu mu přát nic lepšího, než mu on chce a dokáže dát. Občas nás možná napadá absurdní myšlenka: „já být na místě Božím, tak bych to tak nenechal, já bych jednal a zasáhl, já bych to udělal lépe, já bych byl hodnější, milosrdnější, laskavější. Jak bych chtěl být milosrdnější než Otec veškerého milosrdenství? Jak bych chtěl být moudřejší než Nejslitovnější Duch Svatý? Jak bych chtěl udělat něco laskavěji než Syn, který pro nás umřel?

Opravdu v to uvěřit není samozřejmě vůbec lehké. Na Golgotě tomu asi dokázala naprosto věřit jediná Panna Maria. Ta jediná si všimla, že slova „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil, nejsou výrazem Ježíšova naprostého zoufalství, ale jsou začátkem žalmu 22, který je velkým chvalozpěvem právě na Boží pomoc i tomu největšímu chudákovi, který mu vůbec není lhostejný. Slyšíme v něm: „Nezošklivil si ubožákovu bídu, nepohrdl jí, neskryl před ním svou tvář, vyslyšel ho, když k němu křičel“. I má duše bude pro něho žít, mé potomstvo bude mu sloužit. Bude vyprávět o Pánu příštímu pokolení, lidu, jenž se narodí, budou hlásat jeho spravedlnost: „To udělal Hospodin!“ Je to jedno z mála míst ve Starém zákoně, které mluví o překonání smrti a naději na nový život.

Doufat v to, mít tuto naději, nebylo snadné dokonce ani pro některé z učedníků, kteří se shledali se Zmrtvýchvstalým Ježíšem. Dnes čteme v evangeliu, že jej uviděli, klaněli se mu, ale někteří měli pochybnosti. Můžeme mít pochybnosti občas i my. Neviděli jsme, nemohli jsme se ho dotknout. Přesto se mu pokloňme, v duchu uznejme, že on ví lépe než my, jak věci mají být, a spolu s Marií se modleme o Ducha Svatého, který nám dá schopnost moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, který nás utěší v bolesti a samotě.

Zlo, smrt, utrpení, to vše se zdá hrozně reálné. To je skutečnost, s níž se setkáváme, a naproti tomu se vzkříšení, nebe, věčnost, zdají jako něco vzdáleného, neskutečného, jako pouhý krásný sen, který se rozplyne. Ale Ježíš poslal své apoštoly a nás všechny, abychom svědčili, že tím, co skončí a rozplyne se, co už nebude, je právě každá bolest, každé trápení, a že tím, co přetrvá, co jediné je věčné, je láska a radost. Láska Boží a radost Ducha svatého, pokoj, který si nemůžeme sami opatřit, ale který nám daruje náš Otec, když vytrváme až do konce.

Ježíš nás neopustil, je s námi přítomen v církvi a otvírá nám cestu do nebe, cestu, kterou on sám prošel, cestu která vede jinudy, než my často plánujeme, ale která má úžasný cíl. Kéž nás po ní provází ta, která na ní nikdy nezaváhala a kéž nás jednou uvede k svému milovanému Synu.  


Promluva k 6. neděli velikonoční (A)

„Prospěje vám, abych odešel.“ Tato věta by mohla charakterizovat dnešní evangelium. Ale opravdu prospělo učedníkům i nám, že Kristus odešel k Otci? Přirozenou reakcí apoštolů na tato Kristova slova jistě nebylo nadšení. Spíš zármutek a nejistota. Ten, na koho vsadili celý svůj život, bez nějž si už nedokázali představit svou existenci, se najednou „vytratil“. Proč tedy bylo dobré, aby jejich Mistr odešel?

Protože jen tak ho mohli poznat novým způsobem - jako Vzkříšeného, jako opravdu Božího Syna a ne pouze jako mimořádného člověka. Posuzovali jej doposud příliš po lidsku, povrchně, jako někoho, kdo jim zařídí pohodlný život, vyřeší všechny potíže a umožní jim něco znamenat. Aby mohli vidět Krista jinak, pravdivěji, více do hloubky, bylo třeba, aby ho na čas ztratili. Je třeba mít od-stup, aby se získal nový pří-stup. Právě odloučení nás může disponovat, abychom nově uviděli a přijali toho člověka, na kterého jsme si už možná příliš zvykli. Nepřítomnost milovaného člověka je šancí, jak prohloubit náš vztah k němu: naši touhu po jeho blízkosti, po jeho slovech. Ukáže se, zda jej máme skutečně rádi, zda nám chybí či se bez něj docela snadno obejdeme. Pravdivě někoho mnohdy poznáme, až když jsme od něj vzdáleni.

Jistě bylo „dobré“ znát Krista během jeho pozemského života – chodit spolu s ním po Galileji a Judsku, být svědkem jeho zázraků, naslouchat jeho slovům. Ještě lepší je však znát Krista Zmrtvýchvstalého. Bylo „dobré“ mít společenství s Ježíšem, moci se jej dotknout, vidět ho vlastníma očima, společně s ním stolovat. Ještě lepší je však věřit ve Vzkříšeného, mít s ním společenství u stolu při eucharistii.

Apoštolové poznali velmi dobře pozemského Krista, Krista podle těla. A možná si ho trochu "přivlastnili" jak se to stává i v lidských vztazích. Ať už mezi rodiči a dětmi, mezi partnery, přáteli. Už jim nebyl vzácný, už si někteří z nich mysleli, že ho mají přečteného, že je už nemůže ničím překvapit. Mysleli si, že oni nejlépe ví, co je pro Ježíše dobré. Petr mu chtěl radit, jak se má vyhnout kříži, Jakub a Jan mu navrhovali, že svolají oheň na samařskou vesnici. Už měli pocit, že jsou chytřejší než on, tak jak si to myslí i dospívající děti vůči svým rodičům.

Proto Ježíš prozíravě odešel, aby učedníci mohli lépe poznat i sami sebe. Zda se dokážou postavit na vlastní nohy, zda zvládnou v Ježíšově díle pokračovat i bez jeho neustálého dohledu. Vyzkoušet si, že obstojí i ve chvíli, kdy jej nebudou mít za zády, kdy se jej nebudou moci neustále vyptávat. Ježíš jim vlastně řekl: „už jste dospělí, už jste absolvovali mou školu, teď je na vás, abyste sami učili jiné. Musíte si na základě toho, k čemu jsem vás vedl, zařídit vlastní život. Tím, že je opustil, jim Ježíš umožnil dospět, dozrát, aby už nebyli takříkajíc jeho dětmi, ale jeho přáteli.

Něco podobného prožíváme i v mezilidských vztazích: odloučení dospívajících dětí od rodičů nemusí být tragédií, jak se třeba starostliví rodiče obávají, ale šancí, která připravuje nové a dokonalejší setkání. Ježíš se nebál dát svým učedníkům samostatnost, nechat je rozhodovat po svém, i když určitě věděl, že udělají nějaké chyby, ale risknul to. Věděl, že jedině tak se naučí zodpovědnosti. Ježíš postupoval jako moudří rodiče. Nenechal apoštoly osamocené, zcela bez podpory a rady. Jen jaksi poodstoupil z jejich života, ale zůstal jim nablízku prostřednictvím taktní pomoci Ducha Svatého. Nepřestal se o ně zajímat, ale přestal řídit každý detail v jejich životě.

Bůh nám daroval svobodu a s ní i velkou zodpovědnost. Nevede nás jako loutky na niti, ale svěřuje nám možnost zařídit si své životy. Správně nebo i zcela nešťastně. Dává nám šance a na nás je, zdali je využijeme. Můžeme jej respektovat, můžeme se s ním v modlitbě radit, ale můžeme si také jít zcela po svých cestách a Boží doporučení nerespektovat. Pak si ovšem také můžeme život totálně pokazit, zklamat sami sebe i Krista.    

Ježíšovo rozloučení s učedníky nám chce připomenout mnohá loučení v našem životě. Museli jsme se rozloučit se svým dětstvím, mládím, s obdobím úspěchu, kdy jsme třeba byli ve středu pozornosti, kdy jsme byli plní síly. Museli jsme se rozloučit s milými lidmi, s místy, kde jsme možná rádi žili. Každé rozloučení zároveň bolí, ale je i šancí na něco nového. Určitě nám přijde občas na mysl, s čím a s kým jsme se museli rozloučit. Ale nevzpomínejme se smutkem, nýbrž s vděčností a s nadějí, že nás čeká něco ještě mnohem krásnějšího. Chvíle, kdy se budeme moci rozloučit i se všemi svými zlozvyky, zraněními, bolestmi, zklamáními, s tím co se nás nyní ještě drží, co nám kazí život a co nás spoutává.

Můžeme se loučit s těmi, co máme rádi, protože víme, že dobré lidi nakonec určitě neztratíme, ale znovu nalezneme v mnohem větší kráse, doma u Ježíše.


Kázání na 6. neděli velikonoční (A)

Představme si firmu, jejíž majitel odjel na dovolenou třeba do Austrálie a dlouho se nevrací. Zanechal určité instrukce, jak má firma fungovat, ale neozývá se. Nikdo od něj nemá žádné zprávy, nikdo netuší, kdy se vrátí. Zpočátku vedou podnik náměstci, kteří šéfa osobně dobře znali. Jenže ti postupně odchází do důchodu nebo umírají a noví zaměstnanci, kteří se s majitelem nikdy nesetkali, jen o něm slyšeli, pomalu začínají pochybovat, že vůbec někdo takový existuje. A že by se mohl ještě někdy vrátit, jim připadá neuvěřitelné. A tak se přestávají na jeho instrukce ohlížet a zařizují si vše po svém. A moc se jim to nedaří. Tato podivná firma má miliardu zaměstnanců a jmenuje se církev. Náš šéf a zakladatel Ježíš odletěl na dovolenou do nebe a očividně se mu tam velmi líbí, když se už dva tisíce let nevrací. Můžeme tedy říci, že Bůh není v našem světě přítomen? Že buď neexistuje či se o svět nestará?

Stále více našich bližních je o tom přesvědčeno. A ani my sami si už nejsme tak skálopevně jisti. Snad nikdy v dějinách nebyl pocit nepřítomného, vzdáleného, nejsoucího Boha tak silný, jak tomu je v současnosti. Když čteme v Bibli, jak Mojžíš prožíval Boží přítomnost v hořícím keři či na Sinaji, mluvil s Hospodinem tváří v tvář jako přítel s přítelem, nedovedeme si to už dnes dost živě představit. Když čteme, jak svatý František či Kateřina, žili ve stálé přítomnosti Boží, je to pro nás něco neuvěřitelného. Nepochopíme Lutherův strach z neustálého přísného dohledu Božího oka.

Kde dřívější lidé viděli ruku Boží v přírodě a v dějinách, kde slyšeli jeho hlas ve svědomí, vidíme my dnes působení přírodních sil, sociologické zákony, nebo slepou náhodu. Že je Bůh, věřilo celé dřívější lidstvo, bylo to všeobecné přesvědčení bez výjimky. Věřilo se společně, veřejně. V dnešní společnosti věří už jen jednotlivci, víra není nic všeobecně závazného. Věříme si každý sám pro sebe, a před druhými, byť třeba také věřícími, se tak trochu ostýcháme. Dělá nám mnohdy problém se doma modlit společně, cítíme se přitom divně. Ba i pod slovem „Bůh“ si dnes každý představuje něco jiného. A jak ubývá v Evropě víry v Boha, ubývá i radosti. Je stále více strachu, úzkostí a obav, beznaděje. Stále více úsilí a námahy musíme vynakládat, abychom si alespoň na chvilku dopřáli něco, co by nám přineslo potěšení. A ani křesťané dnes nejsou zrovna příkladem lidí vyzařujících optimismus a naději.

Je však důležité si uvědomit, že není vše zbožnost, co se ohání Bohem, a není vše bezbožností, co Boha popírá. Stalo se mi nejednou při rozhovoru s lidmi, kteří se považovali za nevěřící, že když mi pověděli, jakou víru odmítají, mohl jsem s nimi klidně souhlasit a říct, že v takového boha já také nevěřím. Bůh je skutečně nepopsatelný, neviditelný, nepochopitelný, skrytý. Ovšem jen do doby, než se rozhodne ukázat se nám. A to už udělal. Ujasnění, co křesťanství rozumí vírou v Boha, se neobejde bez Ježíše z Nazareta:

My, křesťané, věříme v toho Boha, který se v Ježíši ukázal, zjevil člověku. Věříme v Boha, jak nám ho Ježíš představuje. Chci-li poznat jaký je Bůh, pohlédnu na Ježíše. Jak jednal on, tak jedná Bůh. Jak miloval on, tak miluje Bůh. Co chválil a co odsuzoval, to chválí a odsuzuje Bůh. Lepší obraz Boha nenajdeme. Ovšem uvěřit, že tento Ježíš stále žije, že není jen postavou z dějepisu, není vůbec samozřejmé. Ježíš je příliš neuvěřitelný, příliš nad naše zkušenosti a nad náš rozum.

Všichni misionáři, kazatelé, všechny knihy o Bohu a Kristu, celá teologie, všechny naše rozhovory s nevěřícími jsou moc málo. Jsou to jen slova. Je to jako by vyprávěl kamarád svému příteli o nějaké dívce. Líčil by vzletně její skvělé vlastnosti, popisoval jak je krásná a má smysl pro humor a kdo ví co ještě. Ale k tomu, aby se ten druhý do ní zamiloval, by to určitě nestačilo. K tomu se s ní prostě musí setkat, mluvit s ní, něco s ní zažít. Pak možná přeskočí jiskřička a zažehne se vztah. S Bohem je tomu úplně stejně. Bez setkání s ním a zažití jeho zájmu o mne je náboženství jen protivné plnění povinností.

Jak to však zařídit, abych viděl vzdáleného neviditelného šéfa, abych slyšel jeho hlas a zjistil, že mne nechce sekýrovat, ale jde mu o mé dobro? Jak se s ním spřátelit? Tím, kdo dokáže přejít od slov o Bohu k setkání s živým Bohem, takříkajíc zorganizovat mi s ním rande, je Duch svatý, o němž dnes Ježíš mluví v evangeliu. On vše oživuje, vnáší radost, krásu a lásku. On vane, kam chce, stále znovu v lidech zapaluje osobní vztah k Bohu. On mi dává uvěřit, že Bůh je víc než šéf církve a vesmíru, že je můj otec, na nějž se mohu stoprocentně spolehnout, on mi dává naprostou jistotu, že Ježíš je můj nejlepší přítel, můj bratr, díky němu se dokážu těšit do nebe a díky němu nevzdávám svou snahu plnit desatero i když se mi to občas vůbec nedaří a zdá se to zbytečné. On dokáže potěšit, když je člověku smutno a dokonce dává schopnost potěšit i druhé. Dokáže z jednotlivých osamělých křesťanů udělat živé přátelské společenství.

Díky němu je církev stále živá. Duch sv. nám dnes v církvi neschází, je v ní stále jako duše v těle, ale my spoléháme příliš na sebe a zapomínáme na toho, který je nejdůležitější. Málo prosíme a málo dostáváme. Kolikrát za rok nás napadne modlit se upřímně k Duchu sv.? A on přichází a působí jen tam, kde je zván. Zapomínáme na toho, díky němuž je radost věřit v Boha a být křesťanem. Prosme tedy Ducha sv., dovolme mu, aby v nás zapůsobil a proměnil nás v opravdové svědky velikonoční radosti a pokoje.


KÁZÁNÍ NA 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ A

Vyprávění o prvních křesťanech ve Skutcích apoštolů vypadá zpočátku jako naprostá pohoda. Čteme, že „všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všecky, jak kdo potřeboval. Po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě.“ Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všecko společné. A tak u nich nikdo nežil v nouzi.“

Jenže už dnešní úryvek nám realisticky ukazuje, že to tak dlouho nevydrželo. I první křesťané byli lidé jako my a v církvi to tehdy chodilo skoro stejně jako dnes. Poté, co pomalu vychladlo prvotní nadšení, začala se i mezi nimi objevovat nespokojenost, závist a výčitky. Vdovy po židech, kteří se vrátili z Egypta či Sýrie a hovořily řecky, se cítily nespokojené, že jsou při rozdělování „sociálních dávek“ šizeny ve srovnání s vdovami domácími, hovořícími aramejsky.

Toto čtení nás přivádí k obecnějšímu zamyšlení. A to k otázce lidské spokojenosti a nespokojenosti. Tisíciletá lidská zkušenost, která je zachycena třeba v pohádkách, nám říká, že člověk nedokáže být dlouho spokojený a mnohdy teprve až když o všechno přijde, uvědomí si, jak se měl dobře a že mu vlastně nic nescházelo. Známe všichni vyprávění o zlaté rybce, která se snažila splnit touhu pošetilé rybářovy ženy. K úplně stejným výsledkům docházejí moderní psychologové, kteří říkají, že míra štěstí a spokojenosti vůbec neroste s množstvím získaného majetku a požitků, které si člověk může dovolit. Čím více toho člověk má, tím více se musí namáhat, aby nějaký pocit štěstí zažíval, a tím kratší dobu mu tento pocit vydrží.

Nejhorší je, že se tato nešťastná nespokojenost netýká jen domů, aut a peněz, kterých bychom chtěli mít stále více, ale občas se nám dostává i do mezilidských či partnerských vztahů. O tom hovoří zase jedna zvláštní německá pohádka. Jakýsi princ dostal od kouzelné báby tři volavčí péra, která mu měla přinést štěstí. Když prý spálí první, spatří nejkrásnější ženu na světě. Když spálí druhé, dostane ji za manželku, a když vhodí do ohně péro třetí, tato žena zemře. Princ tedy první péro spálil a objevil se mu obraz ideální dívky. Nesmírně po ní zatoužil. Ani nevzpomněl na druhá pera, která měl u sebe a jako ve vytržení se ji vydal do světa hledat. Putoval dlouho a marně. Cestou však přišel do království, v němž mladá královna vdova hledala nového manžela. Unaven bezvýsledným hledáním si ji nakonec vzal, stal se králem, ale obraz ideální ženy, který kdysi spatřil, mu nedopřál pokoje.

Postupem času se mu manželka zprotivila a on si vzpomněl na druhé péro. Vhodil je v noci do planoucího krbu, aby k němu už konečně přišla jeho vysněná nejkrásnější. Jaké bylo princovo zděšení, když se před ním najednou objevila jeho vlastní manželka. Nemohl tomu uvěřit, že ta, po níž tak horoucně toužil a kterou obtížně a marně hledal, je ta, s níž už tak dlouho žije, kterou má vedle sebe doma. Byl nesmírně zklamán. Vhodil tedy do ohně třetí péro a tak zemřela nejen jeho žena, ale s ní i on.

Poučení, jímž končí pohádka, zní: „nikdo z nás neví, jak je šťastný.“ Člověk může usilovat o lepší, má z úspěchu radost, ale jeho touhy rostou přes míru a pak přijde tragický konec. Hledat ideálního partnera je pošetilost a může vést k tragédiím. Jediné štěstí na zemi je v tom, že se spokojíme s tím, co máme.

Dokonce i mniši, kteří se věnují duchovnímu životu na sto procent, tvrdí, že největším pokušením je pro ně nestálost a nespokojenost. Ustavičné měnění místa, práce, modliteb, kdy člověk neustále přemýšlí jak jednat dokonaleji a přitom nic nedělá pořádně a soustředěně. Shrnuli to důležité zásady: tak zvané lepší, je největším nepřítelem dobrého.

Je to velice moudré, ale přesto to není tak úplně pravda. Vždyť nespokojenost a touha po ideálu je motorem lidského pokroku. Kdyby se lidé spokojili se žvýkáním syrového masa, nezačali by nikdy používat oheň, kdyby se spokojili s tím, že na ně prší, nezačali by si stavět domy, kdyby se spokojili s tím, že jim umírají děti, nevynalezli by očkování. Nespokojenost helénistických vdov v dnešním čtení vedla církev k zavedení služby jáhnů, která přinesla v dějinách mnoho dobrého. Podařilo se vyřešit jednu nespravedlnost.

 Pokud bychom neměli před očima nějaký ideál, nelišili bychom se od zvířat, kterým stačí miska dobrého žrádla a teplý pelíšek. Najedený kocour spící u kamen svého ideálu už nejspíše dosáhl, ale najedený a vyspalý člověk teprve zjišťuje, že mu cosi chybí. Zkouší toho, co mu chybí a co přesně nedokáže popsat, nějak dosáhnout. Hledáme štěstí často na nesprávných místech, často si tím i ubližujeme, ale přestat hledat nedokážeme. Člověk se sám pro sebe může spokojit s málem, ale nikdy se nemůže spokojit s bídou a utrpením druhých, s nespravedlností, která se vedle nás děje, s pohledem na bližního směřujícího do neštěstí.          

Církevní otcové vidí počátek hledání Boha právě v hluboké nespokojenosti se světem a se životem. A říkají, že nakonec jedině Bůh může uspokojit touhu člověka po něčem dokonalém a úplném. Bůh, po němž člověk vědomě či nevědomě touží, není žádná iluze či pohádkový přelud. Je tou největší realitou, vždyť právě on stvořil svět a vložil do lidského srdce touhu po ideálním štěstí. A když ji tam vložil, dal i možnost tuto touhu naplnit. Ne sice zde na zemi, zde nám bude vždycky cosi scházet, ale u něj v nebi své štěstí najdeme.

Svět je nám ve všem, co krásného poskytuje, obrazem toho budoucího, k čemu teprve směřujeme. Čím lépe bude lidem v našem okolí zde na zemi, tím více se můžeme těšit na dokonalost v nebi. Už zde tak můžeme zažívat první náznaky budoucího štěstí.

A tak tím, oč bychom se měli snažit, je vyváženost mezi touhou po ideálu, která nás pohání kupředu, a realismem, který nám velí vážit si toho, co už máme a být vděční za to, čeho jsme dosáhli. Měli bychom se naučit rozlišovat nespokojenost pozitivní, měnící svět i nás samé k lepšímu a nespokojenost negativní, destruktivní, trvalou, ničící člověka i jeho vztahy, zotročující jej a beroucí mu radost ze života. Nespokojenost a touha po lepším je jako oheň, který může uzavřený v  kotli lokomotivy táhnout vlak k cíli, ale může také bez kontroly způsobit v suché trávě nezvládnutelný požár.


KÁZÁNÍ NA 4. NEDĚLI VELIKONOČNÍ

(DOBRÉHO PATÝŘE)

Existují Ježíšova podobenství, která pochopíme snadno, hned na první poslech a nic nevadí, že jsou stará dva tisíce let a že Kristus je říkal lidem žijícím úplně jiným způsobem života. I dnes najdeme marnotratné syny a milující otce, nespravedlivé soudce i vytrvalé vdovy hájící své právo, stejně tak jako boháče hromadící mamon a opuštěné Lazary, kterých si nikdo nevšímá. Jsou zde jen jiné kulisy, ale příběhy se odehrávají znovu a znovu.

V evangeliích však čteme i Kristova slova, kterým není po těch létech tak snadné porozumět. Jsou nám vzdálenější. Vychází z jiné kultury, Ježíš je říkal lidem, kteří kolem sebe měli svět v něčem hodně odlišný od našeho. Je to podobné, jako bychom recitovali Wolkerovu Baladu o očích topičových nějakému jihoamerickému indiánovi uprostřed džungle. Co by mu asi říkala proslulá slova: „Antonín topič elektrárenský, železnou lopatou otvírá pec...“, když nikdy neviděl elektrárnu a nedržel v ruce lopatu?

Tyto části Písma tedy potřebují výklad, který nás jakoby přenese mezi Ježíšovy posluchače a pomůže nám pochopit to, co jim mohlo být na první poslech jasné. Jedním z takových míst je i dnešní evangelium. V Ježíšových časech bylo pastýřství jedním z nejrozšířenějších způsobů obživy v Izraeli. Ještě dnes ve Svaté zemi najdeme stáda ovcí a koz téměř na každém kroku. Mezi Ježíšovými posluchači měla většina lidí alespoň malé stádečko, které svěřovali profesionálním pastýřům. Ježíš tedy dnes hovoří o něčem, co měli jeho posluchači takřka před očima, co jim bylo blízké.

Ovce se totiž na noc shromažďovaly do kamenných kruhových ohrad. Zdi ohrady byly na vrchu hustě pokryty trnitými větvemi, aby je nebylo možno přelézt. Ohrada měla pouze jediné dveře, před nimiž celou noc držel hlídku jeden z pastýřů, zatímco ostatní spali. Zde byly ovce v bezpečí před zloději a šelmami. Ráno pak pastýři jeden po druhém přicházeli, a když je jejich kolega, jemuž končila hlídka, vpustil dovnitř, svolávali své ovce jménem. Nebylo to jako dnes, kdy se hospodářské zvíře považuje jen za anonymní průmyslový produkt. Pastýř své ovce dobře znal, měl je pojmenované, věděl o každé z nich, jaké má dobré i špatné vlastnosti. Ovce zase dokázaly svého pastýře po hlase poznat a hned k němu běžely a s důvěrou ho následovaly na pastviny, které jim předem vyhlédl. Tak se během chvilky z velkého chaotického stáda v ohradě vytvořily skupinky, které se rozcházely do okolí. Z jara vedli pastýři ovce do hor, kde bylo po zimních deštích dost trávy, a v horkém létě odcházeli do stinných údolí, kde se držela vláha. Ovce byly tehdy ještě méně domestikované a tudíž odolnější a inteligentnější. Dokázaly se lépe starat samy o sebe, byly neuvěřitelně skromné a vynalézavé při shánění potravy. Pastýři obvykle neměli psy, dokázali své stádo řídit pouze hlasem či píšťalou.

Být pastýřem neznamenalo ležet si v trávě, koukat do oblak a hrát na flétničku, ale být neustále v střehu. Pastýřství bylo řemeslo nebezpečné, neboť země byla tehdy plná těch, kdo by si na ovečkách rádi pochutnali. Ať už to byli lvi, medvědi, vlci nebo arabští nájezdníci z pouště. Ovci, která se oddělila od pastýře, hrozilo smrtelné nebezpečí, zato v jeho blízkosti mohla být v naprostém klidu. Pastýř musel být člověk velice odvážný, inteligentní a fyzicky zdatný, musel si sám umět poradit v jakékoliv situaci. Nebál se zaštítit své ovce a nehleděl na nějakou tu ránu, kterou při jejich obraně  obdržel. Není tedy divu, že první Izraelští králové Saul a David pocházeli právě ze řad pastýřů a i pozdější králové rádi užívali titul pastýř Izraele.

Když Ježíš, původním povoláním tesař, prohlásil sám sebe za dobrého pastýře, nebylo lidem hned jasné, co tím míní. Proč nám to říká? Chce změnit řemeslo? Nabízí se, že nám pohlídá ovce? Už ho to v dílně nebaví? Nebo se skrytě prohlašuje se za krále?  To, že dokáže za ty, kdo se mu svěří, položit i vlastní život, že je ochoten je bránit až k prolití vlastní krve, že je povede do bezpečí a k hojnosti, to pochopili až po jeho ukřižování a Vzkříšení.

Na tomto světě jsme i my často zranitelní jako ovce. Nevíme mnohokrát, jak se správně rozhodnout. Podléháme vlastním slabostem, slibům a lžím různých podvodníků, podléháme neštěstím, nemocem a smrti. Přicházejí různí zloději, kteří nás chtějí připravit nejen o majetek, ale i o naši svobodu a o naději do budoucna. Ježíš nás ubezpečuje, že nás z toho všeho dokáže vysvobodit, že nás nedá. Pokud mu budeme důvěřovat, poslouchat jeho rady, pokud se na vlastní pěst nerozutečeme pryč od něj, budeme v bezpečí.

Že to myslí naprosto vážně, dokázal svou smrtí na kříži, tam zemřel za nás jako pastýř při obraně svých oveček. Jak říká jeden církevní otec: „svým probodeným bokem zadržel kopí namířené proti tobě.“ Dnes bychom možná přirovnali Ježíše k sv. Maxmiliánu Kolbemu, který dobrovolně podstoupil smrt za spoluvězně v koncentráku. Pak už nebylo možné pochybovat, že to myslí vážně, že o naději jen nemluví, ale má opravdovou víru a lásku. Ježíš však za nás dokázal nejen umřít, mrtvý pastýř je ovcím málo platný, ale jako Dobrý Pastýř vstal z mrtvých a je tak naším ochráncem při cestě k pastvinám, které nikdy neuvadnou a k pramenům, které nikdy nevyschnou, k místům kde bude Bohu největší radostí to, že jsme šťastní.       


KÁZÁNÍ NA 3. NEDĚLI VELIKONOČNÍ A

Člověku je přirozené, že snaží porozumět tomu, co prožívá a najít smysl všeho, co jej v životě potkává. Když má úspěch, nedá mu, aby nepřemýšlel, proč. Když v něčem zkrachuje, zajímá ho to samé. Jaký to má důvod a smysl?

Jsme přesvědčeni, že za vším existuje nějaká skrytá zákonitost nebo vyšší princip, příčina a snažíme se ji poznat. Nepřipouštíme si, že by něco nemělo smysl, bylo zcela náhodné a otázka "proč?" nás provází životem stejně jako potřeba dýchat, smát se nebo plakat. Naše poznávání je cosi jako daleká cesta do Emauz. Staří malíři ji rádi zobrazovali, protože pro ně symbolizovala lidskou zvídavost, na kterou kdesi na konci tunelu čeká odpověď.

Do Emauz šli dva zarmoucení učedníci poté, co byl Ježíš ukřižován a jeho tělo záhadně zmizelo. Když se blíže zamyslíme nad těmito dvěma zklamanými muži, uvědomíme si, že oni vlastně věděli všecko důležité. Na vlastní oči znali Ježíše, slyšeli jeho předpovědi o umučení a vzkříšení, slyšeli svědectví žen o tom, že jej viděly živého, dokonce věděli, že zprávu žen o prázdném hrobě potvrdili apoštolové Petr a Jan. Vše spolu rozebírají, diskutují o tom. A přesto zklamaně odcházejí z Jeruzaléma. Věděli, ale nevěřili. Znali jednotlivá fakta, ale scházela jim odpověď na otázku „proč?“

Najednou se k nim ale připojil nenápadný člověk, putující jakoby náhodou stejným směrem. Dal se s nimi do řeči a oni mu vlastně vyložili celý velikonoční příběh. Zvěstovali mu smutné evangelium. Vyprávěli o prázdném hrobě, o zjevení andělů, o tom co vyprávěly ženy, jen na to podstatné zapomněli: co z toho všeho vyplývá, jaký to má všechno smysl. Neuměli si to propojit dohromady, pospojovat si souvislosti a uvěřit. Potřebovali se teprve setkat s živým Ježíšem, aby se z teoretického vědění stala živá víra. Ježíš jim po cestě kladl zajímavé otázky typu "proč tohle?" a "proč támhleto?" a "jak to vlastně bylo s tímhle?", a tak je učil zamýšlet se a postupně docházet ke skutečnému poznání. Jestliže se říká, že někdy jsou správné otázky důležitější než správné odpovědi, tak tohle byl ten případ.

Na tomto světě jsme také poutníky, putujeme s Kristem a za Kristem. Mnohdy se i nám stává, že nám události kolem nás zamotají hlavu. Stejně jako ti učedníci asi také někdy řešíme otázky, proč se věci odvíjejí, tak jak se odvíjejí, proč se odvíjejí jinak, než jsme očekávali. Proč Bůh v našich životech jedná mnohdy podivným způsobem? Proč i nás potkávají kříže, trápení a pochybnosti, o Boží dobrotě a působnosti v tomto světě? Tváří v tvář různým problémům a událostem je logické, že se ptáme po smyslu. A je také jisté, že Bůh nám dává odpovědi. Postupně, ne okamžitě. Provází nás na naší cestě, pomáhá nám pochopit. Stane se ale často, že pro svá mnohá mudrování a přemýšlení o tom, co jsme kdysi měli a mohli udělat, Ježíše přehlédneme, nepoznáme.

Uvěřit v Krista totiž neznamená dozvědět se o něm co nejpodrobnější údaje či argumenty. Vypátrat datum kdy se narodil, jak vypadal, kdy přesně začal působit či kolik přesně andělů odvalovalo kámen od jeho hrobu. Uvěřit v Krista znamená osobně se s ním setkat, důvěřovat mu, poznat, že jde se mnou celým životem, i tehdy, když věci nechápu, a neznám odpověď „proč?“ že je mi blízko a má o mne zájem. A to je něco, k čemu my můžeme spíš jen napomáhat, ale to hlavní dělá právě sám Ježíš. On sám se dá člověku poznat ve chvíli, kdy to uzná za vhodné.

Putování učedníků s nepoznaným Kristem do Emauz je vlastně obrazem Církve, putující v dějinách. On se jim mohl hned zjevit ve slávě. Mohl jim hned ukázat své rány jako Tomášovi. Mohl říci, já jsem to. Ale volí jinou metodu. Je nenápadný. Trpělivě jim po cestě vysvětluje opravdový smysl Písma, chce, aby jej poznali skrze Boží slovo. Jeho výklad není suchý a nudný, rozehřívá srdce. Ale ještě ani to nestačí. Učedníci stále ještě úplně nechápou. Proto jim Ježíš láme chléb, slaví s nimi mši svatou a teprve pak, když přijmou jeho tělo, jej poznávají. Teprve nyní se jim vše poskládá dohromady a jej jim to jasné. A tehdy jim mizí. Už ho nepotřebují vidět. Oni už věří, hoří jim srdce a tak se hned zvedají a musí to oznámit apoštolům.

Od toho okamžiku je tomu tak v církvi až dodnes. I v církvi je Kristus přítomen, ale nenápadně, neviditelně. Stejně jako emauzští učedníci i my jej můžeme poznávat ze slov Písma a při slavení eucharistie. Skrze Písmo nás Ježíš vede k eucharistii. Z Písma jej poznáváme a při mši svaté se s ním setkáváme a zakoušíme jej. Také my, když jej opravdu poznáme, když se s ním setkáme, nemůžeme si to nechat pro sebe a něco nás nutí, abychom o něm říkali druhým.

Může se nám ovšem zdát, že jsme ještě tuto zkušenost s Ježíšem neudělali. Že třeba Písmo sv. čteme a nic moc nám neříká, při mši také nemáme žádné zvláštní prožitky a celkově se nám zdá Kristus vzdálený a tak trochu neskutečný. Naše srdce nehoří, naše oči se neotevírají a třeba se vracíme z nedělní mše se stejně těžkým srdcem, jako jsme na ni šli.

I pak v dnešním evangeliu najdeme útěchu a naději. Ježíš se totiž dal poznat učedníkům poté, co jej jakožto neznámého poutníka pozvali, aby s nimi povečeřel. Rozdělili se s ním o chléb. Potom mu dokonce nabídli nocleh. Udělali dobrý skutek, byli přátelští a pohostinní. Pak se jim otevřely oči. To nám naznačuje, že nejlepší přípravou k tomu, aby se nám Kristus dal poznat, abychom se s ním setkali, je konání dobra. Pokud člověk dobře žije, je přátelský a snaží se pomáhat druhým, nemusí mít strach. Ať už je věřící či nevěřící, Kristus se mu dříve či později určitě ukáže, dá mu živou radostnou víru a zapálí mu srdce, aby jej poznal nejen jako poutníka kráčejícího po jeho boku, ale i jako toho, který mu už otevírá nebeskou bránu.      


KÁZÁNÍ NA 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ I.

Představme si, že by kdysi dávno, třeba za císaře Nerona, při pronásledování křesťanství zaniklo a nedochovaly se žádné spisy Nového zákona. A nyní by kdesi v poušti či jeskyni objevili archeologové svitky, na nich by byla zapsána evangelia. Následovalo by nejspíš cosi podobného, jako po nálezu kumránských rukopisů. Odborníci by vše důkladně prozkoumali, scházely by se vědecké kongresy a vyšla spousta článků ve specializovaných časopisech. Texty by byly s důkladným komentářem a překladem zveřejněny na internetu. A tím by to skončilo.

Nemyslím, že by samotné texty evangelií někoho obrátily na víru v Krista, tak jako objevené texty z Kumránu z nikoho neudělaly člena sekty Essejců, která je sepsala. Někdo by bral evangelia jako zajímavé antické legendy a říkal si: „škoda, že to není pravda“. Jiný by v evangeliích našel ušlechtilou filosofickou nauku, podobnou učení Sókratovu či Senekovu. Někomu by evangelia pomohla s datací římských úředníků spravujících v 1. století přední Východ. Dohromady by však evangelium zajímalo jen hrstku vzdělanců, kteří by si je dali do poličky společně se Zápisky o válce Galské Gaia Iulia Caesara či s Válkou Židovskou od Josefa Flavia a Hovory k sobě Marka Aurelia. Moudrost, ale poněkud nepoužitelná v dnešní době, a navíc samé zázraky. Dokonce jakési zmrtvýchvstání. Ti křesťané museli být zvláštní lidé, když tomu všemu věřili. Škoda, že je ten Nero vyhubil.

Málokoho by napadlo, že by snad to, co se v evangeliích píše, mohla být skutečnost a že by se dokonce podle návodu toho Ježíše, o němž ta evangelia vyprávějí, dalo v reálném světě žít a s tímto Ježíšem se osobně setkat, prožít jeho blízkost a načerpat od něj sílu.

Tento poněkud archeologický úvod jsem zvolil proto, abych připomněl, že vzkříšený Ježíš apoštolům nedal přikázání, opisujte a tiskněte Bible a rozšiřujte je po světě, ale řekl jim: „jděte do celého světa a hlásejte evangelium. Budete mými svědky až nakonec země.“ Víra ve vzkříšeného Krista se tedy nešíří jen čtením nějakých textů, byť by byly sebepravdivější, ale osobním setkáním, osobním svědectvím, zkušeností předávanou v církvi od Jeruzalémského večeřadla až do dnešních dnů. Apoštolové vyprávěli, co s Ježíšem zažili, jak se jim ukázal Zmrtvýchvstalý, co jim všechno říkal a co je naučil. Toto apoštolské vyprávění bylo tak strhující, že se k nim velice rychle přidalo množství dalších lidí, kteří to šířili dál a dál. Jedině osobní svědectví těch, kdo se s Kristem vzkříšeným setkali, kdo mohli říci, „já ho viděl, já si na něj sáhl, on fakt žije,“ mohlo dát křesťanům impuls, aby uvěřili a překonali všechna pronásledování. Tomáš, když se dotkne Kristových ran, nekonstatuje nezúčastněně teologickou pravdu: „on je Pán a Bůh“, ale nadšeně volá: „Pán můj a Bůh můj“. Má k němu vnitřní vztah, miluje ho a věří mu.  Teprve po nějaké době, jako pomůcka pro slábnoucí paměť a pro oživení vzpomínek, byla sepsána evangelia a další novozákonní spisy. Jsou krásná, ale Bez živých svědků, kteří pokračují v apoštolské tradici, však evangeliím nelze správně porozumět, nelze z nich naplno čerpat sílu a radu pro život, a zůstávají jen historickými spisy. Evangelisté chtěli ukázat, že živý Kristus i po svém Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení dál působí mezi námi: přichází mezi nás v Církvi, je s námi při udělování svátostí, při modlitbě. Může přijít mezi nás a proměnit nás, aniž bychom jej museli vyvolávat nějakými spletitými obřady, tak jak přišel mezi apoštoly zamčené v Jeruzalémě. Může být nedaleko od nás a pomáhat, tak jako pomohl učedníkům při neúspěšném rybolovu na Galilejském jezeře. Záleží mu na tom, abychom uvěřili, že není mrtvý ani vzdálený, jak ukázal dnes sv. Tomášovi. Svěřil své dílo apoštolům a jejich nástupcům a stále skrze ně jedná s velkou mocí. Dál skrze církev těší zarmoucené, sytí hladové, uzdravuje nemocné na těle i duši, odpouští hříchy a smiřuje nás s Bohem i s lidmi. To co dělal na několika málo místech v Palestině, koná dnes po celém světě, kdekoliv jsou křesťané.

Z toho co jsem už řekl je zřejmé, že víru nemůžeme předat druhým nějakou argumentací – tou můžeme pouze vyvrátit námitky, že víra je nerozumná hloupost. Poučením můžeme předat poznatky a fakta. Ale víru, jakožto rozhodnutí se pro Ježíše, jeho uznání za mého Pána a mého Boha a přijetí Písma sv. za opravdové slovo Boží a pravidlo pro můj život, může předat jedině setkání s Kristovou dobrotou a mocí, setkání s jeho živými svědky, kteří se snaží jednat jako on. Kdo přišel mezi první křesťany v Jeruzalémě, nemusel toho příliš mnoho studovat, stačilo vidět, jak se k sobě chovají, jak spoléhají na Krista a ne na peníze, jak mluví o tom, co s ním zažili. I kdybychom stokrát brilantně dokázali pravdivost evangelií a Ježíšova zmrtvýchvstání, ale přitom podle toho nežili, nebude mít naše hlásání žádný efekt. Naopak stačí jen trocha opravdovosti a velkorysosti, aby se naše svědectví stalo v dnešním suchopárném a vyprahlém světě vítaným občerstvením stejně jako v antickém Římě.


2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ II.

Při četbě biblických zpráv o Kristově zmrtvýchvstání si můžeme povšimnout pozoruhodné skutečnosti. Totiž, že Ježíšovi dalo více námahy, aby o svém vzkříšení přesvědčil své stoupence, než své protivníky. Židovští předáci byli inteligentní lidé se špičkovým právnickým a teologickým vzděláním, dokázali si dát věci do souvislostí, ale scházela jim pokora a láska. Tvrdě si šli za svými zájmy. Z Ježíšových zázraků i slov, a z toho, co se dělo při ukřižování, si dokázali odvodit, že se setkávají s někým naprosto mimořádným, ovšem vůbec se jim to nelíbilo a nehodilo. Když k nim pak přiběhla vyděšená římská hlídka strážící hrob, celkem se nedivili, nepochybovali, ale jednali: hned vojáky uplatili a přesvědčili je, aby tvrdili, že Ježíšovo tělo bylo ukradeno apoštoly. Aby si udrželi prestiž a nemuseli přiznat, že spáchali hrozný justiční zločin, raději popřeli realitu. Věděli, že Ježíš vstal, ale brali to jako nepříjemnost, proti níž se musí něco podniknout. Dokáží bleskově zorganizovat protiakci. Nejspíše si to pro sebe odůvodnili tak, že Zmrtvýchvstání je dílem zlého ducha. Ze spojení s Belzebubem, vládcem zlých duchů obviňovali Krista už dávno.

Naproti tomu apoštolové se takřka bránili uvěřit, že by Ježíš mohl skutečně žít. Neustále pochybovali, byli ze všeho velice zmatení, naprosto nemohli pochopit, co že se to vlastně přihodilo. Byli to vesměs jednoduší lidé a vyznat se v tom všem, co se dělo, pro ně bylo dost obtížné. V dnešním evangeliu apoštoly zastihneme nejprve v podvečer Velikonoční neděle. Mají už zprávy od Marie Magdalény a ostatních žen, vyslechli, co spatřili Petr a Jan u hrobu, a právě mezi ně dorazili dva učedníci, kteří se s Kristem setkali na cestě do Emauz. Dohadují se jeden přes druhého, co to má všechno znamenat. Nejsou si jistí, jak se věci mají, co je realita a co nějaké toužebné blouznění. Mají však také velký strach, co bude s nimi samotnými, uprostřed nepřátelského Jeruzaléma. A právě v této chvíli stojí Ježíš mezi nimi. Není divu, že je zdraví slovy: „Pokoj vám. Nebojte se.“ Přišel, aby je uklidnil, aby jim pomohl získat jistotu a vyjasnit situaci. Ani to však apoštoly ještě zdaleka nepřesvědčilo. Někteří se zaradovali, že opět vidí svého Mistra, ovšem, jak píše sv. Lukáš, jiní se zděsili, že mají před sebou nějaký přízrak, vidinu či ducha. Ježíš jim tedy dovoluje, aby se ho dotýkali, ukazuje jim své rány v rukou a nohou a dokonce s nimi pojí kus pečené ryby. Trpělivě jim umožňuje, aby se přesvědčili, že se jim to nezdá, že je to všechno skutečnost, o které pak budou právě oni sami svědčit ostatním. Chápe, že potřebují čas, že hned nemají skálopevnou víru, že ještě potřebují dostat světlo Ducha Svatého.

Totéž se pak opakuje ještě o týden později v případě apoštola Tomáše. Toho můžeme považovat za patrona vědců, racionalistů a skeptiků. Nedal na slova a chtěl důkazy. Po ukřižování od apoštolů odešel. Bylo mu, jakožto praktickému člověku, jasné, že je se vším konec a on se musí postarat sám o sebe. Ježíš je mrtvý, tomu už se pomoci nedá, ale Tomáš je živý a je třeba, aby netruchlil někde v zamčeném sklepě s partou nešťastníků, ale našel si rychle práci a zapomenul na všechny ty nešťastné události.

Zatímco tedy apoštolové ještě diskutovali a vzpomínali, Tomáš už po Jeruzalémských obchodech rozvážel ryby, víno a olivy z Galileje. Když pak apoštolové Tomáše potkali a vykládali mu vše, co zažili, vysmál se jim. Nicméně se od nich nechal pozvat a příští neděli mezi ně trochu pohrdavě přišel. Pak zažil šok – Ježíš se ukázal i jemu a přesně splnil všechny podmínky, které si nevěřící Tomáš kladl. Teologové se dodnes dohadují, zda Tomáš skutečně sáhl do Ježíšových ran, nebo zda mu stačilo to, co viděl a slyšel. Já bych řekl, že zvědavý Tomáš si skutečně sáhnul, tak jak to zobrazuje krásná malba od Carravaggia, kde sám Ježíš vede roztřesenou Tomášovu ruku a směřuje ji k svému probodenému boku.

Ale moc se mi také líbí, co o této scéně kdysi řekl P. Simajchl: „Kdy asi Tomáš opravdu uvěřil, že je to Pán Ježíš? Myslím, že když Pán začal mluvit o odpuštění. Kdyby ten, co přišel do večeřadla, ukazoval nevím jaké rány, kdyby nechal Tomáše, aby si na ně sáhl - přece by Tomáš neuvěřil, že je to jeho Pán a Bůh, kdyby začal křičet na Petra, že zradil, kdyby začal od sebe vyhánět ty, co spali v Getsemanské zahradě, kdyby hrozil těm, co utíkali do Emauz, kdyby vykázal z večeřadla ty, kteří se báli a přestali mu důvěřovat. Jenže ten příchozí nepřišel jako soudce. Říkal: Pokoj vám, Tak už se nebojte. Říkal: Je vám odpuštěno a vy také odpouštějte. A komu odpustíte vy, tomu odpustím i já. Podle toho poznal Tomáš Ježíše bezpečně, podle toho jej poznali i ostatní. A podle toho se pozná dodnes, zda je v tobě, ve mně, v nás, duch Pána Ježíše: jsme-li milosrdní, trpěliví; - když se nemstíme, když umíme odpouštět.

Tomáše nakonec nepřesvědčilo jen to, že si sáhl a viděl, ale především to jak Ježíš jednal, jak byl laskavý a milosrdný. I pro nás dnes platí, že kde jsme dva či tři shromážděni ve jménu Ježíšově, tam je on uprostřed nás, stejně jako tenkrát ve večeřadle. I nám říká Pokoj vám, nebojte se a i od nás očekává, že budeme milosrdní a budeme odpouštět. Pak skrze nás poznají zmrtvýchvstalého Krista i ti, kdo o něm dosud neslyšeli a kdo jej dosud neznají. Pak dokážeme víru šířit tak, jako sv. Tomáš, který hlásal Ježíšovo vzkříšení až v daleké Indii.                      


Kázání na Neděli Zmrtvýchvstání Páně 2020

Nejspíše nejsem první, kdo si povšiml, jak se v uplynulých týdnech změnily projevy některých politiků. Začaly se podobat kostelním kázáním, dokonce se v nich objevily pokusy o modlitbu a často se objevovalo tvrzení, že Velikonoce budou rozhodujícím zlomem, po svátcích se vše změní a zlepší. Jen je třeba vytrvat, důvěřovat a dodržovat úřední hygienická přikázání a postit se od mnoha jindy obvyklých a příjemných věcí. Pak se dočkáme a přijde spása.

Vůbec se tomu nechci posmívat. Spíš mne to ujistilo o tom, jak máme všichni, i ti kdo nechodí do kostela a neoznačují se za věřící, někde hluboko v nitru uložené základy křesťanství. Jakousi společnou víru, že nejsme Bohu lhostejní, že se máme kam obracet v nouzi a že on nám nakonec pomůže. Tušení, že Velikonoce nejsou jen datem v kalendáři, jen svátky jara, ale jsou skutečně něčím zlomovým, rozhodujícím. Pro všechny lidi všech dob a všech národů.

Se světem se tehdy skutečně cosi zásadního stalo. Na Golgotě se přehodila jakási výhybka, a nasměrovala svět na novou trasu, směrem k něčemu lepšímu. Od chvíle prvotního hříchu jel totiž svět špatným směrem, na slepou kolej, do tunelu bez světla na konci, bez východu. Člověk, který byl na počátku stvořen, aby si užíval štěstí a bezpečí Ráje, přátelství Božího, se svou hloupostí ocitl mimo, daleko od svého Stvořitele a Otce. Začal podléhat strachu, nemocem, bolesti a smrti. Diagnóza Adama a jeho potomků vypadala naprosto bezútěšně.

Všichni jsme byli infikováni smrtí, nikdo proti ní neměl imunitu. Vždyť i když člověk unikne koronaviru, číhá na něj stejně o kus dál rakovina, z druhé strany se zubí Alzaheimer s Parkinsonem a brousí kosu cévní mozková příhoda. I v těch nejpříznivějších časech ztrácí každý z nás své blízké a jednou nezbytně odejde tak či onak i sám. Nakonec každý musíme řešit, co bude potom, po smrti. V době před Kristovým příchodem to nebylo vůbec nic lákavého.

Bible to popisuje slovy, že zemřelí seděli ve stínu smrti, v šeólu, jakési šedivé bezútěšné čekárně, kde byli osamělí, bez Boha a radosti. Dnes bychom možná řekli, že seděli jako by zavření v určité strašně dlouhé karanténě, kde nebylo čím se potěšit, kde nebylo přes roušky vidět žádný úsměv. Bohu však nebyl tento smutný stav lidí lhostejný. Rozhodl se nás vysvobodit, dostat nás ven, otevřít nám zase ráj a plný svobodný život.

A tak se stal Boží Syn člověkem, vstoupil do naší bídy. Nedíval se na nás pouze odkudsi svrchu, jak mají ve zvyku státníci, kteří si letí prohlédnout místo katastrofy z vrtulníku, ale jak se říká „odžil“ si to zde naplno. Učil, povzbuzoval, uzdravoval, vstupoval tam, kam by se nám nikomu nechtělo, ujímal se těch, s kterými bychom nechtěli mít nic společného. Přijal nakonec i lidský nevděk, zlobu, zradu a nenávist, která ho přivedla na kříž, k té nejděsivější smrti, jakou si tehdejší svět uměl představit.

I Ježíš, Boží Syn, zemřel po velkém utrpení jako každý jiný člověk a v tu chvíli by se zdálo, že už dobro definitivně prohrálo a všechny naděje uhasly, že nastala definitivní tma. Ale právě uprostřed té nejtemnější noci, uprostřed největší beznaděje, se začalo cosi neuvěřitelného dít. Nebylo to zpočátku viditelné lidskýma očima. Ježíšova duše sestoupila do podsvětí, do šeólu, mezi zemřelé, a protože byla provázena jeho Božstvím, zazářilo tam světlo a všichni čekající spatřili Boha a začali prožívat společenství s ním, začali prožívat nebe. Jejich karanténa se otevřela, mohli odložit roušky a vstoupit do ráje, obejmout se s úsměvem navzájem i s anděly.

Pak se Ježíšova duše vrátila zpět do zmučeného těla, dosud bezvládně ležícího v hrobě. Božství tělo oživilo a proměnilo, uzdravilo rány a naplnilo krásou. Ježíš v tu chvíli zvítězil nad nákazou smrti a získal definitivně protilátky vůči rozpadu a zániku. Jeho tělo od té chvíle už nepodléhalo omezením fyzikálních zákonů, bylo plně v jeho moci a tak pro něj nebylo problémem vyjít z hrobu a ukázat se v oslavené podobě svým přátelům.

Zdá se to neuvěřitelné, nepochopitelné a vidíme z dnešního evangelia, jak velkou práci dalo i Ježíšovým nejbližším, aby to přijali a opravdu se z toho radovali. Aby uvěřili, že něco tak krásného je vůbec pravda, že to není žádný sen či iluze. Ale Ježíš s velikým taktem a trpělivostí ukazoval, že je to opravdu on, ten samý, kterého měli tak rádi a kterého viděli umučeného na kříži. I nám říká: „nepochybuj, ale věř mi, neboj se, vždyť jsem to já“.

O Ježíši čteme u proroka Izajáše, že jeho rány nás uzdravily. Víme, že ten, kdo překoná nebezpečnou nákazu, získává protilátky, už mu nákaza uškodit nemůže, nemá nad ním žádnou moc. Vědci si všimli, že z krve toho, kdo nákazu překonal, lze tyto protilátky získat a podat je i ostatním lidem a tím je před nákazou ochránit. Ježíš, který překonal smrt, a ta už nad ním nemá žádnou moc, si také protilátky ochraňující před smrtí nenechal jen pro sebe, ale dává nám je v eucharistii, ve své Krvi a svém Těle, které přijímáme, i v ostatních svátostech. Svátosti jsou protilátky, vakcína proti věčné smrti, proti odloučení od Boha, proti zoufalství trvalé ztráty ráje. Časná smrt, to co musíme každý podstoupit, čemu dosud podléháme, se v tomto přirovnání podobá očkování, které sice někdy hodně zabolí, má nepříjemné průvodní jevy, je to přeci jen oslabená nákaza, ale nakonec dává život a otvírá trvalé bezpečí, dává kolektivní imunitu vůči všemu zlému. Svatý Pavel to shrnuje slovy: Jestliže jsme s Kristem zemřeli, budeme s ním také žít.

Když se známého lékaře, chemika a upřímného katolíka Louise Pasteura ve stáří ptali, co jej vedlo ke všem těm namáhavým a nebezpečným výzkumům, které zachránily nespočet životů a při nichž občas zkoušel vakcíny a nákazy sám na sobě, odpověděl: „Nikdy jsem si nezvykl vidět lidi umírat“. Zrovna tak si ani nebeský Otec nikdy nezvykl vidět nás umírat, nezvykl si vidět nás nešťastné a od něho vzdálené. Proto spolu s Ježíšem podstoupil tak podivuhodný plán spásy, a pro své milosrdenství nás o Velikonocích zachránil, aby nás nic nemohlo odloučit od jeho lásky.                    


Kázání k Velkému pátku II

V pašijovém příběhu, který jsme právě vyslechli, se můžeme setkat s několika druhy víry. Každý tento druh víry zastupuje jedna skupina osob. První je jednoduchá, upřímná, ale také trochu naivní víra apoštolů. Petr nadšeně vyznává, že Ježíš je Mesiáš. Říká, že i kdyby ho všichni zradili, on nikdy. Půjde s ním prý i do vězení a na smrt. Chrastí zbraněmi jak ukrajinský ozbrojenec a ohání se mečem. Ale pak Petrovi i ostatním učedníkům bojovné nadšení dochází. Všichni se rozprchnou a Petr se zapřísahává, že toho Ježíše vůbec nezná a nikdy s ním neměl nic společného.

I naše víra se někdy podobá právě této předvelikonoční víře apoštolů: Uvěřil jsem v Krista a od této chvíle už by mělo být vše v naprostém pořádku. Už by se mělo všechno samo od sebe vyřešit. Přišel Mesiáš, tak ať se stará, a my si v klidu počkáme na výsledky. Když se pak výsledky nedostaví a my jsme pořád stejně hříšní a svět kolem nás stále stejně nepřátelský, když nám stále zůstává spousta problémů, které za nás nikdo neřeší, pak přijde váhání, pochybnosti a naše víra kolísá. Od fáze očekávání plynule přecházíme do fáze zklamání.

S jiným druhem víry se můžeme setkat u saduceů, farizeů a zákoníků. Vždycky mne docela bodne u srdce, když slyším, jak nechtěli vstoupit do vládní budovy, aby se neposkvrnili a mohl jíst velikonočního beránka. Na rituálním detailu nesmlouvavě lpěli a přitom posílali na smrt nevinného člověka. Měli víru, ale fanatickou, tvrdou a bezohlednou, víru, do které už nemá Bůh co mluvit, protože my přeci známe pravdu. Ulpěli na dokonalém plnění vnějších formalit a smysl toho všeho jim naprosto unikl. Víru, Boží vinici, si zprivatizovali, a když přišel majitelův Syn, tak jej zabili.

Takovouto víru připisujeme většinou islámským fundamentalistům, komunistům či ultraortodoxním rabínům, ale bohužel se s ní v různé míře setkáme i mezi námi křesťany. Rádi se držíme toho vnějšího, co lze tak říkajíc vykázat v účetnictví před Hospodinem, a jsme hrdí, když si splníme takzvané náboženské povinnosti a někdy nás to vede k pohrdání těmi, kdo tak stoprocentní nejsou. Ve jménu pravé víry (a tou vírou může být pro někoho i ateismus) dokáže být člověk někdy neuvěřitelně tvrdý a nelidský, jak se to mnohokrát v dějinách ukázalo. V každém člověku jako by číhal inkvizitor, který někdy dokáže úplně potlačit přirozený soucit a milosrdenství a umí jen bezcitně odsuzovat.

Naivní užitková víra apoštolů nám může přijít jako trochu načichlá pohanstvím, zatímco zkamenělá víra židovských předáků, jako by čpěla středověkem. Ve srovnání s tím se nám může zdát navoněná a kultivovaná nevěra Pontia Piláta jako nám nejbližší. Vzdělaný agnostik, úředník zastupující v chaotické barbarské východní provincii evropskou toleranci a pořádek, se může jevit jako někdo moderní a moudrý. Nad náboženskými spory se shovívavě usmívá: „To ti lidé nemají na práci nic užitečnějšího“? On ale také věří: Věří především v sebe, ve svou kariéru, ve své schopnosti i v moc císaře a jeho legií. Vypadá to impozantně. Ovšem tato víra mu nedokáže dát žádnou morální sílu. On se totiž místo bázně Boží obává o svou kariéru. Je plný strachu, aby ho někdo v Římě neudal, aby ho někdo nepřeskočil v postupu a tak se nakonec dopouští cynické justiční vraždy. Zrazuje vše, co bylo smyslem jeho poslání. Agnosticismus, povznesenost a pohrdání vírou či hledáním pravdy nedokáže člověka podržet v krizích, dát mu správné vodítko pro rozhodování a sílu pro vytrvání. Hodí se pro odpolední diskusi do kavárny, ale ne do nemocnice, domova důchodců, do rodiny v krizi či na pracovní úřad. Nehodí se tam, kde zažíváme meze svých schopností a opravdovou nouzi.

Nakonec tu však máme víru, které se drží tři osamělé postavy na Golgotě - Ježíš, Maria a sv. Jan. Je to víra, která si z Písma nevybírá jen to, co chce slyšet. Je to víra, která zná Izajášovo proroctví, že Mesiáš bude trpícím Služebníkem, Mužem bolesti, že on ponese naše viny, bude zmučen pro naše nepravosti, ale jeho rány nás uzdraví.

Pokud by platila optimistická předvelikonoční víra Petrova, že Mesiáš za nás vše skvěle zařídí, či zákonická víra, že si vše zařídíme podle předpisů sami a Bůh nám jen poklepe na rameno, jací jsme pašáci, pak by Izajášova slova neměla smysl. Pak bychom nepotřebovali umučeného Ježíše, pak bychom nepotřebovali kříž. Víra Ježíšova, Matky Boží i sv. Jana však ví, že utrpením, slabostí, zahanbením, se vchází do věčné slávy a vykupují se viny.

 I taková víra má své pochybnosti a temnoty. Kolik světců už volalo s Kristem: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Má své zármutky, chvíle snímání z kříže, kdy mrtvého Ježíše pokládají na klín smutně mlčící Marii, a vše se zdá bez konce zlé. Má však i sílu, která dokáže zachránit lotra po pravici a převést ho z muk kříže od ráje, sílu, jež odpouští hříšníkům a smiřuje je s Bohem, která dělá z lhostejných a nepřátelských římských vojáků Ježíšovy přátele padající na kolena a vyznávající: „Toto byl vpravdě Syn Boží“. Tuto silnou a krásnou víru, která zvítězila nad temnotou Velkého pátku a dala vzejít světlu Vzkříšení, najdeme navzdory vší lidské slabosti a nedokonalosti v Kristově církvi. Kéž ji najdeme i v našem srdci, aby nás vedla z obav a bolestí do světla, míru a pokoje.       


Kázání k Velkému pátku I.

Na některých středověkých obrazech ukřižování odděluje kříž dvě skupiny osob a jakoby dva světy. Na jedné straně jsou shromážděni ti, kdo uvěřili v Ukřižovaného a děkují mu. Je to pestrá společnost, od králů a biskupů až po žebráky, nevěstky a zločince, ale všichni hledí ke kříži a nad nimi se už otevírá nebe. Jsou mezi nimi přimíšeni krásní andělé.

Na druhé straně kříže pak nacházíme ty, s kterými ani tento drastický důkaz Boží lásky nepohnul. I zde je opět dav lidí nejrůznějšího stavu, včetně mnichů a papežů, ale ti se Kristu buď posmívají nebo si lhostejně jdou za svými věcmi a ke kříži ani nepohlédnou. Vedou je šerední démoni. A pod touto skupinou se začíná otevírat peklo.

Je to umělecké zobrazení skutečnosti, že Kristův příchod znamenal skutečně rozdělení. Každý, kdo vidí kříž, musí k němu zaujmout nějaké stanovisko. Kdo to na něm visí? Je to pouhý nešťastný člověk, oběť nedorozumění, buřič zasluhující trest, nebo Boží Syn? A proč tam visí? Protože se měl smůlu a narazil se svými sny na drsnou realitu, nebo proto, že chtěl dobrovolně zemřít za ty, kdo si zasluhovali smrt? Ptát se však musíme ještě na jednu otázku. Co se s ním dělo dále? Co následovalo po pohřbu? Rozpadl se v hrobě, byl jen zdánlivě mrtvý a odešel do Indie, ukradli jeho tělo apoštolové nebo vstal z mrtvých a žije navěky v nebi? Mohu tedy spoléhat, že i mě pomůže zvládnout všechny životní kříže a nakonec mne vezme k sobě, nebo si musím vystačit sám a po smrti je jen temné nic?

Podle toho, jak odpovídáme na tyto otázky, si pak zařizujeme svůj život. Podle toho pak buď spoléháme na Krista, nebo na úplně jiné hodnoty. Svět je tedy Kristovou smrtí rozdělen na ty kdo v kříži vidí jen hrůzu či pošetilost a na jiné, kteří v něm vidí svou záchranu a výraz nesmírné lásky silnější než smrt. Tyto dvě skupiny lidí ztělesňují také dva lotři. Zločinec po levici říká: „Jsi-li Syn Boží, zachraň sebe i nás.“ Vlastně tak dává Ježíšovi ultimátum: jestli mi nepomůžeš hned a přesně tak jak já chci, tak pro mne nemáš žádný význam, tak o tebe nestojím, jsi zbytečný. Nevěřím v tebe, umřu si bez tebe. Zato druhý vzbouřenec si podmínky neklade, je trpělivý a svěřuje vše do Ježíšovy vůli: „rozpomeň se na mne, Pane, až přijdeš do svého království.“ Tedy: věřím v Tebe, i když mi nyní nepomůžeš, i když tu musím umřít v bolestech a ty vypadáš stejně bezmocný jako já. Přesto vím, že až nastane ta správná chvíle, vzpomeneš si na mne a nakonec mne zachráníš i ze smrti.

Ale všimněme si ještě jedné věci, která nás může zaujmout na vyobrazení kříže. Ježíš má obě ruce široce roztažené, aby s nimi objal všechny lidi. Ne pouze tu skupinu věrných po pravici, ale i všechny ty lhostejné a nenávistné po levici. Za všechny nesl tíhu kříže, za všechny zemřel a všichni mají možnost s ním vstát z mrtvých. Nikdo není vylučován a proto se také za malou chvíli budeme modlit přímluvy za všechny lidi a stavy. Nikdo není tak zkažený, že by mu Bůh odmítl odpustit, že by jej od sebe odehnal. Jen člověk sám se může rozhodnout proti Bohu, nebo Boha ignorovat, a tím se rozhodnout i sám proti sobě a proti jakékoliv naději. Ježíšova náruč je však stále otevřená a čekající, aby litujícího viníka znovu objala. Tam kde končí lidské možnosti a lidské šance, tam teprve začínají možnosti a šance Boží. Kříž, z něj dnes budeme snímat fialovou roušku – vélum - je odhalením, revelací, zjevením skutečné Boží tváře a dobroty. Dobroty která neodsuzuje, ale dá se odsoudit za viníky, snáší za ně jejich trest a raduje se z jejich záchrany.   


Kázání na Zelená čtvrtek I.

Starověcí Židé měli jednu skvělou schopnost. Totiž vyučovat náboženství tak, že to nebyla nuda, ale vlastně docela zajímavá zábava, při níž si děti i dospělí takřka mimochodem, aniž by se museli učit nazpaměť nějaký katechismus, osvojili poznání toho, v co věří. Nejlepším příkladem takovéto názorné židovské pedagogiky byla pesachová hostina.

Je to nejspíš asi vůbec nejstarší náboženský rituál, který lidé dodnes provádějí, a současně i skvělá katechetická pomůcka. Tento obřad se na rozdíl od většiny jiných neslavil v chrámě, ale doma v rodině. Poprvé tuto hostinu slavili Izraelité v noci před svým vysvobozením z Egypta někdy kolem roku 1200 př. Kr.  Krev beránků, jíž Židé označili své domy, je ochránila před poslední egyptskou ranou – smrtí prvorozenců. Maso beránků, které v chvatu snědli, jim dalo sílu pro dlouhý útěk z otroctví a poroby. Aby na to, že je Hospodin vysvobodil z naprosto beznadějné situace a udělal z nich svobodné lidi, nikdy nezapomněli a vždycky s jeho pomocí počítali, ustanovil Mojžíš slavit tuto večerní hostinu každý rok znovu.

Při každé takovéto večeři měl otec rodiny vyprávět dětem, co tenkrát v Egyptě prožili, jak byli zoufalí, udření a zdeptaní, ale jak jim Hospodin pomohl. Tak se z generace na generaci přes tisíciletí předávala zkušenost, že Hospodin je nablízku, jedná ve prospěch svých dětí a je na něj spolehnutí. Izraelité každý roku znovu jakoby na vlastní kůži prožívali trpkost otroctví a blaho vysvobození, jako by sehrávali zvláštní náboženskou hru, v níž se všichni stávali herci. Každá součást pesachové hostiny měla svůj přesný význam. Od nekvašených chlebů – macesů, připomínajících, že z Egypta odešli v takovém chvatu, že těsto nemělo čas vykynout, přes hořké byliny, symbolizující hořkost otroctví až po slanou vodu, naznačující slzy prolévané pod biči otrokářů. Sladká směs oříšků a jablek charoset měla představovat hlínu, z níž kdysi museli vyrábět pro faraóna cihly.

Při hostině především nikdy nesměly chybět čtyři poháry vína, které připomínaly Boží požehnání, radost a sílu, která přichází shůry. Hostina měla pevný řád, byla současně bohoslužbou, při níž se děkovalo, chválilo i vzpomínalo a tak si mohl každý, od nejmladšího po nejstaršího dobře zapamatovat, že Bohu vděčíme nejen za jídlo, ale i za svou důstojnost a svobodu.

Nedovedeme si ani představit, jak slavnostní a nadšená atmosféra vládla v Jeruzalémě při slavení pesachu. Když padl soumrak 14. dne měsíce nísanu, usedlo či ulehlo k slavnostní hostině více jak 250 000 poutníků, kteří přišli z celého světa, aby potvrdili svou naději v Hospodina. Na každém stole byl připraven ještě jeden, pátý kalich, který zůstával nedotčen a z něhož se nepilo. Stejně tak bylo připraveno jedno prázdné místo pro hosta, který zde chyběl. Obojí mělo naznačit, že tato hostina ještě není dokonalá, že se ještě na jednoho hosta čeká a to na Mesiáše, který teprve dokončí to, co začalo vysvobozením z Egypta, který teprve přinese dokonalou svobodu a bezpečí.

Ježíš tuto osvědčenou hostinu využil, aby poučil své učedníky a všechny jejich následovníky, že právě on je tím Mesiášem a v něm se splnila všechna očekávání a touhy Izraele. On je tím hostem, který již nikdy nadobro neodejde, a nezanechá nás opuštěné. Proto na konci hostiny, když byly vypity čtyři řádné kalichy, udělal něco naprosto nečekaného: vzal část stranou odkládaného macesu, zvanou afikoman, která se jí jako zákusek, a znovu ji požehnal, přičemž prohlásil, že je to jeho tělo, které se za nás vydává. Vzal i pátý, mesiášský kalich, opět jej požehnal a prohlásil o něm, že je to kalich jeho krve, která se za nás prolévá. A překvapeným učedníkům přikázal, aby to od této chvíle opakovali na jeho památku.

Neřekl jim jen: „vyprávějte o tom, co jsem učil“, ale „konejte to, co jsem konal já a pak teprve pochopíte“. Aby se však učedníci nespokojili jen s mechanickým opakováním toho, co Ježíš konal při poslední večeři, aby jim to nezevšednělo, udělal předtím ještě něco, čím je šokoval a co jim navždycky utkvělo v paměti. Když se totiž mezi sebou podle svého zvyku přeli, kdo z nich je nejpřednější, umyl jim nohy jako poslední otrok a znovu je vyzval, aby ho už napořád napodobovali a sloužili jeden druhému. Při hostině, která oslavovala vysvobození z otroctví, se stal dobrovolně služebníkem - otrokem svých učedníků. Připomenul tak i nám, že oslavovat Boží dobrotu a doufat v jeho pomoc můžeme jen tehdy, když nejsme pyšní, když se nevyvyšujeme a nepohrdáme druhými. Opravdu svobodní jsme tehdy, když umíme sloužit, pomáhat a povzbuzovat ty, které spoutávají starosti. Ježíš nás při poslední večeři naučil pravé Bohoslužbě, která je zároveň radostnou hostinou, na níž je stále přítomen Ježíš sloužící i trpící, umírající na kříži i vítězně vstávající z mrtvých a zároveň je velkou školou a připomínkou toho, co máme dělat i my, ať už jsme kněžími či laiky. Je připomínkou velké a nepochopitelné lásky a úcty, kterou k nám Bůh chová a kterou máme chovat ke svým bližním i my. Památku Večeře Páně, zpřítomnění Golgotské oběti, zde na světě asi nikdy dokonale nepronikneme rozumem a nepochopíme. Ale i pro nás platí Ježíšova slib, který dal Petrovi: „Co já činím, nyní nechápeš, ale pochopíš později“.          


Kázání na Zelený čtvrtek II.

Když otevřeme první stránky Bible, dozvíme se, že Bůh pouhým slovem učinil celý svět. Vše povolal z nicoty k životu. Dnes jsme zavaleni spoustou slov. Slova slibují, lákají, hrozí, chválí, ale téměř nikdo jim už nevěnuje pozornost a nevěří. Slova lidská jsou na rozdíl od slova Božího neúčinná, slabá a často klamná.

Je však na světě několik slov, která, ačkoliv je pronáší lidská ústa, podobají se těm slovům, která na počátku pronesl Stvořitel. Jsou podobně účinná, vždy platná, nikdy nezklamávající. Tato slova též cosi nového tvoří, cosi zcela mění a povyšují. Jistě nemusíme dlouho zkoumat, která slova to jsou. Jsou to věty, které vyslovil při poslední večeři Ježíš Kristus a které od té doby bez přerušení opakují kněží při každé mši sv. „Toto je moje tělo... Toto je moje krev... Toto je smlouva nová a věčná...“

Když vzpomínáme o Zeleném čtvrtku na Kristovu poslední večeři, není to nějaká smutná vzpomínka, jako když otevřeme krabici se zažloutlými fotografiemi našich blízkých, kteří už zemřeli. Není to truchlivé pietní shromáždění na paměť někoho dávno mrtvého. Kristova slova jsou slova mocná, slova všemohoucího Boha. Dokáží kousek chleba změnit v Ježíšovo tělo, a pár kapek vína v jeho krev. Děje se tu jedna z nejpodivuhodnějších věcí od stvoření světa z ničeho. A tato slova k nám nezaznívají v hromobití z nebe, ale vyslovuje je obyčejný člověk – kněz. Mše je víc než pouhá vzpomínka. Je to zpřítomnění toho, co se dělo o Velikonocích v Jeruzalémě před dvěma tisíci léty.

Znovu zde my a Bůh podepisujeme smlouvu o přátelství až za hrob. Slova mění mrtvou hmotu hostie v živé tělo a krev, přenášejí nás v čase i v prostoru. Řekl jsem, že eucharistie mění mrtvou hmotu – chléb v živé tělo. A toto se děje nejen v hostii, ale i v nás. Eucharistie nám dává i nám nový opravdový život, proměňuje nás k podobě Kristově, chrání před věčnou smrtí. Přenáší nás nejen do dávného Jeruzaléma, ale na chviličku i do budoucnosti, do nebe, kde budeme podobni Ježíšovi. Spojuje nás s Bohem.

Aby se nám z toho nezatočila hlava a abychom si o sobě příliš nemysleli, doplnil Ježíš ustanovení Nejsvětější svátosti zvláštním činem. Vykonal vzápětí službu, určenou nejpohrdanějším otrokům. Umyl nohy svým apoštolům. I Jidášovi, který jej zradil. Poklekl u nohou učedníků, kteří jej za chvilku opustili.

I o této službě řekl, tak jako o eucharistii, „to konejte na mou památku“. Chtěl nám tím asi naznačit, že do nebe se nedostaneme pouhým konzumováním hostií a účastí na spoustě mší, ale že to musí být doplněno službou bližním. Dokonce i těm, kteří nám nejsou sympatičtí, kteří nás třeba ani nemají rádi. Začátek lásky je brát druhého vážně, být pozorný, přátelský, ptát se jak můžu prospět. Pšeničné zrno, z nějž pochází chléb, dostává vláhu shůry z nebe, ale saje ji kořínky zespoda, ze země. Podobně Boží požehnání ani my nedostaneme zázračně přímo z výšin, ale prostřednictvím pomoci druhých lidí. A jediné, byť i sebekrásnější, zrno či jediný klas nejsou skoro k ničemu. Musí jich být celé pole. Zrovna tak nemůžeme být soukromými křesťany bez druhých, Byli bychom zbyteční.

Je to připomínka hlavně pro nás kněze, kteří dnes slavíme narozeniny své služby, abychom pamatovali na evangelium: „Kdo z vás chce být největší, ať je jako nejmenší a služebník všech. Králové národů nad nimi tvrdě panují a nechávají si říkat dobrodinci. U vás ať tak tomu není.“

Pane, prosím, proměň při této mši svým slovem nejen chléb a víno, ale proměň i mne, ať jsem dobrým knězem podle tvé vůle. Amen.       


Kázání na Květnou neděli 2020

Jedním z nejoblíbenějších liturgických obřadů je průvod s ratolestmi na Květnou neděli. Najdeme jej téměř u všech křesťanských národů. Každý si jej různě obohatil a vylepšil. Někde táhli na provaze dřevěného osla, na jehož hřbet umístili monstranci s Nejsvětější svátostí, jinde nesl živý oslík na zádech velkou Bibli a třeba v Moskvě jezdil patriarcha vší Rusi přes Rudé náměstí na koni, jemuž přidělali dlouhé papírové uši, aby vypadal alespoň trochu jako osel. Tohoto oslo – koně vedl za zlatou uzdu samotný car.

Přemýšlel jsem, proč se tento průvod stal tak populárním? Není to jistě jen pro tu radostnou náladu, kterou vyjadřuje, ani pro roztomilost hýkavého ušatce, na němž Pán Ježíš cestoval, ale má to podle mne ještě hlubší důvod, který se nyní pokusím vysvětlit.

U starokřesťanských vykladačů totiž Jeruzalém obvykle symbolizuje jednak lidskou duši a jednak celý svět, v němž žijeme. Ten dnešní průvod tedy znázorňuje vjezd Pána Ježíše do našeho nitra a do našeho světa. Při vstupu do pozemského Jeruzaléma Ježíš dobře věděl, jak zde bude přijat, jak se za necelý týden změní obdivný jásot v posměch a nadávky, ale nezalekl se, neotočil osla a nevyrazil pryč do bezpečí, daleko od tak nevděčného města, ale jel dál a vstoupil dovnitř. Podobně Ježíš vstupuje do našeho světa a do naší duše, kde také často není dobře a důstojně přijat. Přesto se neotočí a neodejde, neodepíše nás. Přichází kvůli nám, protože je milosrdný. Nechce, abychom zde byli sami, opuštění, vydaní na pospas zlu. Chce nám ukázat, že Bůh je s námi i v naší nouzi a bídě. Přichází pokorně a skromně. Nenechá se nést do města anděly, nevjede kočárem kusem zbouraných hradeb, jak to učinil při návštěvě Jeruzaléma císař Vilém II., neprorazí si cestu tankem, ale jede na malém oslíkovi a přeci je to všemohoucí Bůh, který udělá veliké věci. V Jeruzalémě, v mém nitru, v celém světě. Vstup Pána na oslíku do Jeruzaléma je krásným důkazem Kristovy lásky k nám.

Jeruzalém je v podání Bible na jedné straně svatý, krásný, velkolepý a na straně druhé je v něm spousta hříchu, krutosti, zkaženosti. Úplně stejně jako v našem světě a jako v naší vlastní duši. Když stojíme před tak zvanou „Zdí nářků“ a zvedneme hlavu, vidíme nad sebou ohromné kvádry sahající až do výše 18 metrů. Jenže málokdo si uvědomí, že pod dlažbou na níž stojí, sahají kvádry ještě 20 metrů do hloubky. Těch dalších dvacet metrů chrámové zdi bylo vidět v době Kristova příjezdu, ale od té doby se tam utvořily takto silné nánosy trosek. Celé město je dnes o dvacet metrů výše, než v Kristově době. Mnohokrát jej zničili ti, kdo nepřijeli pokorně a skromně na oslátku, jako Ježíš, ale s mečem v ruce a doprovázení zástupy drancujících žoldnéřů. Egypťané, Asyřané, Babylóňané, Syřané, Řekové, Římané, Turci… Co tu však po nich zbylo? Jen trosky a prolitá krev.

Přesto Jeruzalém nikdy nezaniknul, vždy mu dal Bůh znovu ožít, protože je to jeho město, jeho nevěsta, kterou miluje i přes její nevěrnost. Podobné nánosy všemožného neřádu najdeme i uvnitř nás samotných. Často je už někde hluboko zasypané naše prvotní nadšení, naše plány a náš optimismus, naše důvěra a láska k blízkým. Ale Ježíš přichází, aby prostřednictvím Ducha Svatého vše v nás zase vyčistil, zrestauroval, obnovil do původní krásy a jednou, aby tak obnovil i celý svět do krásy Ráje. Nedělá to násilím, nedělá to v jednom okamžiku, ale postupně a vytrvale a chce při tom i naši spolupráci.

Při četbě dnešního evangelia mne vždy znovu zaujme to, co se tam říká o oslíkovi: „Pán ho potřebuje“. Všemohoucí Bůh potřebuje někoho tak obyčejného, jako je v Palestině osel. Záleží mu na něm, určitě ho pohladí, řekne mu pár hezkých slov do ucha, nevezme na něj hůl. Osel nese Ježíše k druhým lidem. Křesťan má podobnou úlohu. Nést Krista k druhým. Neneseme jim svou moudrost, svou svatost, svou mravní dokonalost, neneseme sami sebe, ale Pána Ježíše. On je ten, na němž záleží, on je ten, kdo opravdu dělá velké věci. Oslík se po prokázání služby mohl v klidu vrátit domů a v pohodě si přežvykovat. Pán Ježíš však šel na kříž. Ježíš potřebuje naši službu, ale to nejdůležitější, nejobtížnější, nejbolestnější udělal sám a nám z toho plyne navždy pomoc a požehnání, záchrana a spása. Vždyť to, co volaly hebrejské děti a galilejští poutníci „hosana“ je vlastně tou nejkratší a nejúpěnlivější modlitbou: v překladu to znamená: „Bože, začni pomáhat, nebo Bože zachraň“. A Hospodin skutečně pomáhat začal a od chvíle, kdy Ježíš obětoval svůj život na kříži, stále zachraňuje všechny ty, za něž zemřel. Volejme tedy i my nyní „hosana“, abychom pocítili Boží pomoc ve všem co nás tíží a straší, abychom byli zachráněni ze všeho co nás i naše blízké ohrožuje a pocítili Kristovu moc a laskavost.     


Kázání na 5. neděli postní A

Pro lepší pochopení dnešního evangelia bude myslím vhodné připojit několik poznámek. Židé v době Pána Ježíše pohřbívali své zemřelé hned v den smrti, tak jak tomu je například u muslimů dodnes. Dům, v němž se nacházel nebožtík, byl považován za nečistý, nesmělo se v něm vařit jídlo, a dokud nedošlo k pohřbu, museli pozůstalým nosit občerstvení sousedé. Také panovalo přesvědčení, že duše zesnulého krouží tři dny kolem těla a snaží se do něj vrátit. Až čtvrtého dne, kdy naplno propukne rozklad tkání, to vzdá a odejde do podsvětí. Proto smuteční hosté přicházeli k hrobu především v prvních třech dnech, aby zemřelý viděl, jak úpěnlivě ho oplakávají a jak ho měli rádi. Pak se šlo do domu smutku, kde se dál bědovalo za účasti najatých hudebníků a plaček.  Čtvrtého dne už příliv truchlících zeslábl, ale smutek se držel celých sedm dní.

Židé většinou neměli klasické hřbitovy, ale pohřbívali v jeskyních vytesaných na okraji vesnic a měst. Tak tomu bylo i v Bethanii, vesnici vzdálené od Jeruzaléma pouhých 2,5 km, ale oddělené od něj Olivetskou horou. Přes strmou horu je to kousek, ale po silnici, která vrchol obchází, musíme urazit víc než 25 km. Vesnici později přejmenovali na počest slavného vzkříšeného nebožtíka jménem Lazarium a dodnes se arabsky jmenuje el-Azaríja. V protikladu k poněkud komerčnímu a na turisty zaměřenému Jeruzalému zde zažijeme nefalšovaný palestinský chaos, při němž jsou zároveň všichni v pohodě. Na ulici se prodává nábytek, pečou kuřata, kolem se toulají psi a podezřele vypadající mladíci, orientální vůně volně přecházejí do hanebného puchu. Uprostřed vesnice najdeme krásnou stinnou zahradu s fontánou a v zahradě františkánský kostel zasvěcený Lazarovu vzkříšení. Samotný, velice hluboký hrob však je ještě dál a nad ním se nachází mešita, neboť Lazara si váží i muslimové. Zlomyslnější povahy tu může napadnout, že snad ještě větším divem než probuzení Lazara, bylo to, že zamotaný do rubáše, pevně svázaný obinadly a s hlavou zakrytou rouškou, se vůbec dokázal hýbat, trefil ven z hluboké hrobní jeskyně a nespadl z příkrých schodů a Ježíš ho nemusil křísit podruhé. Člověk nemusí mít příliš fantazie, aby si představil, jak tady všichni prožívali náhlé úmrtí mladého bohatého souseda, kolik tu muselo být pláče, výkřiků a gest a zrovna tak jak se asi dokázali radovat, když byl zase mezi nimi živ a zdráv.

Nicméně o příbězích z Bible řekl kdosi, že to jsou sice zajímavá, poučná a mnohdy velmi hezká vyprávění, ale jsou to příběhy jiných lidí, které se nás vlastně nijak netýkají. Takový příběh Robinsona Crusoe nebo babičky Boženy Němcové si také rádi přečteme, aniž bychom v něm hledali něco pro náš aktuální život. Přesně tak může na člověka působit i dnešní evangelium o vzkříšení Lazara. Sice nám asi každému už zemřelo několik příbuzných, ale určitě nám žádný z nich nevstal z mrtvých. Ani sebezbožnější farář nám v kostele nebožtíka neprobudí, ale jen ho poctivě vyprovodí na poslední cestě a popláče s námi nad hrobem. Přesto, když si dnešní vyprávění důkladněji promyslíme, objevíme v něm překvapivě mnoho situací, které zažíváme i my a které se nás osobně týkají.

Hned první věc, které si můžeme povšimnout, je Ježíšovo lidské přátelství s Martou, Marií a Lazarem. K Ježíšovým přátelům se můžeme počítat od okamžiku křtu i my.  Druhá věc, která nás asi hned na počátku dnešního evangelia zarazí, je fakt, že ani nejdůvěrnější přátelství s Ježíšem nezajistí člověku ochranu před každým problémem a utrpením. Ježíš ani v tomto evangeliu nevysvětluje, proč Lazar zemřel, proč Marie s Martou ztratily svého milovaného bratra. Jen říká, že zdaleka není vše ztraceno, že i na zemřelém se projeví Boží moc a sláva. Nejvíc nás ovšem šokuje Ježíšovo otálení přijít. Marie s Martou k němu v největší nouzi posílají prosbu o pomoc, posel se zprávou chvátá drsnou cestou z Bethanie do Jericha a Ježíš zůstává na místě a nic nedělá. Boží otálení je asi tou největší zkouškou pro každého Ježíšova přítele, někdy ho můžeme vnímat až jako pohoršlivé a pro nás zahanbující.

Když se Ježíš setkává s Martou, slyší jasnou výčitku, kterou pak znovu opakuje i Marie: „Kdybys tu byl, kdyby sis na nás udělal čas, můj bratr by neumřel. To jsme ti nestáli za to, abys trochu pospíšil, to jsi ho nemohl uzdravit na dálku, když už se ti k nám nechtělo? Tolika cizím lidem jsi pomohl a na nás, na své přátele jsi zapomněl“? Myslím, že právě toto zažíváme velice často i my. Když se stane nějaké neštěstí, když nám někdo zemře, začneme sobě i druhým vyčítat všechno možné i nemožné. Kdyby ho bývali operovali v jiné nemocnici, kdybych mu lépe vařila, kdybych se za něj víc modlil, kdybych si s ním víc povídal a tak dále. Trápíme se tím, co je definitivně v minulosti a nijak to nejde změnit.

Zajímavé je také to, jak Marta reaguje na Ježíšova slova: „Tvůj bratr vstane“. Odpovídá jako katechismus: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den“. Je to sice zcela správně, nicméně z toho cítíme, že s tím vlastně nepočítá. Poslední den, vzkříšení mrtvých, Boží soud, odměna spravedlivých, to vše možná jednou za dlouho nastane, ale já jsem nešťastná a opuštěná teď a nějaká zbožná teorie, nějaký holub na střeše, mne nedokáže potěšit. Bratr mi chybí, tys ho mohl zachránit a teď mi slibuješ nějaká těšínská jablíčka, jako by říkala Marta.

Důležitá je Ježíšova odpověď: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky“ Ukazuje nám, že nevěříme v nějakou teorii, která se možná jednou naplní, ale v někoho, v Ježíše, který jedná už teď a tady, který má moc nad smrtí, bolestí a zármutkem a to ne až v nebi a po skončení dějin, ale už dnes a zde na zemi. Nekřísí nám sice zemřelé příbuzné, ale už teď umí i tu nejbeznadějnější situaci, kdy jsme pohřbili všechny své naděje, proměnit v úžasnou radost, jako když Marie s Martou mohly obejmout vzkříšeného bratra.

Někdy se o katolické církvi říká, že předkládá odpovědi na otázky, na které se nikdo neptá. Myslím ovšem, že zrovna dnešní evangelium dává odpověď na otázku, na niž se občas táže každý člověk, ať už věřící či nevěřící: „Je smrt definitivním koncem všeho nebo mám ještě nějakou šanci“? Ježíš vzkříšením Lazara ukázal, že má moc obrátit v dobré i ty neztracenější případy, kdy už z lidského hlediska není vůbec žádná naděje. Ale Lazarovo probuzení bylo jen přípravou na něco mnohem většího a krásnějšího: Na Ježíšovo slavné zmrtvýchvstání. Lazarovi museli hrob otevírat přátelé, museli jej rozvazovat, zůstal stále zranitelným, slabým člověkem a nakonec po létech zase znovu zemřel. Ježíš však vstal vlastní mocí, nedokázal ho zadržet hrob ani roušky a obinadla, kámen se odvalil, Ježíš už nebyl podřízen fyzikálním zákonům a měl oslavené, naprosto dokonalé a nesmrtelné tělo. Když procitl Lazar, přineslo to sice radost Marii a Martě, ale na ostatní lidi to nemělo vliv. Zatímco když vyšel z hrobu Ježíš, znamenalo to vítězství nad smrtí, otevření brány do nebe k věčnému životu pro všechny lidi.  Od okamžiku Kristova zmrtvýchvstáním se už smrti nemusíme bát, protože nás nedokáže odvléci někam dolů do podsvětního zajetí, ale umožní nám vstoupit do ráje. Lazarovo probuzení je tak pro nás zaslíbením, předobrazem mnohem větších věcí, které se uskutečnily o Velikonocích a které se nás zcela zásadně týkají a které jednou prožijeme na vlastní kůži.


Kázání z 2. neděle postní 2020

Při přemýšlení o Kristu mne vždycky znovu udivuje, že on zcela přesně věděl, co jej čeká, jak bude vypadat závěr jeho pozemského života, a přeci jej to nijak neochromovalo, neprožil celý svůj pozemský život ve strachu z bičování, kříže a děsivé smrti. Naopak stále myslel na své učedníky, záleželo mu na tom, aby ty hrozné chvíle zvládli, nepropadli v nich zoufalství. Hledal možnosti, jak posílit jejich víru, jak jim dát sílu k překonání zdánlivě beznadějných, temných okamžiků Velkého pátku.

Dnešní evangelium nám ukazuje, jakým způsobem Kristus dokázal své nejbližší posílit: Ukázal se jim ve své nebeské, oslavené podobě, spatřili jej v novém světle. Najednou už neviděli obyčejného nazaretského tesařova syna, poutníka, který s nimi snášel únavu a nouzi na vyprahlých cestách, ale spatřili, že je to opravdu Boží Syn, jak je o tom ujistil i Otcův hlas z nebe. Zažili cosi, co překonávalo i Zjevení Boží Mojžíšovi na hoře Sinaj. Nedostali na Táboře hromadu dalších obtížných přikázání v temnotě, úzkosti, za bouře a rachotu hromů, ale zažili v blízkosti proměněného Ježíše zářivou, čistou radost a pokojné štěstí. Hospodin jim dal jediný příkaz: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte“. Tedy: „na něj se naprosto spolehněte, ať se děje cokoliv. Vše co říká, je stoprocentní pravda a je to pro vaše dobro. Vydržte, vytrvejte a to, co nyní zažíváte na pouhou chvíli, vám bude náležet na vždycky a trvale.“

Apoštolové po tomto silném zážitku už mohli vše vidět z jiné perspektivy, viděli svět v jiném světle. Jako by jim nějaký reflektor osvítil to skutečně důležité, aby to zářilo a bylo zřetelné, a vše ostatní, vše podružné, zůstalo v pozadí, ve stínu. Uvědomili si, že vše co zažívají, co se jim osobně děje, vše, čeho jsou svědky, není nějaká náhoda, něco chaotického a nesmyslného, ale je to součást pradávného plánu Božího, který vede k jasnému a absolutně nejlepšímu cíli. Je to plán vykoupení celého světa i každého jednotlivého člověka ze všeho utrpení, strachu a bolesti, ze všeho hříchu a nespravedlnosti.

Je to plán, který začal Bůh realizovat hned po pádu prvních lidí, který pak vzal novou rychlost při povolání Abraháma, při vysvobození Izraelitů z Egypta prostřednictvím Mojžíše. Plánu, kterým pak proroci v čele s Eliášem povzbuzovali všechny umdlévající a pochybující. Plánu, který vyvrcholil Ježíšovým působením a zvláště jeho smrtí a zmrtvýchvstáním. Proto se na hoře Tábor ukázali s Kristem Mojžíš a Eliáš, aby potvrdili, že vše je na správné cestě, vše na sebe navazuje a Boží plány nejsou nijak narušeny, i když se proti nim spojují všichni Herodové, farizeové i Piláti celého světa, všechny mocnosti temnoty a zmaru. Kristus zvítězí, i když bude muset podstoupit utrpení a smrt a zvítězí pro nás, i když my jsme malověrní a váhající, i když selháváme jako Petr i ostatní apoštolové.

Namalovat Ježíše na hoře Tábor, zářícího ve zvláštním světle, bývá zkouškou, kterou musí podstoupit každý ikonopisec, malíř ikon, má-li se stát opravdovým mistrem. Vidět Ježíše na prvním místě, vidět ho ve správném světle, jako mého osobního Pána, Přítele a Zachránce, je mistrovskou zkouškou opravdového křesťanského života. To světlo ozařující Krista apoštolům na hoře Tábor, nám připomíná slova z Listu Židům: „Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu.“

Je-li někdo či něco osvíceno silným světlem, vše ostatní ustupuje do stínu, už to nepoutá pozornost. Tak je tomu právě tehdy, když se soustředíme na Ježíše, na jeho dobrotu, když mu budeme opravdu důvěřovat a být si jistí jeho mocí a milosrdenstvím. Pak pro nás tento svět a jeho obtíže, strachy i lákadla ustoupí do stínu, nebudou nás moci odvést od cesty za ním. Bude nám s ním dobře, i když ještě musíme sestoupit s hory a věnovat se svým světským povinnostem i když ještě přijdou pokušení a zkoušky.

Jestliže však na Krista přestaneme hledět, pak před námi vystoupí v plné moci vše hrozné, co tento svět souží a nebudeme mít odvahu ani sílu s tím cokoliv udělat. Jako Petr, když šel po hladině Galilejského jezera, mohl kráčet je do té doby, dokud hleděl na Ježíše. Když však svůj pohled odvrátil, uviděl rozbouřené vlny, dostal panický strach, ztratil oporu a začal se propadat do vodních hlubin. Ale i tehdy jej Kristus topícího se a lapajícího po dechu uchopil za ruku a vytáhl do bezpečí. Přesně tak je tomu i dnes a u každého z nás.

Ježíš od nás neodvrací všechny bouře a temnoty, nedává nám plout po klidné hladině na rekreační plavbu, ale z každé bouře zachraňuje a v každé temnotě dá nakonec světlo a vždy je v loďce s námi, a vždy nás, malověrné, povzbuzuje a říká: „Pohleď na mé rány, když jsem pro tebe toto podstoupil, myslíš, že tě nechám padnout, že tě opustím, že si tě nechám vzít?“

Nebudeme-li na svět hledět z hory Tábor, z nadhledu, který nám dává jistota, že Bůh je dobrý, má nás osobně každého rád, chce pro nás to nejlepší a řídí svět i náš život i životy našich blízkých tak, abychom dosáhli naprostého a trvalého štěstí v nebi, neobstojíme a utopíme se v pochybnostech, nejistotách a beznaději. Bude nás jeden den děsit koronavirus, druhý den si užijeme paniku z klimatické změny či migrantů, příště se polekáme o budoucnost svých dětí či nás uvede do beznaděje pohled na stav církve a počínání duchovních i světských předáků či pohled do zrcadla na nás samé, jak stárneme, či pohled do naší minulosti, kdy jsme tolik věcí pokazili a tolik času promarnili.

Ale připomeneme-li si Boží slovo, které říká: „těm, kdo milují Boha, vše napomáhá k dobrému“ můžeme zase nabýt sil a odvahy. Pak si uvědomíme, že má pravdu sv. Pavel, jestliže píše: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás! Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu. Amen.


Kázání na slavnost Zvěstování Páně 25. března

Sv. Lukáš při sepisování svého evangelia patně použil i vzpomínky Panny Marie. O tom, co se odehrálo v Nazaretu při zvěstování, nevěděl kromě Matky Boží nikdo jiný a jistě se jí na to první křesťané často vyptávali. V tomto vyprávění Panny Marie, jak nám ho sv. Lukáš zachytil, najdeme několik pozoruhodných věcí.

Především je to samotný začátek událostí Nového zákona. Předchozí vyprávění o početí sv. Jana Křtitele, patří totiž ještě Zákonu starému. Jan byl poslední prorok, ohlašoval, co přijde, stál na pomezí, a teprve tady začíná přelom v historii vztahů mezi Bohem a lidmi.

Události Nového zákona začínají andělovým příchodem k Panně Marii a jeho pozdravem „Buď zdráva, milostiplná“. Panně Marii utkvělo v Paměti, že anděl nepozdravil běžným židovským pozdravem Šálóm – pokoj s tebou – ale použil pozdrav „Chairé“ tedy řecký, znamenající doslova „raduj se, vesel se“. Celý Nový zákon tady začíná vybídnutím k radosti.

V tehdejším světě bylo stejně jako dnes spousta zármutku a bezvýchodné bídy. Do tohoto světa přichází od Hospodina anděl, aby přinesl radost.

 O Marii čteme, že o tom pozdravu přemýšlela, co má znamenat. Protože velice dobře znala Písmo svaté, vzpomněla si nejspíš na výzvu proroka Sofonijáše: „Zaplesej, Siónská dcero, zajásej Izraeli! Hospodin, tvůj Bůh je uprostřed tebe“ a nejspíš v tu chvíli pochopila, že se na ní samotné má splnit to, nač čekal celý židovský národ, že ona sama dostala úkol, na který se připravovaly všechny hebrejské dívky. Je to teď na ní.

Jenže takového úkolu se člověk pochopitelně lekne. Jak mám spolupracovat s Všemohoucím Bohem? Jak můžu zvládnout něco tak velikého jako být matkou Božího syna? Být Bohu blíže než velekněz v chrámové velesvatyni, zažívat zázraky podivuhodnější než Mojžíš na Sinaji a mít víru větší než samotný Abrahám?

A tak anděl, aby dívce dodal odvahu, říká další slovo: „Neboj se, Maria“. Můžeme si být jisti, že právě toto andělovo slovo si Maria uložila hluboko v srdci a často se k němu vracela, když zažívala utrpení a úzkosti. Stále si je připomínala a ono jí pomohlo překonat i Velký pátek a křížovou cestu i beznadějnou nehybnost Bílé soboty. Neboj se, ty poneseš ve svém těle Boha, ale také Bůh ponese tebe po celé tvé životní pouti.

Na andělova hluboká slova reaguje nazaretská dívka podobně krásnou odpovědí: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ Jako by už se modlila třetí prosbu Otčenáše: „Buď vůle tvá“. Otvírá tak Božímu synu cestu mezi nás lidi a současně už tak i pootvírá nebeskou bránu nám lidem vyhnaným z ráje. Adam a Eva svým „ne“ vůči Boží vůli bránu zavřeli, Mariino „ano“ ji opět otevírá.

Ty tři krátké věty rozhovoru mezi Marií a andělem se týkají i nás osobně. Vždyť i my tak často zakoušíme smutek a bolest. I nám se mnohokrát zdá, že po nás Bůh chce víc, než zvládneme a i my máme mnohokrát strach. Oprávněně se obáváme stáří a bezmoci, válek a přírodních pohrom, bojíme se rozpadu našich vztahů a osamělosti.

Do jak beznadějného světa sestoupil z nebe Kristus, nám naznačuje už antický pohan Plútarchos, který napsal: „Lépe by bylo se vůbec nenarodit! Z těch pak, kdo se narodili, jsou nejšťastnější ti, kdo už zemřeli“. Křesťanská víra nám naproti tomu říká: Raduj se, neboj se, řekni Boží vůli své ano. Nebudeš litovat. Boží vůle je dobrá. Boží vůlí je tvé štěstí. Boží vůle není břemenem, které by nás mělo zdrtit, ale dává nám lehkost, abychom se mohli bez starostí povznést k Bohu a k nebi. Můžeme jistě klesnout a upadnout, ale klesneme a upadneme do náruče Boží. A být v Božích rukou znamená být v bezpečí, být v těch nejlepších rukou.  

Prosme Marii Těšitelku, Matku naši a Matku církve, aby nám dodala odvahu vyslovit své „ano“ a dala nám také prožívat radost z toho, že jsme od chvíle Zvěstování tak blízko Bohu a Bůh nám.